pondělí 22. dubna 2013

V mlhách hor i duchovního života


Milí rozhlasoví a weboví posluchači,
jako předzvěst prázdnin přijměte tento dovolenkový příběh. Vydali jsme se do karpatských hor nesoucí jméno Retezat. Na hory padla mlha a tak jsme zůstali stát na místě. Po třech dnech se vlhká duchna trochu zvedla a já ohlásil odchod na malou odpolední procházku.


 Šel jsem sám. Čas hebce ubíhal, a najednou mě překvapilo, jak rychle padá tma.


S přibývajícím chladem se kusy mlhy opět spojily v vlhkou temnou clonu.  „Nevadí, orientační smysl mám dobrý“, říkal jsem si. Vracel až na místo, kde jsem očekával odbočku do tábořiště. Dívám se dívám, ale nic co by mi připomínalo odbočku jsem neviděl. Hledal jsem dlouho, snad dvě hodiny. Přelézal kameny a padal mezi kleč. Najít aspoň něco, podle kterého bych se zorientoval. Špatně se hledá s výhledem na dva metry a ve tmě. Několikrát jsem se dostal níže, pod hladinu „mraků“ a v dálce uviděl světla měst. Opuštěnost na mě padala silněji.


Nakonec jsem přiznal sám sobě, že jsem zabloudil. Čeká mě mrazivá noc v horách. Co dělat? Sedl jsem na malý palouček a modlil se. Už nevím, co jsem Bohu říkal, ale jistě jsem prosil o pomoc. A pak se to stalo. Shoda okolností? Předivné Boží řízení?
Vstal jsem od modlitby, udělal pár kroků a narazil jsem na malou pěšinku a u ni věžičky z kamenů. „Vždyť to znám?! to jsem už viděl! Tady jsme šli, před několika dny!“


 A za nedlouho jsem uviděl matnou zář ohně. Přátelé o mě měli velký strach, rozdělali vatru. V husté mlze nebyla vidět. Křičeli, ale nebyli slyšet. Vděčně jsme se setkali a byl jsem rovněž, pokud se nemýlím, po právu pokárán. Podivný den ale nebyl u konce.
Večer u ohníčku jsem zůstal sám s jedním z mladších účastníků putování. Byl duchovním člověkem, zajímal se o moc kamenů, o různé přírodní síly a občas naznačil, že má různé paranormální schopnosti. „V jednu chvíli s´jsi seděl na velkým kameni a přemýšlel jsi kudy dál, viď?“, ptal se mě. Byla to asi pravda, na kamenech jsem seděl ten den mnohokrát. „Viděl jsem tě“, pokračoval. Mohl mě vidět?


Od přátel jsem se dozvěděl, že se ono odpoledne se choval tajemně. I při odpoledních hrách využil svých podivných schopností a po modlitbách za mou osobu v mlze prohlásil, že žiji a že mě viděl. Zejména na děvčata dopadal lehký a temný strach, tak dobře známý kdykoliv se temné tajemno vloudí do lidské duše. Dlouho jsme si spolu povídali. Vyprávěl o svém světě. Prohlásil, že bude celou noc u ohně bdít a udržováním plamenů plašit zlé síly. Svým duchovním zrakem viděl kolem nás divoká zvířata - duchovní mocnosti.


Vyprávěl jsem mu na oplátku, že věřím v Boha vládce světa, který vše stvořil a vládne i onomu světu bytostí, které viděl. Vyprávěl jsem mu o moci Boží lásky, která je silnější než cokoliv kolem nás. I o pokoji, který mohu mít v srdci díky této Boží lásce, navzdory divoké duchovní zvěři kolem. Pozdě v noci jsme se rozloučili.
Zvláštní Boží pokoj jsem měl v srdci když jsem ulehal. Vážnější a vděčnější než kdy jindy. Několikrát jsem v tomto dni pocítil Boží blízkost. Vlastně od rána až do hluboké noci. V mlze hor i v podivné mlze duchovního světa. nešlo nevzpomenout si na dávnou večerní píseň: „Když noční tíseň v srdce se plíží zástup tvůj, Pane k tobě vzhlíží, otče náš hle skloň se níž, hluboký náš přijmi dík, žes nás ráčil dnem svým vést....“


Přeji vám, milí posluchači, krásné léto  silné zážitky, šťastné návraty a Boží ochranu na nebi i na zemi i mezi nebem a zemí.
(Psáno pro čro Ostrava)
Fotky z rumunského pohoří Retezat mi laskavě dodal RNDr. Jan Moravec, IT odborník na telologické fakultě´. Jeho fantastické album najdete zde.





středa 10. dubna 2013

O mizející ctnosti - pokoře


Milí rozhlasoví (a weboví) přátelé,
dostávám opakovaně jako kazatel otázku: „Zdali je správné si nechat všechno líbit a nebo naopak dovolávat svých práv a své hodnoty?“ Nebo „Ježíš mluví o nastavování druhé tváře, když vám někdo ublíží. To přece v jednadvacátém století nefunguje!“
Vyrostl jsem v době, kdy uznat vlastní chybu  bylo ještě ctností. Dnes s námi žijí, a to  ve větším počtu než dříve, lidé sebevědomí, přesvědčení o své pravdě a jedinečnosti. Málokdy jsou ochotni připustit, že by se mohli mýlit, že by snad něco neuměli. Doposavad je všichni chválili, hráli už hry, ve kterých bylo zapovězeno prohrávat. Skloňují pojmy sebeúcta, seberealizace, sebeurčení, sebedůvěra. Hnutí New age novou generaci vznešeně nazývá indigové děti. Setkávám-li se s extrémními výstřelky sebevědomých lidí ptám se: Není to cesta do egoistických pekel?

No, nemusí se jednat zdaleka hned o ďábelské mámení. Naopak může jít i o Boží volání. Volání na cestu obnovy Božího obrazu, který každý z nás nese. Každý z nás touží něco znamenat, mít hodnotu. Totéž platí i o druhém extrému. Je snadné schoulit se v rohu do klubíčka a nechat si vše líbit. Ke všemu mlčet. Ovšem stačí nastavit si ve své mysli jednu optimální úroveň sebevědomí?  Ani ne moc, ani ne málo?

Bible nám ukazuje, že život je ale ještě složitější. Rozhodovat se musíme znovu a znovu každý den a v každé situaci jinak. I Pán Ježíš Kristus se dokázal tvrdě ohradit vůči svým protivníkům. Ale v poslední chvíli svého života mlčel a nechal na sebe i plivat, byť věřím, vše konal s jakousi noblesou. Nelze vystačit s jednou šablonou na všechny situace. Přesto však v Písmu nemohu přehlédnout převažující směr.

Písmo nás vede spíše na stranu  pokory a tichosti. V kontextu doby jsou to zapomínané ctností. Nejkrásnější povzbuzení k takovému jednání najdeme v biblickém dopise filipským křesťanům:  V ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl. Apoštol  zde velmi moudře počítá s tím, že ctižádost a ješitnost, budou souputníky našeho života. Každý má v sobě touhu po seberealizaci, chce po sobě něco zanechat. Ale pokud je člověk ctižádostí ovládán, pokud se sebeuplatnění stane jediným smyslem mé existence, pak můj život začne ovládat nekontrolovatelný egoismus, lakomství a boj o vlastní prestiž. Ve společenství takových lidí na sebe individua snadněji narážejí a snaží se vymezit jeden vůči druhému. Duševní prostor kolem nich  se stává těsnější.

Na nedávném výpravě našeho dětského oddílu jsme zažili hrůzný úkaz. V noci jsme našli pokoj, kde měli děti spát, téměř prázdný. Hráli si v něm hlučně dvě sebevědomé děti. Vypudili ostatní kamarády a vůbec jim nevadilo, že na jejich úkor naprostá většina odešla spát do chladu, ve vedlejší místnosti. Tak dopadá soužití s lidmi, kteří se cítí být pupkem světa. Ach, milí rozhlasoví (a weboví) přátelé, kéž nám Pán Bůh zdravý a pokorný rozum zachovati ráčí!
(Psáno pro čro Ostrava)