Na Štěpána

 Druhý svátek vánoční, svátek „Na Štěpána“, byl pro mě vždy poněkud záhadným vánočním svátkem. Nějak se mi k atmosféře vánoc nehodil. I když pro mě je zrovna svátkem velmi příjemným! Jako kazatel jsem plánoval vánoce tak, abych měl na Štěpána volno. Popravdě řečeno, nikdo po mě v ten den službu slovem nevyžadoval. Já potom sednul k počítači a vygoogloval, kde na Štěpána slouží evangelické bohoslužby a na vyhledanou pobožnost jsem na tento „záhadný svátek“ zamířil. 

Oblíbený kostelík na Pelicově v Brně, kam chodívám na Štěpána

V kostele, kde mě zpravidla vůbec nikdo neznal, jsem prožil v tichosti a pokoji své kazatelské vánoční bohoslužby. Mohl jsem svobodně zpívat, naslouchat kázání, sledovat liturgii. Potom jsem se inkognito vytratil
do vánočního času, s radostným pocitem sváteční čistoty a naplnění. Zřejmě to letos udělám podobně a už se na ten svátek těším.

Tedy na Štěpána mám „kazatelské vánoce“, ale vždy se cítím trochu provinile. Udělat si svátek a pohodu v den, kdy si církev připomíná prvního mučedníka? Navíc mladíka, který trpěl a trápil se? Nebylo by vhodnější tento svátek prožít jinak? A vůbec, k čemu takový svátek uprostřed příjemných Vánoc?

Svatoštěpánský den nás po radostné oslavě znovu vrací do syrové reality pokaženého světa. Připomíná nám, že několik desítek let po narození Spasitele žil mladý muž jménem Štěpán. Byl horlivým a aktivním následovníkem kdysi narozeného Mesiáše. Pro své nadšení byl vybrán ke službě praktické, stal se diákonem. Jeho úkolem byla starost o spravedlivé rozdělování přídělů pro vdovy a potřebné. Ale jeho diakonická práce nebyla pouhou sociální prací. Praktická služba diakona Štěpána se vyznačovala především tím, že kázal ze všech sil o Kristu a k tomu uzdravoval a konal mocné činy.  Dokonce i někteří velekněží se přidali na jeho stranu a stali se křesťany. A to bylo v očích některých horlivých židů zlé. Velmi zlé. Byl obžalován, ale mocně se hájil. I při obhajobě kázal evangelium a obvinil přítomné představitele ze synagogy z tvrdosti srdce a nevíry. To už bylo na posluchače moc. Koledoval si o výprask. Dostal víc. Byl ukamenován. Před tím, než statečně zhynul pod kameny svých posluchačů, spatřil nebesa otevřená a Syna člověka, který seděl po pravici Boží. Aby se ostatním lépe házelo, svlékly si šaty a ty jim hlídal pozdější apoštol Pavel, tehdy ještě Saul. Poslední slova statečného diakona byla slova lásky: „Pane, odpusť jim tento hřích.“ (Sk 7:60)

Velký a inspirativní příběh. Ale proč o Vánocích? Dovolím si nabídnout několik myšlenek.  Zvěst vánoc je počátek velkého příběhu evangelia. A zvěst o Štěpánovi je jeden z možných důsledků následování Krista. To, co začíná
u vánočního stolu, u romantických jesliček a mihotajících se svíček, to může, nemusí, ale může končit radikálním vyhrocením. V případě Štěpána dokonce smrtí. Mohli bychom říci, že Štěpán nemusel být takový „fanatik“. Kdyby byl opatrnější, kdyby neprovokoval, nehrotil to tak, nemusel umřít. Mohl sloužit chudým, spravedlivě rozdělovat díly z potravinových sbírek. Držet si svou pravdu o Kristu, ale neokázale. Možná by jeho styl života tehdejší společnost ocenila. Štěpán ale v kdysi narozeném dítěti našel střed svého života. Něco klíčového, bez čeho nemohou žít ostatní. Možná, že ho napadla myšlenka být v klidu. Možná si řekl spolu s Jeremiášem: „Nebudu je připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit,“ avšak je v mém srdci jak hořící oheň…(Jer 20:9) A tak nemlčel, rozhořel se, šel do rizika, konfrontoval okolí s Kristem.

O Vánocích máme mnoho příležitostí mluvit s lidmi o evangeliu. A je tu staré pokušení, nic nehrotit. Nabízet křesťanské hodnoty, řeč sváteční symboliky, vánoční nálady. Ale to není hodné Štěpána. Kdysi před léty jsem četl v jedněch českých novinách rozhovor farářem Luďkem Rejchrtem o vánocích. 

Vynikající farář Luděk Rechrt 

Redaktor se vší silou snažil, aby vyznavačský kazatel mluvil o tématech tolerance, vánočních zvycích. Bylo vidět, jak se snaží „dokopat“ bratra faráře, aby řekl něco dojemného kýčovitého o „ježíškovi panáčkovi“. Ke cti redaktora bylo, že nechal rozhovor zřejmě v původním znění. Luděk Rejchrt totiž mluvil o lidském sobectví.
O tom, že on, i každý čtenář, je sobec, který potřebuje záchranu v narozeném vánočním Kristu, který přišel, aby vysvobodil svůj lid z hříchů (Mt. 1:21). Tedy, aby zachránil i každého z nás. Krásné na tom rozhovoru bylo jasné evangelium, nezabalené do vánočních třpytivých obalů. To evangelium vonělo senem a chlévem. Štěpánovo evangelium bylo zpečetěno krví. Svátek Štěpána nás má inspirovat k tomu, jak naložit s vánoční zvěstí. Jeho příběh je zavazující. Do jakého rizika šel Štěpán a do jakých rizik jdeme my?

Tedy až budu mít letos na druhý svátek vánoční kazatelské vánoce, budu chytřejší a budu si spojovat zvěst jeslí více s křížem Kristovým a s evangelijním závazkem, který kdesi na počátku církve zpečetil její první mučedník. Na Štěpána jsem nikdy neměl kázání. Nyní jsem byl svatoštěpánským zadáním vyprovokován a jsem za to vděčný. Hezkého Štěpána milí čtenáři, který jsi dočetl až na konec!

Puťák 2020 – po československé hranici - Lipov - Mosty u Jablůnkova

Z letošního puťáku jsem byl přímo nadšen! Byl tolika způsoby jiny! Čím? Konal se z velké částí v na území ČR, na Slovensko jsme chodili jen občas. Trasa totiž vedla po československých hranicích. Ale jít přesně podle patníků by bylo celkem obtížné, protože hranice občas byla navrhnuta podle pravítka.

Ale puťák měl i jiná specifika:

Personální pestrost

Především tím, že se kdokoliv mohl přidat a kdokoliv kdykoliv odejít, což bylo to dáno  snadnou dostupností. Na začátku nás bylo 11 a na konci 8, ale celou trasu prošli jen dva účastníci -  Pidi a já. Celkový počet účastníků byl 18. Jeden z putovníků byl osloven právě možností, kdykoliv se odpojit a počítal s tím, že s námi půjde maximálně dva dny. Došel až do konce. Sumou: putování se těšilo personální pestrostí. Nejsvobodnější podnik, co jsem kdy organizoval. 

Pidi a já, jediní, co jsme prošli celou trasu. 

Úsměvná tabulka svědčící o personální diversitě putování

Voda byla všude!!!!

Dále bylo putování skvělé tím, že byla voda. Hodně vody. A to v Čechách a v létě! Malé potůčky tekly i na hřebenech hor. Prameny prýštily se svahů celými profily trubek. Lesní potoky se změnily v říčky a drobné stružky v potoky. Stromy sytě zelené a hory zahalené do mlh. Pršelo, ale ne zase tak, abychom byli deštěm unaveni. Jediné co bylo občas nepříjemné, byl klouzavý bahnitý povrch stezek.

Od hůrek po hory

Dále bylo putování pozoruhodné trasou. Začali jsme v Lipově, v teplém podhůří Bílých Karpat obklopeném mírnými svahy. Dva význačné vrcholy – Velká Javořina a Velký Lopeník - tu vypadají jako dva velké ostrovy. Krajina byla kulturní, lesy, pole louky sady. K severu sadů ubývalo a kolem hlavního hřebene přibývaly boční hřebeny. Poslední záchvěv teplých krajin jsem odhadl ve Střelné, pod horou Makyta. Tam začínaly Javorníky. Tam začaly Hory. Za Bumbálkou Beskydy mohutné ne snad výškou, jako spíše rozlohou. A zvláštním jevem Beskyd je, že nejvyšší vrcholy jsou na výběžcích z hlavního hřebene.

Schema hor a putování. 

Věnováno doc. Janu Lacinovi

Putování jsme věnovali krajináři Janu Lacinovi, který letos na jaře zemřel a jehož texty jsme si četli o přestávkách i večer. Tak jsme vzpomínali na imaginárního souputníka našich výprav.

Spaní bez problému

Měl jsem strach, zdali v kulturní krajině budeme moci postavit stany a udělat oheň. Vhledem k nasycenosti půdy vodou jsme strach z požáru neměli. Z počátku jsme spali na loukách. Ohně jsme zakládali a zase po sobě celkem dokonale zahladili. Jak říkal Martin Kadubec, kdyby někdo přišel, škoda nestojí ani za řeč. Mnohokrát jsme využili místní ohniště, kterých bylo cestou hodně. Poslední noc jsme spali na povoleném tábořišti pod Murínkovým vrchem. Bylo to jediné místo z celého putování, kde bylo více stanů a více turistů a nakonec i více ohnišť. 

Schema tábořišť plánovaných a skutečných najdete *zde*

Tady bylo ohniště

Stručně, jak tedy bylo:

B í l é  K a r p a t y 

Začali jsme v neděli 21. 6. 

v Lipove ve vinařství Kadubcových. Ochutnávka vína, noc v penzionu a potom už na hory. 

Naše výprava před odchodem. 

Následující den, v pondělí, jsme začali pochodem kulturní vlhkou krajinou, mezi vinohrady, sady, poli, přes evangelickou ves Javorník. 

Břetislav Rychlík na procházce

Osvícenými minipřednáškami nás provázel vinař Martin Kadubec.  

První den jsme přenocovali po vrškem Šibeničním.

V úterý 

již na Velkou javořinu, legendární československou horu. Do paměti se mi vepsali nádherné louky s vlnící se trávou. 

Obědvali jsme v Holubyho chatě. Za ní klesání krásným lesem, kolem vsi Strání, kol smradlavých pramenů.  Byli jsme na Moravě, ale v povodí slovenského Váhu. Tábořili jsme nad vesnicí Březová.

Ve středu 

na Velký Lopeník. Zde krásný výhled, chlazené pivo. 

Za Lopeníkem se nachází krásný kraj s dávnou kopaničářskou krajinou, která se až dodnes vetkala do krajiny. 

Brána do kopanic

Na tuto část se se obzvlášť těšil. Prošli jsme do náhorní vesnice Vyškovec traverzem, bez značky, mezi ploty a slepými cestami. 

Traverz stál za to. Mohli jsme vidět hezká zátiší kopanicových chaloupek a louček. Bouřku jsme přečkali v místní hospůdce s terasou. Potom už do Hrozenkova. 

Cestou jsme šli kolem nádherných švestkových sadů!

Přespali jsme na skvostném místě v místním lomu, na vysečeném pažitu s ohništěm.

Boční poznámka: Území kolem Žítkové, Vláry, ale i před tím, u obce Strání bylo zajímavé tím, že zde v minulosti občas byla Morava a občas Uhry. Asi i šlo tak trochu o území nikoho a patřilo mezi velmi zaostalé. Snad i díky tomu se aspoň mírně zachoval vzhled kopaničářské krajiny. Lékařskou péči zde ještě před sedmdesáti lety nahrazovaly místní divé ženy, dnes populární žítkovské bohyně.

Ve čtvrtek Žítková. 

Jsme přímo centrum kopanic. Bez batohů jsme se prošli do místní sýrarny. Nádhera. 

Libé pohledy na krajinu s roztroušenými domky, sady a políčky.  Posléze se naše výprava zanořila do lesů a těmi jsme „dlůho“ táhli až k pramenu Olšavy. Úsměvné bylo, že pramenem protékal potok z blízkého hřebene. Vody bylo až moc. Zde nás opustila významná část spolupoutníků. Výprava se scvrkla na tři osoby: Já, Pidi, Martin. A táhli jsme na superbájnou Vláru. Dobyli jsme další horu Javorník. (Je to oblíbený místní název – pro hory i osady. Snad se tak označovaly zarostlé vršky  hor.)  Ten den jsme ušli více než dvacet kilometrů a bylo to v nohách znát. V hustých bukových lesích byla až tma. 

Toto je už ranní snímek bukových lesů. 

Dokonce jsme zaznamenali i jakousi krásnou stísněnost. Spaní bylo romantické, u lesnického rybníčku. Oheň jsme nedělali, byla tam přímo zákazová značka. V noci přišly zvířátka a koupala se taky. Nádhera.

. Pidi se ráno taky vykoupala

Drobná boční poznámka: Na území Vlárského průsmyku hospodařil vedoucí polesí ing. Indruch. I za sociku se mu podařilo pečovat o lesy přírodě blízkým způsobem, zachovával pestrou dřevinnou skladbu a nekácel pomocí holosečí, ale využíval zmlazovací efekt bukových lesů. V lesích je to znát. Jeho tvůrčí duch zde zůstal. Lesníci mu postavili pomníček. Rozhovor s ním *zde*. 

Přišel pátek. 

Ráno sestup do kulturní krajiny, vesnice Svatý Štěpán, exkurze na doslova legendární vlakovou zastávku Vlárský průsmyk. Je perfektně zrekonstruovaná, včetně amplionů a elektronických orientačních tabulí, ale vlak tu zastaví cca 3x týdně. Pokud se někdo ptáte, kam mizí peníze, tady je přiklad. 

Zpustlá výpravní budova

Pokračovali jsme nesmírně zajímavou sklářskou osadou Sidonie. Zajímavou nejen hospůdkou, kde jsme se občerstvili, ale především její historii, přítomností dělnických kolonii a pecí na chleba, krásných pramínků vedoucích korýtkem přes řeku a také tím, že vesnicí prochází podélně československá hranice. 

Pozoruhodné řešení pramínků v Sidonii

Sklářská dělnická osada

Pec na chleba

Pec na chleba

Mluví se tu už slovensky. Na konci stoupáme zase do hor, do okolí Vršatce. Spíme u kapličky Brezová. 

Pramen u kapličky

Já tedy ne, protože večer se vracím do Sidonie a v sobotu musím být přítomen na konferenci CB v Praze. Takový odskok.

Ordinace na konferenci CB v Praze 

Sobotní den je určen k odpočinku. Matin a Pidi si prošli Vršatec, nádherné vápencové bradlo. Večer přišla další část výpravy a v noci jsem přivedl ještě další část. 

V neděli 

nás byla zase kopa:

Šli jsme po pěkném hřebeni s lesy, loukami a výhledy až nad Střelnou. 

Ještě stále zvlněný kraj

Tábořili jsme kolem chatky, kde nám nepřítomný majitel hezky vysekal místo. A využili jsme jeho ohniště. Vše jsme uvedli do původního stavu. Děkujeme.

J a v o r n í k y 

V pondělí 

do Střelné, s pekárnou a obchodem. Za vsí byla hezká rozhledna na Čubově konci, pod námi pod námi Francova Lhota. Při příchodu začala hrát hezká vážná hudba. Říkal jsem si kulturní obec. Ale bylo to hlášení o úmrtí místního občana. 

Krásná Kobzova lípa ve Francově Lhotě

Potom táhlým stoupáním až na hezkou louku po Makytou. Cestou míjíme šílenou hubertovskou svatyni a dočítáme se o plenění v době tureckých válek. V noci pršelo.

V úterý 

ráno jsme celkem snadno dobyli bájnou Makytu a tím vstoupili na území Javorníků. Dovoluji si vyhodnotit, že Makyta a hřeben za ní byl už více severský, bujný a divoké přírodě velmi blízky. 

Flyšové vrstvy na Makytě v ose hřebene

Za Makytou (923) stojí za zmínku dobytí (podbytí?) Papajského sedla (691). Sestup jako střecha. Po bahně. Veselí turisté se našich děvčat ptali, zdali mají lyže....  Na hřebeni Javorníků jsem poprvé v dálce uviděl mou „domácí sestavu“, hory: Radhošť, Smrk, Lysá.  

Neváhali jsme a dali si pivo na Kohutce i za ní. Spali jsme těsně za Malým Javorníkem na hezkém místě. V noci mě probudilo mluvení. Byla půlnoc a Pidi na hřebeni chodila a telefonovala. Prostě aktivní žena J.

Ve středu 

už krásný hřeben Javorníků. 

Dobytí nejvyššího vrcholu putování Velkého Javorníku (1072) . 

Oběd na Kohutce. Loučí se s námi Matin (před tím Iva) a my pokračujeme celkem dlouhým pochodem až na Bubmálku. Hledáme místo k táboření, ale moc to nejde. Nakonec spíme na malé hodně svažité světlině, vedle chatky s autem. Pod námi hučí mezinárodní silnice. Inu kulturní krajina. V noci pršelo a byla bouřka. 

Boční poznámka: Lesní krajina kolem Bumbálky byla obydlená. Jsou tu louky, chaloupky. Dá se říci, Bumbálka s vrchem Troják je jakýsi místní střed hor. Uzel. Sbíhají se tu minimálně tři podpohoří je tu rozvodí tří řek – Váhu, Odry a Moravy. Jsou tu i hranice tří krajů - Moravskoslezského, Zlínského a Žilinského. Kolem hory a hory. Krása.

B e s k y d y

Čtvrteční uplakané (deštivé) ráno 

je vyléčeno frgály v místní prodejně. Je středa. Od Bumbálky jsem se už cítil jako doma. 

Jsme unaveni a tak se šineme pomalu. Zlákala nás vidina občerstvení na chatě Sněžné. Tak milí hostitelé! Tak skvělé pochutiny! Raw dortík, nakládaný balkánský sýr. Pohodoví majitelé. Rozkoš. Strávili jsme tu moc hezký čas. 

Potom už romantickým hřebenem s výhledy častěji na slovenskou stranu. 

Cestou máme potkat další tři putovníky. Dohnali jsme je až za vesnicí Konečná, kde nám postarší hospodská načepovala krásné pivo. Spíme v lesích, v místě polomové těžby. Na dnešní večer se k nám přidali i Petr a Markéta se psem. U ohně zpíváme, Pidi hraje na housle. Krása. V noci silně prší. 

V pátek 

pokračujeme dál. Dobýváme Sulov se skalnatým výchozem a za ním Bílý kříž. Prší. Déšť přečkáme v otevřené hospodě. Za mírného deště postupujeme dále divokými lesy. Prší.

Zásuvka v lesích pobavila - slibem nezarmoutíš :-)

Potkáváme nejvíce turistů: Veselé a spokojené skautíky. Dvojice bez pláštěn. Osamělé poutníky. Nejzajímavější bylo setkání s mladou ornitoložkou. Nadšenou a divou ženou, zvyklou na život v přírodě. Spíme pod Murinkovým vrchem. Je tu kaplička, pramen a hóóódně lidí. Snad třicet. 

O oheň se dělíme se sympatickou dvojicí. Jsou velmi milí a tolerantní. U ohně opět zpíváme. Je s námi i Honza Kočnar a občas zazpívá atutorské písně.

Boční poznámka: Toto území je místními horaly i geomorgology příznační nazváno „Zádní hory“. Od severního okraje Beskyd jsou tyto hory opravdu vzdálené. Vzadu, zadní. Název se mi moc líbí.

A přichází poslední den - sobota

Poslední dny jsme se pohybovali celkem rychle, a tak jsme dohnali tzv. rychlou variantu putování. Z lesa se ozývají Pidiny housle. Po snídani ji přemluvíme k minikoncertu. Vysloužila si potlesk místních. Potom pobýváme Velký Polom (1067), druhý nejvyšší vrchol putovaní. 

Za ním už táhlý sestup do Mostů u Jablůnkova. Velmi jsem se těšil na ten pocit, kdy sestupuji do Jablůnkovského průsmyku, za mnou dlouhé dvousetkilometrové putování od Veselí na Moravě. 

Nádraží v dohledu - jsme u cíle

Všem se básnil o místní nádražce – hospodě. Dáváme si zasloužené pivo a různé naložené pochutiny. 

Veselo na konci

A pomalu nasedáme do svých vlaků a putování končí. Bylo to opravdu nádherné putování a jsem za něj vděčný +!+!+

Soli Deo Gloria +!+!+