středa 19. listopadu 2014

Údolí Moravské Sázavy

Od znalců tvarů a vývoje povrchu země uslyšíte pojem „průlomové údolí“. Jedno z takových průlomových údolíse pokusím nadšeně popsat.

Umístění

Ať jedete vlakem z Olomouce nebo opačně z České Třebové, pojedete vždy výraznou plochou krajinou.
Za Třebovou, kolem Lanškrouna, doznívá sníženina  Boskovické brázdy a z opačné strany u Zábřeha končí hornomoravský úval. Mezi těmito rovinami se nachází nevysoká, ale významná hradba kopců a kopečků – Zábřežské vrchoviny. Vlak ji propichuje několika tunely, ale když dáte pozor, zjistíte, že rychle uháníte hezkým, výrazným údolím. Řeka Moravská Sázava přitékající od západu doslova prolomila výrazné pásmo kopců a vytvořila ono průlomové údolí. 






To údolí jsem si v létech v Třebové zamiloval a dodnes se do něj vracívám.

Pár zvláštností obyčejného údolí

Přes svou obyčejnost se mi stalo neobyčejným. Nejde o žádný kaňon, ale o obyčejné údolí, obydlené, člověkem ovládnuté. Vede jím silnice, železnice. Dno je tvořeno převážně loukami. Oblouky jsou prokutané super moderními tunely. Údolí v sobě skrývá několik zvláštností a jedno tajemství, které mi dodnes zůstalo utajeno. 
První zvláštnost: Údolím projedete z Čech na Moravu. To je pro mě první zvláštnost. U Hoštena vás uvítá značka olomouckého kraje. I to byl jeden z důvodů, proč jsem do těchto míst jezdíval s náramnou chutí. Úsměvně jsem prchával z Čech domů na Moravu.

Vjezd do Hoštejna, vjezd na Moravu :)

Druhou zvláštností je železniční trať. Když jsem do údolí vstoupil někdy v roce 1999, koleje kličkovaly údolím, opisovajíce jeho tvar. Během mých devítiletých výletů se údolí změnilo, oblouky byly pokráceny četnými moderními tunely. Díky novému trasování tratě vznikly na začátku a na konci údolí tišší a opuštěnější úseky. A vůbec celá oblast více ztichla. Také tím vznikl další unikát. Zastávka Tatenice na mostě mezi dvěma tunely.

Zatávka Tatenice na mostě mezi dvěma tunely. Unikát a dobrý způsob jak utrácet peníze. 

Těleso staré tratě je dodnes patrné, od Lupěného  po něm vede kousek cyklostezky. Na druhém konci, u Tatenic, najdou znalci portál starého tunelu. Když jsem jej kdysi prošel a ucítil vůni dávných parních lokomotiv byl jsem nadšen při pomyšlení, že ještě nedávno jsem tudy jel vlakem.... a nyní stojím v tunelu bez kolejí. Zvláštní pocit.

Starý, opuštěný a z jedné strany zaslepený tunel. Škoda, že jej zaslepili, mohla to být atrakce. 

Tratě se týká třetí zvláštnost. U Hoštejna uvidíte na skále, kde býval hrad, pomník  z roku 1847. Zde se setkaly dvě větve stavby slavné olomoucké dráhy a na památku zde postavili obelisk, připomínající tuto významnou událost.



Poslední zvláštnost se týká třetího průlomu. Od severu z kladské rovinaté pánve se Zábřežskou vrchovinou prolomila další řeka, a to Březná. Teče nádherným chladným údolím, kde se setkáte s masivním výskytem bledulí a skvostnou osadou – Drozdovskou pilou. Což je místo zašlé lázeňské slávy. Údolí Moravské Sázavy vytváří u Hoštejna jakýsi trojprůlom. Toť čtvrtá zvláštnost.

Proslulá hospůdka v Drozdovské Pile


Místo rozjímání a odpočinků

Údolí pro mě bylo místem vydechnutí. Z počátku jsem s chutí jezdíval nad Hoštejn do lesní křižovatky, kde bylo lesní posezení. Říkával jsme tomu moje chata či poustevna. Když jsem potřeboval něco přečíst či napsat, mít klid a soustředěnost jezdíval jsem právě sem. Zde jsem dával dohromady svůj modlitební deník a posléze jej zkoušel na modlitebních cestičkách. Zde jsem prožil dlouhé modlitební rozhodování o svém odchodu do Frýdku-Místku. Údolí jsem tehdy prošel dvakrát. V úterý – nic mi nebylo jasné. Potom následující den stejnou trasu ve středu a večer jsem napsal své rozhodnutí o stěhování. Údolí rozhodnutí.

Obyčejná krása údolí. 
O radostných okamžicích svědčí jeden ze zářijových zápisů v mém občasném deníčku: odpoledne jsem raději vyrazil modlit se ven. Bylo to krásné. Z Tatenic do Hoštějna. Pozdní léto, babí léto, západ, ozářené stále zelené stromy, šumící řeka, skautský tábor, gulášek, Hoštějský hrad. Děkoval jsem Bohu za prázdniny....



Pohled od Hoštejna směrem k Zábřehu. Za stromem schováno staré nádraží.  


Návod na použití

Údolí se dá krásně projet na kole. Od Tatenic silnicí po které moc aut nejezdí. Od Hoštejna po uzoučké silničce a před Hněvkovem po komfortní cyklostezce doplněnou snaživou, naučnou stezkou.



Chcete-li jít pěšky z Tatenic je hezká cesta po pravém břehu vrstevnicovými cestami, které vás odmění výhledy do údolí. Ovšem i cesta zahlubujícím se údolím od Tatenic oblouky Moravské Sázavy je nádherná a díky zmizení tratě pod zem i tichá. Od Hoštejna lze krásně jít silničkou.


Ale opět jde jít i vrstevnicovými cestami, které jsou však bočním zaříznutým údolím delší než údolní cesta. Sestup je potom příhodný loukami nad vesničkou Lupěné. Zde končí všechny cesty průlomovým údolím. Vřele doporučuji zdejší hospůdku, které je žel už málo otevřená. Vyznačuje se pozoruhodností, zastřešeným mostkem přes místní potok.

Místo hledání a nenalézání

Jen citem odhaduji, že od hornmoravského úvalu údolím pronikají teplomilné druhy. Osluněná stráňka pod hoštejnským hradem  mi již jako teplomilná vyloženě připadá, ale marně jsem pátral v diplomových pracích studentů. Byla však pro mě vždy milým pozdravem jižních krajin.



Rovněž jsem měl při výpravách zjevný pocit, že od chladných až podhorských Tatenic postupně přejdete do teplejších krajů Hané, byť horní Hané.
Údolí skrývá ještě jedno tajemství, kvůli kterému jsem tam chodíval. Už v dětství jsem se dívával na mapu Olomoucka a v místě u Hoštejna byla vyznačena jeskyně. A to ne jedna. V pozdějších mapách, včetně KTČ 1:50 000, je už vyznačena jen jedna jeskyně. Místo jsem hledal, ale marně. Očekával jsem štolu. Slyšel jsem cosi o těžbě uhlí. Nic jsem nenašel. Jeden dřevař, v hoštejnské hospůdce mi potvrdil, že tu cosi je. Dokonce mi prozradil i jiná místa, ale jsou to spíše jen liščí nory. No nevím. Ale kdyby někdo z vás jeskyni našel, jistě mi napište.
Přeji krásnou výpravu!



Publikováno ku příležitosti setkání "Most mezi puťáky, listopad 2014"


neděle 9. listopadu 2014

Mladkov - deset let od otevření horské modlitebny

Poprvé jsem na půdu této vesničky vstoupil v posledním ročníku střední školy. Pan učitel vodních staveb, ing. František Juren, nás vzal do Mladkova, kde měl svou milovanou chalupu. Vůbec jsem netušil, že se za dvanáct let tato vesnička stane jedním ze středů mého života. Příběhy, do kterých jsem později vstoupil, se tu teprve doslova rodily.

Pohled na Mladkov zhruba od východu na západ. Je situován v údolí Tiché Orlice

Za oněh deset let jsem začal do  Mladkova jezdit služebně, jako vikář a později kazatel sboru Církve bratrské v České Třebové. První samostatné cesty se mi moc nezdařily. Dokonce jsem tam ani nepřijel. Jednou jsem totiž vystoupil jsem na špatném přestupním nádraží neznaje taje místních spojů. Ani další cesta na kole se nevyvedla. Bez mapy a zkratkami přes pole jsem v novém kraji zabloudil. Ale časem jsem si dopravu zmechanizoval. I po sobotní kazatelské noci jsem nastoupil ve 12:00 do vlaku a probouzel jsem přesně na čas, v přestupních uzlech a Ústí a Letohrad a na konec v Mladkově.

Kousek od kostela najdete modlitebnu. Poznáte ji pole vysokánského smrku. 

Velmi rychle jsem vklouzl do příprav a stavby zdejší modlitebny. Byla situovaná uprostřed hor, v malé osadě, v místě, kde bylo evangelíků na prstech jedné ruky. Karel Fojtík, tajemník RCB mluvíval o misijně neperspektivním místě. Byl jsem rád, že rozhodnutí o stavbě neleželo na mě. Myšlenka spatřila světlo světa díky silným vizím zbožného misionáře Dickla Sechlera. Já je přijal a nikdy jsem o nich nepochyboval. 

Vlevo misionář Dick Sechler a vedle něj moje maličkost - dávno. 

Projektovou dokumentaci přestavby garáží připravil můj tatínek architekt Bohuslav Kučera. Byla to, pokud vím, jeho poslední realizace církevní stavby. 

Tatínek při otevření modlitebny

My jsme nad plány potom při stavbě mudrovali,  občas i nadávaly neb  kóty přesně neseděly. Stavební dozor nad odvážnou přestavbu převzal ing. Dostálek. S ním jsem některé konstrukční detaily konzultoval. Naší stavbě fandil. Vždy mě povzbuzoval: „Péťo, neboj, to vydrží...“ Před kolaudací osobně přijel a pomáhal dodláždit chodníčky, aby paní ze stavebního úřadu nezakopla. To by byl prý velký průšvih. Byl nám oporou.

Vydrží? Vydrželo!

Ze průběhu rekonstrukce nemohu nevzpomenout na pár historek. Franta, mladkovský exkluzivní zedník, který zde strávil hodně času, jednou při práci  prohlásil: „Na tuhle stavbu nikdy nezapomenu, tady se nezdilo, tady se lepilo“ . 

Vlevo Pepa Kalášek a vpravo Franta

Ano, co jsme vybourali, to jsme zabudovali. Původní stěny byly sestaveny z dlouhých plynobetonových panelů. Každé nové okno jsme doslova vydlabali  a kvádry  následně zazdili na druhé straně. 


Šetřilo se jak se dalo. Až na mez možného. Právě zde mě uklidňovala ona slova: „Péťo, neboj, to vydrží...“
Nikdy nezapomenu na vylévání základů pod výklenek. Začali jsme brzy ráno a sborový skeptik br. Karel Kokeš stále prohlašoval, že to nezvládneme. Máme málo písku, málo cementu, málo bytelné šalování, špatné lopaty. Upozorňoval, že bude pršet, že to nakonec stejně celé spadne. 

Inkriminované bednění  - u něj Pepa, Já a Zdeněk

Mlčel jsem a o to více se snažil. Nakonec cement opravdu došel a Pepa pro něj jel do Polska. Bylo poledne a makali jsme dál. Karel už měl zcela jasno – to časově nemůžeme zvládnout. Zničíme si záda. Míchačka se jistě odvaří. Beton nebude tuhnout. S Pepou Kaláškem jsme se potkali kdesi za domem. Byl v obličeji rudý a prohlásil, že už ho ten Karel tak prudí... Mě se moc ulevilo. Myslel jsem si o sobě, že jsem jediný hříšník, kterého Karlova slova vytáčí. Dokončení betonáže základů bychom tehdy zřejmě vzdali. Karel měl pravdu, na jeden den toho bylo přespříliž. Ale s Pepou jsme byli tak napruženi, že jsme prostě chtěli Karlovi dokázat, že to za den zvládneme. Byl večer, poslední kolečko betonu bylo vysypáno za svitu žárovky. Zvítězili jsme!

Z večerního betonování se zachovala fotka. Třetí  zleva je Karel Kokeš. 

Na stavbě se vystřídalo mnoho brigádníků. Nejvíce času zde ovšem strávil Pepa Kalášek. Kolikrát se ho kolemjdoucí přátelé ptali: „Kolik to sype dělat pro církev?“ Nějak jim nedocházelo, že pracovat se dá i jen tak, z nadšení pro věc samou, pro Pána Boha.

Pepa Kalášek  - muž činů!

Byl jsem hrdý na úspornou stavbu. Nejlevnější v CB za poslední desetiletí. Byl jsem také hrdý na to, že modlitebna byla postavena do značné míry vlastníma rukama.



Když se blížila kolaudace, shodli jsme se  jednou večer s Pepou, že špatně spíme. I v noci starostmi probouzíme. Stihneme vše? Budeme mít všechny potřebné povolení? Byla to zase vzájemně úlevná chvíle dvou bratří v Kristu. Kolaudace dopadla dobře, chlebíčky jsme snědli a hasiči s Pepou probrali aktuální otázky včelařství. Chybějící požární dveře jsme později dokoupili a šéfová stavebního úřadu je už ani nešla zkontrolovat. A  hlavně o nic nezakopla.

Otevření modliteny. Na čelní stěně je malba vynikajícího malíře Alše Lamra, který ji pro o nás zdarma namaloval. Alfa a Omega - Bůh má poslední slovo nad lidskou pýchou - padajíc věže v pozadí. Silné je, že malbu dokončil tři týdny před pádem Newyorských dvojčat. 

Mladkov se mi stal dalším domovem. Kdykoliv se vracívám, nejezdím na návštěvu, ale domů. Čeká mě vlídné přijetí v rodině Kaláškových, sledují silný příběh rodiny Severýnových. A přicházejí vzpomínky na víkendovky, velikonoční sborové pondělky, na měsíční studijní volno v horním pokojíku. 
K Mladkovu patří na tzv. krátká piva v hospůdce u Bohouše s Pepou a na milý obchod se skvělou vedoucí Janou.  Ale především na každonedělní nádherné cesty k hloučku zbožných lidí.

Ze současnosti - požehnání Rozárky Severínové

Cesty z Mladkova jsem bral jako bonus. Někdy pěšky přes Lichkov. Padal večer, řeka hučela. Údolní chlad. Vlhký vzduch. Jaro se probouzelo. V hlavě se mi točily myšlenky, jak to vše v Mladkově jednou dopadne. Vzpomínám též na cesty v zimě. V Třebové už bylo sucho, ale v Mladkově křupal sníh pod nohama a mraz se tiše dral do teplých bot. Čekala na mě, tehdy ještě, vytopená nádražní čekárna se službou obsluhující závory. Potom kdesi cinklo a z kopce pomalu dojel vlak. Mě nastal pocit volna. Skončila pracovní neděle. Opojen  předtuchou volného kazatelského pondělka jsem se nechal kolébat chrochtajícím vláčkem. A bylo mi krásně.

Mladkovský dávný vláček - dnes je trať elektrifikovaná. 

A je mi krásně, kdykoliv se přehoupnu autem přes kopečky za Zábřehem. V duši cítím radostné vzrušení.  Blížím se domů. Je to vlastně výhoda být kazatelem. Člověk má více domovů.