úterý 7. října 2014

Zpráva o podzimním odpočinutí - Muráň a Nízké Tatry od jihu k severu

Na konci letošních prázdnin jsem byl velmi unavený hlavně tím, že jsem stále něco vedl, počínaje únavnou výpravou do Rumunska a konče seniorátním dnem šestého září. S naději na odpočinek jsem skoro tajně odcestoval se skupinou přátel na krátkou týdenní akci (7.-13. 9.), s nadějí návratu duševních sil.  Výprava splnila očekávání.


Chce-li si člověk odpočinout, je dobré ze sebe setřást přehnanou odpovědnost za zdar výpravy a zbavit se tak výčitek, že jsem něco nezvládl. Proto jsem od začátku výpravy stále opakoval, až trapně:  „Nic nevedu....“  Odpočinutí je dáno i dobrou konstelací účastníků, kteří tuto hru s úsměvem berou vážně.  Byl jsem rád, že s námi vyrazil po létech Libor, čerstvý ženáč. Jeli i dva poutníci, co nestihli rumunskou výpravu – horal Martin a angličtino-tělocvikář Ondra. A byl jsem dopředu nadšen setkáním s Tomášem, dávným dorostencem z Třebové. 

Vyrazili jsme v neděli odpoledne vlakem do Brezna. Po hledání vhodné hospůdky jsem skončili u lahve noční coly kdesi v předzahrádce nostopu. pak jsme si ustlali na břehu Hronu, v parčíku. Byla to pohodlná, byť svérázná noc. I policisté, podél nás projíždějící, nás nechali spát.


Druhý den autobusem do jednoho z nejhezčích slovenských měst,  do Tisovce. V poklidu pokávili, dali si teplou výtečnou bagetku.  Poté navštívili muzeum ozubnicové železnice, to pod vedením železničního mága Martina. Prováděl nás strojvůdce a myslel si o nás, že jsme také strojvůdci. K vidění bylo mnohé, samozřejmě nejúžasnější byla parní ozubnicová lokomotiva (unikát).


 Mě oslovily staré vlaky řady M 262 (831), vyvolávající milé vzpomínky z cest na Ramzovou.
Potom vzhůru do hor na královnu horských luk - Voniáců. Byla nádherná se skvostnými výhledy na zalesněné kopce  Muráně s četnými skalní ostrožnami. Trochu zapršelo, ale nám to moc nevadilo. Seděli jsme pod střechou lovecké chaty.



Další cesta se táhla zalesněnými hřebeny s občasnými pasekami a na ní posed či seník. Paseky jsou typickým a milým prvkem Muráňské planiny. Dodávají jinak divokým a souvislým lesům muráňským jakýsi pocit útulna a domáckosti. V lese jsme čekali polomy a dočkali jsme se.


Výrazně zpomalily cestu. Nevěděli, kde se přesně nacházíme, ale klid duši dodávalo, že jsme přímo na hřebeni. Skoro před setměním jsme zastavili na jedné z lesních pasek. Udělali oheň, povečeřeli skvělé Martinovy rumunské lodičky a šli spát.

Chce-li člověk odpočinout je dobré ulehnout na osamělou paseku uprostřed Muráně. Nad námi obloha s hvězdami, zarámovaná kulisami tmavých smrků. Celonoční troubení jelenů dodávalo pocit vzdálenosti od civilizace a  divokosti.  Raní kdákavé houkání sov pohádkovost noci podtrhlo. 



Ráno jsem vyrazil na osamělou vycházku po loukách a seznal jsem, že jde o celý systém luk, po kterých bychom sestoupali až k níže položeným loveckým chatám. Všude rostlo množství dobromysli. Nádherná ranní procházka dodávající dobrou mysl. 

Další pochod vedl nepříjemnými a nepřehlednými polomy. Ale i prodírání se spadlými stromy bylo nádherné. Značka i pěšinka se posléze zcela ztratila a hřeben mírně uhýbal. S orientací pomohli lesní dělníci. Vyhlížené rozcestí s červenou značkou nás potěšilo. Cestička nás zavedla do skvostu – sedlo Nižná Klaková.


Chce-li si člověk odpočinout, potřebuje zajít na Nižnou Klakovou. Sedlo s rozsáhlou ocůnovou loukou,  se salaší a ohradou pro krávy. Stálo za to potoulat se systémem místních luk, pokochat se krajinářskými kompozicemi se solitérními smrky,  udělat oheň v salaši a dobře se najíst.  A také mít kolem sebe trpělivé lidi, kterým moc nevadí čekání na kochajícího se Zababu. 





Ze sedla jsme klesali, nabrali vodu ve studánce a klesali dál. Bez batohů se vydrápali na Skalnů branu, která nás odměnila výhledy na Stožky a vůbec na celou Muráň.




Potom ještě níže do sedla pod Malou Stožkou. Vedla tu naučná stezka. U každé tabule jsem zastavoval. Báli jsme se lesníků a zároveň jsme  chtěli jsme udělat oheň. Tábořiště jsme proto skryli v lese, na malé světlině. V sedle pod skalnatou věží Malé stožky. K večeři jsme si dali nudle s tvarohem. Poprvé jsem jedl toto jídlo v horách. Oheň plál, rozhovor plynul. Nikdo nás neobjevil. Zahlazený (a začuraný) oheň také nikdo nepozná, pokud nebude slídit.

Chce-li člověk si člověk odpočinout, je dobré když dojde do krajin vysněných nad mapou a shledá je podobné onomu snu. Je krásně  v sedle Na Randavici pod Stožkami.



 Ráno jsem vyrazil na procházku a obhlédl další cestu. V údolí už začínal dřevařský ruch. Startovaly traktory. Byli jsme v obydlené části. Likviduje se tu stoletý polom. Vyhodnotil jsem, že krajinářsky hezčí je východnější cesta. Tam jsme ráno vyrazili. 



Cesta vedla údolím říčky Hronec. Pod Stožkou vyvěral silný krasový pramen. Nádhera. U jednoho brodu jsme se zastavili a vykoupali. Potom nám zastavil dřevař a po rumunském způsobu nás zavezl na korbě až do Závadky.


Zde opouštíme Muráň. V Závadce jsme nakoupili, pojedli výbornou fazulovku a dobré pivo. A potom vzhůru do Nizkých Tater. Cestou s Tomášem hezky zavzpomínáme na dávné dorostenecké časy. Dřevorubec z lesovny nám dá zásobu vody a my stoupáme vzhůru.
Zde zase vyprávím tklivý příběh dorostové unie a dorostového odboru. Libor je mým zpovědníkem.

Chce-li si člověk odpočinout je dobré se vyzpovídat. Očistit duši. Vyplakat se. Sdílet dilemata, které nám život připraví. 



Táboříme na dosti nevzhledném místě, v zátočině cesty na bývalém překladišti dřeva. Bylo to prozíravé. Na hřebeni bychom si moc nepomohli.
Ráno nás vzbudili zástupy přátelských cigánů, jdoucích na brusnice. Fantastické probuzení. Budíme obdiv neb se nebojíme „medvedou“. A potom vzhůru na hřeben. Cestou už výrazně prší. Prší i celou krátkou hřebenovku. Stále více. V sedle pod Velkým Bokem zastavujeme. Fouká. Stavíme stany na krásné plošince a zalézáme do spacáků. Čteme, povídáme si, spíme.

Chce-li si člověk odpočinout je dobré se dobře vyspat. Nerozeznat, kdy začíná večer, noc i půlnoc. Poslouchat klepání kapek na stěny stanu, ležet v teple. Tušit, že začíná den. A ráno vyrazit na Velký bok. Ráno, sic prší, ale viditelnost je lepší. Začínáme tradiční protahovačkou  - rozcvičkou – od tělocvikáře Ondry. I raní cvičení je hodné odpočinku. Vyrážíme křepce bez batohů na Velký bok. 


 

Ten se nám odměnil krásnými výhledy i kompozicemi hor a mraků. Ondra radostí dělá vlajku. 



Potom, zpět. Cestou jíme vynikající maliny. Borůvky i brusnice. Borůvčí se zbarvilo do červena. Krása podzimní. Hladí a prokrvuje unavenou duši. 
Ze sedla klesáme prudkým horským údolím směr Nižná Boca. Cesta skvěle ubíhá. Výhledy jsou skvostné. Déšť je občas silnější.



V Boce stíháme dokonale autobus a brzy jsme v Mikuláši. Večeříme cosi jako halušky, připíjíme na jednotlivé vrcholy i louky slivovicí a Tatranským čajem.


Potom vlakem domů. Je to sen! Po půlnoci ulehám ve Frýdku do své postele. Ráno vyrážíme na sněm dorostových seniorů. Snídáme s Liborem ve vlaku a užíváme si společenství.
Co říci na konec.Odpočinek má povahu milosti, daru od Boha. Přichází nečekaně, tam kde jej  člověk neplánuje. Tedy na konec – Samému Bohu Budiž chvála – Soli Deo Gloria+!+!+


Fotky z mobilu nasnímkoval a pro učely webu schválil Tomáš! Díky!

pátek 3. října 2014

Osobní návštěva na Ukrajině září 2014

Navštívil jsem církevně-služebně pouze Zakarpatskou oblast. Domníval jsem se, že tato západní část Ukrajiny, schovaná za-Karpaty, bude válkou nedotčená. Mýlil jsem se.
Všude bylo cítit, že jsme v zemi, která je ve válce. Z každé vesnice byli povoláni muži do zbraně. Někteří se vrátili na dovolenou a vyprávěli. Matky se bojí o své syny bojující v Doněcku či Luhansku.  Jiné své potomky už jen oplakávají. Každý muž se obáva povolávacího rozkazu v poštovní schránce. Křesťanští branci řeší otázku, zda budou v bitvách zabíjet či ne. Vojenský chirurg, se kterým jsme se setkali, nám jen lehce podal svědectví o hrůzách války, o válejících se zakrvavených částech těla, pokud protivník použije rakety. Když se tento doktor vrátil z bojového pole, celou noc proplakal. Fotky nám ani nechtěl ukázat.


 Viděl jsem tedy zemi, která je ve válce. I když poněkud divné válce. Na straně protivníků podle jejich vyprávění bojují nejčastěji najatí vojáci (čečenci a podobně), podporovaní sofistikovanými ruskými zbraněmi, které střílí zpoza hranic. Na straně ukrajinské bojuje špatně vyzbrojená a vycvičená armáda, která s problémy shání i základní výbavu pro vojáky. Ti mnohde ani nemají s kým bojovat, protože protivník střílí na dálku naváděnými zbraněmi.
V zemi je mnoho běženců. Utekli z válečné zóny.


Žijí roztroušeně po celé Ukrajině ve městech i na venkově. Nemají práci ani peníze. Někteří se nemají kam vrátit. Jejich dům je srovnán se zemí. Církve hraji velkou roli při organizování pomoci pro uprchlíky. Ovšem všude panuje strach, že mezi uprchlíky jsou i ruští informátoři. Na válečných územích nefunguje elektrika, voda. Části domů, škol, nemocnic i modliteben jsou zničeny. Některé modlitebny záměrně vypáleny, jiné zabrány.

Vypálená modlitebna
Lidé vaří v kotlících na ohních mezi paneláky.


Církve organizují humanitárku. Posílají jídlo a oblečení.


Složitou situaci mají Ukrajinci žijící na proruských teritoriích. Konspiračně se tam předává nejrůznější pomoc pro potřebné.
V celé zemi je cítit znechucení Ruskem. Ruský jazyk není na Ukrajině vhodným dorozumívacím mediem.


A to zde všichni, od čtyřiceti výše, umí rusky výborně. Byl to jejich tzv. první jazyk, ve kterém se učili všechny školní předměty. Ukrajinštinu měli za socialismu jen několik hodin do týdne. Ukrajinci mají rovněž těžkou zkušenost z období hladomoru (1932-1933) za komunistického Ruska, kdy dal Stalin vyhladovět velkou část této země. Ptali se nás na našeho proruského presidenta Zemana. Pravdivě jsem přiznával, že se za něj bytostně stydím.
Situace na Ukrajině není jednoduchá. Na Majdadu se lidé vzepřeli dosavadnímu směru směřování země, propojení bysnisu a politiky, všepronikající korupci, proruskému směřování. Ztělesněním všech trápení se pro ně stal bývalý prezident Jankovič. Celá Ukrajina, bez rozdílu konfesí, se v době Majdanu modlila. Nepokoje byly snad ve všech městech. Zvrat považují za zázrak.


Nové vedení země do značné míry vyměnilo vedení úřadů, policie. Situace se snad i zlepšila. Korupce však trvá dál. Lidé jsou na ni zvyklí. Sami ji množstvím úplatků podporují. Platy jsou zhruba pětinové, ceny jsou téměř stejné jako u nás, náklady na jakékoliv léčení pro nás zcela astronomické.

Politická nevyjasněnost v zemi trvá dál. Nadějně se vzhlíží k Evropě. V Doněcku i Luhansku a nakonec i na Krymu lidé rozděleni na pro ruské a protiruské. Zhruba 50:50. I některé spřátelené sbory evangelijních baptistů. Spojuje je láska Kristova, což je více než nacionalistické nálady. Situace je však složitá. Přítel Saša Popovič
v nedělním kázání říkal: Zasévali jsme lež a nyní sklízíme ovoce.
Bojím se toho, kdy dozraje ovoce našich lží a lží našich českých politiků.
Pane Bože buď milostiv nám hříšným.

Pro informaci dodávám dva do češtiny přeložené a ověřené dopisy představitelů Svazu evangelijních křesťanů baptistů.
Z Luhanska zde. (Originál zde)
Z Doněcka zde.  (Originál zde)

Pokud chcete pomoci finančním příspěvkem pro nejrůznější pomoc, můžete v rámci sbírek, které
v současnosti začínají organizovat senioráty Církve bratrské. Nebo napište přímo autorovi těchto řádků: petr.kucera@cb.cz