pondělí 31. října 2016

Útes - příběh pro sjezd dorostů

Sjezd dorostů  nás doprovázel níže sepsaný příběh. Stal se jakousi červenou nití  ("storyline") velkého setkání. Nyní je po velké akci a příběh zůstává výzvou pro dorostence k dokončení jeho začátku a nebo konce. Můžete psát do komentářů a nebo na můj FC či email - zababuv@gmail.com



Vypluli. Pádla se poprvé opřela o mořskou hladinu a špička lodi prorazila první vlnu. Všichni v loďce věděli, že to bude nebezpečná výprava.


Jiný den by to byla pohoda. Ale zrovna dnes odpoledne? Když se zatáhlo a začal foukat vítr?
O hrany útesů před nimi se tříštily vlny, jedna za druhou. Navíc posádka dobře tušila ostré skály pod vodou, ukryté jejich zraku. Lodička na ně mohla kdykoliv najet.

 
Navíc ty vlny! Báli se. Ale nešlo to jinak, museli vyplout. Včera prohledali celý ostrov. Nikde nikdo. Musí ho přece najít!
Michal totiž včera zmizel z tábora. Byl sluneční den. Chtěl se prý trochu osvěžit a vykoupat, ale nevrátil se. Šli jej hledat. Prošli celý ostrov a objevili jen jeho botky a tričko na břehu. Kousek od toho místa moře omývalo velký plochý kámen. Michal na něm rád sedával  se zkříženýma nohama a upřeně se dívával směrem k velké skále, která vyčnívala z moře. Pokaždé k ní toužil doplavat. Měla tvar klokaní hlavy.


 Přestože byl Michal dobrý plavec, nikdy se vyplout nedovážil. Ale vždy, když skalisko uviděl, hned se o své touze rozpovídal.  Byl to největší dobrodruh výpravy. Děcka mu občas říkali šílenče.

 
Když děti objevily jeho oblečení, začaly tušit. Michal se pokusil překonat svůj strach! Proč jen o tom ten truhlík nikomu neřekl!  Odpoledne se zvedl vítr a vlny byly vyšší než kdy jindy. Možná někde uvízl. Bylo třeba jednat. Prohledaly ještě jednou ostrov a hlasitě Michala volaly. Pak se vrátily k písčitému břehu přístaviště schovaného mezi skalami. Teď už neváhaly. Musí vyplout. Naděje, že Michal stále žije, byla reálná. Záchranná výprava musí vydat ke klokaní hlavě! Opatrně tedy nastoupily na loď  a vypluly.Lukáš, nejmladší člen výpravy,  odrazil loďku a zamával jim.


 Chtěl také jet,  ale někdo musí zůstat na břehu. Stál na kameni a upřeně zíral na zpěněné vlny. Měl strach. Občas ho napadlo, že by mohl zůstat na ostrově zcela samotný. Opuštěný. Bez kamarádů, kteří tu s ním už měsíc trávili nedobrovolné prázdniny. Samota! To slovo Lukáše vylekalo, ale rychle zlé myšlenky zahnal.Připomněl si Katku, která na loďku taky nastoupila.

 
Co kdyby se s ní něco stalo?! Zachvěl se. Snad ji kluci ochrání. Loďka mezitím odplula o hodně dál. Občas se vyhoupla a občas zcela zmizela v prohlubni mezi vlnami. Často ji zakryl útes.
Na lodi měli všichni plné ruce práce. Katka seděla u kormidla, David, nejstarší a nejzkušenější z nich,  vesloval a nejlehčí Pedro seděl na špici. Měl vždy dobrou náladu. Teď pozorně sledoval útesy před loďkou i pod hladinou. Museli najíždět kolmo na vlny a přímo se děsili toho, až se jedna z vln nad nimi zlomí a zaleje pramičku studenou, slanou vodou. Přežijí? Moc raději nemluvili,  jen občas zakřičeli. Někdy kvůli skalám, jindy hrůzou.
 

Vlny byly tím vyšší, čím více se blížili k širému moři. Propluli pásmem skal a ostrůvků. Před sebou spatřili klokaní hlavu ve vší kráse i hrůze zároveň. Nikdy u ní tak blízko nebyli. Byla mohutnější než se z dálky zdála. Stěny byly hladké a slizké a vlna za vlnou omývala povrch ze slepených kamínků.
V závětří ostrohu, chráněni stěnou, se cítili lépe. Moře tu nebylo tak hrozivé. Museli však obeplout útes i z návětrné strany a hledat Michala. Tam vlny zlověstně hučely.


 Po krátkém vydechnutí znovu zabrali plnou parou do vesel, aby rozrazili šikmou vodní stěnu. Poprvé i podruhé se to podařilo. Ale jakmile je nechránil ani kousek skály, stala se jejich lodička skořápkou. Oba kluci nyní seděli u pádel. Sice zabrali plnou silou, ale loď se nebezpečně natáčela. Silný proud hnal loďku neodvratně ke skalní stěně. Tu  se před nimi otevřela velká tmavá tlama, ve které mizely vlny, jedna za druhou. Mořský proud převzal vládu a loďka byla hnána přímo do skalní jeskyně, kterou v útesu za léta moře vydlabalo.


 Obklopila je tma. Hned za vchodem je vír vrhnul do tišiny. Loďka se začala točit, ale vlny už pouze pohupovaly člunem. Hlasitě si vydechli. Bylo to o fous. Než jim v hlavě naskočily myšlenky co dál, uslyšeli ze tmy výkřik. Byla z něj cítit radost i únava. Michal!



 Byl celý ztuhlý a pomalu vstával. Dřepěl totiž na skalní lavici, jen v kraťasech, schoulený do klubíčka. Všichni se k němu rychle vrhli a začali radostně Michala objímat. Jejich vykřikování přehlušilo snad i zlověstné hučení u vchodu do jeskyně. Pak dali Michalovi napít a všichni snědli něco ze zásoby placek, které si vzali na cestu. Michal si oblékl své mokré tričko a obul boty. Byl to celkem hnus, ale lepší něco než nic. Potom se dali do dřepování, aby se zahřáli. Musí počkat, až se vítr ztiší. A potom mnohem bezpečněji doplují zpět. 
Na břehu ostrova stále seděl Lukáš. Loďku už dávno neviděl. Bál se a byla mu zima. Občas pohlédl k nebi. Snad se modlil. Přistáli? Vrátí se záchranná výprava? Uvidí ještě své přátele? Přivezou Michala? „Jo, určitě jo!“ opakoval si nahlas. Rozdělal u břehu velký oheň a čekal.


Tady příběh končí a budu opravdu rád, když mi někdo napíše alespoň v náznaku jak to vše s dorostenci dopadlo  a nebo jak jejich příběh skončil. 

(Psáno pro účely Sjezdu dorostů Církve bratrské)


úterý 18. října 2016

Pozdní sběr 2016 - Slovenské rudohoří.

Letošní akce pozdní sběr se vyvedla skvěle. Personální složení taky super! Příjemnou prémií byla účast Tomáše Dvořáka, dávného putovníka z bájného prvního tažení Nízkými Tatrami.

Katka, Petr a Petr Tomáš a Štěpán + skrýtý fotograf Martin

Já s Tomem....

Díky marťanské slevě ČD jsme se přepravili navýsost levně do Margecan, přespali na místním poli a potom vláčkem do Žakárovců a vzhůru do Slovenského rudohoří.

První polibek – kůrovcové hřebeny

Po více než dvaceti létech jsem se postupně vracel na dávná místa. Vícekrát jsem trasu, kterou jsme měli před sebou, prošel. Ale dávno. Poprvé v roce 1989. Naposledy na koci devadesátých.

V roce 1995 se Šumem a Jiřím

Nespěchali jsme. Často jsme se zastavovali a kochali. Na pastvinách pod Kojšovou holí jsme spočinuli déle, já hledal dávná místa (Bránu u čarodějnice), ostatní vodu.

Martin a za ním Kojšovka.

Dávná kresba místa u čarodejnice.

Je to u čarodejnice? Kdo ví?
  
Voda byla nalezena, dávná místa tak na půl. Kojšovka samotná je mnohem zarostlejší než za mých mladých let. Dále nás už značky navedly  k chatě Erika, která je nově opravená. Za ní, u pomníku SNP, potkáváme "akéhosi rečného chatára", asi jediného člověka v horách, krom dřevařů.
První noc rozbíjíme stany mezi seschlými stromy, na travnaté cestě, v lese napadeném kůrovci. Tábořiště moc hezké.


 Ohniště je na hliněnoštěrkovém plácku bezpečné i mezi suchými pahýly. Katka vaří večeři. Vynikající uzenou polévku s nastrouhanou mrkví. Maminka čtyř dětí se nezapře. K hlavnímu jídlu máme množství uzeného. Povídáme o všem možném. Poprvé třeba slyším o skupině Kašpárek v rohlíku. Na ohníčkové scéně se také poprvé objevily hefty z Kancelář Blaník.
Ráno vyrážím na malou procházku. Hned pod seschlým hřebenem je krásně. Zelené lesy. My ale táhneme po hřebeni a ten  ve mně vzbuzuje spíše smutné než libé pocity. Hřebeny jsou vyrubané, smrky mají bledé jehlice. Často vidíme jen pahýly či lesnické  „kůrovcové kotlíky“ – jakési vyrubané kruhové paseky.


 
Situace se mění až před Kloptání.

Mezi Kloptání a Osadníkem – bukové království

Kloptáň je dávná rezervace přirozených lesů. Bukové lesy jsou na první pohled krásné, živné, barevné, byť i zde se mi zdají listy bledší a seschlejší. Putuje se mnohem veseleji. Na vrcholku Kloptaně je malá rozhlednička, tak pro jednoho. Vaříme oběd, smažíme houby naleznuté po (na) cestě.


 Sestupujeme směrem k fiktivnímu Alvnininu prameni. Již za šera a po paměti a navíc po dvaceti letech hledám štolu, ze které vytékal potok. Našli jsme ji po sluchu. Štola se propadla, potok zůstal. Pramenil v hluboké rýze. Krásný, železitý, obarvující do temně oranžových barev vše kudy tekl. Chutná jako železitá kyselka. Chudokrevní by si pošmákli.


 Táboříme a spíme pod stromy. Je tu hezky. Dnes večer vařím já. K večeři máme skvělé slovenské klobásky a bramborovou kašičku. Jdeme brzy spát. Pálí nás huba od pikantních uzenin.
Další den valíme směr Štos. Cesta je opět hezká. Bez suchých lesů. Nad Štosem jsme si trochu zašli, ale je nám super. Ve Štosu nás čeká Petrův kamarád Viktor. Obědváme kuře s rýží + kávička. Kocháme se funkcionalistickou krásou lázní. Opět jsem si potvrdil svou touhu, užít si zde prvolázeňský pobyt.


 
Potom dál ke kapličce sv. Marie a hezkými lesy k dávné lovecké chatě. Po cestě se nelze neodolat skvostným výhledům.
 
2016

1995

Na jednom zastavujeme, dáváme si slovensků slaninku od Viktora a jeho sladkou vodou nasáklá hruškojablka druh „Naše“. Katka se s námi loučí a vrací se s Viktorm zpět. Už musí za dětmi.
Jen ve čtyřech šlapeme k lovecké chatě. Ta je čerstvě opravovaná, okolní terén srovnaný. Pramen tu stále je. Jen na chvilku běžím mou dávnou loveckou stezkou, která se mi jako klukovi tak líbila!


Červená značka změnila svou letitou trasu. Kdysi se táhla hřebenem, dnes vede vrstevnicově, nádhernými partijemi svažitých lesů.

Od Osadníku k Hekerové – poušť, na jejímž koci je horský ráj

Tábor rozbijíme téměř na Osadníku, pár metrů od vrcholu. Kdysi tu byl smrkový prales. Nyní opět kůrovcová spoušť. Nikdy jsem nespal v takovém rubanisku. Ohníček byl ale hezký. Večeři vaří Martin. Štěpán vypráví dlouho do noci story z Kanceláře  Blaník. Pánské řeči se moc nevedou.
Zato nadržení jeleni zde řvali o sto šest. Těšil jsem se, že nějakého uvidím ráno. Nic. Byla velmi teplá noc. Z údolí bylo slyšet vlaky. 
Ráno se poněkud zmateně zorientovávám. Přišli jsme pro mě z nezvyklé strany. Dobývám Osadník. Vrcholek je přece jen bukový takže nepůsobí tak zbědovale. Další cesta už ano. Světlou výjimkou bylo dávné tábořiště brněnského dorostu a mládeže pod Osadníkem. Zde se jakoby čas zastavil. Studánka s překvapivě silným pramenem. Romantická loučka. Vzpomínky ožívají.



Ale už jen kousek odtud je člověku při pohledu na lesy zase smutno. Holiny a holiny. Zničené lesy. Pipitka a kopce za ní bez lesů.



V Uhorianském sedle se připravujeme na rozloučení. Tomáš musí do práce a já na pohřeb. Na odbočce žluté se loučíme a my s Tomášem jdeme na Hekerovů. Ta se nám moc líbila. Měla až horský charakter s klečí.


  Úchvatné. Potom už sestup krásnými údolími. V nižších partiích smrk dobře odolává. Stíháme bus „tak tak“. Závěrečný Šariš si dáváme až ve Spišské nové vsi.
V noci nastupuji do auta v České Těšíně. Za volantem vzpomínám na včerejší pokec o Kanceláři Blaník a zpívám si: „Vodníci víly skřeti čert tady jsme doma, to je Agrofert. Ovečky pejsek a kočička v náručí vítá nás Babiška.“ Viz: https://www.stream.cz/blanik/10005376-biobabis

Putování to bylo skvělé. Pozdní sběr, jak vyšitý. Vína jsme nakonec moc nevypili. Hezky jsme popovídali o starostech mladých rodin. Některé rozhovory pro mě měly až formativní charakter. Po ránu  a někdy i večer jsme četli Žalmy v překladu Daniela Rause. Bylo to skvělé nadechnutí i vydechnutí.




Samému Bohu budiž chvála.