úterý 17. ledna 2017

Meledic - to bájné slovo

Ku příležitosti Mladkovského setkání 2017 uveřejňuji vzpomínku na Meledic. 

Ve své paměti uchovávám vzácnou sbírku krajin. Na čestném místě v ní vždy bude podivuhodná i podivná krajina rumunského Meledicu.


Nachází se daleko od velkých měst. Otevírá se tu samotné jádro země a na povrch pronikají poklady jejího nitra. Prožil jsem zde  nevšední chvíle. Bylo nás tehdy pět. Vystoupili jsme z autobusu ve vesničce Chille a hned se nás zmocnil pocit, že jsme právě cestovali časem. Malý rozbitý  domeček – policejní stanice. Na rozpadlých schodech četník a nad ním zplihlá rumunská a eurounijní vlajka. V malém obchůdku jsme se napojili zteplalým pivem a vyrazili dál prašnou cestou směrem k vysněnému Meledicu.


Pochod byl horký a úmorný. Vzduch se chvěl teplem, kobylky rytmicky vrzaly a v mělkých studních s vahadly stála vlažná, lehce slaná voda. Nebyla chuť se z nich osvěžit. Před námi se vynořovaly nízké kopce s podivnými bílými útvary na temných skalách. Po sestoupení do vesnice Meledic nás zaujala bílá homole vysoká snad dvě, tři desítky metrů. Celá slaná!


Lidé nás poslali kamsi na kopec. Tam jsme našli opuštěný kemp, v němž žili jen místní kozy a opuštění psi. Při obhlídce jsme zjistili, že je tu snad všechno slané. Kdo ví, snad i ty žáby v mělkých náhorních jezírkách. Ze skalních propastí vystupovaly plyny a na skalách se z nich vysrážely jemné bílé krystalky soli vytvářející velké fleky.



Na cestách kaluže nafty. Nejprve jsme si mysleli, že jde o klasickou rumunskou lajdárnu, posléze nám však došlo, že se jedná o četné přírodní ropné prameny. Louky kolem byly posety mladými i starými dřevěnými kříži. Cítil jsem se tu dobře, dotýkal se mě zvláštní pokoj. Zdejší kraj mě uhranul tak, že jsem se do něj po několika letech vrátil.
Tentokrát jsme si vyčlenili celý den na obhlídku. Sestoupili jsme ke dnům bahnitých propastí,  proplížili skalnaté, mrtvé, údolíčko vyřezané úporně slaným potokem.


Ráno jsme se svezli rozvrzaným autobusem. Během cesty jsme si všimnuli hezkého zvyku. U každého domu stála studnu a u ní kříž nebo Boží muka. Krásné! Zazpíval jsem si pro sebe  starou píseň o prameni, který prýští z Kristových ran. Kdybych měl někdy studnu, postavil bych u ní kříž.


Na konci dne jsme vystoupali k dalšímu divu světa – Focul viu – Věčnému plameni. Vedly nás k němu obyčejné ovčí cestičky. Ve svahu v trávě jsme objevili velké spálené a vyšlapané místo a uprostřed mezi kameny tryskal ze země hořící plyn. Večer celý plácek zmodral plameny, které za dne  nejsou vidět.  Na hořáku jsme uvařili večeři i snídani. Být to tak v Čechách, je tu přísně chráněné místo. Zde klídek a hořák hučí už staletí.


Po ranním ztišení nad kříži u studen se tu setkal s obrazem plamene Ducha Božího. Některé syčící plameny v prasklinách jsme se pokoušeli ucpat a udusit. Bylo to marné, objevily se hned někde vedle. A zkuste zadupat oheň Ducha Božího!
Onen podivuhodný kraj se nám nechtělo opouštět. Ale čekaly nás dva týdny v horách—Medvědí hory, bájné zbytky uherských lesních železnic a především Coza. To je ale na jiné vyprávění.


(Psáno pro Bránu)

pondělí 9. ledna 2017

Ohlédnutí za Zababovým rokem 2016

Letošní rok byl neobyčejný tím, že jsem si, více než kdy jindy, uvědomoval, že žiji ve Frýdku-Místku už devátý rok! Když se vracívám autem od z  Olomouce, očima hladím hornatý divoký obzor  Beskyd a před Frýdkem
s láskou hledím na Pálkovické hůrky a cítím, že jsem doma.

Pohled na Beskydy od přibližně od Kopřivnice. Takový pohled spatřuji, když se zadaří při cestě od Olomouce domů. 
V kraji už nebloudím, někdy dokonce překvapuji místní obyvatele znalostí zkratek. V kraji žijí lidé, rodiny, vesnice a města, církevní sbory a s nimi příběhy, do kterých jsem před osmi léty vstoupil. Zdomácněl jsem zde. O to více si úzkostně uvědomuji, že jsem kočovný kazatel. Jednou kraj opustím hledajíc nový domov.

Příběh Laviny

Když se ohlížím za uplynulým obyčejným rokem, přece jen nacházím jisté výrazné body. Největší změnou, které je mi upřímně líto, je konec našeho sborového misijního dřevárenského oddílu Lavina. Podílel jsem se na jeho vedení a bavilo mě to. V rytířském  duchu pracoval šest let a myšlenku dřeváren jsem do Laviny, tak trochu nechtě, zasel já. Byla to skvělá šestiletá epocha se skvělými akcemi, se skvělým vedoucím Petrem Vítkem a jeho ženou, se skvělými tábory, na konci propojenými s třebovským oddílem Hraničářů.
Skončili jsme dílem kvůli únavě, dílem kvůli vědomí radikální reformy, do které se nám nechtělo a především
z důvodů kompromisů s křesťanskými hodnotami, které jsme chtěli držet. Skončili jsme hezkým táborem, na jehož konci káply slzy a pro mě skončil jeden  dlouhý úsek života, která mi bude v životě hodně chybět, a který můj život významně obohatil.
Za každý rok Laviny odkazuji jednu fotku: a ještě jednu navíc. :

První bitva - trening - na Godule. Lavina ještě nevznikla - jen se připravujeme.
První dřevárenský tábor - dobýváme tuším Londýn. (Tábor na legendárním Melečku.)
Jedna ze školících akcí mladých vedoucích ve Staříči. 
Skvostný husitský tábor. Právě upalujeme M.J.H.

Moje nejoblíbenější laviňácká fotka, je  ze  slovanského tábora pod Bouzovem. (Tábor byl dokonce registrován Českou akademií věd, jako příklad popularizace historie :))
Poslední víkendovka Laviny - Šostýnské bitvy. Muži zestárli a výzbroj se zdokonalila. 

Rodinné události

Další velmi vážnou událostí, byla smrt a pohřeb mého strýce Jaroslava, posledního z devíti sourozenců Kučerových. Z naší rodiny odešel poslední z epochy rodičů. Mohl jsem kázat nad jeho hrobem, zorganizoval jsem vděčnou vzpomínku  v Českotřebovském sboru. Něco z jeho života jsem napsal zde.


Setkání čtyř kazatelů Českotřebovského sboru na vděčné vzpomínkové bohoslužbě
Jinou důležitou událostí byla nečekaná svatba mého synovce Vaška. Stihli jsme ji uprostřed ruchu sjezdu dorostu. Byla slavná a velkolepá. Vše bylo tak rychlé, že nevěstu znám jen z doslechu a velmi se těším, až ji uvidím v tváři v tvář.


Podzimní divoká jízda

Podzim 2016 bych asi nazval divokou jízdou: Začalo to v červenci → svatba č. 1 → puťák Ukrajina → post dovolenkový blázinec  → svatba č. 2 → tábor dorostu a tábor Laviny → svatba č. 3 → odjezd na Rádcovskou školu → organizace povedeného seniorátní setkání sborů → malování v bytě → organizace kurzu Nové obzory → čtyřdenní odpočinek na horách → pastorálka → studium nového řádu naší církve → vznik mládeže ve Frýdku → zajíždění nové služby v hospicu  → svatba č.4  → podíl na přípravě a organizaci sjezdu dorostů  → svatba č. 5 → opakované služební cesty do Prahy → ukrajinská diakonická jízda.  Výsledek: uměřenost, nepřipravenost, zvýšená váha a spotřeba  alkoholu, depka.

Podzimní sklizeň vrhající stín. (Obrázek oblíbeného ukrajinského malíře Konstantina Koposova) 

Obnovu jsem prožil v postním období v adventu. Rovněž moc rád vzpomínám i na postní období před velikonoci. Byl to osvobodivý a vzácný čas. Zjištění, že mohu. Evangelík nic nemusí.  Je svobodný. Svoboda dá práci, ale stojí za to. Kdo ale, ve svobodě ustrne, stává se nesvobodný.
Z výše uvedeného podzimního výčtu je patrné, že uplynulý rok byl v našem společenství bohatý na svatby. Což bylo skvělé! Zažil jsem první romskou svatbu – a byla super. Sloužil jsem též na prvním romském pohřbu.

Milé oddávání milých přátel Taťjany a Gabriela. 

Puťáky

Když se zase ohlédnu za loňským rokem, musím opět vděčně vzpomenout na chvíle tradičního odpočinkového putování. Letos jsme přešli několik pohoříček v Zakarpatí, v putujíce družném a krásném společenství. Koncovka, posledních pět dní, patřila zcela a jen mě. Samotářská výprava. Dlouho jsem nic takového neprožil. Nalezení pramenů vysoko v horách hor je jednou z nejsilnějších vzpomínek.

Silný pramen pod horou Pikul

Jiné putování, čtyřdenní, bylo v září. Mohl jsem se  vrátit na cesty mého jinošství, do Slovenského rudohoří. Opět nádherná cesta částečně kůrovcovými hřebeny, částečně listnatými lesy. Po létech  době se k nám, k základu, přidali bájní putovníci  Tomáš a Katka. Oba už rodičové. Nádhera. Rozhovory u ohňů, které měli až formativní charakter. Jiným návratem do dětství byl tábor dorostu v Senince. Moc hezký byl také velikonoční návrat do krajiny Plešivecké planiny.

Napáječka na Plešivecké planině. Nad ní přemýšlí Ondra. 

Rok je u konce

Letošní rok byl pro mě objevný tím, že jsem se celkem smutně a bolestně setkal s lidmi, kteří si nechtějí pomoci a zároveň pomoc vyžadují. Pozitivně se tento rok zapsal možností studia probuzení z Božího ducha ve světě a
v církvi. Dělo se tak na biblických hodinách, které byly paradoxně nejméně navštěvované za poslední léta.


Skoro poslední den roku jsem prožil na koncertě skupiny Priessnitz v nádherném tichém Raččím údolí. Frontman této silné hudební formace, Jaroslav Švejdík, již prošedivělý a s vousem zpíval: „Jo krásná minulosti úžasná budoucnosti jo krásná minulosti stavím se v současnosti a...".  já si poslouchajíc v davu a uprostřed silných decibel vzpomínal a vyhlížel.

Koncert v Račím údolí. V čele Jaromír 99. 

Tak tedy za rok 2016 je za námi.
Samému Bohu budiž sláva! Soli Deo Gloria.

Kříž při pravidelné Cestě kříže na Štandlu. 

Amen