pátek 23. prosince 2011

Podzimní cesta na Ukrajinu


úterý - středa 28. 9. 2011
Cele prázdniny jsem snil o podzimní cestě do hor, napřed Slovensko a potom spíše nečekaně přišel nápad  - Ukrajina. Fotogalerie najdete zde. Cestu jsme uskutečnili na podzim během svátků sv. Václava, v první časti s dávným poutníkem Danem Smutným. Poprvé za své cesty na Potrus jsem využil služeb firmy REGABUS a jel přímo z v 17:20 z Olomouce do Rachiva. A bylo to skvělé cestování, v autobuse se dalo celkem obstojně spát, zastavoval jen vynímečně jinak kalil, kalil a kalil nocí. V 9.00 našeho času jsme byli v Rachově. Fantastické!



Koupili jsme jídlo (omylem ukradli chipsy - každý z nás si totiž myslel, že to koupil ten druhý!) a jinak se moc nezdržovali. Odjeli jsme autobusem do vesničky s typicky karpatským názvem Luhy. Zastavili jsme se ještě na pivo a kávičku do místní obchodo-kavárno-výčepny.  Krása konců údolí s ještě zachovalými starými prvky života nás vtáhla do světa staré Potrusi.



Domečky, koně, vypasené prudké svahy do nebývalých výšek a oborohy. Myslíce na večerní posezení, kupujeme ukrajinský Kahor. Pak už  jdeme dlooooouhým údolím. Dan mě po cestě zasvěcuje do tajů digitální fotografie. Potkáváme dřevaře v autech, na kole. Již hodně vysoko v údolí nacházíme hotýlek, celkem slušný a schovaný. Moc nerušil. U hotelu obdivujeme malou přehrádku na odběr vody. Její konstrukce mě velmi zaujala - taková tábornická, z igelitu.


Klapka, která se zatíží kameny a tím se reguluje oddtok. Tato klapka je ucpaná folií z igelitu!
Zde je to profi dílo, díky kterému je zásobován hotel vodou! Padá večer. Už jsme osaměli. Hledáme místo ke spánku. Jako milý dar z nebe, přímo ve chvíli kdy se zrychleně stmívá nacházíme boudičku lesních dělníků.

Dole stáj, vpravo lesnická boudička, kde jsme spali. 

Čistu fajnu boudičku. Vedle ní je velká stáj. Kolem dveří malé kříže. Po večerním Kahoru a slaných omylem kradených sušenkách libě usínáme.

čtvrtek 29. 9.



Ráno, po ranním čaji a snídani záhy docházíme až na konec údolí do tzv. srdce hor. Odtud vedou cesty jen nahoru. Stoupáme prudce do kopce, potkáváme nádhernou starou, již opuštěnou salaš.


Zde ztrácíme cestu a stoupáme řídkým smrkovým lesem, odhadujeme směr až dosupíme na planiny s nádhernými výhledy na Ukrajinu. Ve výhledech do Rumunska vidíme jednotlivá pohoří, především Rodnu.


Vzpomínám na dávné putování s Dalimilem a Petrou. Ano tudy jsme dávno kdysi šli. Dan fotí a já se kochám. Nacházíme se na Rumunsko - Ukrajinské hranici. A k překvapení na žluté značce! Příjemné novoty v ukrajinských horách! Zřejmě dílo Čechů. Sestoupili jsme do sníženého sedla pod výraznou horou Stoh, která svým tvarem ctí své jméno.

Zde obědváme, napájíme se z pramene. Pak stoupáme do hodně prudkého Stohu.  Na vrcholu je bývalé Rumunsko-Polsko-České trojmezí, bunkr a téměř kruhový rozhled.
Bunkřík na bývalém československo-polsko-rumunském trojmezí - hoře Stoh. 

I zde se kocháme, sestup byl lepší než výstup. Další cesta je pohodová, nesoucí se malebnou krajinou plnou obrovských pastvin. Zdejší salaše jsou podobné kravínům. K mé radosti jsou viditelně používané. V domku jedné ze salašnických osad se ubytováváme.


Provádíme obhlídku. V jedné z chalup, již rozbité, nacházíme i starobylou výrobnu šindele s dřevěným svěrákem. Nádhera. Potom už kýčovitý západ slunce a padla noc.


Topíme v kamnech a pojídáme výborné nudle s cibulí, smažené na salašnickém oleji. V noci jsem škvírou zahlédl ve škvírách poměrně prudké bílé světlo. Nechtělo se mi z tepla ven a ani jsem nechtěl vzbuzovat poplach. Ale světlo jsem viděl opakovaně. Dan mi ráno říkal, že také viděl jakési světlo. Moc rád bych věděl, co to bylo. Měsíc byl v novu. Možná to byl anděl.

pátek 30. 9.
Další den postupujeme na horu hor, moji milovanou - Pop Ivan Černohorský. Supím na něj počtvrté za svůj život. Je tu trochu zataženo. Čím stoupáme výše je větší mlha, vlhko. Stoupání je úmorné, snad díky mlze se zdá nekonečné. Vždy se v bílu před vámi objeví šedá homole, ale nad ní je další a další vrchol. Nakonec docházíme ke zřícenině bývalé polské observatoře, kterou Ukrajinci nazývají Bílý slon.


Vítr. Mlha, která se k naší radosti rozplývá. Potkáváme skupinku Čechů, kterou známe z autobusu. Během naší větrné návštěvy se vyjasňuje. Další cesta se romanticky vine mezi vršky.  Výhledy jsou fantastické. Tráva na kopcích se zbarvila podzimně do oranžova. To vše umocněno zapadajícím sluncem.

Obrázek, který je snad ve všech českých fotogalerií z těchto cest - patník československo-polské hranice. 

Pop Ivan, má milovaná hora, jak ji mám rád. 

Nádherná jezera pod hřebenem. 
 Potkáváme ukrajinské turisty s typickými čtvercovými karimatkami na zadcích. Spíme na dokonalém místě, v plošinatém sedýlku, v kamenné ohrádce.  Poprvé stavím stan - jen tropiko Jurka. Opět sledujeme hru západu slunce. Večeříme studenou stravu a spíme velmi dobře.

sobota 1. 10.
Ráno vstáváme brzy a dopřáváme si komfort východu slunce ve spacácích. Jak krásné a příjemné sledovat v teple probouzející den.  Nakonec vycházíme celkem pozdě a pokračujeme krásnou hadovitou cestou až na Goverlu. Cesta se táhne, což je pocit který na tomto hřebeni mám léta, co tu chodím. Potkáváme četné zákopy, již zarostlé.
Zákopy z první či druhé světové války

Rovněž přecházíme dosti pramenů, byť jsme byli varováni, že voda na hřebeni není. Hoverlu zdoláváme s jinými  ukrajinskými turisty.

Hoverla  - nejvyšší hora Ukrajiny
Na Vrcholu je jich tak dvacet až třicet. Moc se nezdržujeme a klesáme, cesta před námi je dlouhá, velmi dlouhá. Opět sledujeme hru barev západu sluce i proměny odstínů hor.


Postupně padá noc. Volám Ivanovi a Voloďovi. Jdeme nocí s baterkami, matně rozeznáváme lesy  a louky. Jdeme hodně dlouho. Konečně údolí. Zde narážíme na civilizaci-osvětlené dači s halasnými obyvateli. Stopujeme jediné auto - nic. Lehce brodíme bahnem, ale potom je cesta dobrá. Ivan nám šel naproti. Trochu nás vyděsil, hrál si v noci na policajta. Cesta s ním ubývá rychleji, ale už meleme z posledního.
V chaloupce Ivana a jeho maminky, která je živým skanzenem, zažíváme krásu prostého. V kachláčích je zatopeno, teplá voda v kýblu a plechový lavor.


Nastal čas hygieny. K večeři brambory s brynzou a sýr. Nebeská strava. Noc byla požehnaná a odpočinek úlevný. Ten den jsme možná ušli tak čtyřicet kilometrů!

Neděle 2. 10.
Nedělní ráno dlouze mluvíme s Ivanem.

Ivanova maminka, Ivan a já.

Ivanova chaloupka je živý skanzen


 S jeho maminkou odcházíme na bohoslužby. Mrzí mě, že na ně Ivan kašle, prý se musí starat o tele. Moc tomu nevěřím. Sestupujeme a kolem nás je nádherná Lazevščina. Kochám se a fotím.




Ivanova maminka se tím baví. Pod viaduktem nás čeká Voloďa. Rádi se vidíme. Loučím se s Danem, který jede do Rachova na autobus. Domlouvám mu kontakt s místním sborem.
Při bohoslužbách je slavena Večeře Páně. Jinak bohoslužby jsou také skanzenem ukrajinských baptistů. Skoro se nedivím, že mládež odtud mizí. Vzpomínám, na časy, kdy jsem byl ve staré modlitebně dojímán k slzám. Kde jsou ty časy. S Voloďou obcházíme starší členy sboru s chlebem a vínem. Ten den slavím večeři s Kristem snad šestkrát. Poznávám krásné lidi.

Jedno z mnoha setkání při Večeři Páně.. 
Večer dlouho povídáme s Voloďou. Je to takový kazatelský rozhovor. Poznávám, jak jsou si křesťané všude podobní.¨

Pondělí 3. 10.
Ráno vycházím na procházku městem, potkávám půlku sboru, poznávám nové tržiště, z plastu a plechů a zamilovaně procházím staré tržiště. Navštěvuji rovněž nové muzeum. Je hezké. Odpoledne jedu k Toljovi, navštěvuji Halu a Aňu. U Aňi dostávám výborné palačinky a dlouho povídáme. U Hali ještě déle.  Její příběh je smutně realistický. První nemanželské dítě, obrácení, druhé nemanželské dítě, svatba a nyní život s manželem a bez manžela. Do toho vše zákonický místní sbor. Odcházím na dlouhou a krásnou procházku údolím černé Tisy. Je podzim, kouř stoupá z ohňů i chalup a blíží se konec dne.



Na konci vesnice je vše starší, původnější a pro mě krásnější. Zde mě napadl, výklad Fučíkova nazvu Sovětského svazu "O zemi kde zítra již znamená včera". Snad to nemyslel tak propagandisticky. Snad jen popsal to, co viděl. Včerejšek a zítřek dohromady zamíchaný. Taková je dnes Ukrajina. Dřevěnky s plastovými okny, koně a moderní terénní vozy; hospodářství a městsky oblečená mládež; bečení stád a otevřené okno s reproduktory hrajícími techno.
Večer povídáme s Toljou.


Vypráví mi o autě na dluh. Ukazuje s hrdostí splachovací záchod. Umývám se v nové koupelně. V rohu je kompresor se zamotanou změtí trubek. Během sprchování hlučná tlaková stanice  několikrát nastartuje a je to chvíle infarktová.

úterý 4. 10.
Ráno mě Tolja zavezl na autobus do Rachova. Navštěvuji Kolju. Chce po mě abych mu koupil v Čechách auto, aby mohl jezdit na bohoslužby. Znovu jsem zmaten z místní logiky. Na tržišti kupuji nové boty, neboť staré se už zcela rozpadly. Potom autobusem do Byčkova a k Pavljukům.

Pavljukovi


Je u nich moc a moc milo a příjemně. Obědvám, předávám dopis a jedu k Popovičům. Opět se vydávám na nádhernou procházku do konce údolí a na úbočí. Čím výše, tím je tu krásněji.


Na cestě mě legitimuje místní náčelník milice. Je celkem fajn, pochopil, že jsem tu u svých doma. Večer opět dlouhý a zajímavý rozhovor se Sašou mladším i straším.  Opravdu, žije se tu mnohem mnohem lépe než dříve. Nepřijel jsem zcela ve vhodnou dobu, návštěva byla tak trochu ve spěchu.

středa 5. 10.
Ráno dlouhá cesta busem do Mukačeva. I zde se mnohé mění. Tržnice s oblečením se proměnila v plastovo - skleněný  obchodní dům. Dokonce i čisté WC. Staré WC na nádraží je prolito litry chlóru. Město je krásnější, čistější. Kupuji mapu a krásnou knihu (průvodce) o Zakarpatí a krásný malířský časopis. Nakupuji drobnosti na tržišti, včetně výborných brusinek za hubičku. Potom multitaxikem do Užgorodu. Na poslední chvíli chytám autobus do Košic a večer Ekcelsiorem, nejhorším vlakem ČD, domů. O půlnoci ulehám doma do postele. Jako sen. Ráno jsem byl v Byčkově!!

Samému Bohu budiž chvála!

úterý 1. listopadu 2011

Co mi dává víra o dušičkách

Milí rozhlasoví a weboví přátelé, ¨

dnešní úvaha bude silně dušičková. Když jsem s Vámi naposledy loučil, ani mě nenapadlo co na naši rodinu čeká. Zprudka nás navštívila smrt. Při autonehodě zemřela dcera mé sestry - tedy moje neteř. Bylo ji devatenáct, měla po maturitě, život před sebou. Zřejmě když ráno sedala do auta netušila, že se její pozemský život blíží ke konci.

 Člověk ví, že smrt přichází a to i nečekaně, ale přesto, přesto Vás znovu zaskočí. Ještě před chvíli tu byl někdo blízký - slyšel, čichal, mluvil s Vámi, smál se prali jste si s ním a nyní už není. Brněnský baník Jan Skácel vystihl tyto pocity jemně syrovými slovy: "A je to prosté jako zázrak, jako věčnost ve chvílí, že zase znovu nebudeme, jako jsme před tím nebyli."


Setkání se smrtí je jedním z mnoha stálých projevů Božího promlouvání k člověku. Znovu a znovu nám připomíná, že to nejsme my, kdo máme svůj život v ruce. Nikdo z nás není schopen přikázat svému srdci, aby udeřilo, aby dál pokračovalo ve své práci. Jednoho dne prostě být přestane. Ano, zdá se nám, že máme svůj život ve svých rukou, ale jen částečně, do času.

 S tímto zjištěním přichází otázka, kdo tedy náš život drží ve svých rukou. Osud? Náhoda? Křesťan odpoví snadno - můj život má v rukou Bůh. Je to výrok který je snadnější vyslovit, než denně prožívat. Ale je to silný výrok. Kdysi se děti učívali nazpaměť katechismus. Ten reformovaný, který upravil Jan Karafiát, autor Broučků, začíná hlubokou otázkou i hlubokou křesťanskou odpovědí: "Co pak jest tvým jedinkým potěšením v životě i v smrti? Mým jedinkým potěšením v životě i v smrti jest to, že nejsem sám svůj, nýbrž že jsem svého věrného spasitele Ježíše Krista, jenž mne svou drahou krví ze všech mých hříchů vykoupil, a tak mne sobě ostříhá.." 

Tato slova nás ještě učila moje maminka, která mezi námi už není. Vzpomínám si na dobu jejího odchodu z pozemského světa. Ležela, postupně ji vše vypadávalo z rukou. V posledu i vlastní život. Ale čím blíže byla smrti tím více tím více svůj život vydávala do Božích rukou. V jednou z posledních rozhovorů mi řekla:: "Víš, vždycky jsem se smrti bála, ale nyní mám takový pokoj....". 

Je  čas tzv. dušiček, kdy jsme vzpomenuli na naše blízké. Je to čas, kdy se nás blízkost smrti dotýká. V takových chvílích si připomínám slyším slova moudrého lékaře, který říkal, že na smrt se člověk musí celý život připravovat. Jak? Jedině tak, že si přiznáme, že svůj život nemáme tak docela ve svých rukou, že přijmeme život jako vzácný a jedinečný dar a začneme vědomě hledat toho, který nám jej daroval.



A jednou možná otevřeme Bibli a přečteme si ten dávný a uklidňující verš apoštola Pavla, který naspal do Říma: "Nikdo z nás totiž nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá.Žijeme-li, žijeme Pánu; umíráme-li, umíráme Pánu. Ať už tedy žijeme či umíráme, patříme Pánu. Vždyť proto Kristus zemřel a znovu ožil - aby byl Pánem živých i mrtvých." 

A těmito biblickými slovy hodnými k přemýšlení a následování se s Vámi milí posluchači loučím a weboví čtenáři. Snad Vám z těch vážných slov prosákla do života aspoň trocha naděje a radosti do příštích dnů.


Psáno pro Český rozhlas Ostrava

středa 24. srpna 2011

Co mi dává víra

Byl jsem o letošních prázdninách na pobytu mládeže, kde spolu s námi věřícími byli i lidé nevěřící. Poprosili mě, abych pověděl několik slov o tom, co mi vlastně dává moje víra v Boha. Bylo nás víc, co takto měli, jak se říká, "vydat počet" ze své víry. Nakonec mě zastoupili mladší a já jim mohl naslouchat. Své povídání jsem si schoval pro Vás, milí rozhlasoví a "weboví" přátelé.

Když jsem uvažoval o tom "co mi dává víra", vytanuly mi na mysli dva obrazy ze života:
Jeden je dávnější, ale dodnes velmi velmi živý. Bylo to na horách. Měli jsme tam půl dne volna a já jsem odešel kochat se krásami slovenských výšin. Seděl jsem na svahu a díval se do dálav. Nekonečných dálav.

Náhle se mě dotkla osamocenost uprostřed světa. To vše znásobil citát z knihy Paula Samtla, kterou jsem otevřel: Byla v ní zaznamenána řeč mrtvého v pustině smrti. "Otče kde jsi?" volal. Jako odpověď uslyšel věčnou bouři, kterou nikdo nevládne a svět na něj upíral prázdný bezedný oční důlek. Jsme sami, zůstává pouze chladná věčná nutnost a pošetilá náhoda. I tam v horách jsem byl najednou zcela sám. Kolem měl bylo velké moře hor, obzor za obzorem. Nikdo nikde jen já.
A pak to přišlo. Uvědomil jsem si, že nejsem sám, osamocen. Uvědomil jsem si, že mám v nebi Otce, Boha, stvořitele nebe i země i mě samotného, Boha který mě miluje. Najednou jsem nebyl sám, všude kolem mě byla Boží přítomnost, vědomí Boží otcovské lásky. Cestou dolů jsem se chtěl modlit pradávnou modlitbu "otčenáš", ale skončil jsem hned na začátku. Modlitba "otčenáš" začíná slovy "Otče", a já to slovo mnohokrát vyslovoval a užíval jsem si ho, jako nikdy jindy. Ta jistota a radost mi zůstala dodnes a je pro mě silou, ne jen posilou. To je něco, co mi dává víra. Nevěřící musí být na světě strašně sám

Další zážitek je mladší, z doby, kdy jsem se stal kazatelem, ale své kořeny má opět v mém dětství.

Jako křesťané věříme, že Kristus zemřel za naše hříchy. Mnohokrát jsem o tom přemýšlel, znovu a znovu. Jak to vlastně je? Proč musel zemřít? Asi nade vším až zbytečně přemýšlím. Dodnes vidím, jak mi bylo mi tak šestnáct, sedmnáct, šel jsem po šedém brněnském parkovišti. Těšil jsem se na setkání s přáteli. V sobě jsem nesl zmatek. Dětskou víru, od rodičů zasetou, a rodící se vírů pubertálního chlapce. Není to poněkud bláznivé věřit takové pohádce o Bohu, který poslal svého Syna, aby zemřel za hříchy lidstva? Vždyť je to jako pohádka! Od té doby mě ta myšlenka napadala často. Když jsem se stal kazatelem, dopadla na mě ještě palčivěji. Vždyť o tom mám kázat. Dodnes vzpomínám přípravu na tři velikonočních kázání. Tehdy jsem si uvědomil, že pravdu má Pavel, když říká, že věříme bláznivé zvěsti. Bláznivé zvěsti Boží lásce. Kristus tak bláznivě miloval, že za nás dal svůj život na Golgatském Kříži. V té lásce jsem poznal největší poklad.
Kdybych to měl na shrnout čemu věřím, shrnul bych to slovy písně, kterou rád zpívávám na nový rok: Moc předivná nás tiše obestírá a proto čekám příští uklidněn, Bůh je dnes s námi, svědčí naše víra, a bude s námi každý nový den.
Tu předivnou moc Boží lásky v Kristu zjevené doporučuji každému z vás.
(psáno pro český rozhlas Ostrava)

středa 12. ledna 2011

Život ve Frýdku po 2.5 letech

Je to pro mě neuvěřitelné, že uplynulo už dva a půl roku od chvíle, kdy jsem opouštěl město a kraj, který se mi stal na devět let domovem - Českou Třebovou. No a za ty dva roky se postupně stávám pravoplatným obyvatelem dálného východu naší země.

Pro mě ještě novým městem, Frýdkem-Místkem a krajem pod Beskydami už nebloudím, jako dříve. Dokonce začínám úspěšně pronikat do sítě "bočních" zkratek. Začínám se trochu chytat i v Ostravě, ale v noci se tam nic hledat neodvažuji.

Poznávám i zdejší mentalitu a postupně zjišťuji, že jsem opravdu vstoupil do zvláštního, Božím Duchem provoněného kraje. Poznávám velké osobnosti historie - Třanovského, Santariuse, historii Moravských bratří a jejich vztah k Ježíšovu kostelu v Těšíně. Ovšem, velká města, jako je i naše, zas tak moc duchovní nejsou. Jsou to spíše pohrobci ateismu.



Moc rád pozoruji krásu našeho hornatého horizontu. Vybírám si při cestách ty silnice, z nichž je krásný výhled na panoráma, čímž budím v očích místních úsměvy na tvářích: ,,Zase jste se kochal, pane doktore?“ Tož ano, kochám se tu, a rád.



No nejen z auta se kochám, postupně procházím zdejším krajem pěšky. A jsou to výpravy veselé. Například jsem se vydal na horu Skalka. Ovšem, u pramene jsem zapomněl peněženku s platebními kartami, doklady a oběma mobily... Vrátil jsem se, ale už jsem ji nenašel. Byl jsem upřímně nešťastný. Vše dobře dopadlo – peněženku s doklady našli dva kluci, sotva dvacetiletí. Vše vrátili, nic za to nechtěli. Dal jsem jim aspoň vynikající bulharskou klobásu. Pán Bůh je na mě hodný, a mládež není tak zkažená, jak se říká.

Jinou pozoruhodnou cestou byla západní výprava do Oderských vrchů na Křížový vrch, poslední kopec Jeseníků. Pod ním je už jen Haná. Možná tak vypadala Golgota - malý vršek za vesnicí. Skoro člověk čekal na setkání s pašijním zástupem.



Na sklonku zimy jsem ,,omylem“ navštívil Polský Těšín a byl jsem velmi unesen, ba přímo nadšen - tak krásné město s atmosférou jsem snad dlouho neviděl a nezažil. Byl to pro mě dotyk velmi silný.


Život ve společenství sboru


V předchozích letech jsem prožíval nadšení z nového sboru a nesnadno se mi srovnávalo s minulým působištěm. Tento školní rok, možná poslední čtyři měsíce, prožívám dotyk reality a mám pocit, že i sbor poznává nectnosti mé osoby. Prožili jsme zajímavý rok. Začali jsme vydávat časopisek. Na jaře nám všem bylo smutno při zprávě o odchodu bývalého kazatele našeho sboru z církve. O prázdninách jsme uspořádali dvě hezké akce. English camp, který byl pro zdejší mládež obnovenou premiérou. A k tomu sborovou dovolenou, která se rovněž vydařila. Dlouho nám nebylo tak veselo.



Začali jsme vážně hledat nové místo pro modlitebnu, neboť stávající nájem je prostě nedostačující. Narazili jsme ovšem na finanční realitu dávání v našem sboru. Jinak sbor žije a funguje, schází se nás dosti. Služby fungují. Jsem rád, že nejsme církví jednoho muže - kazatele. Za zdejší společenství laskavých lidí jsem i přes onen ,,dotyk reality“ velmi vděčný. Je pro mě vzácným darem od Boha. Nesnadné jsou v tomto zbožném kraji jen ekumenické vztahy. Jsou opravdu na hraně, více teologické, než osobní. Vždy se vynořují nová a nová úskalí, která jsem dříve neznal. Jsem vděčný za přátelské vztahy s faráři. To je zřejmě to nejdůležitější.


Práce pro celou církev
Dostalo se mi vzácné milosti podílet se kapitolou na knize o kazateli Aloisu Adlofovi. Je to moc hezký úkol, ale stále jsem se k němu neměl. Nakonec jsem udělal dobrý tah - odjel jsem na týden do Velké Lhoty a v chatce nad modlitebnou jsem se pustil do díla. Psal jsem, četl jsem, srovnával a třídil. Manželé Škrobákovi o mě mateřsky pečovali. Byl to krásný čas v zasněžené krajině. Měl jsem velikou radost, když jsem poslední noc dílo dopsal. Ale nakonec vše půjde do tisku později, tak jsem text ještě zbytek roku doplňoval.
Byl to jistě jeden z nejhezčích týdnů uplynulého roku.

Jinou celocírkevní aktivitou je práce pro Dorostovou unii, zejména Rádcovská škola - kurz pro dorostové vedoucí v Moravském krasu. I letos se ,,škola“ velmi vydařila.

Návštěvy v České Třebové

Nějak se to stalo, že jsem v uplynulém roce několikrát navštívil Českou Třebovou. Při nejrůznějších příležitostech: kázání, opravy auta, cesta do Prahy atd... Navštívil jsem po roce Lanškroun, dvakrát Mladkov. Tam jsem strávil tři dny dovolené s tatínkem, vrátili jsme se i na ,,kultovní“ místa brněnských táborů ve Starém městě pod Sněžníkem. Abych všemu dal korunu, byl jsem s Třebovskou mládeží tři dny na puťáku ve Slovenských poloninách. Je to pro mě velmi milé a zajímavé, setkat se a vidět bývalý sbor s odstupem času.



Cesty na východ
V Podkarpatí jsem byl letos třikrát. První cesta byla tradiční, vánoční. Moc radosti mi nepřinesla, spíše starosti. Potkal jsem tolik bohatých, že mi z toho bylo až zle. V září jsem doprovázel výpravu ze Vsetína a Vysokého Mýta. A v listopadu jsem tam jel opět, na výroční, stou cestu bratra kazatele Heczka. Během cest jsem vyhledával příjemce pro humanitární pomoc naší církve. I přes tendenci bohatnout, je to země, kde zejména nemocní vděčně přijímají každou pomoc, a je pro ně často otázkou žití či nežití.

Dovolenou jsem strávil na krásné cestě po Rumunských horách - v Paringu a Sureanu. Čtrnáctidenní nádhera, opuštěnost, kraje chalup bez elektriky, hory s mlhou, údolní kláštery - nejtišší místa v zemi. Bylo nás deset. O výpravě se dočtete na mém blogu.



Vyučování důchodců
Pozoruhodnou podzimní zkušeností pro mě bylo pětitýdenní vyučování informatiky pro důchodce. Maraton. Bylo to oboustranně příjemné. Oni byli vděční, že jsem na ně byl hodný, a já se hodně naučil o počítačích, aniž by si toho všimli. Ale skvělá zkušenost, kterou několikanásobně zúročím. Zcela vycucaný jsem se vracíval domů.


Klouzačka roku
Život letí. Výše uvedené řádky vypadají velmi spokojeně, ale občas se stanou i věci, které bych si moc nepřál. Ale to jsou události spíše dosti osobní, tak raději tváří v tvář. Opravdu smutným okamžikem pro mě byla smrt velkého muže MUDr. Pravdomila Dostála, mého kazatelského vzoru a duchovního rádce, byť na dálku a beze slov.




Konec roku jsem strávil na jedné ze zdejších hor – na Javorovém. Spousta lidí, silvestrovské vybuchující těšínsko pod námi, kouřící dýmovnice horské služby. No mazec. Z Javorového jsme jeli po zadcích na igelitu vstříc novému roku. Jak symbolické. Nikomu se nic nestalo. Kéž nás tak Pán Bůh chrání po celý rok.