Náhlost chvíle mě nedovolí, abych vytáhl všechny rozhovory
v šanonu a znovu je pročetl, abych se zadumal nad jeho knihami a napsal
krásné a pečlivé pojednání o mně milé osobě. Tak aspoň pár, snad až naivních slov, dojmů a
vzpomínek.
Psal se rok 1990 a já, dítě socialismu, si vůbec nedovedl
představit, co je to kapitalismus a trh. Do vlády nastoupily zcela nové tváře,
než jsem znal. Sympatické tváře. Jeden z nich mi byl jakoby sympatičtější
více. Tomáš Ježek. Mluvil jinak než ostatní, lidově, tak trochu nevycválaně, gestikuloval,
ale bylo to zábavné. Zjevně jeho myšlení bylo jiné. Více zdůrazňoval právo, důležitost vlastnictví a dobrých správců. Nadšeně
obhajoval trh. Nějak podvědomě jsem cítil, že je z jiného těsta. A to jsem
vůbec neviděl do budoucnosti.
Teprve postupně jsem zjistil, že Tomáš Ježek je evangelíkem,
klasického střihu, tedy se smyslem pro svobodu, odpovědnost, pracovitost, kázeň
a právo. Byl čtenářem Bible. U Ježků doma se, pokud
vím, se jeden čas konávaly i biblické hodiny. Zabýval se i protestantskou
teologii, nejvíce Kalvínem.„Pánbůh mě vidí a ostatní mi můžou vlézt na záda“, říkal. Navíc velikým nadšeným stoupencem školy ekonoma a
filosofa Hayeka. Přeložil do češtiny první díl jeho spisů. Vyučoval jeho
filosofii na VŠE.
 | ||
|
Své zanícení pro budování kapitalismu v Čechách, se projevilo nesmírnou houževnatosti a nezdolností. Toužil, aby se majetek dostal do rukou těch, kteří s ním umí nakládat. Věděl a viděl, že stát je nejhorší majitel. Vedl ministerstvo privatizace. Nadšeně. V červnu neměl ani kancelář a v srpnu začal úřad pracovat. Napsal několik zákonů. Některé tehdejším jeho kamarádům nevoněli. Tiše sepsal, projednal a prosadil první restituční zákon. Klas zuřil. Vymyslel, spolu s Dušanem Třískou, koncept kuponové privatizace. Myšlenka kuponů se, podle legend, zrodila někde u keře v zámku v Kolodějích. Klaus návrh shodil ze stolu, ale za týden už začala kuponovka žít svým životem.
V nově vytvořené
vládě v roce 1992 pro něj nezbylo místo. Do jeho funkce nastoupil jeho žák, Jiří Skalický. Ale stejně se o Ježkovi mluvilo, jako o otci
privatizace. Kolik rozhovorů na toto téma s ním bylo! Vždy ji hájil. Uskutečnil se masivní přesun státního majetku do soukromých rukou. Problém její jisté "spackanosti" viděl v absenci „osudového ustanovení“ o investičních fondech:
„Bylo to vymyšleno tak, že jakmile se do
prázdných investičních fondů nalijí akcie občanů, zakladatelé vycouvají a jako
akcionáři zůstanou jen občané. To se ale do federálního zákona nedostalo, takže
zakladatel nakládal s celým majetkem jako se svým. Vezměte si třeba pana Kocába.
Ten svůj fond prodal za cenu, která odpovídala veškerému majetku ve fondu, což
je neskutečná drzost, protože to nebylo jeho. (Zdroj: lidovky). Tento zákon ovšem nepsal on, ale lidé kolem ministra financí,
Václava Klause, o poschodí výše.
I když skončil ve funkci ministra, tak neskončil. Nevzdával
však svůj boj o pravou (právní) liberální společnost. Usiloval o vznik Komise
pro cenné papíry. Klaus prý opět zuřil. Nakonec se Tomáš Ježek stal předsedou
fondu národního majetku, předsedou rozpočtového výboru. Z většiny funkcí
byl později vytlačen. Nehodil se tam. Politici povětšinou touží po penězích a
po moci. Tomáš Ježek spíše bojoval pro věc samu, pro ideu. V tom byl jakousi
bílou vránou. Pouštěl se do projektů s nadšením. Jedním jeho helem bylo: „Chceš-li prorazit zeď, pak jedině hlavou“.
Z jeho pozdějším působením znám jen útržky. Učil na VŠE
v Praze, v Plzni. Na VŠE v Praze mu jeho kamarádi ve vědecké
radě (včele opět s Václavem Klausem) neuznali profesuru. Trapné a
ponižující. Četl jsem i onen protokol ze zasedání. Tady je potřeba poznamenat,
že Klaus a Ježek byli kamarádi a spolužáci. Ale i kamarádi se někdy
rozcházejí.... Tomáš Ježek rovněž
dvakrát neúspěšně kandidoval do senátu. Občas ho někdo obvinil z korupce. Například
neuvěřitelně v Zemanově akci Čisté ruce. V podstatě velký trapas.
Napsal i půvabné knihy, půvabné snad svou nespoutaností.
Nikdy si nedával kapesník přes ústa. Jeho kniha „Budování kapitalismu
v Čechách“ vyšla proti jeho vůli, ale byla výborná. Podobně jako Zrození ze zkumavky a nebo poslední Ježkovy oči.
Vážil si svého tatínka, kterého skoro neznal, protože ho zatklo
gestapo a v posledních hodinách války jej popravilo. Hrob tatínka nakonec po
padesáti letech našel. Měl rád svou ženu, děti vnoučata. Byl nadšený sportovec.
Jako ministr a poslanec byl vstřícný k lidem. Když jsem
ho pozval k nám do mládeže Církve bratrské v devadesátých létech,
dostal jsem od něj dopis s kladnou odpovědí. Psali jsme si potom vícekrát.
Nakonec nepřijel, ale snažil se, omluvil se. Kde bral uprostřed práce čas pro
korespondenci s malým človíčkem, to nevím.
Snad nejvíce mě potěšila první věta knihy Budování
kapitalismu v Čechách: „Všechno je
v Bibli.“ A o kousek dál pokračoval rozjímáním nad veršem „Vcházejte úzkou branou“: Znamená to, že ty
široké otevřené prostory, kde člověk může lehce uhnout nalevo a pak zase klidně
napravo a nic se nestane, že je to špatně. Ta správná cesta je v úzké
štěrbince, přesně a jenom v ní. Ty úzké těžké průchody, které se musí
složitě hledat a od každého vyžadují sebezapření a kázeň, jsou ty pravé.“
K těm slovům se vracívám stále a občas o nich (s uvedením citace) i kážu.
Tak
tedy končím evangelicky: Samému Bohu budiž sláva za statečného, zásadového, laskavého i
nadšeného člověka, Tomáše Ježka.
Žádné komentáře:
Okomentovat