Vzpomínka na sestru Kalousovou

Když jsem se vrátil loni v červnu z dovolené, našel jsem ve schránce dopis s razítkem ze Žamberka.
S úzkostnou předtuchou jsem otevíral obálku. Ano, bylo v ní to, čeho jsem se bál: Oznámení o úmrtí sestry Kalousové. Parte. Mé srdce zalil smutek. Další řádky vysvětlí jeho důvod. Do Žamberka jsem začal jezdit kázat  hned po nastěhování do Třebové.

Náměstí v Žamberku. Ulička vlevo vedla k modlitebně.

Cesty do tohoto města jsem zpočátku neměl moc rád. Dojel jsem vlakem na nádraží, potom utíkal tři kilometry k modlitebně, tam kázal a potom zase zpět.

Husitský kostelík. Bývalá synagoga u řeky. 

Mluvíval jsem k malému kroužku vděčných posluchačů, převážně sester. Bohoslužby byly namáhavé na hlas, protože jsem nejen hlasitě mluvil, ale svým hlasitým zpěvem nahrazoval  i doprovod k písním. Někdy jsem do Žamberka jezdil  i na kole, kufřík s oblekem na nosiči. Byl jsem potom vděčným terčem starostlivých komentářů sester: „Ať nenachladnete!“; „Něco se vám stane!“;  „Donesla jsem vám šálu po manželovi!“  Podle barvy hlíny na pláštích pneumatik  poznaly kudy jsem k nim jel.
Sestra Kalousová přicházela se svou dcerou zcela pravidelně.

Sestra Kalousová

Tato laskavá a trochu shrbená žena donesla lahev, několikrát obalenou novinami, hadříkem a igelitem a vždy před kázáním mi nalila do skleničky horký sladký čaj. S úsměvem pobídla  k osvěžení se téměř vřelým nápojem. Vděčně jsem usrkával.
Po bohoslužbách jsem od ní měl připravené její vlastnoruční buchty, rohlík se sýrem, vše se starosvětskou pečlivostí zabalené v sáčcích od mouky (manžel býval pekař.) Oslovovala mě, sotva třicetiletého, veleuctivě: „Pane kazateli.“  Po bohoslužbách pečlivě spočítala vybrané peníze, zapsala do starého oranžového školního sešitku a já jsem musel do příslušné kolonky podepsat převzetí. Pevný rituál. Zpět mě občas sestry vezly autem na nádraží. Jednou mi řekly, že se mnou vždy omládnou. Snad tehdy, jsem si uvědomil, že mé cesty mají smysl. Dokonce jsem si užíval uctivosti a vděčnosti stárnoucích dam.
Do Žamberka jsem začal jezdit rád. Byl to vždy jakýsi nedělní odpolední rituál, vždy druhou neděli, namísto odpolední jízdy do Mladkova. Měl jsem moc rád cesty chrochtajícím motoráčkem z Letohradu i unavené cesty zpět s nadějí blížícího se kazatelského volného pondělí. Občas jsem tam jezdíval i v týdnu, třeba na Velký pátek. V době, kdy žamberecký kroužek křesťanů osiřel, kvůli nestíhání a odstěhování se letohradské farářky ČCE, jsem tam byl ještě častěji.
Pak jsem si pořídil auto a řidičský průkaz. A začala zcela nová éra služby v tomto městě. Na vlak jsem zcela zapomněl.  Do Žamberka už jen autem, nejdříve škodovkou 120L , potom favorietm.  Sestry na tuto chvíli čekali. Ulevilo se jim. Vždy jsem postupně jednu po druhé objel autem, nabral do vozu a po pobožnosti opět rozvážel. Sestra Kalousová začala na bohoslužby nosit pouze lahev s pitím. Věděla proč. Milou stařenku jsem v Líšnici, vesničce kousek za Žamberkem, vysazoval jako poslední. „Pane kazateli, stavíte se?“ Vždy jsem se stavil. Začala nádherná tradice nedělních podvečerů v domě u Kalousů.

Domek u řeky. V levé části sestra bydlela. 

Vchod do domečku.

„Pojďte dál!“, zvala mě. Vstoupil jsem do krásné světnice. Posadil jsem se a začal ruch, který jsem rád pozoroval. Byl zklidňující  a velmi domácký. Nejdříve obratně a velmi rychle zatopila v kamnech. Posléze začala ohřívat vodu na kávu a vybalovat rohlíky, pečlivě zabalené v několika igelitech a ubrouscích,  vše převázané gumičkami, případně stuhou s mašličkou. Pečivo  s nevšední pečlivostí položila na talíř. Potom se ptala, zdali si dám kávu. Dal jsem si vždy rád a ona to dobře věděla. Rituál pomalu plynul asi hodinu. Marně jsem ji vyzýval, aby si sedla a nevěnovala mi tolik péče.  Vždy odvětila: „To víte, pane kazateli, já jsem Marta.“ Myslela na tu biblickou, se kterou ji spojovalo nejen jméno, ale i dar pohostinnosti. Teprve až když měla pocit, že jsem dostatečně obsloužen, posadila se a měli jsme spolu krásné rozhovory. O stáří, nemocech, manželovi, dětech. Moc jsem si jí vážil. Zvláště její věrnosti a pravidelnosti.

Sestra Kalousová u své dcery.

Na jeden večer s úsměvem vzpomínám. Sestra připravovala kávu. Vzala do ruky dózu, kterou jsem u ní nikdy neviděl. Byla to instantní káva. Snad ji držela v ruce  poprvé. Nevím. Každopádně nabrala vrchovatou lžíci a s notnou nedůvěrou hleděla na  hnědé granule. Z různých stran si je prohlížela a tak trochu nevěřícně kroutila hlavou.

Pak začala do mého hrnku sypat lžičku za lžičkou. S poslední (odhaduji šestou žličkou?) se zastavila těsně nad hrnkem.  Jakoby přemýšlela, zda ji má ještě přidat. Jistě si v duchu řekla něco ve smyslu – pro bratra (pana!) kazatele to nejlepší. A za chvíli onen děsivý smrťák postavila přede mě, se slovy: „Pane kazateli, oslaďte si“. „Sestro, já nesladím“, odvětil jsem. „Ale aspoň trochu byste měl!“ odvětila. „Ne děkuji“, pokračoval jsem v každoměsíčním dialogu. Vzal jsem hrníček do rukou a usrkl. Ústa se mi zkřivila, žaludek začal pálit. Byl to tuplovaný smrťák. Nedal se ani pít. Nechtěl jsem sestru uvést do rozpaků. Měl jsem ji rád. Zvolil jsem jiný postup. „No sestro, já si přece jen osladím“, vypravil jsem ze sebe. „Já jsem vám to říkala!“, laskavě se zadostiučiněním odvětila a posunula ke mně staromódní  cukřenku.

Osladil jsem ji a usrkával, vše notně zakusoval buchtami. Mezitím na údolí Orlice padla večerní tma a já jsem se zvedl. Lačně jsem očekával nejbližší benzinovou pumpu na Šedivci. Koupil lahev vody a za volantem pil a pil.
Časem sestře ubývalo sil. Z domečku se přestěhovala ke své dceři do Helvíkovic.  Měla u ní útulný pokoj, opět s kamny. I tam bylo moc hezky. Užívali jsme si společenství, vždy s buchtami. Nikdy však nezapomenu na jarní a podzimní večery v Líšnici.

Originál fotka domu kalousů - přímo z alba

Na odjezdy kolem starého mlýna, na laskavé pohledy milé sestry, na její varování k opatrnosti po cestě, na pravidelnou zastávku, kousek za domem, k čůrání.

Nezapomenutelný výhled na hygienické zastávce.

(Podvědomě jsem nechtěl uvádět sestru do rozpaků). Byly to nádherné časy. Jednou mi dala sestra kožich po manželovi. Prý jen tak do auta. Našel mnohá využití.
Na každou sestru ze Žamberka mám krásné vzpomínky: Na křehkou sestru Rumlovou;  na milující a přitom stále věcnou a pracovitou sestru Egertovou, na sestru Shreiberovou, která byla věrnou dcerou své maminky; na bratra Topinku, který v Letohradě pookříval, na sestru Krňávkovou, za kterou jsem dokonce jezdíval i do Prahy a na sestru Dostálovou, za kterou jsem nestihl zajít v nemocnici před smrtí, no i na další sestry.
Má poslední služba kazatele byla v Žamberku. V neděli jsem tam kázal a v pondělí jsem se stěhoval do Frýdku-Místku. Bylo to symbolické. Odpoledne v Žamberku a další odpoledne ve Frýdku Místku. Od sester jsem dostal krásnou knihu o kraji východních Čech. Do Žamberka se dodnes, pokud to jde, vracívám.