úterý 21. ledna 2014

O ošemetnosti slova biblický

Na evangelické a ještě více na jeho evangelikálním křídle zdomácnělo téměř magické slovo „biblické“. Co je biblické, to  je Boží a svaté.  Onen pojem „biblický“ je velmi o š e m e t n ý .  Ve skutečnosti je spíše výpovědí o mém vlastním chápání Písma.

Iluze tzv. bibličnosti

Byl jsem před několika lety na setkání teologů a kazatelů se skupinou křesťanských nadšenců hledajících dokonalé vnitřní uzdravení.  Slyšel jsem s jakou  lehkostí tam upřímní lidé šermovali s pojmem biblický. Právě zde jsem si uvědomil velkou iluzi slova  onoho pojmu.  Jak snadno se z myšlenek a smýšlenek udělala biblická pravda. Právě tam jsem si hořce uvědomoval, že
  1. Pouhé citování biblického verše k mé myšlence zdaleka nemusí činit můj názor biblický a tím jediný správný.  Bible není sbírkou zaklinadel, které dávají mým myšlenkám věrohodnost. 
  2. Dotahovat učení Písma do oblastí a nuancí, kde to samo Písmo nedotahuje je matoucí. Písmo prostě některé skutečnosti nechává zamlžené. Třeba otázky závěru dějin a věčnosti. 
  3. Nelze bez rozmyslu zevšeobecňovat biblické zkušeností  na život.  Pokud tak budeme činit potom jediná biblická přeprava na misijních cestách je lodí a pěšky. 
  4. Některé zdánlivě jasné a zaběhané názory a náhledy nelze z Písma  jen tak snadno odvodit. Třeba tak běžný pojem „svátost“  v Písmu nenajdeme.

Hledání zdravého učení

Mám za to, že podceňovanou pomůckou pro výklad Písma je zdravý rozum. Za Pánem Ježíšem přišli znalci zákona s výčitkou, že uzdravuje v sobotní den, jeho odpověď nádherně prostá. "Pokrytci! Neodvazuje každý z vás v sobotu vola nebo osla od žlabu a nevede ho napájet?“. Neodpovídá citací významného vykladače, brilantním, vybroušeným výkladem zákona, exegesí, hledáním kontextu a kdo ví čím. Používá zdravý rozum. To bylo ovšem v oblasti praxe života.
Apoštol Pavel mluví ve svých epištolách Timoteovi o zdravém učení (1. Tim.6:3; 2. Tim.4,3) a naopak varuje před hádkami nad učením a před slovními spekulanty:  Jestliže někdo učí něco jiného a nedrží se zdravých slov našeho Pána Ježíše Krista a učení pravé zbožnosti, je nadutý, ničemu nerozumí a jen si libuje ve sporech a slovních potyčkách. Z toho vzniká závist, svár, urážky, podezřívání, ustavičné hádky lidí....

Přítel Peter Murga ze Zakarpatí. Prostý pokorný znalec Písma. Elektrikář a kazatel sboru v Rachově. Muž od jehož prostoty ve vztahu k Písmu se rád učím. 

Zdroj učení nezdravého

Pavel varuje před těmi, kteří mají učení  n e z d r a v é.  Za zdroj nezdravého učení Pavel nepovažuje nějaký podivný  heretický spis či nějakého antikřesťanského autora. Na prvním místě apoštol varuje před nadutostí a  pýchou. Tedy povýšený postoj je zdrojem nezdravého přemýšlení.
Tam, kde si člověk začne myslet, že je nechytřejší, že je první vykladač v dějinách církve, který konečně dovypracoval správné dokonalé křesťanské učení, tam začínám být ostražitý. Tam vznikají hádky, spory, slovní potyčky.

Osobnostní rysy vykladače Písma

Obávám se, že při výkladu Písma nejsou zásadní chyby pouze exegetické (odborně teologické), ale i osobnostní. Dovoluji si několik vyjmenovat:
  1. Absence pokory před Bohem i samotným procesem výkladu Bible, ba až pyšná výkladová lehkovážnost. (Která někdy přechází v těžkopádnost.)  
  2. Absence bázně a modlitby při čtení a vykládání Bible.  
  3. Absence vlastního rozumu při čtení Bible a spoléhání se příliš na různé písemné názorové zdroje. 
  4. Absence pečlivosti a trpělivosti. Spokojením se s pouhou citací veršíku bez kontextu oddílu i doby. 
  5. Absence přihlédnutí k tisícileté výkladové tradici církve.  
Důvěryhodným autorem výkladů je pro mě pokorný, zbožný, trpělivý, vytrvalý   a zároveň pečlivý vykladač.

Prof. Souček, první předseda komise překládající český ekumenický překlad. Svými východisky zřejmě patřil spíše k liberální části křesťanstva. Svou pokorou a pečlivostí a zřejmě i zbožností je pro mě stálou inspirací v přístupu k Písmu. 

Mé vyznání o Písmu

Bible je kniha úžasná, která mi dává v každém verši stále více chápat život, svět, své vlastní nitro a především Stvořitele samotného. Ne nadarmo pravoslavní nazývají Písmo velemoudrost. A já se k jejich vyznání radostně přidávám +!+!+  Bible není psána prvoplánovitě systematicky. Je v ní mnoho nejasného i rozporujícího.  Dokonce i sama v sobě podává svědectví, o nesnadnosti jejího pochopení: Některá místa jsou v nich (Pavlových listech) jsou těžko srozumitelná a neučení a neutvrzení lidé je překrucují, jako i ostatní Písmo, k vlastní záhubě. (2. Pt.3,15)
Zároveň Bible zachovává podivuhodnou vnitřní kontinuitu. A to i přes skutečnost, že vznikala v rozsahu tisíciletí a že její autoři se nemohli znát navzájem. To je pro mě stvrzení působení Božího Ducha.

Starý Žalman, pro mě živým obrazem evangelického lidu. Kdykoliv otevřu Písmo, vzpomenu si na něj.

Pokorné používání slova „biblický“

A protože je Bible úžasná kniha, raději se vyvarujme alibistického slůvka biblický. Raději používejme obraty typu :“Mé pochopení Písma je ....“; „Chápu tento verš takto...“.
Přiznejme si, že jsme byli ovlivněni tradicí své doby, rodiny, svého duchovního pastýře, své církve, své povahy. Vždyť už samu Bibli čteme s určitým předporozuměním. Jinak ji čtou technici a jinak  filozofové.  Mějme pokoru a bázeň před Bohem i před lidmi. I před Písmem samotným. Ne nadarmo se říká: Písmo Svaté.

čtvrtek 16. ledna 2014

Vzpomínka na sestru Kalousovou

Když jsem se vrátil loni v červnu z dovolené, našel jsem ve schránce dopis s razítkem ze Žamberka.
S úzkostnou předtuchou jsem otevíral obálku. Ano, bylo v ní to, čeho jsem se bál: Oznámení o úmrtí sestry Kalousové. Parte. Mé srdce zalil smutek. Další řádky vysvětlí jeho důvod. Do Žamberka jsem začal jezdit kázat  hned po nastěhování do Třebové.

Náměstí v Žamberku. Ulička vlevo vedla k modlitebně.
Cesty do tohoto města jsem zpočátku neměl moc rád. Dojel jsem vlakem na nádraží, potom utíkal tři kilometry k modlitebně, tam kázal a potom zase zpět.

Husitský kostelík. Bývalá synagoga u řeky. 
Mluvíval jsem k malému kroužku vděčných posluchačů, převážně sester. Bohoslužby byly namáhavé na hlas, protože jsem nejen hlasitě mluvil, ale svým hlasitým zpěvem nahrazoval  i doprovod k písním. Někdy jsem do Žamberka jezdil  i na kole, kufřík s oblekem na nosiči. Byl jsem potom vděčným terčem starostlivých komentářů sester: „Ať nenachladnete!“; „Něco se vám stane!“;  „Donesla jsem vám šálu po manželovi!“  Podle barvy hlíny na pláštích pneumatik  poznaly kudy jsem k nim jel.
Sestra Kalousová přicházela se svou dcerou zcela pravidelně.

Sestra Kalousová
Tato laskavá a trochu shrbená žena donesla lahev, několikrát obalenou novinami, hadříkem a igelitem a vždy před kázáním mi nalila do skleničky horký sladký čaj. S úsměvem pobídla  k osvěžení se téměř vřelým nápojem. Vděčně jsem usrkával.
Po bohoslužbách jsem od ní měl připravené její vlastnoruční buchty, rohlík se sýrem, vše se starosvětskou pečlivostí zabalené v sáčcích od mouky (manžel býval pekař.) Oslovovala mě, sotva třicetiletého, veleuctivě: „Pane kazateli.“  Po bohoslužbách pečlivě spočítala vybrané peníze, zapsala do starého oranžového školního sešitku a já jsem musel do příslušné kolonky podepsat převzetí. Pevný rituál. Zpět mě občas sestry vezly autem na nádraží. Jednou mi řekly, že se mnou vždy omládnou. Snad tehdy, jsem si uvědomil, že mé cesty mají smysl. Dokonce jsem si užíval uctivosti a vděčnosti stárnoucích dam.
Do Žamberka jsem začal jezdit rád. Byl to vždy jakýsi nedělní odpolední rituál, vždy druhou neděli, namísto odpolední jízdy do Mladkova. Měl jsem moc rád cesty chrochtajícím motoráčkem z Letohradu i unavené cesty zpět s nadějí blížícího se kazatelského volného pondělí. Občas jsem tam jezdíval i v týdnu, třeba na Velký pátek. V době, kdy žamberecký kroužek křesťanů osiřel, kvůli nestíhání a odstěhování se letohradské farářky ČCE, jsem tam byl ještě častěji.
Pak jsem si pořídil auto a řidičský průkaz. A začala zcela nová éra služby v tomto městě. Na vlak jsem zcela zapomněl.  Do Žamberka už jen autem, nejdříve škodovkou 120L , potom favorietm.  Sestry na tuto chvíli čekali. Ulevilo se jim. Vždy jsem postupně jednu po druhé objel autem, nabral do vozu a po pobožnosti opět rozvážel. Sestra Kalousová začala na bohoslužby nosit pouze lahev s pitím. Věděla proč. Milou stařenku jsem v Líšnici, vesničce kousek za Žamberkem, vysazoval jako poslední. „Pane kazateli, stavíte se?“ Vždy jsem se stavil. Začala nádherná tradice nedělních podvečerů v domě u Kalousů.
Domek u řeky. V levé části sestra bydlela. 

Vchod do domečku.
„Pojďte dál!“, zvala mě. Vstoupil jsem do krásné světnice. Posadil jsem se a začal ruch, který jsem rád pozoroval. Byl zklidňující  a velmi domácký. Nejdříve obratně a velmi rychle zatopila v kamnech. Posléze začala ohřívat vodu na kávu a vybalovat rohlíky, pečlivě zabalené v několika igelitech a ubrouscích,  vše převázané gumičkami, případně stuhou s mašličkou. Pečivo  s nevšední pečlivostí položila na talíř. Potom se ptala, zdali si dám kávu. Dal jsem si vždy rád a ona to dobře věděla. Rituál pomalu plynul asi hodinu. Marně jsem ji vyzýval, aby si sedla a nevěnovala mi tolik péče.  Vždy odvětila: „To víte, pane kazateli, já jsem Marta.“ Myslela na tu biblickou, se kterou ji spojovalo nejen jméno, ale i dar pohostinnosti. Teprve až když měla pocit, že jsem dostatečně obsloužen, posadila se a měli jsme spolu krásné rozhovory. O stáří, nemocech, manželovi, dětech. Moc jsem si jí vážil. Zvláště její věrnosti a pravidelnosti.

Sestra Kalousová u své dcery.
Na jeden večer s úsměvem vzpomínám. Sestra připravovala kávu. Vzala do ruky dózu, kterou jsem u ní nikdy neviděl. Byla to instantní káva. Snad ji držela v ruce  poprvé. Nevím. Každopádně nabrala vrchovatou lžíci a s notnou nedůvěrou hleděla na  hnědé granule. Z různých stran si je prohlížela a tak trochu nevěřícně kroutila hlavou.


Pak začala do mého hrnku sypat lžičku za lžičkou. S poslední (odhaduji šestou žličkou?) se zastavila těsně nad hrnkem.  Jakoby přemýšlela, zda ji má ještě přidat. Jistě si v duchu řekla něco ve smyslu – pro bratra (pana!) kazatele to nejlepší. A za chvíli onen děsivý smrťák postavila přede mě, se slovy: „Pane kazateli, oslaďte si“. „Sestro, já nesladím“, odvětil jsem. „Ale aspoň trochu byste měl!“ odvětila. „Ne děkuji“, pokračoval jsem v každoměsíčním dialogu. Vzal jsem hrníček do rukou a usrkl. Ústa se mi zkřivila, žaludek začal pálit. Byl to tuplovaný smrťák. Nedal se ani pít. Nechtěl jsem sestru uvést do rozpaků. Měl jsem ji rád. Zvolil jsem jiný postup. „No sestro, já si přece jen osladím“, vypravil jsem ze sebe. „Já jsem vám to říkala!“, laskavě se zadostiučiněním odvětila a posunula ke mně staromódní  cukřenku.


Osladil jsem ji a usrkával, vše notně zakusoval buchtami. Mezitím na údolí Orlice padla večerní tma a já jsem se zvedl. Lačně jsem očekával nejbližší benzinovou pumpu na Šedivci. Koupil lahev vody a za volantem pil a pil.
Časem sestře ubývalo sil. Z domečku se přestěhovala ke své dceři do Helvíkovic.  Měla u ní útulný pokoj, opět s kamny. I tam bylo moc hezky. Užívali jsme si společenství, vždy s buchtami. Nikdy však nezapomenu na jarní a podzimní večery v Líšnici.
Originál fotka domu kalousů - přímo z alba
Na odjezdy kolem starého mlýna, na laskavé pohledy milé sestry, na její varování k opatrnosti po cestě, na pravidelnou zastávku, kousek za domem, k čůrání.

Nezapomenutelný výhled na hygienické zastávce.
(Podvědomě jsem nechtěl uvádět sestru do rozpaků). Byly to nádherné časy. Jednou mi dala sestra kožich po manželovi. Prý jen tak do auta. Našel mnohá využití.
Na každou sestru ze Žamberka mám krásné vzpomínky: Na křehkou sestru Rumlovou;  na milující a přitom stále věcnou a pracovitou sestru Egertovou, na sestru Shreiberovou, která byla věrnou dcerou své maminky; na bratra Topinku, který v Letohradě pookříval, na sestru Krňávkovou, za kterou jsem dokonce jezdíval i do Prahy a na sestru Dostálovou, za kterou jsem nestihl zajít v nemocnici před smrtí, no i na další sestry.
Má poslední služba kazatele byla v Žamberku. V neděli jsem tam kázal a v pondělí jsem se stěhoval do Frýdku-Místku. Bylo to symbolické. Odpoledne v Žamberku a další odpoledne ve Frýdku Místku. Od sester jsem dostal krásnou knihu o kraji východních Čech. Do Žamberka se dodnes, pokud to jde, vracívám.