Mladkov - deset let od otevření horské modlitebny

Poprvé jsem na půdu této vesničky vstoupil v posledním ročníku střední školy. Pan učitel vodních staveb, ing. František Juren, nás vzal do Mladkova, kde měl svou milovanou chalupu. Vůbec jsem netušil, že se za dvanáct let tato vesnička stane jedním ze středů mého života. Příběhy, do kterých jsem později vstoupil, se tu teprve doslova rodily.

Pohled na Mladkov zhruba od východu na západ. Je situován v údolí Tiché Orlice

Za oněh deset let jsem začal do  Mladkova jezdit služebně, jako vikář a později kazatel sboru Církve bratrské v České Třebové. První samostatné cesty se mi moc nezdařily. Dokonce jsem tam ani nepřijel. Jednou jsem totiž vystoupil jsem na špatném přestupním nádraží neznaje taje místních spojů. Ani další cesta na kole se nevyvedla. Bez mapy a zkratkami přes pole jsem v novém kraji zabloudil. Ale časem jsem si dopravu zmechanizoval. I po sobotní kazatelské noci jsem nastoupil ve 12:00 do vlaku a probouzel jsem přesně na čas, v přestupních uzlech a Ústí a Letohrad a na konec v Mladkově.

Kousek od kostela najdete modlitebnu. Poznáte ji pole vysokánského smrku. 

Velmi rychle jsem vklouzl do příprav a stavby zdejší modlitebny. Byla situovaná uprostřed hor, v malé osadě, v místě, kde bylo evangelíků na prstech jedné ruky. Karel Fojtík, tajemník RCB mluvíval o misijně neperspektivním místě. Byl jsem rád, že rozhodnutí o stavbě neleželo na mě. Myšlenka spatřila světlo světa díky silným vizím zbožného misionáře Dickla Sechlera. Já je přijal a nikdy jsem o nich nepochyboval. 

Vlevo misionář Dick Sechler a vedle něj moje maličkost - dávno. 

Projektovou dokumentaci přestavby garáží připravil můj tatínek architekt Bohuslav Kučera. Byla to, pokud vím, jeho poslední realizace církevní stavby. 

Tatínek při otevření modlitebny

My jsme nad plány potom při stavbě mudrovali,  občas i nadávaly neb  kóty přesně neseděly. Stavební dozor nad odvážnou přestavbu převzal ing. Dostálek. S ním jsem některé konstrukční detaily konzultoval. Naší stavbě fandil. Vždy mě povzbuzoval: „Péťo, neboj, to vydrží...“ Před kolaudací osobně přijel a pomáhal dodláždit chodníčky, aby paní ze stavebního úřadu nezakopla. To by byl prý velký průšvih. Byl nám oporou.

Vydrží? Vydrželo!

Ze průběhu rekonstrukce nemohu nevzpomenout na pár historek. Franta, mladkovský exkluzivní zedník, který zde strávil hodně času, jednou při práci  prohlásil: „Na tuhle stavbu nikdy nezapomenu, tady se nezdilo, tady se lepilo“ . 

Vlevo Pepa Kalášek a vpravo Franta

Ano, co jsme vybourali, to jsme zabudovali. Původní stěny byly sestaveny z dlouhých plynobetonových panelů. Každé nové okno jsme doslova vydlabali  a kvádry  následně zazdili na druhé straně. 

Šetřilo se jak se dalo. Až na mez možného. Právě zde mě uklidňovala ona slova: „Péťo, neboj, to vydrží...“

Nikdy nezapomenu na vylévání základů pod výklenek. Začali jsme brzy ráno a sborový skeptik br. Karel Kokeš stále prohlašoval, že to nezvládneme. Máme málo písku, málo cementu, málo bytelné šalování, špatné lopaty. Upozorňoval, že bude pršet, že to nakonec stejně celé spadne. 

Inkriminované bednění  - u něj Pepa, Já a Zdeněk

Mlčel jsem a o to více se snažil. Nakonec cement opravdu došel a Pepa pro něj jel do Polska. Bylo poledne a makali jsme dál. Karel už měl zcela jasno – to časově nemůžeme zvládnout. Zničíme si záda. Míchačka se jistě odvaří. Beton nebude tuhnout. S Pepou Kaláškem jsme se potkali kdesi za domem. Byl v obličeji rudý a prohlásil, že už ho ten Karel tak prudí... Mě se moc ulevilo. Myslel jsem si o sobě, že jsem jediný hříšník, kterého Karlova slova vytáčí. Dokončení betonáže základů bychom tehdy zřejmě vzdali. Karel měl pravdu, na jeden den toho bylo přespříliž. Ale s Pepou jsme byli tak napruženi, že jsme prostě chtěli Karlovi dokázat, že to za den zvládneme. Byl večer, poslední kolečko betonu bylo vysypáno za svitu žárovky. Zvítězili jsme!

Z večerního betonování se zachovala fotka. Třetí  zleva je Karel Kokeš. 

Na stavbě se vystřídalo mnoho brigádníků. Nejvíce času zde ovšem strávil Pepa Kalášek. Kolikrát se ho kolemjdoucí přátelé ptali: „Kolik to sype dělat pro církev?“ Nějak jim nedocházelo, že pracovat se dá i jen tak, z nadšení pro věc samou, pro Pána Boha.

Pepa Kalášek  - muž činů!

Byl jsem hrdý na úspornou stavbu. Nejlevnější v CB za poslední desetiletí. Byl jsem také hrdý na to, že modlitebna byla postavena do značné míry vlastníma rukama.

Když se blížila kolaudace, shodli jsme se  jednou večer s Pepou, že špatně spíme. I v noci starostmi probouzíme. Stihneme vše? Budeme mít všechny potřebné povolení? Byla to zase vzájemně úlevná chvíle dvou bratří v Kristu. Kolaudace dopadla dobře, chlebíčky jsme snědli a hasiči s Pepou probrali aktuální otázky včelařství. Chybějící požární dveře jsme později dokoupili a šéfová stavebního úřadu je už ani nešla zkontrolovat. A  hlavně o nic nezakopla.

Otevření modliteny. Na čelní stěně je malba vynikajícího malíře Alše Lamra, který ji pro o nás zdarma namaloval. Alfa a Omega - Bůh má poslední slovo nad lidskou pýchou - padajíc věže v pozadí. Silné je, že malbu dokončil tři týdny před pádem Newyorských dvojčat. 

Mladkov se mi stal dalším domovem. Kdykoliv se vracívám, nejezdím na návštěvu, ale domů. Čeká mě vlídné přijetí v rodině Kaláškových, sledují silný příběh rodiny Severýnových. A přicházejí vzpomínky na víkendovky, velikonoční sborové pondělky, na měsíční studijní volno v horním pokojíku. 

K Mladkovu patří na tzv. krátká piva v hospůdce u Bohouše s Pepou a na milý obchod se skvělou vedoucí Janou.  Ale především na každonedělní nádherné cesty k hloučku zbožných lidí.

Ze současnosti - požehnání Rozárky Severínové

Cesty z Mladkova jsem bral jako bonus. Někdy pěšky přes Lichkov. Padal večer, řeka hučela. Údolní chlad. Vlhký vzduch. Jaro se probouzelo. V hlavě se mi točily myšlenky, jak to vše v Mladkově jednou dopadne. Vzpomínám též na cesty v zimě. V Třebové už bylo sucho, ale v Mladkově křupal sníh pod nohama a mraz se tiše dral do teplých bot. Čekala na mě, tehdy ještě, vytopená nádražní čekárna se službou obsluhující závory. Potom kdesi cinklo a z kopce pomalu dojel vlak. Mě nastal pocit volna. Skončila pracovní neděle. Opojen  předtuchou volného kazatelského pondělka jsem se nechal kolébat chrochtajícím vláčkem. A bylo mi krásně.

Mladkovský dávný vláček - dnes je trať elektrifikovaná. 

A je mi krásně, kdykoliv se přehoupnu autem přes kopečky za Zábřehem. V duši cítím radostné vzrušení.  Blížím se domů. Je to vlastně výhoda být kazatelem. Člověk má více domovů.