úterý 7. května 2013

Tatínek po roce


Dnes je tomu přesně rok, co zemřel tatínek. Když zemřel, napsal jsem  vzpomínku (je bezprostřednější) a prakticky ihned další, napsanou pro brněnský KOMPAS. Pro účely časopisu musela být velmi podstatně zkrácena, takže si po roce dovoluji publikovat celý  text, společně s některými obrazovými dokumenty. Původně byl psán pro účely sboru CB Kounicově 15. Z článku je  toto zaměření zřejmé. Ale nechtěl jsem po roce článek upravovat a nechal jej tak, jak vznikl.


Naše rodina v širších souvislostech rodiny víry

Náš tatínek a Váš bratr v Kristu, Bohuslav Kučera, se narodil 8.12.1926 ve Ždánicích, malém městečku pod Chřiby. Od čtyř let žil v Novém Lískovci, proto o něm s mírnou nadsázkou mluvil jako o své rodné vsi. Z devíti sourozenců byl druhý nejmladší.


Z kučerových dnes žije pouze Jaroslav Kučera, emeritní a stále aktivní kazatel. V mém domovském sboru na Kounicově si zřejmě někteří pamatujete bratra Viktora, zednického mistra, a někdy k nám zavítal strýc Vílém, dávný starší sboru v Olomouci, a rovněž teta Lydie, která přicházívala na sborové slavnosti, byvši na stáři živá katolička. Další sourozenci k víře příliš nepřilnuli. Rodiče tatínka byli první generací v naší rodině, která osobně přijala osobní víru v Krista. Stalo se tak v německém Delmensdorfu, kde jim posloužil kazatel František Dostál, který později oba prarodiče oddával.
Domek v Delmensdorfu, kam zřejmě chodila babička s dědečkem za kazatelem Františkem  Dostálem.  Stejný kazatel později oddával mého strýce a jeho syn Pravdomil se stal rozhodující postavou v mém křesťanském hledání.

Dětství tatínka

Tatínek se narodil se do poměrů velmi chudých. Pro nás zcela nepředstavitelně. Život vícečetné rodiny v jednopokojovém bytě, spaní více sourozenců v jedné posteli, lebedový salát, přivydělávání si nejrůznější prací od vysekávání pařezů v lese po sbírání chroustů. Dokonce i zákopy tatínek kopal. Ale nuzný život pomáhal vytvořit společenství rodinné pomoci a spoluodpovědnosti.
Tatínek od  dětství miloval přírodu a daleké výpravy do okolí. Máme o tom četná svědectví z jeho vyvázaných, ručně psaných a malovaných deníků. Miloval květiny, stromy, krajiny. Dovedl je krásně malovat. Od mládí měl zjevný výtvarný talent, který si sám cvičil, bez složitých výtvarných škol.

Klasický hvozdík, ten tatínek maloval nejraději
Jedna z jeho ilustrací z doby mládí.
Když se po válce objevil skauting, ušlechtilé hnutí blízké přírodě, rychle se v něm zabydlel. Účastnil se bájné junácké lesní školy u řeky Oslavky vedené Supem Bělohlavem.
Tatínkovy neuvěřitelně pečlivé poznámky z přednášek. Vedoucí Sup Bělohlav, kterého tatínek velmi ctil, mu vyslovil za poznámky velkou pochvalu.  Na lesní škole byl tatínek, aniž by to do konce života tušil, s nestorem skautingu v Čechách - Milošem Zapletalem
Klubovnu situoval obětavě do jeho malého pokojíku v Lískovci. Maloval a psal oddílový časopis Tee-Pee.


Období změna proměn – vojna, osobní víra, od skautů k dorostu

Pak se svět zamotal, komunisté skauting zrušili a tatínek odjel na vojnu, kterou prožil na Slovensku. Tu zem si zamiloval. Ale ještě před vojnou se i v jeho vnitřním životě udála zásadní změna. Při několika shromážděních se rozhodl pro život s Kristem. Ne že by před tím nebyl věřící (V Lískovici se scházela stanice brněnského sboru!), ale prostě se posunul někam dál. Udělal vědomé rozhodnutí. Po návratu z vojny chtěl Pánu Bohu sloužit a celkem přirozeně se ujal práce v dorostu, kterou začal vést po skautském způsobu: hry, výpravy a zároveň i kus poetiky – básně, kresby, časopis Úsměv. 
První spolupracovnicí, pokud vím byla sestra Jitka Broklová. Tento způsob práce nebyl v církvi ještě tak docela běžný. Z počátku snad budil i jistou nedůvěru, později si však získal srdce lidí a tak prakticky od padesátých let máme v Brně dorost a v něm již vnuky a brzy i pravnuky původních dorostenců. Často jsem na toto téma s tatínkem hovořil. Co by za takovou historii a tradici dal nějaký jiný skautský oddíl!
Časopis úsměv, který vycházel na konci padesátých let. Pokud se nemýlím, koloval po dorostencích v jednom výtisku.
Tatínek při duchovním programu na Valašsku. Zde má kořeny brněnský dorost. 

Na puťáku na velké Fatře v roce 1958. Všimněme si, že děvčata nosila do hor těžké sukně. Tatínek stoji v levém středu fotky.

Manželství a rodina

Po vojně tatínek, jako aktivní křesťan, jezdil na poloilegální akce naší církve tzv. lesní brigády. Tam přišel zásadní uzlový bod. Bylo to v Kubově Huti na Šumavě. Jeden večer se všichni báli o jakéhosi Bohuše Kučeru z Brna. Přišel až pozdě v noci, venku pršelo, snad byla i bouře. Tatínek byl zmoklý, zplihlý, schovaný pod mokrou válečnou celtou s radiovkou na hlavě. Zrodil se vztah.
Kubova huť - lesní chata, kde se tatínkem seznámil s maminkou. (Tatínkova vlastnoruční kresba.)

Tatínek začal jezdit za kamarádem do Prahy, jak říkával mamince. Později přiznal, že jde o kamarádku. V roce 1958 byla svatba.


Vytvořili s maminkou, Stanislavou Sejkorovou, vztah vzájemné úcty, obdivu a lásky. Měli se do konce života rádi. První dva roky žili v Praze, tatínek za rodinou dojížděl. Tam se narodila dcera Bohunka – později „přejmenovaná“ na Boku. Pak přišlo stěhování do malého „polobytu“, v podkoroví rodného domu. A nakonec do bytu na Vojtové 10, kde tatínek žil až do konce života. Zde jsme se narodili (kousek odtud :) i my ostatní děti, Pavel a Petr. Zde jsme prožili své dětství i jinošství. Bylo nám krásně. 
Dům Vojtova 10
Tatínek s námi často jezdíval do přírody. Brával nás na dorostenecké vandry. Vyrobil nám osobně poschoďovou postel. Také se s námi trápíval. Jako první doporovodil k oltáři svou dceru Bohunku a později Pavla a naposledy a nakonec jsem zmizel z domu i já, do Třebové. Rodiče osaměli, i když ne docela. Byli jsme s nimi často. A byli tu vnoučata, kterým se tatínek krásně věnoval, brával je ven, stavěl přístřešky, vyráběl domečky.  Povídal si s nimi.

Jedna z rodinných fotografií.

Architekt a urbanista

V profesním životě tatínek příkladně bojoval. Vyučil se obchodním příručím. Chtěl studovat (pomýšlel na lesnictví), ale nuzné podmínky rodiny to neumožnily. Pracoval v několika obchodních a kancelářských místech. Po vojně vystudoval večerně, v kurzech pro pracující, střední školu odmaturoval a vystudoval Fakultu architektury a pozemního stavitelství VUT v Brně. Teprve nyní začala jeho profesní dráha. Pracoval na Útvaru hlavního architekta, později jejich skupina vytvořila ateliér Investprojekt, následně Brnoprojekt a v něm známý Ateliér R. Zde vzniklo letité a krásné přátelství s pozdějším prof. Ivanem Rullerem.

Dlouholetý tatínkův přítel prof. Ivan Ruller na kazatelně při pohřbu. Vždy jsme jej rádi s bráchou doma napodobovali. Udělali jsme si fousy z pěny a šli za tatínkem: "Tak Bohoušku, kam dáme ten záchod?". Oslovení Bohoušku a fekální řeči tatínek neměl rád. 
Tatínkovi byly svěřovány úkoly zejména v oblasti urbanismu. Poslední pracovní léta ztrávil ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury.
Ve volných chvílích projektoval domy, chaty a modlitebny. S těmi byl spojen celý život. Dodnes pamatuji na stovky telefonů z Prahy - Počernic, kde stavěl sborový dům. Na lety do Prahy a noční návraty domů. Potom následovaly další a další novostavby a často přestavby, které měl tatínek raději.  Nejlepším, snad vrcholným dílem jeho církevní architektury, byla rekonstrukce rekreačního střediska Českobratrské církve evangelické Sola Gatia. Tam tatínek mohl projevit své umění stavitelské (novostavby domů pro personál), citlivě rekonstrukční (přestavba funkcionalistické vily pana továrníka); urbanistické (obnova parkového areálu) i improvizační (z rozebraných roubenek postavili dřevěný kostelík). Dokonce i hračky tu navrhoval.


Návrh kostelíka v areálu - vyroben z rozebraných roubenek. Pravé ekologické stavění. 
S farářem Novákem vytvořili silnou akční dvojici. Rodiče nikdy moc nejezdili na dovolené do zahraničí. Jakoby se styděli takto nehodně utrácet čas a peníze. Farář Novák nějak vytušil, s kým má tu čest a tatínka rodičům zařídil pobyt ve Švýcarském Locarnu. Na celý měsíc. Rodiče se zdráhali. Ale farář je postavil před hotovou věc.  Byli šťastni. Prožili svou postsvatební důchodovou cestu.

Pozdní stáří

Ve pozdějším věku se začaly objevovat známky opotřebování těla. I když byl tatínek fysicky zdatný (téměř v šedesáti jezdil s mládeží do rumunských hor!), prožil překvapení.

Jedna z jeho kreseb z puťáků v na konci osmdesátých let. Pohoří rumunské Paring.
Onemocnění srdce. Zprvu si to ani nepřipouštěl a tvrdil, že mu nic není. Tož bylo. Ještě, když mu bylo pětasedmdesát se podrobil operaci srdce. Vše úspěšně přečkal a žil téměř do konce svého života plným životem. Po smrti své manželky, naší maminky, se pro nás děti podivuhodně „otřepal“, ale bylo mu zřejmě hodně smutno, jak krásně říkával teskno. Jen o tom po kučerovsku zbytečně nemluvil. Nerad přiznával nějakou svou slabost. Ještě v 83 letech jsme spolu byli na Velké Fatře a sedle Šturiec spali pod širákem a opékali slaninu.

Sedlo Šturiec, kde jsme s tatínkem v jeho 83 letech spali pod širákem. 

Nádherné. Ještě před necelými dvěma roky pracoval na návrhu rekonstrukce modlitebny v Chýnově. (Psáno v roce 2012) Ještě před rokem byl na táboře malého dorostu. Ještě po velikonocích byl s námi v Košíkově. Potom se ale jeho tělesná schránka začala hroutit, jako dlouho podemílaný dům. Jeho odchod nás zaskočil. Měli jsme ještě velké plány. Nechtěli jsme si připustit, že tatínek chřadne. Zemřel obklopen svými dětmi a v péči laskavých lékařů 7. 5.2012 před jedenáctou.

Soužití se sborem na Kounicově 15

V článku pro Kompas nelze nezmínit jeho vztah ke sboru na Kounicově. Byl to jeho mateřský sbor. Znal ho od dětství. Členem se stal 6.5. 1951. Měl tu mnoho přátel mladších i starších. Nejvíce jsme se přátelili s rodinou Smutných. Jeho víra byla propojena vztahem ke sboru. Jak jsem napsal, založil zde dorost a dlouho jej vedl a ovlivňoval. Ve svých šedesáti měl odvahu založit Malý dorost, inspirován svými vnoučaty.

Měl tu práci velmi rád. Dal do ní vše. Po smrti tatínka se mě ptal Rosťa Staněk, skvělý dorostový vůdce, zdali vydáme nějaké tatínkovi moudra pro práci s dorostem. Asi ne. Myslím si, že to co tatínek dělal je nepostižitelné slovy. Měl půvab osobnosti, měl k dorostencům vztah, snad je bral velmi vážně, jako sobě rovné. Dával jim bezpečí i význam. Byl jim příkladem. Čerpal hodně z přírody, kterou chápal jako Boží knihu. Když jsem mu pomáhal v Malém dorostu, měl jsem kritické výhrady k programům, ke stylu vedení, plánováni. Leč vidím, jak důležité je to, co se nedá předat kurzy, nedá se zapsat do knih. Tatínek byl osobnost s přirozenou autoritou, dokázal vytvořit jakési jedinečné prostředí, ve kterém bylo dobře. A to je podstatnější než perfektní programy. Pravda ne zcela všichni byli super nadšení dorostenci. Občas dokázal být nekompromisně tvrdý. Na nás děti byl dvojnásob přísný. Ale snad se většině v dorostu líbilo.

Pozvánka na interní kurzy dorostu (tzv. STOPA) ze začátku devadesátých let. 
Starší sboru
Tatínek byl starším sboru a nechtělo se mu moc tuto funkci opustit. Hodně mu na našem společenství záleželo. Občas ho i maloval „na růžovo“. Trpěl, když byl se ve sboru nějaký neřád. Měl rád vznešená, důstojná, ale nápaditá shromáždění. Vybroušené bohoslužby pojímal téměř jako dramatická divadelní vystoupení. Pečlivě je připravovával. Písně, básně, proslovy. Rovněž kázával. Tatínek neměl teologické vzdělání, spíše se ho bál. Teologii považoval za vyšší matematiku hodnou lidí s titulem (dr. Jan Urban!, dr. Adolf Pospíšil!), my prostí se máme věnovat malé násobilce. Věřil a myslel srdcem. Miloval básně a biblickými verši se nechával inspirovat jako poezií, která rozjitřila jeho nitro. Když byl na puťáku program o Duchu svatém byl téměř zoufalý. Mládež se přece nemá zabývat tak složitými tématy!

Přírodně romantický pohled na Boží slovo byl zcela typický. (Jedna z tatínkových kreseb.) 

Autor rekonstrukcí
Ve sboru cítil odpovědnost za přestavby a estetiku modlitebny. V našem společenství bylo mnoho techniků a stavařů a tak nebylo snadné se dohodnout. Nad rozhovory se vznášelo věčné napětí mezi estetikou a praktičností. Je jedním z autorů mnoha přestaveb. Snad tou nejzásadnější interiérovou, bylo umístění kříže do čela modlitebny a posunutí kazatelny vlevo. Ani to nebylo snadné rozhodnutí. Kříž připadal mnohým reformovanějším moc katolický. Vzpomínám si také, jak pečlivě navrhoval biblický verš vedle kříže. Jedno elegantní písmenko vedle druhého maloval tužkou na stole. Každé mnohokrát! Dnes bychom řekli, že navrhl svůj vlastní font. Kdo by se s tím dnes tak páral!

Interiér modlitebny v Brně.

Podařilo se mu rovněž založit nepsané sborové tradice: Putování do Vavřince, dnes do Košíkova; adventní zpívání skupinky; založil časopis Kompas a dlouhá léta byl členem jeho redakční rady.
Tatínek žil plodný život. Dnes, se sourozenci, tak tak stihneme to, co tatínek za svůj život zvládl sám. Samému Bohu budiž sláva + ! + ! +

Jeden z tatínkových podpisů




středa 1. května 2013

Kralovanská Kopa


Kopa je jméno hory, kterou mám rád. Léta jsem se na ní díval při cestách Slovenskem a toužil ji dobýt. Ovšem vyjet si jen tak na Kopu z České Třebové bylo poněkud bláznivé. Možná i tato hora tak trochu může za mé stěhování do Frýdku-Místku. Ano, o dvě stě kilometrů jsem se k ní přiblížil.

Kopa, pohled od východu - už zde je vidět rozložitost hory.

Co je to za horu?

Je to poslední vrchol pro mě nejkrásnějšího pohoří světa Velké Fatry. (Hora sama už nepatří do národního parku.) Vyznačuje se svou rozložitostí. Je to hora, která je sama o sobě pohoříčkem. Když se na ni vydáte, je to minimálně na půldenní výlet, spíše celodenní. Pohled na ni je zejména z Kralovan úctyhodný. Neskutečně prudké svahy, s četnými skalisky a ostrožnami.


Vůbec, pokud na ni chcete vylézt, musíte se smířit, že se zapotíte. Hora má svá údolíčka, ale i ta jsou prudká, má své hřebeny a boční hřebeny, má své prameny, jeskyně, skály, travertinové koupaliště s vodou studenou v létě a teplou v zimě, četné podvrcholky, a hlavně bukové lesy, nádherné a souvislé. Sama o sobě tvoří jakýsi masivní ostroh nad Váhem, umocněný přehradou pod ní. V hlubokých lesích hory, žije z úctyhodné zvěře medvěd a jelen.

Členitost různých hřebínků  a údolíček je úctyhodná. 

Výpravy na Kopu

Poprvé jsem se na horu vydal po pastorálce v roce 2005. Po dvou dnech putování od jihu Fatry k severu jsem došel těsně pod samý vrcholek. Chtěl jsem se vyškrábat na horu, nebylo mi dovoleno myslivcem. Stříleli tam jeleny. Těsně pod vrcholem jsem se obrátil do Krpelan.
Podruhé jsem se sem vydal již z Frýdku. Ten den pršelo a bylo hnusně, ale dobyl jsem konečně vytoužený vrchol a potom se promočený šoural sítí cest zpět do Krpelan.
Potřetí jsem se vydal na vápenné bradlo nad Váhem. Odtud na znovu vrchol. Dolů fantastickým údolím Korbelky do Lubochni. Bylo jaro, nádherná objevná cesta!
Poslední cesta, (snad ne poslední!) byla uskutečněna letos (2013) údolím Korbelky, s nadějí na zážitek jarních vodopádů. Nic se nekonalo. Vápenité podloží vše dokonale vsáklo. Ale cesta byla krásná, včetně nafocení Lubochňanského (Faranského) sedla.


Hore Kopa zdar! Kdo se touží trestat, kdo si chce zasloužit si své dny, nechť vyrazí na bájnou horu Kopa.