úterý 11. prosince 2012

Chcete jet do Prahy tramvají? Jeďte se společností Leoexpres!


Ano, včera jsem si dopřál té radosti a využil rozšířené nabídky konkurenčních dopravců na relaci Ostrava - Praha. S příchodem Leoexpresu jsem prorokoval konec zánik vlaků Českých drah. Po této zkušenosti se domnívám, že České dráhy  mají co nabídnout – provozují totiž skutečné vlaky a nikoliv tramvaje. 
S Leoexpresem 
První co mě zarazilo  byla poměrně nesnadný internetový nákup jízdenky, ale na dvakrát jsem to zvládl. Ocenil bych méně grafiky a více jasnosti. Ale to je obecný problém všech net-nákupů. V pondělí jsem odjel vlakem ČD do Ostravy a zde půl hodiny čekal na příjezd soupravy. Ta přijela a já znejistil. Je to vlak či tramvaj?
A tento dojem jsem měl až do konce jízdy. Dlouhý housenkovitý vlak, procházíte přímo přes kuchyňky. Cestující mají přehled, kdo chodí v celé délce soupravy na WC. Vlak nemá zádveří, takže v každé zastávce nasaje studený mrazivý vzduch přímo do interiéru soupravy. Tak řešenou soupravu si nedovolí ČD posadit ani na regionální trať. Navíc, ze spojovacích housenek celou dobu mírně, ale citelně táhlo. U sedaček jsem nenašel polohování, ale snad tam bylo. Rovněž zásuvky jsem neviděl. Možná v mé, economy třídě, byly. Jejich viditelné označení, tak běžné u ČD, chybělo. Internet fungoval zcela bez problémů, dokonce jsem mohl v klidu aktualizovat web. Káva za 19 Kč. byla vynikající – skutečné preso. 
Lehká a zřejmě méně odpružená souprava sebou házela po kolejích, takže příjemné spací pohodlí se nekonalo. Spíše evokovalo jízdu Regionovou na místní lokálce. Síla Leoexpresu je právě v jeho snížené tíze na koleje, za kterou tím platí SŽDC méně. Bojím se, že právě na to dojede. Pohodlí klasických vagonů je zřejmé a pro cestující na dlouhých tratí podstatné. Pro místní přepravu bych tento vlak velmi ocenil, ale pro dálkovou dopravu jde o omyl. 
Soupravy jsou označeny ABCDE, na samotných vagonech jsem si ale označení nevšiml. Musela mi pomoci obsluha, která si zaslouží ocenění. Milá, nevtíravá, decentní. V oblečcích mi sic připomínala marťany, ale sranda musí být.
Zpět s Českými drahami
Cestou zpět jsem již využil vlak Českých drah. Večerní expres  - Hutník měl zpoždění, ale souprava byla perfektní. Nový jídelní vůz sic připomíná zrekonstruovanou lidovou putiku „Na růžku“, ale podivné sedačky byly překvapivě pohodlné. Jídlo dobré. Obsluha průměrná. Světélko na novém stole už rozbité. (Zajímal by mě ten truhlík, který je schvaloval.) Potom jsem se přesunul do zřejmě zcela nového vozu s prostory pro vozíčkáře a pro kola. Obojí vysoce oceňuji! 
Pohodlná polohovatelná sedačka, dřevěný stoleček, zásuvky 220 s jasným piktogramem. Vlak vzdáleně duněl, odpružení spolehlivě ochránilo od nepříjemných otřesů. Příjemně jsem spal. Navíc nás milá průvodčí před Ostravou informovala, že pokud jedeme do Frýdku, máme přestoupit na Svinově a náš vlak v Kunčicích počká, abychom nemuseli díky zpoždění čekat hodinu na další vlak. Vše zařídila telefonem, dnes poměrně běžná služba ČD. Nádhera. 
Co říci nakonec. 
Blahoslavená konkurence! Na relaci Ostrava – Praha došlo u všech dopravců tak radikální změně, že se člověk diví. Vzpomínám, jak ještě před několika lety tvrdil mluvčí drah, že zásuvku 220 vnímají jako komfort první třídy. Dnes jsou zdroje 220V na inkriminované trase samozřejmostí i v druhé třídě. U Jančury je samozřejmě lepší pohodlí, jídlo téměř zdarma, ale cestování s ČD má jednu jedinečnou vlastnost. Stále velké pohodlí a svoboda. Stále se můžete procházet aniž byste vyhýbali stevardům a měli divný pocit, stále v anonymitě odejdete na WC. Zimu jsem v soupravách léta nezažil. Káva je pravda mizerná a za 35Kč. Věřím, že se to zlepší. Příplatek za Pendolino časem také zruší. Cena? Srovnatelná. Pro mě z Frýdku Místku navíc platí celodenní jízdenka za 550 Kč. V expersech není internet. V Pendolínu však je a velmi dobré kvality připojení. Vypadávání celých balení ručníků z podavačů je folklór, který třeba taky jednou vyřeší. 
V nedělní debatě pan Jančura prý prohlásil, že ČD v boji o trať Ostrava – Praha odpadnou. Myslím si opak. České dráhy zřejmě přežijí. Mají co nabídnout a jejich služby doporučuji. Drobnosti vylepší. Leoexpres své tramvajové soupravy nevylepší. Domnívám se, že zde došlo k ideové chybě. Na vodu zdarma a inzerovanou „spoustu zábavy“ se zákazníci hned tak nechytí.

Poznámka - po napsání dojmů jsem se dozvěděl: Jednotka FLIRT je zkratka: Fast Light Innovative Regional Train čili „rychlý lehký novátorský regionální vlak“. Tedy můj dojem není tak zcela mimo. 

úterý 23. října 2012

Dvakrát jiné Karpaty 2012: 1) MUNTELE MARE


Letošní putování po Rumunských horách se silně lišilo od předchozích. Bylo krátké, necelých deset dní i s cestou. Poprvé jsem tu byl v roce 1986 – byl to můj první puťák do Rumunska.
Od té doby jsem měl pocit, že hory jsou snadná záležitost. Dnes po více než dvaceti letech vím z jakého důvodu. A o tom je vlastně celé povídání.
(Autorem fotografií je bc. Petr Šmíd. Více fotografií najdete na rajčeti zde: http://zababovo.rajce.idnes.cz/Muntele_Mare_2012/)


Pátek a sobota – tradiční bohatýrská cesta

EC 175 nás za bujarého veselí při dobrém víně dovezlo do Budapešti. Tu jsme si užili Martinovu přednášku o lokomotivách, pokochali se nádražím Kelleti a hurá do Rumunska. Tentokráte míjíme kultovní Simerii a absolvujeme řetězec přestupů až do Cluže.


Na trhu před nádražím nakup zeleniny a skvělé broskve, vynikající listový šťovík a místním baru jsme se najedli skvělých „langosi di brinza“ s pivem. Vše korunováno nákupem čerstvých sýrů. Co si více přát v Rumunsku!!!?
Potom autobusem do vesnice Gilau, a pešky  k přehradám. Bylo vedro a koupání ve studené vodě nás osvěžilo a probudilo.


Potom pěšky do Maguri–Rakatau - vesničky, kde kromě pravoslavného chrámu, najdete i babtistickou modlitebnu. Stopem jedeme až k jakémusi táboru či rekreační chatě na zdánlivém konci cest. Místní obyvatelé nás ihned počastovali „cujkou“. Raději urychleně balíme a stoupáme krásným kaňonovitým údolím. Jen poničená asfaltka divočinu narušovala.


K přespání jme vybrali místo u potoka na malém paloučku. Při stavění jsem k hrůze zjistil, že jsem koupil kratší tyčky ke stanu. Vypadal jako chcíplina a reklamu firmě Jurek nedělal. Náladu spravil výborný salát s bílým chlebem, sýrem a olivovým olejem - krmě hodná horkého dne. Co si přát více! Včera jsme nastupovali do vlaku a dnes jsme v divočině. Krása!!!

Neděle – objevení plochých hor

Po cestě nás překvapila polovypuštěná přehrada. Poprvé v životě vidím klenbovou betonovou hráz. Pro mě  - vodaře  - extatická chvíle.


Kus nad ní teče ze štoly proud vody. Zase jedno z tajemných děl socialismu, kdy se poroučelo sněhu větru a vodě.  Naposledy se blaženě koupeme a stoupáme po asfaltce, obnovené z fondů EU, do náhorní vesničky, kterou jsem znal jen z google map – Magury. Vesnička byla tak zvláštní! Nikdy jsem podobnou osadou v Karpatech neviděl. Na plochém hřebeni byly rozházeny domečky, poměrně vzdálené jeden od druhého, kolem nich pastviny s ohradami.


U místních nabíráme vodu a v podloubí rozestavěného domu jíme. Další cesta je dosti nechutná, široká, vyježděná, občas kolem nás předjede auto, nalevo a napravo odpadky, zřejmě vyhazované výletníky přímo z vozidel. Smutné. Již zde začínám mít podivný pocit z hor. Marně hledám kupkovité karpaty. Pohoří se mi zdá zvláštní, nehorské, placaté, s mělkými údolími. Výškově sic o dvěstě metrů překonávalo nejvyšší české vrcholy, ale obzory kolem jako podle placatého křivítka.  
Za chvíli jsme spatřili další náhorní vesnici. Ta je již divočejší. Hoří tu ohně, vypalují stromy na pastvinách, pasou se koně, z ošumtělých dřevených domů vychází lidé s bílými košilemi. Je neděle. Kolem cest dřevěné ohrady. Kovbojská vesnička.


Potom opět les a pastvinami k poslední dnešní vesnici, která je již téměř opuštěná, kromě lehce opilé skupinky obyvatel. Díky zmatení cest (může za to T.U.L.I.P. – kdo čte rozuměj!) nacházíme slušné tábořiště. Pod námi mělké údolí. U ohně nasloucháme jemnému kázání Pavla Homolky. Vynikající! Přichází první noc v Muntele Mare.

PONDĚLÍ – cestou náhorních dřevěných vesnic

Další den je už cesta hezká, odpadky zmizely. Cesta se táhne smrkovými lesy s občasnými výhledy. Před námi se náhle rozveře typicky ploché údolí s pastvinami a s vesničkou, tentokráte především dřevařskou. Lesník Pavel je okouzlen katrem, napojeným převody na gazík. Trámy vyrábějí přímo v lese! Dělníci a místní lesník nám ukazují kudy jít přes na nejvyšší vrchol. My raději volíme cestu oklikou po hřebeni. Asi na tomto místě mi definitivně dochází, proč se mi tu před dvaceti lety tak dobře šlapalo. Vše bylo ploché a mělké. Cestou mírně bloudíme, ale správnou cestu celkem snadno najdeme. Vede přes překrásné pastviny rozložené na samém konci mělkého údolí. Tady by byl tábor!

Večer procházíme kolem poslední náhorní dřevařské vesničky. Kácí se tu ještě postaru. Kmeny se odvážejí pomocí volského potahu. Snad tajně? U místní babičky nabíráme vodu z pochybného mokřadního pramene v prostřed pastviny. Táboříme na krásné rozsáhlé louce s nádherným výhledem do pahorkatiny pod námi. Malebné a krásné a zároveň zvláštní – jsme na horách, ale hory jsou pod námi.


Jinak tento den je můj jedinečný – vydržel jsem po umravňování Jany celý den mluvit slušně.

ÚTERÝ – setkání s čarodějkou

V noci sprchlo a ráno mě probudil volský povoz. Ve jitřním větříku s Pavlem rozděláváme navlhlý oheň. Během této radostné práce zcela zbytečně pokazím modré okénko – zhasla mi sirka a já řekl, že je po ... – no víte po čem. A to je teprve 7:30! Vyrážíme po krásných pastvinách a posléze se opět noříme do smrkových lesů. Není snadné najít v lese plochý hřeben a tak si mírně si zacházíme. Cesty občas rozježděné od dřevařů. Schází nám voda. Ta včerejší se nám nezdála. Napravo se rozevřela svažitá pastvina a na ní dřevěná vesnička. Zase téměř opuštěná. našli jsme zřejmě jedinou obyvatelku. Je přiopilá a mile veselá. Dává nám výborné mléko a tvaroh. Také cujku. Ukázala nám silný pramen.


Prostota příbytku byla fascinující



Občerstveni na duchu i na těle pokračujeme dál, na planiny, kde se kdysi udál slavný příběh, tatínkem popsaný o Velkém ohni – Focul mare. Další dřevěná vesnička je už zcela opuštěná. Město duchů! Neváhám a trochu se tu projdu. Chlévy, žlaby, domečky a seníky svědčí o životě, který tu kdysi přes léto tepal. Nyní ticho. Střechy se propadají.


Před námi se objevil nejvyšší kopec – klasicky plochý s radarovou základnou „alá“  Brdy. Kousek pod ním táboříme, na louce kolem které jsou bažiny. Je tu krásný večer. Jen hnusná štěrková cesta k základně pokazila dojem, ale přece nemusím být tak náročný. Pasou se tu krávy. Je to kravské pohoří! (Bez dvojsmyslu!)

STŘEDA – do krajiny skřítků

Vystoupali jsme na vrchol Muntele Mare – velká hora. Na, jak jinak plochém vrcholu, vojenská základna s klasickou kopulí. Fotíme se, čekáme návštěvu vojáků, ale místo ní přišli jejich psi a ti elegantně nás odehnali.


Postupujeme po trochu civilizovaném, ale mírně klasickém horském hřebeni s klečí. Relief mi připomíná odlesněné Jizerské hory s kamennými kupami na vrcholcích. V dáli jsme uviděli první a poslední stádo ovcí během našeho putování. Opět jsme si malinko zašli, ale dobrou zkratkou scházíme z hor do podhůří, místa soutězek a vyhlášené rezervace. Nejistá pěšinka nás bezpečně zavedla na hranici spodního pásma luk. Nacházíme celkem slušnou vodu. Vycházíme od pramene a to, co vidíme je jakýsi neskutečný sen:
Abychom viděli hory, museli jsme sestoupit. (Není to příznačné pro život?) Ale kdyby jen hory a malebné kopce. Především pastviny s neuvěřitelně širokou druhovou rozmanitostí lučních květin. Tolik barev, tolik krásy, tolik vůně! Ta rozloha! A do toho všeho malé chaloupky, trpasličí, se slaměnou střechou. Pohádková krajina hobitů na živo! Mnohokrát zastavujeme a kocháme se. Prolézáme chaloupky. Fotíme. Táboříme na místě s výhledem na krajinu snů! Celý večer jsme blažení. Někteří jedinci odchází meditovat na osamělá místa. Je proč.




Radost!!!!






ČTVRTEK – v nejpřísnější rezervaci

Putujeme bájnou krajinou. Chaloupky tu už nejsou, zato výhledy do vápencových kotlů, skalní ostrožny, všude spousta květin. Jsou tu už turistické značky a ošoupané cedule s embléme EU informující turisty, že jsou v jedné z nejpřísnějších rezervací. Ach, jak je rumunsko svobodná země! A my její svobodu nezneužíváme. Na hranách kotlů kluci skáčou a fotí se. Radost!




Posléze se noříme do lesů a tvrdě sestupujeme. Kolem nás úctyhodné kousky stromů – konečně buky. Cestička končí pod skalními kotli  u malých chaloupek, nechybí též ty se slaměnou střechou. Udolní hospodářství s ručně vyžnutou trávou mě fascinuje. Poté  už přibývají domy. Navštěvujeme místní kostelík umístněný nad údolím na jakém si vyvýšeném sedle. Kousek odtud je kýžená soutěska. No, nic moc. Hezké břidlice, pramen se svěcenou vodou a pravoslavný tichý klášter. Užíváme si klášterního ticha a klidu, procházíme se zahradou, čteme vývěsky.


Tlačí nás čas a tak stopujeme, ale moc to nejde. Při vstupu do další vesnice nacházíme nádherný typický obchod a posezením na hrubých fošnách. Neváháme a zavdáme si místním pivem. URSUS! Mezi tím stopujeme. První výprava nasedla do auta a my zůstali. Dali jsme si další rundu a někteří ještě další. Poněkud rozjaření naskakujeme na nákladní auto plné prken. Cesta je spanilá, veselá a úchvatná. Dlouho jsem si tak neužil radostí!


Rozjařeni potkáváme první skupinu hlídkující na železničním mostě nad cestou. Našli skvostné tábořiště hned nad cestou a navíc schované. Stará louka i s kupkou. Dříve než ho obhlédnu navštěvuji dávnou úzkorozchodnou trať, po které jsem v roce 1986 jel. Procházím se po kolejích a vzpomínám. Trocha nostalgie nikoho nezabije!
Při obhlídce okolí nacházíme malou chaloupku se včelařstvím. Dostáváme výborné mléko, med a voštiny. Jaká krása. Večer děláme oheň. Krásně se táboří ve starém sadu!

PÁTEK  - pod skalní stěnou

V sobotu jdeme na výlet bez batohů. Tábořiště hlídal Štěpán. Jdeme pěšky, nejdříve po trati, rovněž tunelem a potom do vesnice.


Navštěvujeme nejveselejší pravoslavný kostel – barevný, prosvětlený. Mluvíme s popem a jeho dcerou. Potom vzhůru pod vápencovou skalní stěnu. Cesta nádherná, bukové lesy, shnilé kmeny lákající k pokácení jednou rukou, což si chlapci s chutí užívají. Občas nepochopitelné polomy. Na jedné louce pod námi uvidíme náš tábor, křičíme, střílíme petardy, ale Štěpán nic neslyšel. V půlce cesty najdeme mimořádně silný pramen. Prakticky tu pramení velmi slušný potok.  Kolem vyvýšeného suchého místa teče snad všude voda. Fantastické a nepochopitelné.
Pokračujeme dál a znovu je před námi krásná krajina snů, s vypasenými a druhově bohatými loukami. Pod námi klášter a jeskyně. Klášter je novodobý, opravený a jeskyně je zabezpečena mříží. Tu nádherně chtiví chlapci snadno překonávají a mizí v dáli. Já rychle za nimi. Mříž překonávám, byť ne tak křepce. Po cestě potkávám jen jejich svršky a v dálí vidím zcela nahé postavičky mizet ve tmě. Skvostný divošský pohled.



Raději na ně čekám, potom jsem nervózní, potom se modlím a potom mám už strach. Jsou hodinu pryč. Každý s jednou baterkou a nazí. Až je budou záchranáři v tomto stavu vytahovat, budou kroutit hlavou. Inu stárnu. S velkou úlevou je vidím nejdříve vracejícího se Darka a po čase i zbytek.
Cesta zpět je řešena opět stopem, vyprávíme Štěpánovi příhody a sháníme mléko. Náš včelař ale zmizel. Padá na nás smutek, blíží se konec!

SOBOTA – Alba Iulia – Bájný Bělehrad

Jako sen! Zítra doma!? Je mi trochu smutno. Nechce se mi. Chvíli si pohrávám s myšlenkou zůstat, ale nakonec jedeme všichni. Dělíme se a stopem uháníme. Naše skupina se nacpala do malého pikapu. Jsme tak narvaní, že se jen smějeme. Autobusem míříme do města Alba Iulia, které nás zaujalo už na cestě do hor. Zřejmě dávné uherské město, sídlo panovníka, biskupa i univerzit. Dávné dacké město. Za hvězdicovými hradbami se skrývá město s velkým M. S požitkem se jen tak procházíme, navštěvujeme pravoslavné o katolické chrámy.  Střídájí se tu slohy – od romanských po nejčastější klasicistní budovy.  Přemýšlím o epochách, které město zažilo.




Nad městem zapadá červené slunce a vedro se dá krájet. Zažíváme horké chvilky při nákupu místenek, poznáváme rozdíl mezi neschopnou pokladní a naopak snaživou pokladní. S obavami z vyprodaného vlaku jedeme poloprázdnými vagóny domů. Vystupuji v Bratislavě. Bohoslužbách, popovídám si s Danielem, projdu se městem a hurá domů. Cesta zpět je díky závadě lokomotivy poněkud dobrodružná a nepříjemná. Až pozdě večer dojíždím znaven domů.

Kdo jsme tam byli? Takže: 

reformovaný Štěpán, veselý Petr, zkušený Martin, maminka Jana, nadšený Darek, ještě nadšenější Spídy, stárnoucí Zababa a lesník Pavel.



+!+!+ Soli Deo Gloria +!+!+

Fotografická reportáž na zababově rajčeti zde: http://zababovo.rajce.idnes.cz/Muntele_Mare_2012/

;

středa 5. září 2012

O naději začínat znovu


Milí rozlasoví a weboví přátelé,
tak nám zase začala škola! Se začátkem školního roku mám dodnes spojená dobrá předsevzetí, která jsem si dávával: Budu mít hezkou úpravu v sešitech, budu se učit pravidelněji, budu sportovat. (Mám silný pocit, že dnešní žáci na podobná přání kašlou.) Ale přesto mě opět na začátku školního roku napadá naléhavá otázka: Čím to, že se většinu dobrých předsevzetí nesplníme?

Můj první sešit z pozemního stavitelství - třetí strana.
 Bájný dětský spisovatel Jaroslav Foglar vymyslel modrý život – je to krátký seznam dobrých předsevzetích, které má člověk denně dodržovat: například udělat dobrý skutek, umýt se studenou vodou, cvičit, mluvit slušně. A pokud se mu to v ten den podaří, může si vymodřit modré okénko. A pokud se mu podaří splnit všechny úkoly – má modrý den, posléze týden měsíc či celý modrý život.

Jaroslav Foglar

 Vícekrát jsem se o takový modrý život snažil. Vydržel jsem jen pár dní. Ach! Proč se jako lidé přejídáme, když víme, že je to nezdravé? Proč sedíme u internetu, když víme že spíše otupuje mysl? Proč jezdíme všude autem, když víme, že jít pěšky je pro tělo užitečnější? Proč znovu saháme po drogách? Proč znovu zuříme? Proč to nejde se změnit? Je to pro mě největší dilema života. (Znalci znají Řím 7. kapitolu!)

Kudy vede červená?

 Když jsem odcházel ze svého zaměstnání do práce kazatele, říkala mi se smíchem kolegyně: „Jo, tak jdeš dávat lidem rady do života? To já také dávám ráda. Ale sama sobě nikdy neumím poradit.“ Ach Jarko, jakou si měla pravdu! Jako kazatel mám v této poradit, ale spíše tápu.

 Za začátečních stránek Bible víme, že se prvním lidem rovněž příliž nedařilo žít dobrý život. Zabíjeli, záviděli, kradli, zahýbali partnerům. A to jsou jen ty největší hříchy. A přesto Bůh s lidmi začínal znova a znova. Dokonce v závěrečné čtvrtině Bible, v Novém zákoně, čteme o smrti Krista za hříchy lidstva. Jeho smrt dala najevo, že Bůh chce řešit a řeší nejhlubší dilema lidstva – sklon ke zlému. Dává v Kristu naději začínat znovu. Maže krví Syna nesnadnou lidskou minulost a dává možnost psát novou stránku v sešitě našeho života.


A tak mě napadá jediná odpověď. Nevzdávejme to a začínejme znova a znova - děti ve škole i my dospělí ve škole života. A pokud to nejde, zbývá padnou na kolena a prosit o sílu začít znova u Toho (s velkým T), kdo dal v Kristu novou naději. V Bibli se tato chvíle nazývá pokání. Čím je hlubší a vážnější, tím větší motivace pro dobrý život vzniká. Možná, že naše pokání nebývá v pravdě pokáním. Ale v onom slovu Znovu vidím naději.
 A znova láska z povzdálí překáží smrti....., napsal kdysi ve slavném vidění Jan Skácel. "A Znova" - to spojení všeobecně Zlému překáží.


Psáno pro čro Ostrava (9. 9. 2012) a web. 













úterý 22. května 2012

Tatínek


 Když tatínek umíral (+ 7. 5. 2012), uvědomil jsem si, že s ním odchází kus čehosi nesmírně velkého pro nás děti, kučerovskou rodinu i pro rodinu duchovní ve sboru Církve bratrské na Kounicově, jehož generace silně ovlivnil. Čím?

Rodičové


Tatínek byl především tatínek.

Vstoupili jsme skrze něj do společenství naší pětičlenné rodiny a do devítičlenného klanu kučerovského. Tatínek s maminkou se měli rádi, a to byli tak různí! Maminka byla žena láskou prosycená. Tatínek držel své city spíše na uzdě. Kučerovi prý nikdy nebyli „líbací typy“. Přesto jsme moc a moc dobře věděli, že nás mají, jeden jako druhý, velmi rádi. Snad pokaždé, když přišel z práce, jsme všichni sedli do auta a jeli. Do Ostopovic, k Helenčině studánce, do Nebovid nebo aspoň na Kamennou.
V sobotu a neděli nejčastěji do tzv. údolíčka. Měl jsem rovněž rád podvečerní výpravy za jablky do jeho skoro rodného domu v Novém Lískovci. Vzali jsme velkou koženou kabelu, snad ještě ze studentských let, a šlapali přes kopečky a údolíčka. Býval večer. Vše bylo tajemné a milé. Povídali jsme si. Na Vánoce uspořádával „vánoční výpravu“. Jeli jsme někam dál. Na Chvojnici, Říčky, na Oslavku. Stan jsme postavili, křížaly vařili na ohníčku. Tatínek měl moc rád ohně a opékání špeku. Později k nám přibíral naše kamarády z dorostu a ještě později vnoučata a celou rodinu. Byly to nádherné časy.
Měl moc rád, když jsme kreslili. (Sám velmi rád kreslil. Viz galůerie: zde) Naše kresby si schovával do složek a my jsme si je později, spolu s ním, prohlíželi. Moc si našich kreseb vážil. Rád nám četl a vedl nás ke čtení. Ke knihám. Aspoň k prohlížení knih, zvláště s dobrými ilustracemi. Měl zřejmě o našich životech své sny a představy. Ne vždy jsme se shodli. Nakonec všem vždy fandil. Čím byl starší, tím více se jeho láska odhalovala. Dříve byl opatrně zdrženlivý k našim úspěchům, na konci života nás nepokrytě chválil, děkoval a vyjadřoval lásku i slovy. Pro nás děti to bylo po hladových létech velmi cenné.
Když maminka zemřela, tatínek se z toho nějak překvapivě otřepal. Ale zřejmě mu bylo hodně smutno, jen o tom nemluvil. Žil sám, i když jsme u něj byli snad často. Každý jsme ale žili své životy, já navíc vzdálený v Třebové a Frýdku-Místku.

Tatínek byl přírodní estét.

Měl rád hezké věci. Ne snad, že byl je nakupoval a vlastnil. Pokud někdy nějaké výtvarné dílo měl, spíše jej od někoho dostal. Byl velmi velmi skromný. Nejlepším obrazem jeho „výtvarna“ byla obyčejná kytička natrhaná na louce či v lese. Ty miloval od nejranějšího? dětství. Nakonec i maminku si vybral podle pomněnek v jejích očích. Jeho přírodní estetické smýšlení nejvíce ožilo na táboře. Vzdálené mu byly lacině kýčovité indiánskosti. Dbal na to, aby tábořiště mělo nějaký dobrý tvar, aby kuchyň byla přírodně postavená a měla i výtvarný přesah. 
Tatínkův stan na táboře Seninka
I svůj stan postavil vždy nějak ozvláštněně. Prožíval estetiku ohňů. Zakládal si na hezkém ohništi a kruhu sezení kolem něj. Pokud mohl, vytvářel slavnostní vatry a u nich pronášel slavnostní řeč. Bývalo to až úsměvně patetické. Ale takový byl tatínek. Když bylo na táboře vše hotovo, sestavoval z okolních větví, kmínků a samorostů „sochy“ jelenů s dlooouhými parohy. Kuchyň vždy zdobila kytička skromného kvítí. Příkladem neokázalé přírodní estetiky může být jednoduchá klubovna brněnského dorostu s větví zavěšenou na stropě a lavicí ze kmenu stromu. A se stoličkami, které našly široké využití. (Například na podložení katafalku....) Nakonec i náš panelákový byt nikdy nebyl vpravdě byt smetánky. Jednoduchý, opět s přírodními prvky – lustr z dýhy, tatínkem osobně vyrobený (a velmi málo funkční :-), zvonce posbírané od stád z hor, pověšené v předsíni, a vždy nějaká přírodní kompozice, zejména na Vánoce se čtyřmi adventními svícemi. Obýváku vévodí dodnes velká černobílá fotografie zatopeného hadího údolí řeky Jihlavy.

Při slavnostním projevu
na táborové promoci
Tatínkova podivuhodná estetika se promítala do všeho. Třeba do jídla. Nám dětem vytvářel obložené talíře ve tvaru fantastických čertů s načechranými vlasy ze slané jemně nakrájené cibule. I tužka ořezaná od něj byla čímsi zvláštní. Vše mělo šmrnc. Stačí vzpomenout na vánoční ptáky z vizovického těsta jako ozdoby na vánoční stromeček.
Bohuš měl rád vážnou hudbu. V neděli před obědem jsme vždy jako kulisu poslouchali koncert z Vídně. Poslouchával zahajovací koncert Pražského jara, miloval Otvírání studánek. Rád zpíval a my jsme rádi zpívávali zejména cestou autem. Jinou oblastí estetiky bylo mluvené slovo a jeho přednes. Měl rád vybranou mluvu, přednášel, sbíral i opisoval (i skládal) básně. Miloval rétoricky hodnotná kázání, nejlépe
z úst tituly ověnčených kazatelů dr. Jana Urbana i dr. Adolfa Pospíšila, jak jej vždy s uctivostí tituloval. Nelibě nesl záchodové řeči, na které ovšem pravidelně došla řeč při nedělním obědě. Jeho větě „Tak už jsme zase u toho“ jsme se pobaveně smávali. Celý život snad nevyslovil slovo záchod. Jako architekt však neměl vyhnutí. Používal proto něžně nemotorné opisy jako „klozet“ či „sociálka“. Na konci života se trápil s nejzákladnějšími tělesnými potřebami. A tak před námi trpěl mnohými rozpaky. Bylo nám ho upřímně líto.

Celý jeho život byl propojen s přírodou a horami

Jako achat zasazený do smaragdu trávy....
a výpravami do ní. Znal mnoho druhů květin a stromů. Miloval vejmutovky. V knihovně máme jeho dětské a jinošské  deníky z dalekých výprav do okolí Brna. Měl rád řeku Jihlavu a Oslavku. Jezdili jsme tam.
 
Později získal vztah k Helenčině studánce. Navrhl její rekonstrukci a téměř až do konce života se věnoval její údržbě. Kolik času tam strávil, jak se natrápil! Voda si tekla svými cestami. Pomáhali jsme mu.  Na jedné velké výpravě, na šumavské lesní brigádě, v Kubově Huti tatínek potkal maminku. Setkali se dva, kteří přírodu milovali, každý jinýma očima. Maminka na puťáky moc nebyla, ale do přírody spolu chodili moc rádi. Byli v ní šťastní. Procházky!

Slovenské rudohorie 1978 - příprava puťáku pro dorost
Tatínek miloval Slovenko a jeho hory. Tam vojančil, naučil se plynně mluvit slovensky. Na Slovensko se také rád vracíval, jezdívali  tam s maminkou, později i s námi a rodinou Smutných. Spojení Čierný Váh je rodinné zaklínadlo.
Vedl mnohé puťáky. Fatra, Nízké Tatry, Rudohoří. Mnohem později objevil daleký východní Čergov.
A ještě později objevil krásu Rumunských hor, kam ve svých téměř šedesáti jezdíval s mládeží brněnského sboru. S batohem na zádech, fysicky náročné.



Jednou se vydal na Slovensko se mnou, s bráchou a s Darkou. Byl červen. Dospíval jsem. Brácha s Darkou šli spolu a já jsem šel s tatínkem sám. Povídali jsme si a došli jsme i na politiku. Tatínek se za starého režimu před námi držel zkrátka. Ale tehdy zřejmě dospěl k názoru, že už nejsem dítě, a pověděl mi otevřeně, co si myslí o komunistickém režimu, o jeho budoucnosti, o soudružském zlu. Významná chvíle v mém životě.
Navždy budu vzpomínat na naši poslední slovenskou výpravu. Stáli jsme spolu na místě jeho prvního tábora v Gaderské dolině, vyjeli na hřeben, spali v hotelu Kráľova studňa. Tatínek udělal poslední horskou hřebenovku až na Križnou. To, co by turistovi trvalo dvě hodiny, šel celý den. Ale byl šťastný. Poslední noc jsme dokonce spali pod širákem. Bylo mu tehdy 82! Škoda, že jsem nefotil....

Skaut,  dorost a sbor

Skautský oddíl nastupuje na tábor. 
Odhaduji, že foto je z Blatnice. 
Život tatínka byl úzce propojen se skautským hnutím a dorostem. Po válce se stal skautem. Obdivuhodně vedl svůj první tábor v roce 1947 v Gaderské dolině. Byl jediným vedoucím, k sobě měl dva nebo tři sedmnáctileté spolupracovníky. Poválečná bída, v horách banderovci, podmínky velmi skromné. Tábor trval tři nebo čtyři týdny. Bez aut a mobilů. Jak se o sebe museli postarat! Jak to všem zvedlo sebevědomí! Tatínek skautování věnoval vše. I svůj pokojík v lískoveckém domě, který se stal klubovnou. Dodnes se jejich kmen schází.


Legendární snad první tábor dorostu. 
na Velké Lhotě - tzv na Valašsku. Tatínek má proslov
Po zákazu skautingu a po svém obrácení ke křesťanské víře celkem přirozeně začal přenášet koncept skautingu do společenství církve. Někteří jeho myšlenku považovali za zbytečnou a málo duchovní, dokonce se i trochu vysmívali. Nikdy předtím přece nebylo potřeba vytvářet činnost pro prebubescenty!
Přesto tatínek založil tzv. dorost, začal jezdit na tábory, na puťáky, vést každotýdenní schůzky. Od padesátých let dorost fungoval a pokračuje dál. Dodnes se zpívá „Zní na loukách zpěv“ a „Vlajková večerní“. Do dorostu dnes chodí vnuci původních dorostenců. A všichni vděčně vzpomínají. Tatínek ovlivnil několik generací v brněnském sboru.


Tatínek mezi kurzisty Rádcovské školy v roce 2010
Snil o celocírkevní práci s dorostem. Občas udělal, ještě za starého režimu, ilegální setkání vedoucích dorostů. Leckterý dorost inspiroval. Svých snů se dočkal po pádu komunismu. Pořádala se setkávání vedoucích dorostů, zakládala se Dorostová unie, on se stal členem jejího vedení. Přednášíval na prvních kurzech, těšil se mezi námi velké úctě. Ale sám viděl, že život, zejména s masivním příchodem počítačů a internetu, utíká rychleji, než stačil stíhat. Stáhl se, ale vždy měl zájem. Jezdíval i na Rádcovskou školu. Ale když viděl, že tam nemá žádný úkol, moc se mu už nechtělo. To byly doby, kdy mi ho začalo být líto. Viděl, že mu ujíždí vlak, a nebyl schopen se tomu zasmát. Nikdy se snad nepovažoval za důchodce.

Tatínek s drobotinou. 
Dodnes na to vzpomínají a dospělí nechápou. 
Vždyť téměř v důchodovém věku měl odvahu založit Malý dorost. Opět něco v té době v celocírkevním měřítku neznámého a průkopnického. Zde zúročil své zkušenosti od vnoučat, vlastně vnoučata mu nápad vnukla. Bylo to nádherné. Tatínek měl přes šedesát a malá drobotina mu říkala Bohuši. Tatínek ožil. S jakou vážností celý večer balil batoh na první výpravu. Až jsme se tomu s maminkou usmívali. Dokázal těm dětem dát něco nedefinovatelného, kouzlo osobnosti, zájmu o malé hnědé hlavičky. I malý dorost dodnes výborně funguje. 
Modlitebna v Brně.Tatínek byl autorem poslední rekonstrukce.
Na podiu zpívají mnozí jeho dávní dorostenci. (Foto 12/2021)
Spolu s dorostem byl tatínek těsně spjat i se svým rodným sborem, kam přivedl i svou manželku z Prahy. S maminkou sem zapadli ještě lépe. Byl zvolen starším sboru na několik období a stal se respektovanou osobností. Občas kázával, květnatě a srdečně.
V jeho slovech bylo hodně citu. Rád a pečlivě připravoval, ba vybrušoval slavnostní bohoslužby, třeba na Silvestra. Inicioval dodnes tradiční adventní zpěvy. Jím založený sborový časopis Kompas funguje dodnes.

Architekt

Modlitebna v Horních Počernicích
Pro celou církev projektoval modlitebny a byl členem stavebního odboru. Snad proto si z jeho života hodně dobře pamatuji sehnutá záda nad rýsovacím prknem. Projektoval novostavby (Horní Počernice, Ústí nad Labem a další), ale jeho doménou byly přestavby. Ty miloval a s nápaditostí a s citem vymýšlel, kombinoval. Říkal tomu rébusy. Mnoha sborům pomohl i drobnými inteligentními návrhy. 
Pro mě nejkrásnější přestavba a dostavba je vila Sola Gracia v Bystřici pod Hostýnem. Poslední realizovanou rekonstrukcí byla zřejmě modlitebna v Mladkově. Jednoduchá. Tatínek se hodně se trápil, zejména když mu místní bratří bez optání měnili projekty, zpravidla k horšímu. Někdy při otevření modlitebny úpěl, když viděl lidovou tvořivost.

Z mého pohledu nejvydařenější rekonstrukce.
Sola Gratia v Bystřici pod Hostýdenm 
V běžném projektantském životě byl tatínek bytostný funkcionalista. Jeho stavby nebyly nikdy nějaké „bomby“, o kterých se psalo. Osobně byl ovlivněn architektem Rozehnalem a Fuchsem. Proto ta střízlivost jeho výrazu. Rád používal dřevo. Tatínkovi byly svěřovány urbanistické úkoly spojené s přírodou. Nejlepší bylo, když čtrnáct dní fotil okolí Brna. Dostal povolení ke vjezdu kamkoliv. Brával mě na tyto výpravy a dodnes mi visí několik jeho fotografií  doma. Konec svého profesního života prožil požehnaně ve společenství Výzkumného ústavu výstavby a architektury. I zde se věnoval územnímu plánování. Naposledy pracoval
na typologii modliteben a kostelů.

Bojovník

V bažantnici u Rajhradu, kterou jsme měli rádi
Tatínek byl nenápadný a zároveň i silný, až někdy tvrdý bojovník. Do posledního vydechnutí bojoval, stejně jako celý život. Narodil se ve velmi chudých poměrech. Tak chudých, že se stydím o tom psát. Jeho vyprávění, jak chodíval bosky do školy, jak jedli lebedový salát, okusovali pupeny, nás vždy dojímalo. Ale tatínek bojoval, doplnil si při zaměstnání večerně střední vzdělání a jako jediný z devíti sourozenců získal vysokoškolský titul. Později bojoval za nepovolení pochybných staveb v Brně, proti stavě přehrady na řece Jihlavě, za brněnský dorost a jeho rošťáky, za své nápady. Kolikrát, když jsem vyrostl do let a samostatných názorů, jsme se s tatínkem střetli. Nešlo jinak. Bývalo z toho nám oběma smutno. Vždy bojoval s jakousi cudnou noblesou, která mohla o to víc naštvat. Jednou mu jeho kolegyně pověděla: „Pane architekte, vy jste takový zvláštní člověk, vy dokážete o člověkovi říci, že je blbec, aniž byste mu to přímo řekl.“

 Křesťan
Tatínek byl křesťan. Jak se kdysi vyjádřil, jeho víra byla prostinká. Teprve na konci života jsem začal chápat, co tím myslel. Bylo moc a moc milé naslouchat jeho modlitbám. Tatínek neměl teologické vzdělání, spíše se ho bál. Teologii považoval za vyšší matematiku hodnou lidí s titulem, my prostí se máme věnovat malé násobilce. Věřil srdcem. I jeho programy v dorostu a kázání byly záležitostí srdce. Miloval básně a biblickými verši se nechával inspirovat jako poezií, která rozjitřila jeho nitro. V sobotu nám čítával z Bible kralické a z Pomůcky ke čtení Božího slova. Byl rád, když jsme se modlívali. Když jsme byli mladší modlíval se s námi i večer u postele. Ty chvíle jsem neměl moc rád, ale dnes si jich vážím. Osobně se mnou šel na evangelizaci Billyho Grahama. Věděl jsem, že si rodiče přejí, abych se tam konečně obrátil. Udělal jsem to. Nikdy to nekomentoval. Byl rád. K zásadnímu zlomu v mém životě došlo ovšem mnohem později. Dnes ale oceňuji ten zájem, tu snahu. Měl radost, když jsem se rozhodli ke křtu. Vzpomínám, jak se sbalil, když jsem přišel k rozhovoru před křtem do staršovstva. Byl v těchto oblastech velmi uctivý. A byl jsem rád, před ním bych se asi styděl. Byli jsme takoví zvláštně blbí.

Už jsem popsal mnoho řádek.

Dalo by se psát dál. O zvláštním vztahu k manželům Novotným; o rozvětvené rodině, kterou měl moc rád a u níž dbal na to, aby se všichni znali navzájem; o fantastické cestě s maminkou do Locarna, kterou jim nekompromisně naplánoval skvělý br. farář Novák – jak mu byli vděční! O významných obličejích, kterými nás vychovával; o krásných akcích pro děti v ateliéru i ve VUVě; o tom, že leckomu hrál roli adoptivního otce; o tom, jak byl rád, když se nám někde líbilo; o hledání tábořišť pro dorost a nalezení předposledního ve Ztracené Vodě; o putování do Vavřince, které vymyslel a vedl; o vynikajícím boršči, který vaříval; o jeho humoru.

Je smutné, že si hodnotu člověka a tatínka člověk uvědomí až definitivní tečkou za pozemským životem. Tatínek je doma! Ve světě, který už není pouhým stínem skutečnosti, jak nás tajemně učí epištola Židům. Doma. Jedna z jeho úvah měla nadpis: „Na konci každé cesty se setkáš s Boží láskou.“ Prorocké slovo o každém z nás.

Díky, nebeský Otče, za skvělého Tatínka.
Soli Deo Gloria – Samému Bohu budiž chvála.

Foto: Tomáš Veselý, Petr Kučera  a další neznámí autoři, např. MJ