Jak křtěnci připravují kazatele na křest

Ku příležitosti Letnic jsem byl povzbuzen, abych něco napsal o křtech, které jsem zažil za svého působení v Třebové.

Každý takový zbožný akt má svoji historii a vážnost. Osobně se velmi rád vracím
ve vzpomínkách ke svému křtu. A v paměti zůstaly i mnohé křty, u nichž jsem z velké milosti Kristovy asistoval. Vlastně mi v paměti nezůstaly ony samotné akty, ale spíše to, co je předcházelo a doprovázelo. Slyšte pár mikropříběhů o křtech. Snad budou přínosné. Kéž přispějí k oslavě práce Božího Ducha v našich životech. 

Z Letnic na Cukrové - plamen Ducha a plameny Ducha. 

Kazatelem jsem se v Třebové stal až po třech letech svého působení a jako první jsem pokřtil čerstvé novomanžele. Velmi si přáli si tuto posvátnou chvíli prožít intimně, beze svědků, u Vlčí studánky nad Ústí nad Orlicí. Rozuměl jsem jejich přání, ale zdálo se mi lepší, aby akt proběhl ve společenství církve, protože křtíme do těla Kristova. Byl jsem na rozpacích. Nevěděl jsem. Modlil se. Předložil jsem své dilema i na východočeském setkání kazatelů. Moc mi neporadili, polovina byla pro křest v soukromí a druhá polovina pro veřejný. Nakonec v sobotu ráno u Vlčí studánky proběhla tichá slavnost beze svědků a v neděli jsme o křtu pověděli všem. Ano, pravdu měl jakýsi ušlechtilý Francouz, který prohlásil, že „svoje zásady si má člověk šetřit jen pro mezní případy. Na ostatní postačí jen trocha milosrdenství.“ S oběma manžely jsem v dodnes v přátelském kontaktu a následují Krista a patří ke komunitě ĆBČT.

Reliéf vlka na Vlčí studánce. 

Vzpomínám na krásné setkávání před křtem s mladou jemnou dívkou. Její otázky byly nezapomenutelné a františkánsky upřímné: „Bude v nebi i moje krysa?“ Překvapení, ale bylo to krásné. Její křest měl svůj hezký ekumenický dozvuk. Našla si chlapce z tradiční katolické rodiny. Sám jsem jí doporučil, aby se církevně sjednotila se svým manželem. Dodnes vzpomínám na svou osobní ekumenickou radost, když jsem psal
a podpisoval potvrzení o křtu pro katolického faráře. Ano, jsme bratří Kristu. Jeden křest, jedná víra, jeden Duch...

Nezapomenutelná pro mě byla příprava na křest s tehdejší starší gymnazistkou a později vysokoškolačkou. Své myšlení víry nebrala ani povrchně, ani formálně. Dávala mi jednoduché a skvělé otázky, kterými mě, kazatele, výborně připravila na její křtu.  

K jedné se dodnes vracím: „Co všechno se změní po křtu anebo poté, co se stanu křesťanem? Změní se moje tělo? Moje nemoc? Moje povaha? Moji rodiče?“ Apoštol Pavel k tomu říká: „Protož jest-li kdo v Kristu, nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest.“ (2 Kor 5:17). Je to tedy pravda? Nakonec, ne nadarmo byl tutorem mladé studentky vynikající prof. Jan Sokol. Vypili jsme na přípravě mnoho černého čaje. Křest proběhl tuším politím. Ne zcela obvyklá forma, ale já ji mám dodnes rád. Myslel jsem si, že jsem nikdy nikoho hlouběji ke křtu nepřipravil. Jak později katechumenka později naznačila, opravdové obrácení prožila až později, ve chvílích zahraničního osamění. Duh Boží si dělá, co chce.

Tehdy to byl křest dospělého, ale lepší fotku jsem nenašel. Nakonec jsme všichni děti Boží. 

Nezapomenutelný byl křest jednoho teenagera a přijetí za člena komunity jeho bráchy. Jezdil jsem za nimi do jejich domečku. Byl jsem vždy přijat rodiči s nevšední uctivostí. Potom jsme si v podkroví s kluky povídali. A já jsem byl okouzlen jakousi čirou upřímností a přímostí v našich rozhovorech. Nevím, čím to bylo, ale vždy, když jsem se od nich vracel na vlak, padal večer a nad nádražím se vznášely mlhy. A moje duše si připadala temná, protože se setkala s něčím krásným a jasným. A vždy jsem v nitru obnovil svoje předsevzetí, že budu lepším křesťanem. Ano, i kluci mě tedy taky hezky připravili na svůj křest. A Duch Boží konal svou práci, jak chtěl. 

Tady jsem zpytoval svědomí. 

Nezapomenu na přípravy s ode mě starším mužem. Trvaly dlouho. Snad rok? Dva? Ano, odskakovali jsme od témat.  Ano, zdálo si mi, že jsme si dílo spásy v Kristu dokonale nevyjasnili. Nakonec jsme došli na konec našich příprav. Chystal se rozhovor ve staršovstvu. Dopředu jsem milého katechumena upozornil, že mu dám jen jednu otázku: „Jak jsi uvěřil v Pána Ježíše?“ A ať si připraví dobrou odpověď. Před rozhovorem jsem měl trému jako rodiče před koncertem svých dětí v ZUŠce. Rozhovor začal: „Tak, milý brachu, jak jsi uvěřil v Pána Ježíše?“ Rozpačitě se na nás podíval a odpověděl protiotázkou: „No, no, a co je vlastně ta víra?“ A my jsme, jako tehdejší starší, měli jasno. Pokřtíme ho. Jsme dodnes bratři a kamarádi v Kristu. Duch Boží propojil naše životy. 

Dávné baptisteria ve tvaru kříže. Tento tvar považuji za nejlepší. 

Také nezapomenutelný byl křest jiného teenagera. Den před nedělí jsme spolu připravovali místo křtu, malou hráz na Tiché Orlici v Mladkově, kousek od modlitebny. Málokdo má tu čest připravit si vlastní hrob. To jsem tehdy Martinovi připomněl: „Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom –- jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života.“ (Řím 6:4). A byl to krásný pohřeb i se vzkříšením. Přijeli i „old“ sestry ze Žamberka. Křtěnec dodnes žije ušlechtilým životem. Duch Boží v jeho životě koná svou práci. 

Kousek pod tímto jezem se konal křest a katechumen si kopal svůj hrob. 

A dalo by se pokračovat dál. Moc rád vzpomínám na přípravu na křest mladým mužem. Poznal jsem ho na prvním english campu jako deváťáka a skoro při svém odchodu jsem měl tu čest jej pokřtít. Přípravy probíhaly na mnoha místech, dokonce i v rumunském pohoří Ciucas (čti čukaš). Duch Boží tedy konal milostivě devět let svoji práci a koná dodnes. 

Tehdy proběhl i křest čtrnáctiletého dorostence. I on mě mile při přípravě překvapoval. Ani ne otázkami, jako spíše nečekaně dobrými odpověďmi. Třeba na otázku, proč se modlit. Raději necituji odpověď přesně, ale dodnes jeho myšlenku o potírání sobectví používám. Chodili jsme krajinami lanškrounské kotliny a povídali si. Krásné.

Lanškrounská kotlina, konec Boskovické brázdy. 

Křtů v Třebové bylo více, ale tyto se mi vepsaly do paměti. Pomozte mé paměti. 

Každopádně je velká milost, že jsem směl a smím dodnes být poblíž lidí, vidět jejich duchovní a osobní zrání i sledovat neviditelné. práci Božího Ducha. 

Samému Bohu i Synu i Duchu svatému budiž sláva.