úterý 31. prosince 2013

Osobní ohlédnutí za rokem 2013

Letošní rok byl významný především tou skutečností, že jsem ve Frýdku-Místku už pět let. To číslo mě poměrně dosti překvapilo.  Ano, jsem už kovaný ve Frýdecko-Místečák. Mám město rád, byť jsem si dodnes nezvykl na nutnost podcházet nadcházet různé cesty, tratě a řeky, když chci jít kamkoliv. Město je totiž rozdělené několika čtyřproudovými automobilovými tahy a navíc řekou Ostravicí.


Doposavad jsem  se mi ale neokoukal pohled na nádhernou čistou řeku Ostravici, která se v létě promění v městské koupaliště a rovněž se stále kochám krásným panorámatem Beskyd nad městem.

Soutok Morávky a Ostravice přímo ve městě

Podvečer nad městem v pozadí Lysá hora a Smrk
 Letos se také těším při každé cestě na nádraží z hezkého parčíku, který vznikl rekonstrukcí džungle, která na jeho místě bývala.


Naše město prožilo pozoruhodnou událost, což bylo bourání pověstné kovové hokejové haly, která byla ocelovým symbolem města.  Bylo pro mě překvapivé pozorovat místních davy obyvatel, jak sledují poslední chvíle velké železné stavby. Neskrývali slzu nad koncem ocelového kolosu.  Jakoby se jim pohřbívalo dětství. Na místě haly vyroste – klasicky -  nákupní centrum. Fuj!



Můj život se skládal mnoha událostí, o kterých nemohu říci, že by byly nějak klíčové. Při hlédnutí zpět mě napadl příměr korálů navlékaných na nit života. Některé krásné, jiné zvláštní, další smutné  a také takové poněkud pokažené.

Začátkem roku jsme se sourozenci vyklízeli opuštěný byt po rodičích. Jako bychom vykopávali a zároveň pohřbívali dětství.

Poslední torzo obývací stěny původního bytu. 
 Mnoho jsme se snažili zachovat, mnohem více jsme vyhodili. Když jsem přijel na sběrný dvůr s plným vozíkem, správce mě ubezpečoval, že brněnská spalovna je perfektní, že spálí zcela vše. Brrr. No jsem rád, že to máme za sebou. Byť přebrání písemností jsme odložili na příští časy.

Jinou jarní událostí bylo rozloučení s autem – pověstným Favoritem, který byl mým věrným pomocníkem snad deset let. Rozloučení bylo dojemné, s patřičnými poctami, s mnohými hosty. Skončil na šrotoviště Milata ve vesničce Dobrá. Čest jeho památce.

Před poslední cestou
Jarní dny byly v našem sboru Církve bratrské spojené s příjezdem přítele a evangelisty Tymotea Dymčenka, který měl evangelizaci. Tymotej je skvělý kazatel s darem předávat dobrou zprávu o Kristu s naléhavostí, s východním srdcem, ale i s porozuměním pro západní svět. Prožili jsme spolu čtyři dny a byly to dny krásné, milé, duchovní i ryzí. Pán Bůh si Tymotea dobře použil, i když asi trochu jinak než bylo záměrem.


Tymoteus káže

Během loňského podzimu a ještě více v tomto roce jsem na biblických skupinkách otvíral knihu Leviticus.

Toto tričko bych si zasloužil!!!
Sám jsem se tak přinutil k vyjasnění si svého vztahu k větší části Písma -  ke Starému zákonu. Musel jsem si dávat znovu otázku, co z Bible pro nás platí a co už je vyhaslé. Například křesťané rádi odkazují na pikantní verše  z této knihy, zakazující nemravnosti v intimním životě a přitom v klidu přecházejí jiné nařízení, o pár veršů dál najdete zákaz nošení oblečení z dvojího druhu vlákna. Byl jsem i nahlodáván různými otázkami. Měl jsem několik setkání
s Davidem Beňou. Pustil jsem se do čtení knihy Hermeneutika starozákonních textů. Jistým vysvobozením pro mě byla účast na podzimní teologické konferenci o Starém zákoně. Sympatický zbožný a vzdělaný teolog nás povzbudil
k výkladové svobodě a zároveň trpělivé pokorné myšlenkové práci nad Písmem. Kazatelská krize ve vztahu k Písmu byla zažehnána.

Před prázdninami jsme byli opět na spanilém putování rumunskými horami. Prošli jsme po létech především Retezat, ale i další malá pohoří. Nádherné zhuntování těla a pocit sytosti na konci.

Táboření v Retezatu

Na začátku srpna jsme byli v horách ještě jednou, s muži sboru. Přešli jsme Velkou Fatru.

Odpočinek na Ploské, uzlovém kopci velké Fatry
O duchovní stravu se staral můj švagr Pepa, který nás povzbuzoval v mužnosti a byl pro nás povzbuzením, když
s lehkostí, ve svých pětašedesáti letech,  zdolával  vysoké kopce (Rakytov!). Já byl taky dobrej – hory jsem přešel
s novými botami o číslo menší. Uf!!!

Do hor jsem chtěl ještě v září, ale nejel. Proč? V jinak poklidném rodinném společenství církve vypukla krize. Jeden mladý sebevědomý bratr, budoucí kazatel či misionář, pokřtil na domácí párty svou sestru a to s plným souhlasem svých rodičů a zároveň s mým nesouhlasem. Vše skončilo odchodem celé rodiny z našeho sboru. Bylo to nesnadné období. Ale při pohledu zpět musím se žalmistou vyznat – k dobrému mi bylo, že jsem pobyl v trápení. Znovu mě tyto události přiklonili k upřímnějšímu hledání Pána Boha v životě.

Podzimem nesnadné období pokračovalo. Ve sboru jsme začali konečně přestavovat Výměník na modlitebnu. Začalo bourání, vyspravování a v únoru 2014 bychom měli být v novém. Začne nová etapa sborového života. Uvidíme jak se investice zhodnotí. Kéž ji zavlaží svým Duchem sám Pán církve.

Vstupní dveře do Výměníku
Tady bude hudební výklenek....:)
V podzimním období vyšly na světlo světa nesnadnosti v rodině mého milého spolupracovníka a přítele Luboše. Vzhledem k sousedství, letitým osobním vztahům i funkci seniora jsem byl často ve Frýdlantu.  Luboš skončil se službou ve Frýdlantu, frýdlantský sbor jsem dostal na starost jako administrátor. Tyto záležitosti vzaly dosti duševních sil.

Zřejmě věčná připomínka na Luboše.
No a náhrdelník je u konce. Mnoho jsem vynechal. Možná aspoň heslovitě. Nádherný husitský tábor s dorostem – Lavinou / Po dvou letech zase sborové dovolená / Objevení zadních beskydských hor na běžkách / Dvojí návštěva Ukrajiny. / Návštěva v Hermanovcích. / Rádcovská škola, bez napětí v týmu. / Podzimní minidovolenka v Lubochni
s nočním setkáníms medvídkem. / Hezká setkání s milými sourozenci  a další a další.

Snad ještě dvě události stojí za rozepsání. V únoru skončilo vysílání mé oblíbené stanice ČRO6. Stanice kterou jsem poslouchával od jejího vzniku až do jejího konce. Vznikla místo ní stanice Plus, se stejným šéfredaktorem, ale už to není ono.


V říjnu zavřel můj přítel Petr Venzara svůj obchůdek v Králíkách, kam jsem se rád vracíval a který jsem vždy propagoval. Obě.zdánlivé malicherné události pro mě zdaleka tak malicherné nebyly, i když jsem se z nich nehroutil.

V pomyslném náhrdelníku jsem vynechal ty shnilé a pokažené dílky.


 No blog snad není zpovědnicí. Omezím se na konstatování, že byly i dny za které se stydím. Zvláště, když pomyslím, že pomyslný náhrdelník mého života má sloužit k větší Boží slávě.
Když dokončuji datlování těchto řádků, uvědomuji si, jak životně důležité je křesťanské vědomí, že všechny hříchy smývá Ježíšova krev. S vděčností za život a milost Kristovu končím letošní rock.

Končím pod křížem Kristovým - obrázek z letošního putování - mezi Tulišou a Retezatem


Bohu samému budiž sláva a chvála +!+!+


Pozn. č.1: Neoženil jsem se, ale v lednu byl na Ukrajině byl hon na mou osobu doveden do neuvěřitelných konců.
Pozn. č. 2: Potěšilo mě zvolení Františka nepotěšilo mě zvolení Zemana.

úterý 24. prosince 2013

Ukrajinské koledování jako podobenství vánoc.

Jezdívám často v době vánoc do Podkarpastké urajiny. Je to výhodné, protože si mohu vánoce užít dvakrát. Jednou 24.12. u nás a posléze 6.1. na východě. V těchto krajích se ještě zachoval hezký zvyk koledování. 
Celý „svjatyj věčer“ i „ražděstvo“ (následující dny)  se koleduje. Po vesnicích putují barevné skupiny dětí s barevnou maketou kostela na nosítkách.  Jsou pestře převlečení - do kožichů, pastýřských oděvů, čertovských šatů, andělských úborů a jiných rób. Celý průvod se tu nazývá Betlém. Chodí po vesnici, zpívají a vybírají peníze. Později už spíše jen hulákají, vybírají peníze, stopují auta a jsou značně alkoholicky znaveni.

Betlémský průvod ve venici Kobylevskaja poljana

Koledník v údolí Tysi za Rachovem

Behlémský průvod kousek za Rachovem

Koledovat vycházejí i dospělí muži. Ti bývají oblečeni obyčejněji, byť čerta mezi nimi obvykle poznáte. Ti už se nesnaží o nic než ožralecky zpívat, troubit na různé trubky a vybírat peníze. Jako dnes vidím temnou noc nad nejvýchodnější Jasiňou, na nebí svítí hvězdy, v domečcích blikají domácí světýlka. 

Vánoční noc v Jasině

Každou chvíli se ze tmy ozve z různých stran lehce přihroublý zpěv koledníků. Zní to romanticky, kdybych nevěděl, že se za těmi zvuky skrývá alkohol. Celé koledování jsem považoval součást divokosti ukrajiny. 
Až letos jsem pochopil smysl koledování. Účastnil jsem se klubového setkání Společnosti přátel Podkarpatské Rusi pod taktovkou ctihodné paní Agáty Pilátové. Byl na něm promítnut národopisný dokument Vyšla zirka jasná – Vyšla hvězda jasná. Tak jsem konečně pochopil smysl koledování. Malé skupinky dětí obcházeli domy a domácnosti a
v každé z nich převyprávěli svou verzi vánočního příběhu. Betlémská stáj, kterou nosili, byla vlastně jakási přenosná kulisa. Na závěr dostali samozřejmě zaslouženou výslužku. 
Právě při sledování tohoto dokumentu jsem si uvědomil, jaký je úděl vánočních oslav. Jádro se vyprázdní a zůstane pouhá pestrá a veselá slupka - pestrý oděv, peníze a ostré pití Nejenom koledování na Ukrajině se nějak zvrhlo. U nás z vážného a velkého vánočního příběhu  zůstalo především veselí, nákupy a jídlo.




Ale smyslem vánoc je přinést do každé domácnosti a do každé rodiny podivuhodný příběh narození Božího syna. Příběh o tom, že Bůh neřeší zkaženost světa tím, že přijde bouchne do stolu a udělá pořádek, ale tím, že sestupuje k lidem v Ježíši Kristu a sdílí s nimi svůj život, svůj pohled na svět. A náležitý soud nad sklonem dělat zlé věci, bere na sebe a umírá za naše viny na golgotském kříži. Bůh narozením Krista jasně ukázal, že chce být s námi i přesto, že každý z nás máme podíl na zlu tohoto světa.



V Ukrajinském vetléme nechybí nikdy čert. A o  vánocích rozhodně nespí.



 Moc přeje, aby z vánoc zbyla jen pestrá, veselá, romantická a kýčovitá slupka. Proto je dobré a správné znovu a znovu se vracet ke kořenům, k jádru vánoc, k příběhu narození a smrti Krista. Příběh vánoc je příběh ztělesněné Boží touhy být s námi. Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh).

Postskriptum: Koledovat se dá i jinak - dávný zápis z mého koledování na Ukrajině z roku 2005 ve venici Ugla. Koledoval jsem se skupinou mládeže ze svazu evangelijních křesťanů baptistů.:
Večer vyrážím na koledu se zdejší mládeží. Je to nejkrásnější zážitek. Obcházíme celou vesnici a v různých domácnostech se zastavujeme. Zazpíváme dvě koledy, potom bez náznaku ostychu přednese jeden vysokoškolský student básničku – přání ve formě koledy a dále se zpívá. Potom jsou lidé zváni na bohoslužby. Mládež nechce žádné peníze, čímž každého udivují. Zpívají se krásné tklivé ukrajinské vánoční písně, často vícehlasně, a s velkým nadšením. V některých rodinách dostáváme čokoládové bonbony, kávu, sušenky a nezbytný „sosik“ – šťávu z kompotu. Vracíme se pozdě v noci, nad námi hvězdná obloha, kolem ztichlá rozlehlá vesnice. Hlas zvonů zve na půlnoční. Mládež se rozchází do podhorských chaloupek. Bylo krásně na „svjatyj věčer“. V uších mi stále zní zpěvy, všechny dojmy se ve mně míchají. Ten večer bych tu snad i zůstal.