úterý 13. srpna 2013

Nebuďte poserové aneb o klesající odolnosti dětí i lidí obecně

Dnešní rozhovor s Martinem, který se vrátil z tábora, mě přivedl k myšlence  opět něco publikovat.

Milí posluchači a weboví přátelé,
prázdniny jsou v plném proudu. Mnozí z nás posílají své děti na tábory a nebo jsme přímo s nimi na chalupě či kempu. Prázdniny jsou skvělým výchovným obdobím. A tábory dozajista ještě více.


Rodiče si mohou  tak trochu odpočinou od svých dětí a ty  se mohou naučit soběstačnosti a samostatnosti. Bývá mi líto, že naše  děti už zřejmě nikdy nezažijí divokost, kterou prožil můj tatínek, kdy po válce v roce 1947 vedl skautské tábory. Tábořili celý měsíc na Slovensku v Gaderské dolině.

Louka pod blatnickým hradem, kde se tábor odehrával.
Do sv. Martina dojeli na nákladním vagóně. Stany měli z propustných německých celt. V noci byly zabaleny do obyčejné deky. Vše si museli zajistit sami. Celý měsíc si prali, vařili, chodili pro dříví, jezdili s dvoukolákem pro potraviny, kterých bylo v poválečné době velmi málo. Na navíc se v horách potulovali nebezpeční odzbrojeni banderovci. Nevím, zda tehdy rodiče měli o své děti velký či malý strach. Vrátili se všichni, spokojeni a nadšení. Dodnes se scházejí. Jak museli být pobytem  zoceleni, jak jim muselo zdravě vzrůst sebevědomí!
Takový tábor dnes už nezažijeme. Ve vyhláškách je nařízeno, že děti musí přijet do vybaveného tábořiště.

Naštěstí najdeme stále ještě aspoň trochu divočejší tábory než tento teletníkový typ. 

Snad každý táborník vlastní mobilní telefon a rodiče přesně vědí, co se s nimi děje. Vzpomínám na jedno dítě, které poručilo mobilem řízek a babička s dědečkem neváhali obětovat sto dvacet kilometrů a dovést kýženou potravinu, aby jejich vnučka nestrádala. Ano, časy jsou zcela jiné.
Snad každá generace si dává otázku: "Co z těch našich dětí vyroste?" Tu otázku si dnes dávají i psychologové, kteří mluví o rapidním snižování odolnosti dětí, jak psychické tak fyzické. Děti jsou zranitelnější. V některých situacích zcela bezradné. Ovšem snižuje se i odolnost rodičů, kteří se bez pocitu kontroly nad svými ratolestmi nemohou vydržet.


Když o tom výše uvedeném  přemýšlívám, připomínám si slova z první knihy Bible. Zazněla ve chvílí vyhnání z dávného ráje: „Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny.V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat."  
Každá generace chce ze sebe sejmout těžké břemeno Božího slova, které zaznělo dávno nad lidstvem. Každým rokem žijeme, aspoň u nás, blahobytněji a máme zdánlivě vše pod kontrolou, včetně našich  dětí. Uprostřed této pohody zjišťujeme, že jak dospělí, tak děti jistou míru trápení potřebují. Jedna moje známá, zkušená matka, říkává, že děti potřebují prožít "traumátka".




V biblické knize přísloví čteme jinou  prázdninovou radu: Jizvy a modřiny vydrhnou špatnost a rány pročistí nejvnitřnější útroby. Jaká moudrost a pravda je v těch slovech je ukryta. A tak milí posluchači, až budete chtít mít své děti plně pod kontrolou, třeba na důvěryhodném prázdninovém táboře, a budete sahat po mobilu, abyste jim zavolali, vzpomeňte na moudrá slova dětské psycholožky, zabývající se odolnosti dětí, paní doktorky Hoskovcové:
Uchránit dítě před nebezpečím světa je ideál, který nemůžeme naplnit, protože tu jednoduše nemůžeme být stále a navíc tu nebudeme věčně. Lépe je udělat co nejvíc proto, aby si dítě dokázalo poradit samo.“
Pokojný prázdninový poločas!

Psáno pro čro Ostrava


čtvrtek 8. srpna 2013

O vděčnosti a radosti pádící za ní....

Milí rozhlasoví a weboví přátelé,

nedávno se jsem prožil   p r a z v l á š t n í  zkušenost. V pozůstalosti po tatínkovi se mi podařilo najít staré magnetofonové pásky s nahrávkami vzpomínek jeho maminky, mé babičky, která již více než třicet let není mezi námi.

Měl jsem z nálezu upřímnou radost. Kazety byly téměř historické. Měl jsem strach, zdali se vůbec, po těch letech, jemné kotoučky rozlepí.


Dovezl jsem je ke svém staršímu příteli Emilovi, který právě nahrává toto sváteční slovo. Ten je vložil do svých čarovných strojů a za chvíli jsem uslyšel, po více než třicetipěti,  letech hlas své babičky. Přiznávám, že mi v tu chvíli bušilo srdce. Mohl jsem naslouchat krásnému vyprávění z dětství o mých prarodičích,  o těžkém nesnadném životě maminky jedenáctičlenné rodiny.


Ale mohl jsem uslyšet i její hlas na samém  sklonku života. Právě toto její, doslova téměř závěrečné vyprávění, se mě dotklo nejvíce. Byla již slabá, i její hlas byl slabý, ale tón byl jasný a niterně naplněný.  Jakoby rozjímala nahlas o lidském životě: „To všechno nám Pán Bůh dal! To zdraví, ten vzduch, tu chuť k jídlu! My jsme lítali z kopca dolů, a ten vzduch, trocha jsme se zadýchali, a usmívali jsme se, chutnalo nám jíst, chuť nám dal Pán Bůh, sílu, chuť k práci, radost ze všeho.“ 
Věděl jsem o její vděčnosti za život, ale přesto mě babičina slova až zaskočila. Snad nejvíce její vděčnost Bohu za vzduch. My, kdo žijeme v ostravské aglomeraci, tuto vděčnost známe.


Zejména v zimě, kdy se naše města a domy ponoří do lepkavého a mastného smogu.  Ale přesto, snad nikdy mě nenapadlo děkovat Bohu za   obyčejný   vzduch a vůbec za tak prosté věci, jako je chuť k jídlu a k práci.
Nyní udělám ve vyprávění přesmyčku:
Bibli si lide často představují jako knihu, která zapovídá lidem potěšení a potěšeníčka života. Možná se moc neví o tom, že Písmo na desítkách a desítkách míst vybízí člověka k vděčnosti. Jeden krátký verš uvedu za všechny: „A buďte vděčni.“  Je tak krátký, že jej zopakuji: „A buďte vděčni.“  Apoštol dokonce varuje před nevděčností, když mluví o lidech, kteří  "Poznali Boha, ale ...ani mu nebyli vděčni." Mluví o nich, jako o těch, kteří díky nevděčnosti viděli pouze sama sebe, stali se středem svého života. Nevidí, že kolem roste tráva, že je tu čerstvý vzduch, chuť k jídlu i k práci. Babička na konci svého života neskuhrala, nenadávala na svůj úděl, na blížící se konec života. Naopak ohlížela se s vděčností Bohu a s hlubokým pokojem.
Odjížděl jsem na kole z malého nahrávacího studia přítele Emila. Jel jsem mezi poli, loukami, jarní zeleň byla až omamná. V příkopech se na mě usmívaly květiny, beskydské obzory ladily oku. Byl jsem vděčný.


V uších mi zněla ona vděčná slova babičky: "To zdraví, ten vzduch, ta chuť k jídlu! My jsme lítali z kopca dolů, a ten vzduch..."
Vděčnému pohledu na svět se člověk musí učit. Mě znovu otevřela oči moje babička. Tu vděčnost Bohu za vše, i za vzduch, Vám  moc přeji, milí posluchači a čtenáři.

A pro ty, kteří chtějí slyšet onen hlas, tak tady je pár sekund záznamu.