Letošní
►pozdní sběr◄ byl krásný především milým přátelským
propojení účastníku ze všech možných koutů světa. Zajímavá byla obydlená
kulturní krajina, kterou jsme táhli. Překvapivý byl i relativně stále zelený
podzim, ale trocha zbarveného listí se taky našla.
Nejdříve se však musíme sejít. Sraz, to je vždy náročná
disciplína, zvláště když se sjíždí skupina ze všech konců Československa.
S Danem
jsme přijeli z Bratislavy, v Novém Městě se k nám přidal Dušan,
na místě už byli Pavel s Katkou, kteří dojeli z Brna, a Martin
s Evou, ti přijeli z Prahy. Karolína s Petrem dorazili
nepozorovaně v noci, taxíkem z Nového Města, resp. Prahy. Na cestě
byla stále Míša, které někdo umístil bombu do jejího busu. Blbá sranda. A na
cestě pěšky byl revírník Pavel, který táhl od jihu, po hřebeni k nám.
Ještě se k nám měl přidat Viktor z Paskova.
Nočním pochodem jsme dorazili na loučku pod hradem krvelačné
Čachtické paní. Tam jsme zvesela popovídali. Bylo už hodně pozdě, tak jsme místo ohně jsme si rozsvítili v mobilu
aplikaci krb a popíjeli dobré vínko. Včetně tzv. Batorčinej krve – čachtického
vína. Noc byla vlahá. Ráno došla Míša i Pavel. Byli skoro kompletní sestava.
Ráno jsme pomalu vstávali. Udělali jsme normální ohník.
Oblédnuli jsme ploché sedlo. Po desáté jsme vystoupali na hrad. Následovala placená prohlídka
Čachtického hradu bez průvodce. Ale s krásnými výhledy ze skalních oken a s
počtením si o dávné uherské historii hradu.
Rovněž pivko nebylo na škodu. Potom
už táhlou a krásnou vrstevnicovou cestou až na vrch Plešivec, který nás odměnil
hezkým výhledem ale bez velkého rozhledu. Krajina byla jakoby rozmazaná. Poodědvali
jsme tu.
Potom už klesání do Hrachoviště. Sestup byl naplánován tzv.
chráněným areálem „Čachtické Karpaty“. Čekal jsem zachovalé teplomilné lesy,
ale dočkal jsem si vykáceného porostu a to tak divoce, že i cesty byly zataraseny
podříznutými stromy. Ještě že jsem dopředu neinzeroval vytouženou krásu
rezervace. To by byly vděčné poznámky.
Potom už cesta dědinami Hrachoviště a Kostolné k Staré
Turé.
Byla to příjemná pohodová turistika převážně rovinou a mělkým údolíčkem
potoka Kostolník. Za šera jsme došli k přehrádkám Lubník. A za tmy přes kopeček
do zasloužené hospody, kousek od modlitebny. Dali jsme před dvacet kilometrů. V útulné občerstvovně jsme si dali zasloužené jídlo a doplnili
tekutiny jontovými nápoji s pěnou.
Obsluha se sice snažila, ale i tak nevyšla
návštěva muzea Kristíny a Marie Royových v původně plánovaném čase. Ale
skoro půlnoční prohlídka byla působivá, zvláště když nás provázel jeden
z autoru expozice, Samuel Jurčo. Pravda usínali jsme.
Ten večer se k nám přidal Viktor. Spánek byl super. Rozptýleni
po všech koutech modlitebny. Snídaně byla postupná. Potom bohoslužby
s kázáním pana revírníka. Po nich přišlo první loučení – Dvořákovi.
Nakoupili jsme a vyrazili útokem na Javorinu. Cesta ubíhala.
Šli jsme po hřebeni začínajícím hned nad modlitebnou. Až ve vyšších partijích
vynikají zbytky kopaničářského charakteru krajiny: Osamělé osady s domečky,
kolem nich si můžeme představit dávné políčka. Cesta dobře ubývala.
K překvapení
nás všech jsme zvládli dobýt Holubyho chatu do zavírací hodiny v 17:00.
Stihli jsme i pivko, polévku, oslavit moje narozeniny – 55 let. Potom na vrchol,
který byl přímo nad budovou. Vládla tu podvečerní podzimní nálada. Posečené
louky, soumrak. Chlad. Krása.
Přichází další loučení - Dušan a Viktor se vracejí domů.
Na krásném výhledu asi čtyři kilometry pod vrcholem jsme
zakotvili. Přichází pohoda. Rumunské lodičky. Vínečko. U ohně jsme poseděli, zazpívali.
Tu noc lehce pršelo a začala být překvapivá zima.
I jinovatka se ráno našla.
Až za světla jsme si užili krásu lokalitky i výhledu.
Projeli kolem nás dřevařské auta. Oheň moc nevadil. Bylo to nádherné ráno.
Postupné vstávání.
Potom už cesta -
hřebenovka. Kdo si představí nějakou vrcholovou partii, tak je vedle. Asfaltová
cesta lesy a rovněž krásnými loukami kolem s četným modrým mateřským
znaménkem podzimu – ocúny.
Na rozhledně Obecnice se kocháme výhledem na přece
jen rovinatější Moravu – snižující se Kapaty.
 |
| Pavel se dívá na Slovensko |
 |
| Karolína se dívá na Moravu |
Pod námi uherskobrodsko, kraj
mládí Jana Amose Komenského. Loučíme s Martinem a Evou. Zbytek pokračuje dál, směr Lopeník. Další rozhledna „U
křížku“ po cestě není v provozu neb se rozpadá. Ale svítilo tu odpolední sluníčko,
které nás i v chladném dni hřálo. Chvíli jsme zalehli a užívali tepla.
Potom
dál a rychle hledat nocležné místo nad vesnicí Lopeník. Petr a Karolina se
stavují na biofarmě pro mléčné výrobky. Téměř v Lopenickém sedle jsme
našli plácek před domečkem – letní občerstvovnou.
Bylo tu ohniště i pramínek.
Co si přát víc! Snad už jen likérek BAILEYS. Ten plnohodnotně nahradilo vynikající
mléko od krávy jerseyského plemene. Bylo husté, jemné, tučné, něžně omývalo
jazyk. Dokonalé. K tomu tvarohy, kefíry, fantastické! Večer jsme zpívali
do noci, opití biomlékem.
Ráno dosti zima. Jinovatka již zřejmá. Oheň zahřál. Bylo to
hezké ráno na krásném místě. Vyšel jsem si na procházku do sedla. Revírník Pavel
zaběhl ještě dál. Potom už závěrečné kroky domů.
Cestou se nešlo se nezastavit
v mléčné farmě. Udělali jsme dobrý kšeftík. Farmářka milá.
Čekaly na nás nádherné byly rozhledy z hřebene
Kopánky. Bylo vidět beskydské vrcholy: Radhošť, Smrk, Lysou horu, ale i
Jeseníky. Nádherné. Jsme nadšeni.
Oběd rovněž přispěl k spokojenosti.
Potom už do Brodu. Kávička a koláčik byla závěrečná sladká tečka za našim
výletem.
Bylo to krásné putování. Polibek pozdě přicházejícího
podzimu. Něžným dotykem nás jeseň pozvala do své náruče. Vítej podzime! Máš
letos zpoždění!
Můžeme konstatovat, že akci Pozdní sběr jsme vyplili až do
dna. Soli Deo Gloria.
