Ó, jak šťastná je obec Ropice! Proč, dozvíte se při čtení dál!
Nejdříve krátce o České Třebové
Než se dostanu k Ropici, musím začít jiným městem. Žil
jsem devět let v České Třebové, v městě s největším železničním uzlem
ve střední Evropě.
Celé město protíná čtyřkolejová železniční osa, udávající
atmosféru celému městu. Jezdí tu vlak za vlakem. Česká Třebová má cca 15 500
obyvatel. Na délku, podle hlavní osy, měří ČT cca 5 km.
Co se týče zastávek vlaku –
najdete zde jen jednu jedinou, pravda velkou železniční stanici. Na
Severu Třebové se rozkládá sídliště Lhotka, žije v něm cca 2200 obyvatel a
od středu města je vzdáleno cca 3,5 km. Právě v okolí Lhotky se dlouho
uvažovalo o vybudování zastávky vlaku. Dodnes
k tomu nedošlo, i když jednání byla.
Sťastná vesnice Ropice
Oproti tomu tu máme velešťastnou obec Ropice. Nachází se v sousedství Českého Těšína a Třince. Nešlo si této osady nevšinout, vždyť z reproduktorů ve vláčcích se často ozývalo: „Ropice – Ropica“.
Ropice jen malá obec s rozptýlenou zástavbou. Žije v ní cca 1700 obyvatel. (8x menší
než zmíněná Třebová). Nejdelší vzdálenost, přibližně jiho-severní je cca 5 km.
A
nyní se blížím k meritu věci. Proč je Ropice tak šťastná? Protože má tři
vlakové zastávky: Ropice | Ropice zastávka (prystanok) | Ropice-Zálesí.
To
znamená cca. na každých 550 obyvatel jedna vlaková zastávka. Šťastná to vesnice! Vzdálenost
mezi zastávkami je cca 825 m: Ropice zastávka – Ropice. A 2,5 km: Ropicí a Ropicí-Zálesí. Jedna zastávka je na rameni hlavní železniční trať Bohumín - Jablunkov - Žilina a dvě zbývající je na trati Český Těšín - Frýdek-Místek. Vydal jsem se jednou v červnu na výpravu, abych tento div světa
spatřil. Vystoupil jsem na zastávce "Ropice-zastávka (Ropica-prystanok)"
Kromě dvou zděných zastávek tu najdete kryté bezbariérové rampy.
Jsou pravda úhledné, ale těch peněz, co to muselo stát....
¨
Překonávají úctyhodné převýšení mezi silnici a náspem.
Od nich romantickými pěšinkami do Ropice
Krásná budova pamatující slavnější časy minulé
Dnes uzavřená. Fotky uvnitř svědčí o její dávné plné funkčnosti.
Dnes je tu pro cestující nová moderní unifikovaná zastávka. Čůrat můžete do keřů....
Ale těch pár lidí obslouží
Ještě něco s kdysi povinné vybavenosti
A potom už krásnou cestou mezi zahradami do poslední zastávky
Po cestami malou lávkou k zastávce
Ta je krásná i s obydleným drážním domkem
A moderní boudičkou, která má aspoň trochu duši
V dálce houká Regionova - podbeskydský žlutý expres.
A mě nezbývá než nastoupit a říci si - jak šťastná je obec Ropice! Frýdečané májí jednu stanici na 70 000 obyvatel. Železniční město Česká Třebová si nedokázala vydobýt ani druhou zastávku pro sídliště větší než Ropice. A přirovnání se navršují. Třeba jen ve Frenštátě, Haviřově si vydobyli další zastávku. Prostě určitá obec se zrodí ve šťastné době. To se asi stalo právě šťastné Ropici. Možná si toho ani není vědoma!
Své loňské povídání o uplynulém roce jsem končil zmínkou o
lehké depresi, která se projevovala vnitřní
apatií a plněním těch nejzákladnějších povinností. (Viz *zde*) Zde jsem skončil a zde i začínám.
Začátek roku se vyznačoval jakýmsi vnitřním tažením proti těmto náladám. Zejména věta: „Zatím
jste naslouchali svým vlastním myšlenkám, ale to Vaší depresi nepomohlo“, mi
pomohla. Jistě v boji čas
lockdownového zklidnění. Jaro bylo pro mě dobrým časem, na který budu rád a
vděčně vzpomínat.
Jarní úlovek z rezervace Velké doly u Třince
Lockdown
Snad nikdy jsem nepoznal okolí Frýdku-Místku tak dobře, jako
v době karantény. Každý den jsem vyrazil někam do okolí, aspoň na hodinu.
Na některá místa jsem vracel vícekrát a mohl je podrobně prozkoumat. Někdy jsem do
různých míst bral i přátele, na kus řeči i na pokoukání. Znovu jsem si zamiloval Štandl a lesy kolem
něj. Zcela nové pro mě bylo tajemství Datyňského a Řepišského lesa. Poznal jsem
i vzdálenější místa.
Nevšedním lockdownovým zážitkem ve frýdeckém společenství Církve
bratrské byly modlitby 24/1. Vyhlásili jsme je v čase karantény jednou,
potom jsme je opakovaly. A od té doby, týden co týden, modlitby pokračují. Až do
dnešního dne. Občas se na dálku přidám a mám upřímnou radost.
Modlitební stůl
Modlitební noc na nohou v F.M.
Budiž voda +!+!+
Během jarních procházek jsem si až bolestně uvědomoval, že
v krajině chybí voda. Ze suché hlíny vyrůstaly zčerstva unavené květiny.
Mladé lístky stromů byly povadlé. V březnu bylo teplo jako v létě.
Tento stav přírody mě naplňoval obavami z toho, co bude. Občas jsem se
podíval na web Intersucho a bylo mi i úzko.
Čím červenější tím větší sucho - duben 2020
Trpěl jsem za přírodu. Modlil jsem se za vodu.
Sucho v rezervaci Kněhyně. Zbytek sněhu a kolem prašné sucho. A to je začátek jara!
Předletní a
letní příchod hustých dešťů a nasycení půdy vlhkostí byl pro mě přímo
osvěžující. Měl jsem z něho upřímnou radost. Chvála Bohu za dar vody!!!
Peřeje Ostravice pod Ostravicí.
Putování a studijní volno
I naše každoroční putování bylo spojené s proudy vod. I
během cesty pršelo, což zas tak nevadilo. Příroda byla krásně zelená, svěží. Na
hřebenech hor tekly potůčky a v údolích krásné potoky. Studánky chrlily
vodu téměř celým profilem trubky.
Lesní potůček se stává řekou
Nádhera. Šli po československé hranici
z Lipova do Mostů u Jablůnkova. Skvost! Více vz *zde*
Závěr v Mostech u Jablukova
Na putování ihned navázalo studijní volno, navštívil jsem
několik sborů, měl jsem několik hezkých rozhovorů se zajímavými lidmi, přečetl
jsem knihu Zapomenuté cesty, navštívil jsem tábor brněnského dorostu a
zúčastnil jsem se Letní biblické školy, kde přednášel můj oblíbenec – doc. Jiří
Mrázek (původem z Brna).
Moc rád vzpomínám na spanilou cestu ze skvostné
svatby Vaška Dvorského. Z ní jedno ilustrační foto:
Ze svatby jsme jeli s Viktorem Šodkem, povídali v autě a na oběd se
stavili ve staré dobré náhražce v Letohradě.
Nesmrtelná nádražka v Letohradě
Jiným letním zážitkem s velkým „Z“ pro mě byla návštěva
u mých prasynovců a jejich rodičů v Ústí nad Labem. Nádherný čas, který
citlivě zachytila milá neteř Katka.
Loučení
Celé jaro bylo pro mě tichým loučením s Frýdkem-Místkem
a okolím. Dlouho jsem si to nepřiznával. Nedovedl představit, že zdejší kraj,
který jsem si zamiloval, opustím. Očima jsem hladil obzory. Užíval jsem si
každého setkání s lidmi. Odkládal jsem každé loučení. Posledním
nadechnutím před byl pro mě byl nádherný tábor dorostu, společně se SCEAVem,
v Beskydech...
...s krásným rozhovorem ohně se starším přítelem Staškem
Zagurou.
Ale davič čas neúprosně ukrajoval ze dnů vyměřeným na
Severní Moravě. V srpnu jsem začal balit. A mě začalo být jasné, že se
blíží definitivní konec. Bylo mi velmi smutno. V jakési agonii a
s pomocí laskavých přátel obsah bytu poskládal do krabic. Odjel na
Rádcovskou školu. Potom už stěhování a odjezd do Bratislavy. A potom ještě
Seniorátní den...
.....s předáním seniorství Matúšovi. A konec jedné životní
etapy.
Most SNP jako brána do nového života
Se stěhovacím vozem jsem dojel do Bratislavy. Jeli jsme přes
moderní most SNP. Nečekaně se stal pomyslnou bránou do nového města. Jakoby
skončil jeden můj život a začal nový.
Za chvíli jsem už stěhoval nábytek do
bytu.
Byl jsem velmi hezky přijat. Byt sice ještě čekaly dokončovací práce, ale
začal nový život. Počítal jsem s tím, že se budu vracet do Čech, leč hranice
byly záhy uzavřeny a já zůstal na Slovensku. Vše bylo až zoufale nové – nové
město, nový sbor, nový jazyk, nová mentalita, noví přátelé a spolupracovníci,
nová občanka, nová pojišťovna, nový zaměstnavatel, nový telefonní operátor,
nový šéf. Vše vyvrcholilo instalací. Byl jsem vděčný, že za mnou z Čech
přijel Zdeněk Vojtíšek a David Novák. Instalaci provedl předseda slovenské
větve CB, Štefan Evin, můj kamarád z dob vikariátu.
Bratislavští
připravili hezký program. Potom už zase lockdown a život v online. O
Bratislavě napíšu v samostatném blogu. Ale stručně řečeno je tu hezky. Město
je pěkné a moderní, ale s fantastickými východními tržnicemi, které mi způsobují extatické stavy. (Chodím si tam šlehnout.)
Sbor je
v celku složité situaci. Spíše bych ho nazval souborem komunit. Navíc
lockdown. Zatím se stále seznamuji.
Rovy
Jak léta jdou, přátelé nás opouštějí. Velmi smutnou zprávou
pro mě bylo oznámení o úmrtí doc. Ing. Jana Laciny CSc., muže poezie a vrcholné
krajinářské odbornosti, který mě už od jinošství ovlivnil svým přístupem
k pozorování obzorů: „Krajinu uchopit a pochopit“. Více o něm*zde*.
Na jaře náš opustil Ivan Nemeš, vynikající ukrajinský
kazatel a blagozvěstnik-evangelista. Muž, kterého jsem měl velmi rád a u
kterého jsem rád pobýval a od kterého jsem mnoho přijal. Smutno ještě dnes. Více o něm *zde*
O prázdninách jsem byl zaskočen nečekaným úmrtím faráře ČCE Jaroslava
Nečase, mého staršího bratra v Kristu i ve službě. Měl jsem tu čest mluvit
i na jeho pohřbu v České Třebové. Opět smutno bylo. Více o něm *zde*
Opět musím konstatovat, že legendy mého života odcházejí – a
bylo jich více – vynikající znalec Ruska Luboš Dobrovský; brněnský farář Jan
Pokorný a jeho bratr, profesor Nového zákona Petr Pokorný; velký evangelista Sváťa
Karásek…. a další.
Konec roku v Brně a objevení objevného roku
Konec roku jsem strávil v Brně. Byl jsem rád, že mohu
být po čtyřech měsících se svou rodinou v rodném městě. Byl to velmi milý
příjemný čas, plný tradičního lenošení, pojíždění po Brně i výletů.
Dokonce
jsem si dopřál i radostí a navštívil se synovcem místa, kde jsem snad nikdy
nebyl – Cacovice a Divišovu čtvrť. Nádherné.
Vlastně mohu na závěr roku konstatovat, že letošní rok byl rokem objevování starých i nových věcí.
