Stručná zpráva o „Štvordňovke“ 2023 - Retezat 2023

I letošní rok jsme vyrazili na akci „Štvordňovka“, v pořadí druhé akci tohoto typu (první ►2022◄). Už loni padlo rozhodnutí: „Za rok na Retezat“ , tedy na pohoří, které jsme viděli z mé milované planiny Borascu. Plán jsme naplnili skoro přesně za rok, ve dnech 22.-25.6.2023

Při těchto pohledech v loni se rodil plán na rok 2023

Na Retezatu jsem byl vícekrát, tedy pro mě domácí pohoří. Trasu jsem vybral tak, abychom aspoň cestou tam a zpět zažili něco z rumunské opuštěnosti. Ale nakonec samotné jádro pohoří nebylo tak plné turistů, jak jsem se obával. 

1) Čtvrtek: Auta jsme uložili na tradičním místě - u hlídačů přehrady  - a potom už vzhůru, po svých, směr Retezat. Nástup byl očekávaně prudký, ale stál za to. Nádherný les. Divoký. 

Vynořili jsme se z něj na planinách pod horou Varful Zlata. 

Po probdělé noci jsme zde zatábořili. Byli jsme unaveni a tak jsme tu odpočinuli. Zdroj vody jsme našli, kolem louky, planina Borascu na výhledu. Obava z deště. Super místo.

Platforma Borascu

2) Pátek: Ráno vyrážíme dál do nitra hor. Cesta výborná. Typicky skalnaté retezatské hory začaly až kotlem nad jezerem Zaonaga. U jezera prázdná chata. Salvamont tu asi ještě nebyl. 

 

Odtud na hřeben. Kolem nás žebra - táhle hřebeny retezatských hor. Nádhera.

   

Došlapali jsme po jednom z těchto "žeber" až na hranu dalšího kotle jezera Peleaga. Zde skončila snadná cesta. Začal déšť, prudký skalnatý sestup, mlha a hlavně sněhové jazyky. Postup byl celkem náročný a pomalý. Nějaký řetěz by se jim tu dobře uplatnil. Na jednom ze sněhových polí jsem jel na sněhu po zadku pěkných pár metrů.  Ještě že pode mnou nebyla skála.

Po náročném sestupu jsme zvažovali, kde zatábořit, zdali až u jezera, na veřejném tábořišti, anebo na plošince pod Porta Bukura. Po zvážení výhod a nevýhod jsme zvolili jistotu – tábořiště u jezera. A bylo to dobré rozhodnutí. Zejména další den se místo hodilo k odpočinku části poutníků. Pár stanů tu bylo, ale ne snad tak hrozné, jak jsem očekával. 

Byli jsme byli unaveni. Začalo také pršet. Vlastně potom už každý den bylo klasické horské počasí – dopoledne hezky a odpoledne bouře a déšť. Vaříme na plynu a jdem spát. Je nám blaze.

3) Sobota: Vyrážíme bez batohů na vrchol Retezat (2482). (Není to nevyšší bod z pohoří Retezat, tím je hora Peleaga (2509)) Byl jsem na Retezatu hoře vícekrát, ale rozhodně jsem chtěl na vrch Bukura 1-2 , který jsem jsem před léty v mlze minul. Hlavně jsem měl v plánu malovat, což chce pokojný a dlouhý čas. Skončil jsem uchvácen scenérii rovnou pod skaliskem Porta Bukura. Poněkud neplánovaně, ale nad míru spokojen. 

To místo mě hodně zaujalo svou divokou krásnou a jásavým názvem. Bukura=radost. Potom už šup na Bukuru. Na ní začalo bouřit, a tak jsem trochu klesl a maloval výhledy, které byly fantastické. Famozní byla samotná hora Retezat. ↓

A potom panorama přede mnou. Při malování mnoha obzorů si člověk uvědomí, jak je Retezat rozsáhlý a krásný. 

Sestupoval jsem s obavou, že mě chlapci předběhli. 

Ale nakonec jsme se sešli v pozdním odpoledni. K večeři jsem vařil dost nechutné a lepivé jídlo – těstoviny s houbovou omáčkou a sýrem. No snědli jsme to. Měli jsme hlad. Toto jídlo nás provází dodnes. Potom už tradičně pršelo. Ten den jsme se chtěli kousek posunout blíže k autům, ale kvůli dešti to nešlo.

4) Neděle:  Vstáváme brzy a vyrážíme hodně brzy. Nepamatuji si v horách tak ranné vstávání. Je to dobře, protože cesta před námi je náročná. Nejdříve vystupujeme z kotle a jsme hodně zvědaví, kudy vlastně modrá+žlutá značka půjde. Ale pěšina je vedená celkem hezky a ladně. Bez sněhových jazyků, což nás potěšilo.

Za hranou kotle už pozvolna klesáme po nádherném opuštěném hřebeni „Culmea slaveiu“ s tisíci rozkošných tábořišť. Scenérie přímo parkové. Nejdříve skály, potom louky a malebné ledovcové kotle.  

Ovce tu zatím nejsou, ale na cestu do hor se chystaly . Viděli jsme v údolí velká stáda.   

Na konci hřebene tradiční sestup divokým kapratským lesem, který mě nepřestává uchvacovat. Zvláště v dešti a oparu. 

V dolině, na lesní silnici jsme doufali ve „stop“ , ale desetikilometrovou cestu jsme si museli zaslouženě odšlapat. Bylo to celkem v pohodě. Pršelo tradičním stylem: Ve chvíli, kdy si byl člověk jist, že už pršet nebude a sundal si plátěnku, začala průtrž mračen. Klasika. Hory. 

Je odpoledne a před námi daleká cesta za volanty. Nasedáme do aut a fičíme domů. V noci, kolem 02:00 usínám v posteli. Ráno jsem byl u jezera Bukura. Je to možné? 

Je. Na štvordňovce je to možné.

Soli Deo Gloiria! Samému Bohu budiž sláva! Dával nám slunce i déšť, milostivou ochranu a krásné výhledy. Je nás nás, hříšné, laskavý. 

Putovníci: Dušan | Roman |  Tomáš | Magda | Alenka | Petr (Zababa)