): Odešel skvělý Jan Lacina :(

Té chvíle jsem se opravdu bál. Ano, zemřel doc. Ing. Jan Lacina CSc., muž, který mě od jinošství až dodnes vzdáleně doprovázel a ovlivňoval. Ovlivnil mě svým psaním, láskou ke krajině (což byl jeho obor), citlivou duší
i bohatýrským životem. (Při psaní článku připíjím na jeho počest sylvánským zeleným z podhůří Bílých Karpat.)

Jan Lacina mezi obrazy. (Foto z tišnosvské televize) 

Jak se naše životy dotkly

Jako jinoch jsem se, ještě za socialismu, zúčastňoval ochranářských dýchánků na brněnské hvězdárně. Dnes vím, že se tam scházel výkvět moravské enviromentální buňky, ze které časem vznikl dnešní institut Veronica.

Už tam jsem si všímal nesmírně sympatického člověka. Přicházíval jakoby bokem a nesměle, ale zároveň rozvážně, s milým úsměvem, zahleděn do dáli. A také se skvostným starým batůžkem na zádech. Potkával jsem ho i na Starém Brně, často s rádiovkou a ve větrovce.

V roce 1986 začal vycházet moravský ochranářský časopis Veronica a v něm mě od prvního čísla zaujaly jeho nádherné články.

Časopis, který si od roku 1986 až dodnes ponechal svou tvář. 

Vlastně jsem si ona krásna vyprávění neuměl spojit s onou sympatickou tváří. Jeho styl psaní se mi líbil
a vlastně jsem ho později napodoboval. Snad v každém putovním článku na blogu užívám jeho spojení „skalní ostrožny“.

Psal poeticky. Jeho poetika však nebyla nasládle vyumělkovaná. Tím největším pokladem jeho článků byla odborná znalost detailů krajiny, rostlin, stromů, skal, znal historii i lid, který na území působil. Znal staré mapy
i obrazy. Ale i naopak, když psal či přednášel odborně, znělo to vždy něžně poeticky.

Rodné město Tišnov. V pozadí Lacinova milovaná Květnice. 

Rád jsem jeho články čítával na puťácích v Karpatech svým spolupoutníkům. Rád jsem o něm vyprávěl. Občas jsme si na mladkovských setkáních pustili některé z jeho videí, kde vystupuje. Jeho hlášky zdomácněly. Když někdo uklouzl a spadl, ozvalo se: „Mojmíre, Mojmíre,“ a když jsme někde prolézali hustou buření, ozvalo se:
„To je romantika, sem pozvu na procházku společnost Anny Pamrové!“ Viz video:

Kdo tedy byl Jan Lacina?

Narodil se v Tišnově, pocházel z dávného evangelického rodu. Jeho strýcem byl slavný malíř Bohdan Lacina. Najdou se i další umělci, kteří zřejmě ovlivnili jeho život. Lásku k přírodě v něm zřejmě probudil  jeho otec, učitelé (často jím vzpomínaný Jan Šmarda!) i přírodní spisovatelé. Vystudoval lesnickou fakultu. Tam jej celoživotně ovlivnil prof. Zlatník. Sám sebe spolu s kolegy nazýval Zlatníkovými pohrobky. 

Pomníček Aloise Zlatníka v Masarykově školním lese.
Zlatník byl nejpřednějším průkopníkem geobiocenologie. 

Na fakultě také vzniklo nerozlučné a všeobecně známé přátelství Buček – Lacina. (Ivo Dostál je nazval biogeografickými věrozvěsty.) 

Oba věrozvěsti za slajdu č. 8 ing. Tomáše Kouteckého Phd.

V rámci vojny i po ní, pracoval pro vojenské lesy, kde realizoval stanovištní výzkum. Dlouhodobě zakotvil
ve skvělém brněnském Geografického stavu Akademie věd, odkud vál příznivý ekologický vítr. V devadesátých létech byl ústav, nepochopitelně, zrušen. Zbyl z něj Ústav geoniky, kde Jan dál působil. Samozřejmě, začal přednášet na vysokých školách. Především na lesnické fakultě, kde byl členem Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie. Učil i na jiných fakultách, především předmět geobiocenologie. Byl pedagogem nesmírně oblíbeným a legendárním. Na jeho exkurze se studenti přímo těšili. Učil až do nedávna. Žil v Brně,
ale časem se vrátil do Tišnova. Jeho žena se rovněž věnovala krajinné ekologii.

Jak jsem ho znal?

Kromě již uvedených skromných setkání jsem s ním prožil jednu exkurzi se studenty zahradnické fakulty. Bylo to skvostné. S jakou láskou a rozkoší nám představoval svou milovanou horu Květnici. Překvapilo mě jeho pochopení pro proměny krajiny. A především znalost květin a stromů a vztahu ke stanovišti, k jeho expozici, podloží a nadmořské výšce. Za každým českým jménem následoval název latinský a posléze vegetační stupeň.

Pak jsme dospěli na panoramatický výhled na jeho město. On se posadil a rozkošnicky prohlásil : „To je krása, nyní si dám svoji první dnešní cigaretu na Květnici.“ Špačky šetrně k přírodě vkládal do kapsy, což prý jeho žena nemá ráda...

Fotografie z onoho výhledu z Květnice na město Tišnov. 

Přenocovali jsme v Kozárově. Vystoupili z autobusu. On se postavil před místní hospodu a prohlásil, že kdo chce poznat krajinu, musí začít v místní hospodě. U stolu všem poručil a zaplatil malého ferneta, poté jej zvedl a prohlásil: „Připíjím na tuto krajinu“. Dodnes, po jeho vzoru, v místech, která se mi líbí, připíjím i já. Byť mám často po ruce jen čistou vodu.

Jan Lacina připíjí na tuto krajinu, společně s kolegou Mojmírem Hrádkem.
(Ze seriálu Příroda Tišnovska, díl Doubravnický vinohrad.)

Večer jsme u „ohníčku“ (tak nazval náš velký oheň) četli Halasovo „Já se tam vrátím“, popíjeli víno a každý z nás musel formulovat své vyznání ke krajině, kterou má rád.

Později jsem byl přítomen na jeho habilitační přednášce na lesnické fakultě. Ach, s jakým nadhledem prezentoval své výzkumy vlivu povodní a sesuvů na krajinu. Jak krásně dokazoval užitečnost těchto jevů pro rozmanitost reliéfu. S jakou nadsázkou mluvil k učeným pánům, když například použil pojem „šnečena“.

Je mi moc líto, že jsem se nevloudil do bohatýrských expedic na Podkarpatskou Rus, kde navázal na studium pralesních polygonů svého učitele prof. Zlatníka. Byly to prý akce naprosto fascinující pro všechny, návrat
do „zaslíbené země“. Kvetla tam odbornost i radost z nevídaných krajin i roztodivných chutí různých místních moků. ¨

Jan Lacina v Karpatech. (Foto: Pavel Klvač) 

Jeho nadšení z podkarpatské místní krajiny krásně dokumentuje závěr jeho stati o tamní přírodě: „Ubývá ovcí
i krav na poloninách, přibývá pohozených PET lahví a zpustlých míst. Ale stále je možno v Zakarpatské oblasti Ukrajiny vstoupit do prostředí, které u nás již hledáme většinou jen marně. Vstoupit do tajemného šera věkovitých jedlobukových pralesů a z nich vyjít do jasu květnatých polonin. Vejít do vesnic na úpatí hor, které dodnes voní senem a hovězím hnojem, a popovídat si s tamními vstřícnými lidmi. Je to oblažující návrat
do harmonické krajiny, v níž jsou ekologické a estetické hodnoty v souladu. Je to návrat ke kořenům.“ A já k tomu mohu dodat své: Amen.

Osobní zhodnocení od laického milovníka krajin (mé maličkosti)

Jan Lacina byl vynikající popularizátor vědy. Rád vedl stovky exkurzí pro studenty i veřejnost. 

Napsal texty k naučné stezce na tišnovskou Květnici, napsal mnoho předmluv a doslovů ke knihám.
A samozřejmě stovky článků nejen v časopise Veronika, který spoluzakládal a v němž byl do svého odchodu místopředsedou redakční rady. Články shrnul v krásné knížečce Kousíček z modré. Poslední knížkou, kterou sepsal, byla Klucanina. Nejraději mám ale knihu Květnice a příroda Tišnovska, kterou ilustroval brněnský malíř Vojtěch Štolfa. 

A zde se dotýkáme další jeho vášně – malířství a krajinomalby. Právě ze starých krajinomaleb dokázal vyčíst neskutečné informace, ba dokonce s velkou pravděpodobností určovat květiny, které zřejmě ani malíř neznal.
A právě díky těmto obrazům mohl sledovat proměny krajinného reliéfu a dilemata, která z toho vyplývají. Ta dilemata skvostně a s nadsázkou sepsal v hezkém článku: Schizofrenie esteticky vnímavého krajinného ekologa. V něm poukazoval na záludnost určování krásy krajiny: „.....je to problematické, mimo jiné i proto, že nedokážeme nadgeneračně posoudit libost či nelibost rozmanitých antropogenních prvků v krajině. Pozitivní vztah ke krajině určitého rázu navíc předurčuje tzv. krajina rodná, kterou podvědomě poměřujeme ty ostatní.“ V článku potom s nadsázkou vytvořil jakýsi vzorec plný koeficientů, pro určení krásy krajiny. Jeden rok jsme podle něj na puťáku hodnotili krásu scenérie před námi a náramně jsme se u toho bavili.

Z jeho knih lze mylně usoudit, že se věnoval jen domovské krajině Ttišnovska. Opravdu ne. Pracoval pro celou krajinu, například v kraji Ostravska, kde nyní bydlím, se věnoval průzkumu vegetace hald, věnoval se i ochraně před invazními rostlinami v nivách na štěrkových lavicích řeky Morávky, kam často chodívám.

Paskovská halda, kde rovněž Jan bádal (Foto: bloud 1989)

Koryto Morávky, kde opět Jan užitně bádal (Foto: Veronika Kalníková).

Dalo by se psát dál a dál. Je mi moc líto, že se s novými články Jana Laciny nesetkám. Jan Lacina odešel z krajin zemských. U piva na zmíněné exkurzi jsme se bavili i o víře. Jeho předci byli evangelíci. Vzpomínal na hezký a radostný evangelický pohřeb, který zažil. Pak dodal, „že snad tu ještě chvíli budem“ a téma jsme opustili. Na smutečním oznámení byl evangelický znak Bible a kalicha. To mě docela potěšilo. Je dobré se vracet ke kořenům.

Tedy, co na konec? Evangelicky „Soli Deo Gloria“ – Samému Bohu budiž sláva za krásný a inspirující život velkého muže Jana Laciny.

Jan Lacina s Věrou Spurnou, manželkou vynikající krajinářského fotografa,
k jehož knize napsal předmluvu. (Foto: M. Beneš)

Doba postní, čas osvobození.

Křesťan by mě celý život usilovat o život proměněný do podoby Kristovy. Ale občasné nakopnutí je tak potřeba! 

Dokonce mi připadá, že účast na nedělní bohoslužbě je mimo jiné vedena touhou nechat se nakopnout. Ale to je jiný příběh. Doba postní (více *zde*), popeleční středa, se silným symbolem popela na čele, je jedním  skvělým časem obnovy. 

„Je to doba vážná“, jak jsem se dozvěděl letos při popelečním kázání. Doba, kdy se snažíme ubrat něco z rozptylujících okolností života, aby zbyl čas na otevření vlastního nitra Bohu, pro proudění Božího Ducha. Je toho mnoho, co nás odvádí k něčemu jinému než k jádru života, ke Kristu samotnému. Přišel čas objevit a zbavit se toho, co nad námi třeba jen nevědomky vládne.

Čas  postu není sobecké nimraní se ve vlastní nicotnosti a nebo zoufalé hledání Boha v sobě, kde se, někdy až nepříjemně, setkáváme se sebou samým. Půst ani není věčné rýpaní se ve vlastním hnoji, a přesvědčování, že opravdu, opravdu nevoní. 

Čas postu proměňuje naše rituály a rituálky, přinese do života zjednodušení či nebo nějakou pravidelnost a učiní nás tak svobodnějšími. Když se něčeho zřekneme, jako bychom  odhrnuly první vrstvu v našich závislostí a obvykle uvidíme vrstvu další. Dojde nám, že je mnoho věcí, prožitků i požitků, o kterých si myslíme, že bez nich nepřežijeme. A my přežijeme a je nám lépe. A mohou to být úplné „kravinky“.

To nejsilnější je zjištění, že mohu. Jak říká Miloš Rejchrt, „evangelík nic nemusí“.  Jen MŮŽE. Je svobodný. Je skvostné jít do obchodu a vědět, že například toho nemusím kupovat to po čem bažím, že se mohu svobodně rozhodnout.

Ovšem po postu uklizeném nitru se snadno udělá opět nepořádek. Je to moje hořká zkušenost. Snadno se vracívám se k pochybným stereotypům. Stejně jako v našich bytech a nebo na pracovním stole. Bez těch dobrovolných okovů pravidelnosti, posvěcených návyků,  je člověk jakoby zmítán okolnostmi.

Půst je také super z toho důvodu, že člověk zjišťuje, že bez Boží pomoci nic nejde: Ani půst, ani pravidelnst, ani život sám.  Bez Božího Ducha nejde jít dál. Proto je potřeba nitro otevírat modlitbami i zbožnými myšlenkami Bohu. Nechávat do záhybů našich životů proudit Božího Ducha, posvětitele.

Zababův rok 2019 (ohlédnutí)

Bratislava....

Rok 2019 pro mě začal přesně 67 minut po jeho oficiálním začátku. V 01:07 jsem odeslal email do bratislavského sboru CB, ve kterém jsem připustil možnost býti kazatelem ve tamní komunitě. 

Tomuto rozhodnutí předcházelo téměř čtyřroční vzájemné hledání a tápání ve tmě. Tedy nešlo o unáhlenost. Následovaly celoroční rozhovory, završené podzimní volbou, která potvrdila, že od 1. 9. 2020 nastupuji jako kazatel do CB Bratislava na Cukrovou 4.  (tzv. "cé-čtvorka") Tato událost byla natolik zásadní, že nezbývá, než ji předsadit před všechny ostatní prožitky roku 2019. 

Za svatým Františkem z Assizi

Další Top události pro mě cesta do Itálie za svatým Františkem z Assizi. Mnohokrát jsem o této pouti snil nad mapou! Výpravu jsem dostal k narozeninám od sboru. Vydal jsem se na ni s mladším bratrem v Kristu, Štěpánem. 

Díky jeho osobě jsem mohl úplně spočinout neboť on zajistil komunikaci v hotelích, na nádražích i v restauracích, prostě všude. To vše díky jeho zcestovalosti, jazykové výbavě, vrozené vyřídilce a s googlem v ruce. Bylo to pět dní naprosto spanilých i duchovně naplněných. Návštěva hory La Verna s malou kamennou kapličkou.....  

Vrchol hory La Verna, kde František pocítil stigmata

....večer chval s bratry Františkány u sv. Damiána..... 

Styděl jsem se fotit, a tak nesmělá fotka. 

....a spočinutí u prvních (druhých) jesliček na světě bylo prostě nádherné. 

V prohlubni, pod deskou, první (druhé) jesličky

K tomu dávka vzájemné tolerance a velkorysosti mezi oběma poutníky, prostě super.

Hory

I letos jsem byl na horách, což mi velmi prospívá.  Jednak v rumunském pohoří Rodná (*zde*) – poprvé jsem ji viděl bez mlh. Bylo nás pět. A bylo to krásné, nejvíce v závěru. 

Pastevní pohoří Suhard, na jejímž začátku hora Ousoru (1637).

Na podzimním pozdním sběru jsme navštívili slovenskou Polanu – což jsem plánoval snad už patnáct let (*zde*). Bylo nás dosti, bylo to odpočinkové a velmi požehnané putování. Mimo jiné i tím, že člověk poznává, že není zas tak nezbytný. 

Kotel kráteru Polany. Krása!

Za více vět stojí akce nového formátu – „Teologové na horách“. Vyrazilo nás šestero kazatelů a teologů na čtyři dny do Nízkých Tater. Přes den jsme táhli horami, po večerech debatovali o herezích a povolili uzdy svých chtíčů u dýmek. Počasí nám přálo, zažili jsme slunečno i déšť. Požehnaný čas! (*zde*)

Zleva: David Kašper, Petr Kučera, Pavel Homolka, David Novák, Ondra Svoboda, Petr Kadlec. 

Sbor CBFM

Ve sboru jsem postupně a opatrně (a nerad) zveřejňoval svůj záměr přesunout se do jiného společenství. Členové sboru to přijali celkem poklidně, byť trochu překvapeně. Život sboru běžel dál.
Cestu k nám nacházejí lidé, jejichž duše jsou všelijak rozhárané, což vyžaduje trpělivost a porozumění. Někdy se jsem se cítil dosti vyšťavený.
Nějak jsme se snažili o obnovu mládeže, ale je to velmi obtížné. Vznikla malá skupinka nazývaná Uniqe, společně s Apoštolskou církví. A byla to hezká setkání, ale mládež to ještě není. 

Jinak jsme valili klasické akce, z nichž podtrhávám tradiční dětský den a Legoprojekt. Rovněž skvělé prorodinné semináře. A také záchranný finanční projekt, který svědčil o obětavosti našeho společenství.
Ve Frýdku-Místku jsem již 12 let a to je dlouhá doba. Už cítím opotřebovanost a okoukanost. Čas mého letitého setrvání okomentoval starší ukrajinský bratr Ivan Nemeš slovy: „Chvatit“ – „Stačí“. Ale vím, že mi bude velmi teskno.

Akce, kterou mám upřímně rád - Cesta kříže

A na ni čtu z Bible

Ukrajina

Slova bratra Nemeše prozrazuji, že byl několikrát na Ukrajině. Například na krátké a velmi efektivní služební cestě. Během ní zbyl čas na hezkou návštěvu u babičky Čuntulky. Bylo u ní krásně a milo. 

Dala mi vše, co měla – salátovou polévku.

Prosvětlila mé dny a já Její. Na jaře jsme se vypravili manžely Jakubcovými na tradiční diakonickou cestu. 

Manželé Jakubcovi a mezi nimi bratr Oros. Zemřel 

Byla náročná, protože hodně a hodně pršelo, cesty byly loužovité – jáma vedle jámy. Reportáž *zde*.

Auto

Někde na této východní cestě začalo slavné auto Volkswagen golf  vykazovat známky konce. Někdy v srpnu zastavilo během cesty přímo na čtyřproudové cestě ve Frýdku. Ve mně se cosi zlomilo a do auta jsem již nesedl. Na podzim bylo se všemi poctami pohřbeno a skončilo na tradičním místě mých aut – vrakoviště Milata. Měl jsem ho rád, dorostenci ho měly taky rádi!

Výzdoba na poslední cestu. 

Na konci svých cest!

Dorosty

I v mé nadsborové práci, v dorostovém odboru, se věci hnuly dopředu. Konala se skvělá Rádcovská škola. 

Ujasnil se systém vzdělávání, ustanovili se regionální pracovníci – sharemeni. Vznikla i nová značka „DUDO“. Tím byl završen dlouhý a trnitý vývojový proces oddělení a následného ještě většího prolnutí Dorostového odboru a Dorostové unie. Kdo tyto řádky čte a ví, co čte, usmívá se pod vousy. 

Ale jsme mnohem dál, než když jsme nově začínali před pěti léty. Napětí, které tehdy důvodně vznikla, jsme se snažili vysvětlit a douhladit na poradní skále v České Třebové. Což bylo moc hezké. 

Rok výroční a vzpomínek

Rok 2019 mě donutil párkrát silně zavzpomínat. Při službě kázáním v Rakovníku jsem navštívil Přílepskou skálu, kde jsem před více než třiceti lety poprvé vážně přemýšlel o službě kazatele. 

Na první adventní neděli jsem byl v Brně a vzpomněl na svůj křest před třiceti lety. 

A 17. listopadu jsem vděčně vzpomenul na konec éry soudruhů. Vzpomínání *zde*

Rovněž několik rozloučení jsem prožil. V únoru jsem se mohl modlit na pohřbu Marty Schreiberové ze Žamberka. V tu chvíli jsem pochoval nejen milou sestru, ale i s definitivou žambereckou stanici CB, kam jsem rád jezdíval. (*Zde*) Nezbyl z ní dnes už nikdo. Bylo mi vícenásobně smutno. 

Rovněž jsem smutnil na pohřbu bratra Škrobáka. Kazatele, který chodil s Bohem. A který se v myšlenkách nad Písmem dokázal ponořit krásných do Božích hlubin aniž by potřeboval historicko-kritickou metodu. Jeho "orální metodě" se dodnes učím. I za to jsem jej měl rád!

Poslední adventní neděli jsme se rozloučili se Wiliamem, kterému bylo sedmdesátdva dní!  Přesto jsem se z jeho života hodně naučil a s života jeho mladých rodičů jakbysmet.

Bylo ještě něco hezkého či těžkého?

Tož bylo! Třeba na závěr roku jsem se dozvěděl, že bratr se tajně oženil. Na Mauriciu! Krása! Už mám zase "ofiko" švagrovou! A taky synovce!

Synovec Miško v povánočních radovánkách. 

Sestra se stala získala cenu ministerstva práce a sociální věci cenu Gracias, za což jsem na ni hrdý.

Ta v prostřed!

A do rodiny přibyli prasynovci. Třeba tuto:

Podzimním vinobraní jsem se podílel na výrobě slámového vína. 

Letěl jsem s balonem, což mi daroval seniorát k "50". Fotky *zde* .

Zde se nás kapitán zeptal, zdali jsme všichni plavci.....

Přes vše hezké na mě padla na podzim jakási šedá deka-depresička. Projevovala se sníženou energií při zvládání úkolů. Byl jsem natolik zoufalý, že jsem si pořídil antidepresivní knihu. Údajně laskavě a citlivě psanou.

No ,byla spíše drsná a nelítostná. Ale dobře mi posloužila. A tak nezbývá než na závěr vzdát Bohu chválu.