úterý 24. prosince 2019

Vánoční jesličky - vánoční larpík


Ve vánočním čase se v mnohých domácnostech, kostelích i na veřejných prostranstvích objeví Betlém. Papírový, vyřezávaný, skládaný, živý a kdoví ještě jaký. Vlastně mě nenapadlo, že tato tradice má nějaký prapočátek. 


Kdo chce poznat jak začal příběh Betlémů, nechť se vypraví do vesničky Greccio ve střední Itálii. 


Právě zde se zřejmě odehrál první, spíše druhý, Betlém v historii lidstva. A to jsem si myslel, že tradice Betlémů je jen česká záležitost. Z omylu mě vyvedly ukázky nejroztodivnějších Betlémů z celého světa, vystavené v chodbách klášterů. 

Kulový Betlém

Téměř v životní velikosti. 

Východní ve tvaru ruské dorty. 

Ten český byl zastoupen 2D nástěnnou krajkou s vyobrazením jeslí, ale nešlo to moc dobře vyfotit. 

Co se tehdy v Grecciu stalo?

Svatý František (*více o něm *zde*)  často a rád pobýval v přírodě. Vyhledával proto opuštěná skalnatá místa, kde bylo možné nalézt jeskyňky a převisy, pod kterými se dalo spát. Nad Grecciem jsou skály, na kterých dnes stojí skromný klášter. 


František přišel s prostým nápadem oslavit Kristovo prostě a jednoduše. Zahrát, či prožít Betlém naživo. Snad cosi, jako svatý larp.


Dále nechávám popisovat oslavu Božího narození přímo životopisce sv. Františka: Den radosti se blížil, čas jásotu nadešel. Z různých chýší přišli bratři, muži i ženy z okolí, jak jen mohli, připravili svíce a pochodně, aby osvítili onu noc, která ozářila jasnou hvězdou všechny dni a roky. Konečně přišel světec, všecko našel připraveno, viděl to a radoval se. Postavili jesle, přinesli seno a přivedli i vola a oslíčka. Je uctěna prostota, povýšena chudoba, zvelebena pokora a z Greccia se stává nový Betlém. Noc je jasná jako den a lidé i zvířata se cítí blaženě. Lidé se sem scházejí a naplňuje je z obnovené tajemné události nová radost. Les zní písněmi a od skal se odráží jásot. Bratři zpívají, přinášejí tak Bohu náležitou chválu, a celá noc jásá čistou radostí. Boží světec stojí u jesliček, vzlyká bolestí a zároveň je proniknut svatou zbožností a podivuhodnou radostí. U jeslí se slaví slavná mše svatá – kněz pocítí netušenou útěchu. (1. životopis sv. Františka podle Tomáše z Celana) 
V současnosti najdete v klášteře jeskynní kapli s malými jesličkami vydlabanými ve skále. Jsou schované pod deskou obětního stolce. Tam se poprvé odehrál Betlém. 



Jesličky dnes

Tak jako ze všeho i z půvabné praoslavy vznikla velká tradice, která v mnoha ohledech zavání kýčovitostí a zbavením příběhu jeho podstaty. (Psal jsem o tom *zde*.) Vznikly nejrůznější živé i kamenné a dřevěné Betlémy. Byly napsány divadelní hry i ba i název vánočního divadelního formátu. Téměř u každého kostela v tuto dobu najdete jesličky zavánějící romantickými představami.


Proto by stálo vrátit se k prapůvodní myšlence, oslavit vánoce v prostotě a jednoduchosti. Leč vlak se rozjel a těžko z něj můžeme vystoupit. Naše vánoce se budou u nás spíše podobat bujaré oslavě narozenin Krista. Nakonec, proč ne. Přece si dovoluji navrhnout: Na vánoční výlet s rodinou či o samotě si zajděte do nějakého blízkého chlívku.
K nějakému krmelci či seníku.




Tam se usaďte a přečtěte si příběh narození Pána Ježíše Krista. Připomeňme si i biblický verš o bohatství chudého Krista: Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli 2 Korintským 8:9
Životopisec Tomáš z Cellana dodává jeden hezký detail z oněch praoslav: Jeden zbožný muž měl podivuhodné vidění. Spatřil v jesličkách neživého chlapečka, viděl, jak k němu přistupuje Boží světec a dítě budí jako z hlubokého spánku. A nebylo nevýstižné toto zjevení; vždyť Ježíš byl v mnoha srdcích zapomenut. Milostí Boží ho v jejich srdcích svatý služebník František probudil a znovu uvedl do jejich vědomí. Když slavnost skončila, odcházeli všichni domů v blahé radosti.



To přeji Vám i sobě. A nezapomeňte, že vánoční období 24.12. začíná. Tedy času k nalezení chlíva je dosti. A vánoční slavnost u jeslí neodbyjme tím, že řekneme, že máme chlívek v srdci....

středa 4. prosince 2019

Do Mukačeva klasickoroschodným vlakem


Vstupní info

Na jaře letošního roku ohlásila slovenská Železničná společnost zavedení nového spoje Košice-Mukačevo.


Přislíbila, že vlaky budou vedeny po kolejích běžného rozchodu 1435mm, tedy vozy nemusí být během cesty přestavovány na podvozky ruského rozchodu.


Tato informace mě potěšila. S úsměvem jsem sledoval propagační ukrajinské video, jak místní průvodčí prochází interiérem „rychlíkové“ soupravy a s nadšením se rozplývá nad evropskou kvalitou cestování. Když jsem poznal, že jde o motorovou jednotku řady 813+913, tedy přestavěná 810, (obdoba české Regionovy), musel jsem se u monitoru usmívat. 


Jedná se podle mé zkušenosti o nejslabší  vlaky u nás. Starého psa (soupravu 810) totiž novým kouskům nenaučíš a to i po přestavbě. Na krátké vzdálenosti v pohodě, ale pro mezinárodní osobní vlak se mi to přijde dosti „punkové“. (Motorový vůz 810 má mnoho výmluvných přezdívek: orchestrion, skleník, šukafon...)


Časy odjezdů jsou v 9:10 a 12:01 z Košic s příjezdem do Mukačeva ve 13:00 a 15:42 a zpět z Mukačeva se jede v 13:54 a 17:20 s příjezdem do Košic v 18:13 a 21:33. (V novém spoje grafikonu zůstávají.)


Shrnuto a podtrženo, vzplála ve mně touha tento „punkový“ vlak vyzkoušet. Ranní odjezdy z Košic mi přišly celkem vedle, pro mě by byly výhodné spíše více ranní. Ale večerní spoj z Mukačova mě vyloženě lákal, protože v tuto hodinu z Mukačeva rád odjíždím.

Zážitky z cesty

Spoj jsem už využil dvakrát. Jako milovník železnice jsem byl spokojen. Ovšem ne každý je železniční nadšenec jako já. (U Českých drah se říká, že platíme především za zážitek a u popisovaného spoje to platí dvojnásob).
Nepříjemností je samotné umístění nástupiště. Zatímco autobusy z Mukačeva jezdí z autobusového nádraží, které je umístěno celkem v centru, vlakové nádraží je situováno na jih od centra Mukačeva. A „slovenské“ nástupiště ještě cca 500 metru jižněji od staniční budovy.



 Lístky se nedají koupit přes internet a tak jsem si je koupil na Mukačevském nádraží, kde jsou o něco dražší než na Slovensku.


Potom už dlouhou prašnou ulicí k nástupišti. To je hezky zrekonstruované.



.
Na nástupišti je mezinárodní odjezdová tabule a čeká na Vás slovenský průvodčí, což je příjemné. 



A na nástupišti čeká na cestující inkriminovaná souprava 813+819 – tzv bagetka. 


S jízdenkou si kupujete i místenku, což mi přijde jako lehce úsměvné. Vlak byl podvakrát skoro prázdný. V srpnu jsme byli cca tři, a v říjnu více – 10-15 cestujících. 


Díky tomu, že nás je málo, je cesta pohodlná. Můžete si natáhnout nohy a zabrat čtyři místa. Pokud by byl vlak vyprodaný, pohodlí by se nekonalo a půvab cesty by byl ten tam. Sedadla v Bagetce nejsou na dlouhé cesty příjemná (a tuším ani konstruovaná), ale tím, že máte prostor k natažení je diskonfort kompenzován.
Vlak se rozjel a začala jízda, spíše ploužák. Rychlost vlaku nepřesahovala 40 km/h, snad  jen někdy strojvedoucí přidal.  Běžná byla i rychlost 30 Km/h. Traťový svršek totiž nebyl moc udržován. Výhled je fascinující. Jedete jakoby stále velkým kolejištěm až do Čopu. 




Kolejiště je rozloženo v panonské nížině, se zanedbanými  poli, bažinkami.  Pokud nevidíte pole, vidíte různá traťové objekty, zařízení, překladiště, vše v zašlém stavu. Fascinující pro mě byly čapí hnízda na stožárech trakčního vedení. Nádhera. Stepní tramvaj. Vlak se pomalu plouží, klape po málo udržovaných kolejích.
Celníci a pohraničníci přijdou dvakrát, jedni v ukrajinském Čopu a další doslova přímo na hranicích se Slovenskem. Jejich příchod trochu připomíná přepad vlaku. Prohledají kde co, odmontují podhledy, prohlíží odpadkové koše. Nemusíte ovšem ke kontrole vystupovat z dopravního prostředku, jak je běžné v busovém spojení. Zkontrolují vás na místě. Jsou příjemní.
Potom souprava dojede do Čopu a zde čeká, podle potřeby do svého dalšího odjezdu. 



Je čas zajít si na kávičku do automatu a nebo na pizzu prodávanou přímo v nádražní budově. Potom už je cesta klasického formátu. Traťový svršek je již v mnohem lepším stavu a tak vlak jeden i 90 km/h a cesta do Košic celkem příjemně ubíhá.

Návrhy na zlepšení

  • Cesta nebyla špatná. Rozhodně bych změnil soupravu. Ale třeba to není technicky možné. Kdo ví?Jízdní doba je srovnatelná s autobusy něco málo přes 4 hodiny.
  • · Pohodlí ve vlaku je lepší než s autobusem (možnost procházky, WC). Na celnici z vlaku nemusíte vystupovat. 
  • · Měla by se zavést možnost nákupu přes internet, což začíná být i na UA běžné.
  • · Míru pohodlí mezinárodního rychlíku by jistě zlepšilo instalování automatu na nápoje do vlaku...
  • · ....zavedení wifi a zásuvek by bylo také dobré. Obojí je v konkurenčních busech celkem běžné.
  • · Přidanou hodnotou je fascinující zážitek z cesty, což ale ne každého tak rozněžní, jako mě, staromilce zašlých nádraží, které povšechně ubývají.
Tedy doporučuji.

pátek 15. listopadu 2019

Vděčné vzpomínání na listopad 1989

Jsem nesmírně vděčný Bohu na to, že mohu žít již skoro 30 let ve svobodné zemi +!+!+



Jako projev této radosti si dovoluji zavzpomínat: V listopadu 89 jsem byl studentem fakulty stavební v Brně. Jo, nedařilo se mi vyloženě špatně. Zvykli jsme si na nesvobodu. Jako rodina jsme se snažili moc nevyčnívat, raději mluvit tiše.  Opatrně šeptat i o své víře. Věděl jsem, jak se chovat, co neříkat, do čeho (ne)vstupovat. Byl jsem členem pionýra i SSM, za což se dodnes stydím. Jiní byli statečnější. 



Vlastně jsem byl zvyklý na to, že jsou fronty snad všude a na kde co, že představitelé našeho státu spolupracují s teroristy oné doby (ti byli cvičeni právě v Brně). Že je mi velká část světa zapovězena k návštěvě. 



Zvykl jsem si na to, že na něco je zakázáno třeba jen vzpomínat. Papoušek je vlastně celkem šťastný
v kleci, pokud nezatouží létat....




Prozření

Zároveň jsem spoustu věcí nevěděl. Nevěděl jsem o šedesáti milionech mrtvých v Rusku. O 10 000 umučených a zabitých v Čechách; nevěděl jsem nic o svobodě. Jen v mlhách jsem znal příběhy zlovůle v naší rodině . (Např. *zde*) Ale ledy se začaly hýbat. Objevil se muž naději v Rusku, Gorbačov. 



Nastal čas tzv. glasnosti.  Dokonce i v Rudém právu se člověk dozvěděl o hrůzách budování komunismu v Sovětském svazu. Další prozření jsem prožil při studiu předmětu – Dějiny mezinárodního dělnického hnutí a komunistické strany. Když jsem četl tuto učebnici a studoval povinnou literaturu, s hrůzou jsem si uvědomil, že čtu o dějinách prolité krve, nenávisti a zlosti. Dotýkal jsem se zla, na které byla vládnoucí třída hrdá. 



Pak přišel Listopad....

Konala se další z mnoha demonstrací, ta listopadová 1989, která skončila hrubým násilím vládnoucí třídy. Dodnes vzpomínám na nedělní večer v modlitebně. Všichni jsme předvídali, že se něco stane. V pondělí na vojenské katedře soudruzi politruci tušili, že je problém a opatrně s námi zacházeli. 
Potom stávka studentů. Sám jsem nevěděl, co dělat. Byl jsem odchován dr. Urbanem, tehdejším, v mnoha ohledech,  normalizačním kazatelem. Vždy zdůrazňoval, abychom: „pokojně pracujíce chléb svůj jedli.“ Tedy nevyskakovat a neprovokovat. Co teď věrný křesťane? Rychle jsem se přidal ke stávkujícím a okupovali jsme fakultu ve dne i v noci.  Neskutečně zajímavá zkušenost, které si dodnes vážím.


Brno v době stávky. 



Proč se režim zhroutil? 

O tom existuje spousta konspiračních teorií. Historici říkají – neuvěřitelná shoda vnitřních i mezinárodních okolností. Doporučuji v této souvislosti přečíst něco ze závěrů druhé parlamentní vyšetřovací komise událostí z listopadu 89. Takovou souhru náhod, není snad možné předem naplánovat.
Sám věřím tajenou Boží moc, která se nějak dotkla naší země. Kdo si vzpomene na krásnou atmosféru mezi lidi, na ohleduplnost a lásku, dobré činy, děkování, na velké sny a ideály... 


Náměstí svobody v Brně, v roce 1989

I ten Milouš Jakeš nakonec nevpustil lidové milice na studenty. Dělníci OKD vypískali soudruha Štěpána. A komunisté, poslušně, jak byli zvyklí, zvolili Václava Havla prezidentem. 


Václav Havel a brněnský Petr Oslzlý

Byl to sen. Věřím, Bohem posvěcený sen. To, že běh dějin asi definitivně překulil, jsem začal tušit na svátek Krista Krále, o týden později po 17. listopadu. V aule právnické fakulty odvážně sloužil mši zakázaný kněz P. František Lizna (pozdější vězeňský kaplan na Mírově).  Bylo to krásné a vzrušující. Nikdo netušil, co bude,  ale příští dny před námi šlehaly jako plamen.


František Lizna



Pak se už začínalo nově. 

Na fakultu se vrátili vyhození špičkoví učitelé. Jsem dodnes rád za přednášky skvělého pedagoga a statika, doc. ing. Šmiřáka. Jiní se přestali obávat o svou budoucnost, třeba pro mě skvělá prof. Matoušková, která podepsala „Několik vět“. Další zapovězení se rovnou stali funkcionáři – Ivan Ruller děkanem FA. A náš kazatel Stanislav Heczko nemusel být povinně pensionován, ale mohl působit dál. Potom šla i KGB. (O tom *zde*)



Otevřel se nám celý svět. V rozhlase se mohlo mluvit o víře a to byl až snivý pocit. V hale Rondo jsme pořádali evangelizace. A když jsem na jaře ve výstavním sjezdovém sále bývalého Krajského výboru KSČ, slyšel teologa, prof. Jana Milíče Lochmana (rektora Basilejské university), zvěstovat evangelium, vysokoškolským studentům a akademickému sboru, bylo to úžasné. Ironie dějin? Boží humor?



Jsem nesmírně vděčný Bohu za dar svobody. Jasně, svoboda se otevřela dobru i zlu, dobrým i zlým. Hřích stále zůstává a asi jsme s ním nějak nepočítali. Ve světě je spíše menšina ctných, spravedlivých a pravdivých lidí. Logicky vzato by tato menšina měla brzy zaniknout.  Neděje se tak.  Právě tato menšina má jakousi zvláštní moc, která nemůže být jen lidská. Zastává je jí, věřím, sám Pán dějin a tak zlo nikdy zcela nezvítězilo.  




Samému Bohu Budiž sláva!

sobota 2. listopadu 2019

POZDNÍ SBĚR - POLANA

Akce Pozdní sběr je tradiční ozdobou raného podzimu, na kterou se velmi těším. Asi proto se mi na konci putování se mi letos „zoufale“ nechtělo zpět domů. Vždyť na loukách Zákluky bylo tak krásně! Večerní  i noční výhledy na Polanu. Jelení říje. Ticho a klid.


Ale to přebíhám. Začali jsme podle ustálených zvyklostí, ve vlaku popíjením pozdního sběru a povídáním. Rychlík nás dovezl do Zvolena, zde se k nám připojila Iva a my pokračovali osobáčkem do Detvy. Zde jsem měl v plánu přejet noční město taxíkem. Taxislužba však končila svou službu ve 22:00. Inu východní služby. Všimla si nás však mladá žena, velmi nadšená a překypující ochotou pomoci. Měla jméno Gréta. Ale nebyla ze Švédska.

Slovenská verze Grety. Náš laskavý anděl. 

Brzy nás pozvala k přespání na jejich zahradu. Holky šli spát do domu a my kluci jsme si postavili stan. Gréta za námi několikrát přišla s různými nabídkami pomoci a radami na noc, posléze s plány na ráno. Rovněž aspoň desetkrát nás přemlouvala k přespání u nich doma. Nakonec přišel i její manžel. Tím byl završen řetězec dobrých skutků a my mohli konečně spát. Inu jsme na pohostinném východě. V noci pršelo.
Ráno se k nám přidal Tomáš Dvořák. Naši hostitelé nám dali snídaní, což bylo prakticky až neuvěřitelné a dojemně pohostinné.

Naše výprava s Grétou. Zleva Libor, Petr, Olga, Iva,
Gréta, Zbyněk a Tom. Ještě chyí Dušan. 

A potom rychle na autobus a od severního konce Detvy už do hor na horu Polana. Zastavili jsme se u malovaných křížů, které se nám moc líbily. Něco, jako veselý barevný hřbitov.




Potom už krajinou zbytků kopanic vzhůru k Melichově skále. (Pod ní jsem se chtěl původně probudit.) Přišli jsme tam kolem poledne. Přišel čas oběda a s ním i čas deště. Povídáme si a skrýváme se před kapkami, kterých bylo hustěji a hustěji.



Po nějaké hodině pršení mírně ustalo a my vzali Polanu útokem.

Melichova skála je opravdu výraznou skalní ostrožnou

Jde se nám velmi dobře, i když začalo znovu hustě pršet. Lesy, louky, studánka, lesy. Dosti mokří jsme došli
k hotelu Polana, který byl zavřený, ale k našemu překvapení byl otevřen příjemný bufet. V něm jsme se mírně zahřáli, popili grog a čaje. Nakonec nám správcová nabídla nocleh v jakési kolibě. Bylo v ní sucho a velké otevřené ohniště. Zbyněk se dal nadšeně do rozdělání ohně. Použil polena jako kláda! Ale přečural je, měl sebou podpalovač. Byl to super čas. V noci přišel poslední člen výpravy - Dušan. Jsme kompletní.



Ráno je nádherné, oblačnost zmizela a my šlapeme přes Polanu dál. Vlastní vrch je zalesněný, moc velké rozhledy ti nejsou,....


.... ale za Polanou jsou dvě krásné vyhlídky. Jedna na západní straně Zbojnícká a na východní straně Katruška. Ze zbojnické je vidět kotel bývalé sopky tvořící pohoří Polana. Na východní straně je vidět cíl naší cesty – Klenovský Vepor. Kocháme a .....

Pohled na východ s Klenovským veporem v dálce. 

Výhled do kotle dávné sopky

..... posléze pokračujeme dál, opravdu skvostnými pralesy. Já jsem na vrcholu blaha. Mám ty divočiny rád.




Cestou povídáme s Tomem o tepelně technických požadavcích na dnešní stavby. Prostě paráda.


V sedle Jeseňová jsme odbočili z hlavního hřebene směrem Zakluky. Cesta vede přes údolí a tak klesáme níže a níže.  Hledáme nějaké skryté a zapadlé místo k stanování. Nakonec volíme nezapadlou a odkrytou plošinku hned vedle lesní cesty. Mám celkem strach z lesáků. Co když přijdou s pokutami? Na plošince leželo množství zbytkového březového dřeva a kůry. Obé poskytlo  dobré topivo.
Ráno bylo dlouhé. Sušíme stany od velmi silné rosy, vaříme snídani a já neodolávám a pro radost topím zbytky březové kůry, kterých jsou tu hromady. Je to nádhera na pohled i na vůni. Zároveň se děsím příchodu lesáka. A ano, brzy se na cestě objevila Avie a zastavila přímo u nás. Vystoupil z ní muž, popřál nám dobré ráno a ptal se, zdali jsme nezmrzli. Lesní dělník. V nákladním prostoru si přivezl koně. Zmizel s ním v lese.



Potom se Zbyňkem nevědomky sehráváme pro Šmídyho malou reality show na téma vaření ovesné kaše. Šmídy je s naším výkonem moc spokojený.
Ještě jsem stačil vyčistit vodní sochařské dílo, zanesené pískem. Prostě, bylo toho za ráno hodně a tak jsme vyrazili mnohem později než obvykle.

Před údržbou...

Po údržbě...

Klesli jsme údolím do s nádrží Hronsek a od ní zase nahoru, na Zákluky.


Je poměrně teplo. Brzy jsme vysupěli na Hřeben a na vršku Zákluky zastavujeme k obědu a kochání. Před námi je totiž neuvěřitelný výhled na Nízké Tatry a za v dalším obzoru na Vysoké Tatry. Přijíždí k nám chlapík na horském kole. Říká, že takový výhled tu bývá tak jednou do roka. A nám se poštěstil!



Nechce se mi (nám)  vstávat a odcházet. Ale v oné vteřině mezi vnitřním rozhodnutím a akcí je skryta životní síla. Stejně jednou budu muset vstát. Vstávám, jdeme dál!


Šli krajinářsky zcela dokonalou cestou lukami Zákluky. Zvlněné pastviny, tak trochu anglický park, soliterní stromy, čistá saláška a pramen.




Co si přát více? Houby! Ty jsme sbírali po cestě.


O jednom exempláři jsme tak poněkud všichni pochybovali, večer si ji mykologická sekce dokonce určovala podle wikipedie. Jíst nebo nejíst? Toť dilema. Měl jsem strach. Šel jsem se raději kochat nádherou luk a výhledů. Slunce zapadalo a scenérie mě zcela dostávali. Nádherná Polana dělá kulisu loukám. Červánky. Bytostně mi bylo proti srsti, že zítra už sestupujeme. Aspoň si ten čas co nejvíce užít!

U ohně před saláškou. 
Již ta tmy jsme četli půvabné dílko dr. Nevrlého Zpráva čarodějova učně. Moc hezké čtení a moc hezky čas. Autorova prvotina vypráví o cestě s Marcelem Safírem. Potom už na kutě.
Brzy ráno, ještě za noci, jsem vyprovodil Libora k autobusu. Vracím se za svítání. Moc hezká příležitost si popovídat, oprášit přátelství a užít si krajiny v raně ranním světle. Autobus vskutku přijel a já se vrátil k salaši.

Ranní cesta ještě skoro za tmy

Návrat do tábořiště za rozbřesku. 
Potom už nastalo klesání do Číerného balogu. Cesta z kopce rychle ubíhala. Potkali jsme milého stařečka
s kolem. Říkal, že na Slovensku je nejkrásněji. Něco na tom je.
Kolem začala mírná civilizace, tvořena lesnickým skanzenem. K našemu překvapení na nádražíčku stála souprava lesní železnice, spoj, který jezdí jednou denně. Dobíháme ho a jedeme vláčkem. Další nádhera.


Všeobecné veselí ve vlaku. 

A potom už busem do Popradu, velmi dobrý oběd....

Skvělý oběd v Popradě

....a  Pendolímem domů.
Dr. Zbyněk Černý putování zhodnotil jako velmi požehnané, s Božím pomazáním nad námi. Ano, krásné počasí vyjma prvního dne, možnost přespáni u Gréty a v salaších, absence lesníků s pokutami, nádherný výhled viditelný jen jednou za rok, dostatek vody, hezké společenství. Na závěr vláček, co jede jednou za den. Bylo to prostě super. To, že jsme nedošli na Klenovský vepor vlastně vůbec nevadí.


Tak tedy Soli Deo Gloria – Samému Bohu budiž sláva.

Fotografie: Zababa a Iva