Jarní kopřivy

O kopřivovém zázraku, jsem poprvé uslyšel, jako malý kluk. Vyprávěl mi o nich penzionovaný bratr, salezián*, tichý evangelista a bylinkář, který v dobách komunismu misionařil na ulicích, kolem kláštera a tím i kolem naší školy. Kopřivy jsou dle jeho slov všelék. Později mi o nich, jako o zázraku na všechno, nadšeně vyprávěla MUDr. Lydie Luklová, ctitelka přírodních praktik.

Nejmladší jsou nejlepší!

Jak je tedy využít?

Tak jsem si jednou kopřivy uvařil. Listy jsem přidal do vroucí vody a nechal vařit. Výsledkem byl zelený hnus, který se snad ani pít nedal. Syn ctihodné paní doktorky, neméně ctihodný lékař Pavel, mi poradil, že kopřivy je potřeba jen zalít skoro vřelou vodou. Potom zakápnout citronem a vznikne nápoj ojedinělé chuti, připomíná nějakou dobrou nesladkou limonádu, bezovou šťávu a nebo kůru z citronu či zelený čaj. Slabě zelená voda po zakapání citronem zpravidla zrůžoví, ale ne vždy.

 Tak se ze mě stal milovník jarního kopřivového čaje. A nejen čaje. Spařené kopřivy nevyhazujte!!! Vyjměte z vody a nasekejte nadrobno a osmažite s vajíčkem, s palačinkou. 

Dají se upravit, jako špenát nebo je přidat do nádivky, do polévky. Kopřiva je vedle medvědího česneku, skvělou polní rostlinou, kterou hojně využívám a výše uvedený postup mnohokrát opakuji. (Po spaření už nepálí!)

Kde rostou a kdy je sbírat

Asi trapná otázka, kopřivy rostou snad všude. Vyhýbám rostlinám kolem cest a kolem plotů. Tam bývají zaprášené nebo počůrané od psů. Je lépe je sbírat v lese.  Ale troufnu si tvrdit, že v okolí svého domu najdete nějaké pěkné a kopřivové místo.

Kopřivy už celkem velké, ale dají se. 

Kopřivy se dokonce dají i koupit v obchodě. Ale to je až úsměvné.

Sbírají se jarní, mladé rostliny. A to ještě sbírám jejich horní část. 

Později nejsou ani moc dobré a plné dusičnanů. Ale pokud kopřivy vytrvale sečeme, můžeme mít jarní kopřivy snad celý vegetační rok, protože stále dorůstají nové a nové mladé rostlinky.

Jinak jako jakoukoliv bylinu, lze i kopřivy se sušit, je ale třeba dbát na to, aby nezčernaly. Pro mě platí, že čerstvá kopřiva je nejlepší.

Užitky

Předně chuťové. Pak časové, jde o jednu z prvních jarních rostlin, která se dá hojně sklízet a využít. Sběr samozřejmě přináší radost.
I pohled na upravenou sytě zelenou kopřivu je krásnější než na špenátovou hmotu. Navíc je zeleniska hodně a zadarmo.

Co se týká léčivých účinků, asi měli pravdu výše uvedení bylináři. Kopřiva uzdraví snad vše: povzbudí a potěší (obsahuje přítele „serotonina“), očistí, působí protizánětlivě, pomůže s cukrovkou, chudokrevností, působí kladně na žaludek, žlučník  i játra. Nemluvě o vitamínech.

Štiplavost listů pomáhá proti revmatismu, protože "spálení" překrvuje kůži. Zrovna mě příjemně pálí prsty z dnešního sběru.  

Blahodárně působí i na vlasy. Já raději onen odvar piju než abych ho lil na svou hřívu. Šampon si raději koupím. 

Užitky z kopřiv jsou i jiné. Rostliny stačí namočit do vody a za čtyři týdny máte k disposici smradlavé hnojivo svých snů. A na netu najdete další a další náměty. 
Tedy vzhůru na kopřivy je nejvyšší čas. Za chvíli budou vysoké!
Na závěr? Chvála Stvořiteli za skvělou rostlinu!

* Díky tomuto blogu jsem se dozvěděl, že šlo o P. Lepaříka, saleziána. Více zde. 

Cesty kříže na Štandl (2010-2020)

Každý rok na Velký pátek, chodíme s frýdeckomísteckým sborem Církve bratrské na místní horu Štandl. Táhneme se sebou velký kříž a každý z účastníků si ho cestou může chvíli nést. Cesta se odehrává za večera, za doprovodu písní a svitu pochodní. Mám tuto akci velmi rád, a tak o ní chci napsat pár slov.

Začnu zdaleka.  Od nepaměti jsem měl vztah ke křížovým cestám, zvláště těm krajinným. Nejraději mám tu, na rozvodnici Černého a Severního moře, v obci Horní Třešňovec na Lanškrounsku.

Nikdy jsem se neodvážil, jsa evangelík, přebrat tuto spíše katolickou tradici. Až jednou přišel Jíří Siuda jn. s myšlenkou, udělat něco takového, třeba to nenazývat křížovou cestou, ale prohodit slova a nazvat akci Cestou kříže. Myšlenka se mi velmi líbila.  Psal se rok 2010.  A tak od pátku 2. 4. 2010 trávíme velkopáteční večer na Štandlu.

Přidat popisek

Jak se cesty proměňovaly....

Program byl vždy prostý. Sešli jsme se u jezdeckého klubu pod Štandlem. A postupně stoupali na až na vrchol. Šlo se za šera až za tmy, klikatými cestami. Cestu bylo potřeba vždy „natáhnout“, aby byl čas na sedmero jindy šestero zastavení. Během nich  jsme četli z Bible, modlili se a zpívali.

Pozvánka, jejíž čára charakterizuje naši cestu na Štandl. 

Pojetí se různilo. Od nejjednoduššího až po lehce divadelní snahy. V dramatizaci pomáhali Laviňáci, členové našeho misijního dřevárenského oddílu.  Středověké oděvy stráží byly působivé. Jednou jsem dětem povolil i lehké povzbuzování bičem. Ten rok (Zřejmě 2016) jsme udělali oheň a sehráli divadlo zrady apoštola Petra.

Oheň zrady. Kolem plamenů se hřejí Laviňáci v lehce dobových oblecích 

Během cesty jsme se členové sboru i děti střídali v nesení kříže. Ten byl někdy hodně těžký, jindy zase lehký, podle míry vyschlosti dřeva. Jednou padl návrh, aby každý zabil do kříže svůj hřebík. Uskutečnili jsme jej. Já sám jsem ale hřebík nepřibíjel. Nějak mi to nešlo. Ale na ten pocit rozhodování, zdali ano, a nebo ne, nikdy nezapomenu.

Dramaturgie textů byla různá. Někdy pečlivě připravena, jindy vznikala na poslední chvíli, téměř na místě. Často jsme četli pašijní texty, jindy úryvky z knihy Den, kdy zemřel Kristus. Četli jsme také mesiášské žalmy. Naposledy, v roce 2019, jsme prošli celé dějiny spásy od stvoření po Zjevení Janovo.

Program z roku 2016 (je tam chybné datum :)

Působivá byla celková atmosféra. Noc, klid, lampy, svíčky, kříž, samota v lese. Bylo mým přáním, aby lidé byli potichu a mlčeli celou cestu. Marné... A tak jsem se snažil alespoň sám mlčet. Krásná však byla atmosféra. Ztichlým lesem jsme došli až na vrchol. Postavili kříž do připravené jámy. Zpívali jsme často píseň „Díky za tvůj kříž“. Modlili jsme se. Pod námi zářící město.

Měl jsem rovněž rád přípravy na cestu kříže. Zpravidla bylo potřeba vyrobit nový kříž. S tím vždy pomáhali Dvorští, včetně vypalované destičky s nápisem INRI. Potom vykopat jámu, schovat kříž. Naplnit pochodně petrolejem. Poslední léta jsme vyráběli dokonce tři kříže. Celý Velký pátek jsem se věnoval kříži a byl jsem spokojen. Co jiného by měl křesťan na tento převeliký svátek dělat?

Cesta kříže se těšila většinou hojné účasti. Byly roky, kdy nás bylo jen pár, ale to bylo výjimečně. Dodnes vzpomínám na deštivý Velký pátek, domníval jsem se, že nás bude jen hrstka statečných. A právě tehdy nás bylo snad nejvíce. (Rok 2015.) Cesty lidských chutí jsou nevyzpytatelné.

Snad jen jednou na Štandlu  kříž zůstal do dalších velikonoc. Nejčastěji zmizel, někdy i den po Velkém Pátku. Zřejmě ho někdo spálil na blízkém ohništi, jindy jsme jej našli ležet na stráni pod vrcholem. Jednou jej někdo obrátil a zapíchl špičkou dolů.
Jednou jsme se dozvěděli z FB, jak naši slavnost viděli teenageři (doslovně): „Dneska standl s kamarády a s nejakyma nabozenskyma maniakama, kteri delali pochod se svickama drzejic se za ruce a jeden dokonce nesl 3 metrovy kriz 😀 pak si stoupli dokolecka a zacali hulakat nejake sracky...pak zmizeli v lese...sama sranda dneska :-DDD“  (2011)  Tedy, co se mě může zdát jako hezké, na jiné může působit jako šílení. 

Končím reportáží Marka Moškoře pro sborový časopis Rozbřesk z roku 2016:  

Velkopáteční nesení kříže na kopec Štandl za městem je již tradiční akcí našeho sboru. Letos se nás v osm večer sešlo čtyřicet (!). Putování krajinou příběhu posledních hodin Pána Ježíše jsme začali u jízdárny pod Štandlem, kde jsme symbolicky pojedli chléb na poslední večeři a zazpívali píseň. V mírném mrholení jsme se pak vypravili do tmy, abychom absolvovali  několik zastavení, která byla vždy uvozena krátkým dramatickým ztvárněním dané situace, o které se postarali členové Laviny a také naše staršovstvo. To vše bylo doplněno čtením z Písma a příležitostně i zpěvem písní. Byli jsme postupně svědky zrady, zatčení i procesu obsouzení. Kdo chtěl, mohl na chvíli nést na kopec dřevěný kříž. Na vrcholku jsme  pak celé procesí ukončili vztyčením kříže, společným zpěvem a modlitbami.  Dnes již kříž na vrcholku nestojí. Stejně jako v minulých letech i tentokrát jej někdo odnesl. O úmyslu můžeme pouze spekulovat, ale jisté je, že i dnes je Kristova oběť pro mnohé kamenem úrazu. Kéž bychom  my sami byli  dobrým svědectvím o tom, že měla smysl.