úterý 25. února 2014

Pokora + velkorysost + humor = pomocníci ekumeny

Úvahy o ekumeně inspirované evangeliem podle Marka 9:33-41

Týden modliteb za jednotu křesťanů v našem městě (měli jsme jej v jiném termínu) mě přivedl opět k myšlenkách o vztazích mezi církvemi.

Pokora

Už v době, kdy ještě církev neexistovala, vyvstala v myslích učedníků palčivá otázka - kdo z nás je nejlepší? (Tam myšlenka je stará jak lidstvo samo.) Kdo jde nejlépe ve stopách Pána Ježíše Krista? A tyto myšlenky jsou mezi křesťany přítomné dodnes. Která je nejlepší církev? Nejlepší společenství či farnost? Frýdek či Místek? A nepomůže zdánlivě nejlepší odpověď: „Já to neřeším, já patřím Kristu, do Kristovi církve.“ (1. Kor. 1:12!)
Je to podobně nesnadná otázka, jako která rodina je nejlepší – Nováková či Kučerová? Každý máme rádi své společenství, své tváře, své zdi, své zvyky. Je to tak přirozené, jako mít rád sám sebe.
Co je špatné je úporné povyšování, okázalá převaha, pocit význačnosti, jedinečnosti na světě. Byť je to vše zabaleno do hezkých slovíček. Předpokladem ekumény je pokorné směřování ke Kristu. Kdo chce být mezi vámi největší budiž služebník všech (Mk.9:35) Vzájemná služebná pokora je základ budování vztahů.


Velkorysost 

V onom oddíle učedníci jsou na rozpacích z muže, který vyhání démony v Ježíšově jménu, ale a nechodí s mesiášskou družinou. Reakce Krista je pozoruhodná: „Kdo není proti nám je s námi“(Mk. 9:40) Kdyby Pán Ježíš chtěl být přísný, černobílý, nikdy by takové slovo neřekl. Musel by jasně říci do co čteme v jiné souvislosti u Matouše: Kdo není se mnou je proti mě!“(Mt. 12:30)
Markův oddíl nás však příznačně vede k jakési velkorysosti: Není přímo s námi, ale jde stejným směrem. I ten, kdo má částečné poznání, patří k těm kdo mají plnější poznání.
K družině poutníků patří jak ti, kteří jsou na cestě tak i ti, kteří jsou na pomyslném vrcholu. (A všichni dobře víme, že každá církev toho vrcholu poznání dosáhla :)
Ekumena se nedá dělat bez jisté velkorysosti. Bez nadhledu nad zažité zvykly a tradice jiných společenství. Pokorné snahy pochopit, jak jiní přemýšlejí. To by však nemělo vést k laciné relativizování všeho. Jde o vztah ke Kristu. Potom se mohu na  těžko stravitelné zvyky povznést. Tu s menší, tu s větší velkorysostí.

Který z duchovních je který?

Humor

Reakce Krista na hádku mezi učedníky je také pozoruhodná: O čem jste to cestou „rozjímali“ (kraličtí), „hovořili“ (studijní); „uvažovali“ (ekumenický); „rozsuzovali“ (ruský). 
Snad tu jde o jemný humor, ironii, tak vlastní Božímu jednání v Písmu. Odhadoval bych, že Pán Ježíš touto jemnou narážkou chtěl poukázat na trapnost tématu celého jejich dohadování -  kdo je mezi nimi něj....
V ekumeně velmi prospívá humor. Pokud jsme schopni si udělat legraci ze sami sebe, ze své rodiny,  církve či farnosti, je to ještě stále dobré. Tam kde se lidí berou smrtelně vážně je to špatné.
Na jedné debatě v ekumenickém společenství farářů si vzal slovo jeden cizokrajný černý pastor, který už uměl dobře česky, ale občas některé nuance nevnímal. Ujal se tedy slova a začal: "Ty to kazíš v té luterské církvi, ty zase kazíš u adventistů, ty to kazíš v církví bratrské a ty u metodistů a ty kazíš u římských katolíků.I" Měl samozřejmě na mysli význam ty kážeš, nikoliv ty to kazíš. Ale vzbudil velký aplaus. Ano všichni to nějak v těch svých církvích kazíme. A to, že tu jako křesťané jsme až do dnešní doby je velká milost hlavy církve – Pána Ježíše Krista.

Černý humor

Kázání na konci ekumenického týdne modliteb v Frýdku-Místku a Frenštátě pod Radhoštěm.