úterý 22. května 2012

Tatínek

Rodičové


 Když tatínek umíral (+ 7. 5. 2012), uvědomil jsem si, že s ním odchází kus čehosi nesmírně velkého pro nás děti, kučerovskou rodinu i pro rodinu duchovní ve sboru Církve bratrské na Kounicově, jehož generace silně ovlivnil. Čím?

 Tatínek byl především tatínek.

Vstoupili jsme skrze něj do společenství naší pětičlenné rodiny a do devítičlenného klanu kučerovského. Tatínek s maminkou se měli rádi, a to byli tak různí! Maminka byla žena láskou prosycená. Tatínek držel své city spíše na uzdě. Kučerovi prý nikdy nebyli „líbací typy“. Přesto jsme moc a moc dobře věděli, že nás mají, jeden jako druhý, velmi rádi. Snad pokaždé, když přišel z práce, jsme všichni sedli do auta a jeli. Do Ostopovic, k Helenčině studánce, do Nebovid nebo aspoň na Kamennou.
V sobotu a neděli nejčastěji do tzv. údolíčka. Měl jsem rovněž rád podvečerní výpravy za jablky do jeho skoro rodného domu v Novém Lískovci. Vzali jsme velkou koženou kabelu, snad ještě ze studentských let, a šlapali přes kopečky a údolíčka. Býval večer. Vše bylo tajemné a milé. Povídali jsme si. Na Vánoce uspořádával „vánoční výpravu“. Jeli jsme někam dál. Na Chvojnici, Říčky, na Oslavku. Stan jsme postavili, křížaly vařili na ohníčku. Tatínek měl moc rád ohně a opékání špeku. Později k nám přibíral naše kamarády z dorostu a ještě později vnoučata a celou rodinu. Byly to nádherné časy.
Měl moc rád, když jsme kreslili. Naše kresby si schovával do složek a my jsme si je později, spolu s ním, prohlíželi. Moc si našich kreseb vážil. Rád nám četl a vedl nás ke čtení. Ke knihám. Aspoň k prohlížení knih, zvláště s dobrými ilustracemi. Měl zřejmě o našich životech své sny a představy. Ne vždy jsme se shodli. Nakonec všem vždy fandil. Čím byl starší, tím více se jeho láska odhalovala. Dříve byl opatrně zdrženlivý k našim úspěchům, na konci života nás nepokrytě chválil, děkoval a vyjadřoval lásku i slovy. Pro nás děti to bylo velmi cenné.
Když maminka zemřela, tatínek se z toho nějak překvapivě otřepal. Ale zřejmě mu bylo hodně smutno, jen o tom nemluvil. Žil sám, i když jsme u něj byli snad často. Každý jsme ale žili své životy, já navíc vzdálený v Třebové a Frýdku-Místku.

 Tatínek byl přírodní estét.

Měl rád hezké věci. Ne snad, že byl je nakupoval a vlastnil. Pokud někdy nějaké výtvarné dílo měl, spíše jej od někoho dostal. Byl velmi velmi skromný. Nejlepším obrazem jeho „výtvarna“ byla obyčejná kytička natrhaná na louce či v lese. Ty miloval od nejranějšího? dětství. Nakonec i maminku si vybral podle pomněnek v jejích očích. Jeho přírodní estetické smýšlení nejvíce ožilo na táboře. Vzdálené mu byly lacině kýčovité indiánskosti. Dbal na to, aby tábořiště mělo nějaký dobrý tvar, aby kuchyň byla přírodně postavená a měla i výtvarný přesah. 
Tatínkův stan na táboře Seninka
I svůj stan postavil vždy nějak ozvláštněně. Prožíval estetiku ohňů. Zakládal si na hezkém ohništi a kruhu sezení kolem něj. Pokud mohl, vytvářel slavnostní vatry a u nich pronášel slavnostní řeč. Bývalo to až úsměvně patetické. Ale takový byl tatínek. Když bylo na táboře vše hotovo, sestavoval z okolních větví, kmínků a samorostů „sochy“ jelenů s dlooouhými parohy. Kuchyň vždy zdobila kytička skromného kvítí. Příkladem neokázalé přírodní estetiky může být jednoduchá klubovna brněnského dorostu s větví zavěšenou na stropě a lavicí ze kmenu stromu. A se stoličkami, které našly široké využití. Nakonec i náš panelákový byt nikdy nebyl vpravdě byt smetánky. Jednoduchý, opět s přírodními prvky – lustr z dýhy, tatínkem osobně vyrobený (a málo funkční :), zvonce posbírané od stád z hor, pověšené v předsíni, a vždy nějaká přírodní kompozice, zejména na Vánoce se čtyřmi adventními svícemi. Obýváku vévodí dodnes velká černobílá fotografie zatopeného hadího údolí řeky Jihlavy.

Při slavnostním projevu na táborové promoci
Tatínkova podivuhodná estetika se promítala do všeho. Třeba do jídla. Nám dětem vytvářel obložené talíře ve tvaru fantastických čertů s načechranými vlasy ze slané jemně nakrájené cibule. I tužka ořezaná od něj byla čímsi zvláštní. Vše mělo šmrnc. Stačí vzpomenout na vánoční ptáky z vizovického těsta jako ozdoby na vánoční stromeček.
Bohuš měl rád vážnou hudbu. V neděli před obědem jsme vždy jako kulisu poslouchali koncert z Vídně. Poslouchával zahajovací koncert Pražského jara, miloval Otvírání studánek. Rád zpíval a my jsme rádi zpívávali zejména cestou autem. Jinou oblastí estetiky bylo mluvené slovo a jeho přednes. Měl rád vybranou mluvu, přednášel, sbíral i opisoval (i skládal) básně. Miloval rétoricky hodnotná kázání, zejména z úst knížete kazatelů dr. Jana Urbana, jak jej vždy s uctivostí tituloval. Nelibě nesl záchodové řeči, na které ovšem pravidelně došla řeč při nedělním obědě. Jeho větě „Tak už jsme zase u toho“ jsme se pobaveně smávali. Celý život snad nevyslovil slovo záchod. Jako architekt však neměl vyhnutí. Používal proto něžně nemotorné opisy jako „klozet“ či „sociálka“. Na konci života se trápil s nejzákladnějšími tělesnými potřebami. A tak před námi trpěl mnohými rozpaky. Bylo nám ho upřímně líto.

 Celý jeho život byl propojen s přírodou a horami

Ve Slovenském rudohoří při průzkumu trasy půťáku
a výpravami do ní. Znal mnoho druhů květin a stromů. Miloval vejmutovky. V knihovně máme jeho dětské a jinošské  deníky z dalekých výprav do okolí Brna. Měl rád řeku Jihlavu a Oslavku. Jezdili jsme tam. Později získal vztah k Helenčině studánce. Navrhl její rekonstrukci a téměř až do konce života se věnoval její údržbě. Kolik času tam strávil, jak se natrápil! Voda si tekla svými cestami. Pomáhali jsme mu.  Na jedné velké výpravě, na šumavské lesní brigádě, v Kubově Huti tatínek potkal maminku. Setkali se dva, kteří přírodu milovali, každý jinýma očima. Maminka na puťáky moc nebyla, ale do přírody spolu chodili moc rádi. Byli v ní šťastní. Procházky!
Tatínek miloval Slovenko a jeho hory. Tam vojančil, naučil se plynně mluvit slovensky. Na slovensko se také rád vracíval, jezdívali  tam s maminkou, později i s námi a rodinou Smutných. Spojení Čierný Váh je rodinné zaklínadlo. Vedl mnohé puťáky. Fatra, Nízké Tatry, Rudohoří. Mnohem později objevil daleký východní Čergov. A ještě později objevil krásu Rumunských hor, kam ve svých téměř šedesáti jezdíval s mládeží brněnského sboru. S batohem na zádech, fysicky náročné.

Jednou se vydal na Slovensko se mnou, s bráchou a s Darkou. Byl červen. Dospíval jsem. Brácha s Darkou šli spolu a já jsem šel s tatínkem sám. Povídali jsme si a došli jsme i na politiku. Tatínek se za starého režimu před námi držel zkrátka. Ale tehdy zřejmě dospěl k názoru, že už nejsem dítě, a pověděl mi otevřeně, co si myslí o komunistickém režimu, o jeho budoucnosti, o soudružském zlu. Významná chvíle v mém životě.
Navždy budu vzpomínat na naši poslední slovenskou výpravu. Stáli jsme spolu na místě jeho prvního tábora v Gaderské dolině, vyjeli na hřeben, spali v hotelu Kráľova studňa. Tatínek udělal poslední horskou hřebenovku až na Križnou. To, co by turistovi trvalo dvě hodiny, šel celý den. Ale byl šťastný. Poslední noc jsme dokonce spali pod širákem. Bylo mu tehdy 82! 

Skaut,  dorost a sbor

Dávný dorost z šedesátých let
Život tatínka byl úzce propojen se skautským hnutím a dorostem. Po válce se stal skautem. Obdivuhodně vedl svůj první tábor v roce 1947 v Gaderské dolině. Byl jediným vedoucím, k sobě měl dva nebo tři sedmnáctileté spolupracovníky. Poválečná bída, v horách banderovci, podmínky velmi skromné. Tábor trval tři nebo čtyři týdny. Bez aut a mobilů. Jak se o sebe museli postarat! Jak to všem zvedlo sebevědomí! Tatínek skautování věnoval vše. I svůj pokojík v lískoveckém domě, který se stal klubovnou. Dodnes se jejich kmen schází.
Po zákazu skautingu a po svém obrácení ke křesťanské víře celkem přirozeně začal přenášet koncept skautingu do společenství církve. Někteří jeho myšlenku považovali za zbytečnou a málo duchovní, dokonce se i trochu vysmívali. Nikdy předtím to přece nebylo potřeba! Přesto tatínek založil tzv. dorost, začal jezdit na tábory, na puťáky, vést každotýdenní schůzky. Od padesátých let dorost fungoval a pokračuje dál. Dodnes se zpívá „Zní na loukách zpěv“ a „Vlajková večerní“. Do dorostu dnes chodí vnuci původních dorostenců. A všichni vděčně vzpomínají. Tatínek ovlivnil několik generací v brněnském sboru.
Tatínek mezi kurzisty Rádcovské školy v roce 2010
Snil o celocírkevní práci s dorostem. Občas udělal, ještě za starého režimu, ilegální setkání vedoucích dorostů. Leckterý dorost inspiroval. Svých snů se dočkal po pádu komunismu. Pořádala se setkávání vedoucích dorostů, zakládala se Dorostová unie, on se stal členem jejího vedení. Přednášíval na prvních kurzech, těšil se mezi námi velké úctě. Ale sám viděl, že život, zejména s masivním příchodem počítačů a internetu, utíká rychleji, než stačil stíhat. Stáhl se, ale vždy měl zájem. Jezdíval i na Rádcovskou školu. Ale když viděl, že tam nemá žádný úkol, moc se mu už nechtělo. To byly doby, kdy mi ho začalo být líto. Viděl, že mu ujíždí vlak, a nebyl schopen se tomu zasmát. Nikdy se snad nepovažoval za důchodce.
Vždyť téměř v důchodovém věku měl odvahu založit Malý dorost. Opět něco do té doby neznámého a průkopnického. Zde zúročil své zkušenosti od vnoučat, vlastně vnoučata mu nápad vnukla. Bylo to nádherné. Tatínek měl přes šedesát a malá drobotina mu říkala Bohuši. Tatínek ožil. S jakou vážností celý večer balil batoh na první výpravu. Až jsme se tomu s maminkou usmívali. Dokázal těm dětem dát něco nedefinovatelného, kouzlo osobnosti, zájmu o malé hnědé hlavičky.
Spolu s dorostem byl tatínek těsně spjat i se svým rodným sborem, kam přivedl i svou manželku z Prahy. S maminkou sem zapadli ještě lépe. Byl zvolen starším sboru a stal se respektovanou osobností. Občas kázával, květnatě. V jeho slovech bylo hodně citu. Rád a pečlivě připravoval, ba vybrušoval slavnostní bohoslužby, třeba na Silvestra. Inicioval dodnes tradiční adventní zpěvy. Jím založený sborový časopis Kompas funguje dodnes.

Architekt

Modlitebna v Horních Počernicích
Pro celou církev projektoval modlitebny a byl členem stavebního odboru. Snad proto si z jeho života hodně dobře pamatuji sehnutá záda nad rýsovacím prknem. Projektoval novostavby (Horní Počernice, Ústí nad Labem a další), ale jeho doménou byly přestavby. Ty miloval a s nápaditostí a s citem vymýšlel, kombinoval. Říkal tomu rébusy. Mnoha sborům pomohl i drobnými inteligentními návrhy. Pro mě nejkrásnější přestavba a dostavba je vila Sola Gracia v Bystřici pod Hostýnem. Poslední realizovanou rekonstrukcí byla zřejmě modlitebna v Mladkově. Jednoduchá. Tatínek se hodně se trápil, zejména když mu místní bratří bez optání měnili projekty, zpravidla k horšímu. Někdy při otevření modlitebny úpěl, když viděl lidovou tvořivost.

V běžném projektantském životě byl tatínek bytostný funkcionalista. Jeho stavby nebyly nikdy nějaké „bomby“, o kterých se psalo. Osobně byl ovlivněn architektem Rozehnalem a Fuchsem. Proto ta střízlivost jeho výrazu. Rád používal dřevo. Tatínkovi byly svěřovány urbanistické úkoly spojené s přírodou. Nejlepší bylo, když čtrnáct dní fotil okolí Brna. Dostal povolení ke vjezdu kamkoliv. Brával mě na tyto výpravy a dodnes mi visí několik jeho fotografií  doma. Konec svého profesního života prožil požehnaně, ve společenství Výzkumného ústavu výstavby a architektury. I zde se věnoval územnímu plánování. Naposledy pracoval na typologii modliteben a kostelů.

Bojovník

V bažantnici u Rajhradu, kterou jsme měli rádi
Tatínek byl nenápadný a zároveň i silný, až někdy tvrdý bojovník. Do posledního vydechnutí bojoval, stejně jako celý život. Narodil se ve velmi chudých poměrech. Tak chudých, že se stydím o tom psát. Jeho vyprávění, jak chodíval bosky do školy, jak jedli lebedový salát, okusovali pupeny, nás vždy dojímalo. Ale tatínek bojoval, doplnil si při zaměstnání večerně střední vzdělání a jako jediný z devíti sourozenců získal vysokoškolský titul. Později bojoval za nepovolení pochybných staveb v Brně, za brněnský dorost a jeho rošťáky, za své nápady. Kolikrát, když jsem vyrostl do let a samostatných názorů, jsme se s tatínkem střetli. Nešlo jinak. Bývalo mi z toho smutno. Vždy bojoval s jakousi cudnou noblesou, která mohla o to víc naštvat. Jednou mu jeho kolegyně pověděla: „Pane architekte, vy jste takový zvláštní člověk, vy dokážete o člověkovi říci, že je blbec, aniž byste mu to přímo řekl.“

 Křesťan
Tatínek byl křesťan. Jak se kdysi vyjádřil, jeho víra byla prostinká. Teprve na konci života jsem začal chápat, co tím myslel. Bylo moc a moc milé naslouchat jeho modlitbám. Tatínek neměl teologické vzdělání, spíše se ho bál. Teologii považoval za vyšší matematiku hodnou lidí s titulem, my prostí se máme věnovat malé násobilce. Věřil srdcem. I jeho programy v dorostu a kázání byly záležitostí srdce. Miloval básně a biblickými verši se nechával inspirovat jako poezií, která rozjitřila jeho nitro. V sobotu nám čítával z Bible kralické a z Pomůcky ke čtení Božího slova. Byl rád, když jsme se modlívali. Když jsme byli mladší modlíval se s námi i večer u postele. Ty chvíle jsem neměl moc rád, ale dnes si jich vážím. Osobně se mnou šel na evangelizaci Billyho Grahama. Věděl jsem, že si rodiče přejí, abych se tam konečně obrátil. Udělal jsem to. Nikdy to nekomentoval. Byl rád. K zásadnímu zlomu v mém životě došlo ovšem mnohem později. Dnes ale oceňuji ten zájem, tu snahu. Měl radost, když jsem se rozhodli ke křtu. Vzpomínám, jak se sbalil, když jsem přišel k rozhovoru před křtem do staršovstva. Byl v těchto oblastech velmi uctivý. A byl jsem rád, před ním bych se asi styděl. Byli jsme takoví zvláštně blbí.

Už jsem popsal mnoho řádek.

Dalo by se psát dál. O zvláštním vztahu k manželům Novotným; o rozvětvené rodině, kterou měl moc rád a u níž dbal na to, aby se všichni znali navzájem; o fantastické cestě s maminkou do Locarna, kterou jim nekompromisně naplánoval skvělý br. farář Novák – jak mu byli vděční! O významných obličejích, kterými nás vychovával; o krásných akcích pro děti v ateliéru i ve VUVě; o tom, že leckomu hrál roli adoptivního otce; o tom, jak byl rád, když se nám někde líbilo; o hledání tábořišť pro dorost a nalezení posledního ve Ztracené Vodě; o putování do Vavřince, které vymyslel a vedl; o vynikajícím boršči, který vaříval; o jeho humoru.

Je smutné, že si hodnotu člověka a tatínka člověk uvědomí až definitivní tečkou za pozemským životem. Tatínek je doma! Ve světě, který už není pouhým stínem skutečnosti, jak nás tajemně učí epištola Židům. Doma. Jedna z jeho úvah měla nadpis: „Na konci každé cesty se setkáš s Boží láskou.“ Prorocké slovo o každém z nás.

Díky, nebeský Otče, za skvělého Tatínka.
Soli Deo Gloria – Samému Bohu budiž chvála. 




Foto: Tomáš Veselý a další neznámí autoři