čtvrtek 30. listopadu 2017

Zemřel Tomáš Ježek (15. března 1940 – 29. listopadu 2017)

Náhlost chvíle mě nedovolí, abych vytáhl všechny rozhovory v šanonu a znovu je pročetl, abych se zadumal nad jeho knihami a napsal krásné a pečlivé pojednání o mně milé osobě.  Tak aspoň pár, snad až naivních slov, dojmů a vzpomínek.


Psal se rok 1990 a já, dítě socialismu, si vůbec nedovedl představit, co je to kapitalismus a trh. Do vlády nastoupily zcela nové tváře, než jsem znal. Sympatické tváře. Jeden z nich mi byl jakoby sympatičtější více. Tomáš Ježek. Mluvil jinak než ostatní, lidově, tak trochu nevycválaně, gestikuloval, ale bylo to zábavné.  Zjevně jeho myšlení bylo jiné. Více zdůrazňoval právo, důležitost vlastnictví a dobrých správců. Nadšeně obhajoval trh. Nějak podvědomě jsem cítil, že je z jiného těsta. A to jsem vůbec neviděl do budoucnosti.


Teprve postupně jsem zjistil, že Tomáš Ježek je evangelíkem, klasického střihu, tedy se smyslem pro svobodu, odpovědnost, pracovitost, kázeň  a právo.  Byl čtenářem Bible. U Ježků doma se, pokud vím, se jeden čas konávaly i biblické hodiny. Zabýval se i protestantskou teologii, nejvíce Kalvínem.„Pánbůh mě vidí a ostatní mi můžou vlézt na záda“, říkal. Navíc velikým nadšeným stoupencem školy ekonoma a filosofa Hayeka. Přeložil do češtiny první díl jeho spisů. Vyučoval jeho filosofii na VŠE.

Friedrich August von Hayek (8. května 1899 – 23. března 1992) 

Své zanícení pro budování kapitalismu v Čechách, se projevilo nesmírnou houževnatosti a nezdolností. Toužil, aby se majetek dostal do rukou těch, kteří s ním umí nakládat. Věděl a viděl, že stát je nejhorší majitel. Vedl ministerstvo privatizace. Nadšeně. V červnu neměl ani kancelář a v srpnu začal úřad pracovat. Napsal několik zákonů. Některé tehdejším jeho kamarádům nevoněli.  Tiše sepsal, projednal a prosadil první restituční zákon. Klas zuřil. Vymyslel, spolu s Dušanem Třískou, koncept kuponové privatizace. Myšlenka kuponů se, podle legend,  zrodila někde u keře v zámku v Kolodějích. Klaus návrh shodil ze stolu, ale za týden už začala kuponovka žít svým životem.


V nově vytvořené vládě  v roce 1992 pro něj nezbylo místo. Do jeho funkce nastoupil jeho žák, Jiří Skalický. Ale stejně se o Ježkovi mluvilo, jako o otci privatizace. Kolik rozhovorů na toto téma s ním bylo! Vždy ji hájil. Uskutečnil se masivní přesun státního majetku do soukromých rukou. Problém její jisté "spackanosti" viděl v absenci „osudového ustanovení“ o investičních fondech: „Bylo to vymyšleno tak, že jakmile se do prázdných investičních fondů nalijí akcie občanů, zakladatelé vycouvají a jako akcionáři zůstanou jen občané. To se ale do federálního zákona nedostalo, takže zakladatel nakládal s celým majetkem jako se svým. Vezměte si třeba pana Kocába. Ten svůj fond prodal za cenu, která odpovídala veškerému majetku ve fondu, což je neskutečná drzost, protože to nebylo jeho. (Zdroj: lidovky). Tento zákon ovšem nepsal on, ale lidé kolem ministra financí, Václava Klause, o poschodí výše. 
I když skončil ve funkci ministra, tak neskončil. Nevzdával však svůj boj o pravou (právní) liberální společnost. Usiloval o vznik Komise pro cenné papíry. Klaus prý opět zuřil. Nakonec se Tomáš Ježek stal předsedou fondu národního majetku, předsedou rozpočtového výboru. Z většiny funkcí byl později vytlačen. Nehodil se tam. Politici povětšinou touží po penězích a po moci. Tomáš Ježek spíše bojoval pro věc samu, pro ideu. V tom byl jakousi bílou vránou. Pouštěl se do projektů s nadšením. Jedním jeho helem bylo: „Chceš-li prorazit zeď, pak jedině hlavou“.


Z jeho pozdějším působením znám jen útržky. Učil na VŠE v Praze, v Plzni. Na VŠE v Praze mu jeho kamarádi ve vědecké radě (včele opět s Václavem Klausem) neuznali profesuru. Trapné a ponižující. Četl jsem i onen protokol ze zasedání. Tady je potřeba poznamenat, že Klaus a Ježek byli kamarádi a spolužáci. Ale i kamarádi se někdy rozcházejí.... Tomáš Ježek  rovněž dvakrát neúspěšně kandidoval do senátu. Občas ho někdo obvinil z korupce. Například neuvěřitelně v Zemanově akci Čisté ruce. V podstatě velký trapas.  
Napsal i půvabné knihy, půvabné snad svou nespoutaností. Nikdy si nedával kapesník přes ústa. Jeho kniha „Budování kapitalismu v Čechách“ vyšla proti jeho vůli, ale byla výborná.  Podobně jako Zrození ze zkumavky a nebo poslední Ježkovy oči. 


Vážil si svého tatínka, kterého skoro neznal, protože ho zatklo gestapo a v posledních hodinách války jej popravilo. Hrob tatínka nakonec po padesáti letech našel. Měl rád svou ženu, děti vnoučata. Byl nadšený sportovec.
Jako ministr a poslanec byl vstřícný k lidem. Když jsem ho pozval k nám do mládeže Církve bratrské v devadesátých létech, dostal jsem od něj dopis s kladnou odpovědí. Psali jsme si potom vícekrát. Nakonec nepřijel, ale snažil se, omluvil se. Kde bral uprostřed práce čas pro korespondenci s malým človíčkem, to nevím.


Snad nejvíce mě potěšila první věta knihy Budování kapitalismu v Čechách: „Všechno je v Bibli.“ A o kousek dál pokračoval rozjímáním nad veršem „Vcházejte úzkou branou“: Znamená to, že ty široké otevřené prostory, kde člověk může lehce uhnout nalevo a pak zase klidně napravo a nic se nestane, že je to špatně. Ta správná cesta je v úzké štěrbince, přesně a jenom v ní. Ty úzké těžké průchody, které se musí složitě hledat a od každého vyžadují sebezapření a kázeň, jsou ty pravé.“


K těm slovům se vracívám stále a občas o nich (s uvedením citace) i kážu. 
Tak tedy končím evangelicky: Samému Bohu budiž sláva za statečného, zásadového, laskavého i nadšeného člověka, Tomáše Ježka.

S vděčností Petr

pondělí 6. listopadu 2017

SULOV-STRÁŽOV 2017 – OSTROV V ČASE

Na Slovenské putování se mi už ani nechtělo vyrážet. Byl jsem ulondán prázdninovými akcemi a navíc přede mnou byly další akce. Ale slib je slib a hlavní iniciátor (naštěstí) musí držet slovo.
Tedy vyrazili jsme do Sůlovských a Strážovských vrchů.  A bylo to super, jakoby Ostrov v plynoucím čase, uprostřed lidského klokotání a dobíhání termínů. Čtyři dny, v nichž se hodiny prodlužují a vnímavost se stupňuje. 


Jak vznikají ostrovy v čase?

Především je důležité mít kolem sebe skvělé přátele – Darka, Šmídyho s Anet, Štěpána, Katku, Ivanu a Zdeňka.



Účast religionisty doc. Zdeňka Vojtíška je šlehačkou na dortu. Stačí nadhodit téma a Zdeněk svým kantorským hlasem i gestikulací začne přednášet. Pro nás to byly vděčné chvíle osvěcující duchovní zákoutí společnosti i lidských srdcí.

Pak je potřeba navštívit hezká místa......

Začít Hlbockým vodopádem z něhož, i po suchem létě, tekla voda. (Korytem potoka i po stráních táhnou místní skryté vodovodní trubky.)




Je dobré se plahočit cestičkami pod skalními masívy s krásnými výhledy......



.... a dojít na hrad Sulov s výhledy ještě krásnějšími. Tady si člověk připadá opravdu jako na Ostrově.




(Je dobré mít ochotného kamaráda, který obětavě pohlídá batohy v sedle. Díky Zdeňku!)
Nesmí se zapomenout utábořit se mimo působnost bdělých ochránářů (hodných a snaživých lidí). A mít dobrý stan, do kterého neteče.

Ráno, po vytrvalém dopoledním dešti

To byla doporučení pro první den, což v našem případě bylo pondělí.

Další den je super se vyspat a čekat až přestane pršet a potom pokračovat dál a dál, obydlenou krajinou. Nenechat se se odradit vlhkem a  námahou, jako se to stalo Štěpánovi.  A mít vznešené cíle, třeba Manínskou Tiesňavu. Ale k té vede cesta nádhernými obydlenými krajinami

Sedlo pod Havraní skálou bylo zcela ploché

Krásná dřevěná modlitebna ve Vrchteplé!

Blíží se večer a je třeba odpočinout. 

Před tím je ovšem třeba se dobře napít v místní hospůdce tatranského čaje (podle hospodské ženské pití...) a nakoupit chuťově ojedinělé domácí klobásky. K večeři hlavně nekupovat Znojemskou omáčku v prášku. A už vůbec ji nevylepšovat červeným vínem! Je to opravdu hnus.


To je lepší si v noci počkat na lišku. Ta mnohem lépe rozveselí celý tábor, zvláště po ránu, když je vše rozhryzané.


To jsou doporučení pro druhý den, což v našem případě bylo úterý. 

Třetí den musí každý hledač ostrovů času projít Maninskou tiesňavou, opravdovou soutěskou, tak tak na auto.





A potom tradá dál přes kopce a kopečky. Hledač ostrovů času nesmí zapomenout na nádhernou, táhlou, lesní, loveckou stezku, která traverzuje,  těsně pod hřebenem, pod skálami a pod horou Tisová (713). Na stezce je už trochu podzimně teskno, ale krásně.  (Nikdo ji nefotil, asi se všem zas tak moc nelíbila...:) Končí v hezkém horském sedle, kde by stálo za to se utábořit. Ale my šli dál. Pohoupali se na hojdačke. Její užití je jen na vlastní nebezpečí(!!!), jak nás poučoval uprostřed lesů návod.



Večer by se měl hledač ostrovů času utábořit na krásné rovné loučce.


K večeři je vhodné podávat halušky s brynzou, které nejlépe uvaří Anet a Šmídy.


To jsou doporučení pro třetí den, což v našem případě byla středa.

Potom už hledač ostrovů času musí zaútočit na Strážovské vrchy. Nezapomenout přejít krásné louky mezi Domanižou a Čakouvou lehotou, kde najde pozorný tourista naleziště ocúnů v takové houšti, že jejich modř září do dálek. Potom už doporučuji na steč ku hřebeni s Velkou Kačkou. Vine k němu  krásná cesta, až pohádková, pravda, hodně strmá!
Aby byl ostrov času poznán celý, musí jeho hledač nahlédnout do hlubin priepasti Kortmanka v zdát hold nadšeným jeskyňářům – permoníkům.






Potom už na Velku Kačku. Zde nesmí její dobyvatel zapomenout vzdát další hold, tentokrát této hoře s tak půvabným názvem.




Hora je půvabná i ocúnovými loukami a nádhernými výhledy do krajiny strážovských vrchů.




Aby pocity Ostrova času byly naplněny po okraj, je třeba sestoupit do sedla Samostrél a zde postavit stan, udělat oheň povečeřet.

Velmi zvláštní název pro sedlo!




Nenechat se rozhodit přidrzlými turistkami, raději si dojít k mihotající elektrické svíčce pod křížem. Ve větrné noci vypadá strašidelně. Potom už usínat za prudkých poryvů větru, který se opírá do stromů. Je to divoké, pod-zimní ale příjemné, zvláště je-li člověk v teplém spacáku. 

To jsou doporučení pro třetí den, což v našem případě byla čtvrtek.

Nakonec je dobré dojít až na Strážov, krále zdejších hor. Pokud to nestihneš, což se stalo nám, dá se to dohonit za čtrnáct dní. (Foto z cesty zde.) A nezapomenout navštívit malovanou vesničku Číčmany.



A pak se nechat kolébat autobusem a odplouvat z ostrova v čase do všedního klokotání života a do dennodenních kotrmelců osudu. Ale ostrov času zůstává, kdesi v dálce. Jednou se za takové ostrovy času bude platit. Díky Bože za relativitu času! Soli Deo Gloria!!!

Užity fotografie Petra s Anet a Zdeňka Vojtíška.