Vypluli. Pádla se poprvé opřela o mořskou hladinu a špička lodi prorazila první vlnu. Všichni v loďce věděli, že to bude nebezpečná výprava.
Jiný den by to byla pohoda. Ale zrovna dnes odpoledne? Když se zatáhlo a začal foukat vítr?
O hrany útesů před nimi se tříštily vlny, jedna za druhou. Navíc posádka dobře tušila ostré skály pod vodou, ukryté jejich zraku. Lodička na ně mohla kdykoliv najet.
Navíc ty vlny! Báli se. Ale nešlo to jinak, museli vyplout. Včera prohledali celý ostrov. Nikde nikdo. Musí ho přece najít!
Michal totiž včera zmizel z tábora. Byl sluneční den. Chtěl se prý trochu osvěžit a vykoupat, ale nevrátil se. Šli jej hledat. Prošli celý ostrov a objevili jen jeho botky a tričko na břehu. Kousek od toho místa moře omývalo velký plochý kámen. Michal na něm rád sedával se zkříženýma nohama a upřeně se dívával směrem k velké skále, která vyčnívala z moře. Pokaždé k ní toužil doplavat. Měla tvar klokaní hlavy.
Přestože byl Michal dobrý plavec, nikdy se vyplout nedovážil. Ale vždy, když skalisko uviděl, hned se o své touze rozpovídal. Byl to největší dobrodruh výpravy. Děcka mu občas říkali šílenče.
Když děti objevily jeho oblečení, začaly tušit. Michal se pokusil překonat svůj strach! Proč jen o tom ten truhlík nikomu neřekl! Odpoledne se zvedl vítr a vlny byly vyšší než kdy jindy. Možná někde uvízl. Bylo třeba jednat. Prohledaly ještě jednou ostrov a hlasitě Michala volaly. Pak se vrátily k písčitému břehu přístaviště schovaného mezi skalami. Teď už neváhaly. Musí vyplout. Naděje, že Michal stále žije, byla reálná. Záchranná výprava musí vydat ke klokaní hlavě! Opatrně tedy nastoupily na loď a vypluly.Lukáš, nejmladší člen výpravy, odrazil loďku a zamával jim.
Chtěl také jet, ale někdo musí zůstat na břehu. Stál na kameni a upřeně zíral na zpěněné vlny. Měl strach. Občas ho napadlo, že by mohl zůstat na ostrově zcela samotný. Opuštěný. Bez kamarádů, kteří tu s ním už měsíc trávili nedobrovolné prázdniny. Samota! To slovo Lukáše vylekalo, ale rychle zlé myšlenky zahnal.Připomněl si Katku, která na loďku taky nastoupila.
Co kdyby se s ní něco stalo?! Zachvěl se. Snad ji kluci ochrání. Loďka mezitím odplula o hodně dál. Občas se vyhoupla a občas zcela zmizela v prohlubni mezi vlnami. Často ji zakryl útes.
Na lodi měli všichni plné ruce práce. Katka seděla u kormidla, David, nejstarší a nejzkušenější z nich, vesloval a nejlehčí Pedro seděl na špici. Měl vždy dobrou náladu. Teď pozorně sledoval útesy před loďkou i pod hladinou. Museli najíždět kolmo na vlny a přímo se děsili toho, až se jedna z vln nad nimi zlomí a zaleje pramičku studenou, slanou vodou. Přežijí? Moc raději nemluvili, jen občas zakřičeli. Někdy kvůli skalám, jindy hrůzou.
Vlny byly tím vyšší, čím více se blížili k širému moři. Propluli pásmem skal a ostrůvků. Před sebou spatřili klokaní hlavu ve vší kráse i hrůze zároveň. Nikdy u ní tak blízko nebyli. Byla mohutnější než se z dálky zdála. Stěny byly hladké a slizké a vlna za vlnou omývala povrch ze slepených kamínků.
V závětří ostrohu, chráněni stěnou, se cítili lépe. Moře tu nebylo tak hrozivé. Museli však obeplout útes i z návětrné strany a hledat Michala. Tam vlny zlověstně hučely.
Po krátkém vydechnutí znovu zabrali plnou parou do vesel, aby rozrazili šikmou vodní stěnu. Poprvé i podruhé se to podařilo. Ale jakmile je nechránil ani kousek skály, stala se jejich lodička skořápkou. Oba kluci nyní seděli u pádel. Sice zabrali plnou silou, ale loď se nebezpečně natáčela. Silný proud hnal loďku neodvratně ke skalní stěně. Tu se před nimi otevřela velká tmavá tlama, ve které mizely vlny, jedna za druhou. Mořský proud převzal vládu a loďka byla hnána přímo do skalní jeskyně, kterou v útesu za léta moře vydlabalo.
Obklopila je tma. Hned za vchodem je vír vrhnul do tišiny. Loďka se začala točit, ale vlny už pouze pohupovaly člunem. Hlasitě si vydechli. Bylo to o fous. Než jim v hlavě naskočily myšlenky co dál, uslyšeli ze tmy výkřik. Byla z něj cítit radost i únava. Michal!
Byl celý ztuhlý a pomalu vstával. Dřepěl totiž na skalní lavici, jen v kraťasech, schoulený do klubíčka. Všichni se k němu rychle vrhli a začali radostně Michala objímat. Jejich vykřikování přehlušilo snad i zlověstné hučení u vchodu do jeskyně. Pak dali Michalovi napít a všichni snědli něco ze zásoby placek, které si vzali na cestu. Michal si oblékl své mokré tričko a obul boty. Byl to celkem hnus, ale lepší něco než nic. Potom se dali do dřepování, aby se zahřáli. Musí počkat, až se vítr ztiší. A potom mnohem bezpečněji doplují zpět.
Na břehu ostrova stále seděl Lukáš. Loďku už dávno neviděl. Bál se a byla mu zima. Občas pohlédl k nebi. Snad se modlil. Přistáli? Vrátí se záchranná výprava? Uvidí ještě své přátele? Přivezou Michala? „Jo, určitě jo!“ opakoval si nahlas. Rozdělal u břehu velký oheň a čekal.
Tady příběh končí a budu opravdu rád, když mi někdo napíše alespoň v náznaku jak to vše s dorostenci dopadlo a nebo jak jejich příběh skončil.
(Psáno pro účely Sjezdu dorostů Církve bratrské)
Žádné komentáře:
Okomentovat