úterý 31. prosince 2013

Osobní ohlédnutí za rokem 2013

Letošní rok byl významný především tou skutečností, že jsem ve Frýdku-Místku už pět let. To číslo mě poměrně dosti překvapilo.  Ano, jsem už kovaný ve Frýdecko-Místečák. Mám město rád, byť jsem si dodnes nezvykl na nutnost podcházet nadcházet různé cesty, tratě a řeky, když chci jít kamkoliv. Město je totiž rozdělené několika čtyřproudovými automobilovými tahy a navíc řekou Ostravicí.


Doposavad jsem  se mi ale neokoukal pohled na nádhernou čistou řeku Ostravici, která se v létě promění v městské koupaliště a rovněž se stále kochám krásným panorámatem Beskyd nad městem.

Soutok Morávky a Ostravice přímo ve městě

Podvečer nad městem v pozadí Lysá hora a Smrk
 Letos se také těším při každé cestě na nádraží z hezkého parčíku, který vznikl rekonstrukcí džungle, která na jeho místě bývala.


Naše město prožilo pozoruhodnou událost, což bylo bourání pověstné kovové hokejové haly, která byla ocelovým symbolem města.  Bylo pro mě překvapivé pozorovat místních davy obyvatel, jak sledují poslední chvíle velké železné stavby. Neskrývali slzu nad koncem ocelového kolosu.  Jakoby se jim pohřbívalo dětství. Na místě haly vyroste – klasicky -  nákupní centrum. Fuj!



Můj život se skládal mnoha událostí, o kterých nemohu říci, že by byly nějak klíčové. Při hlédnutí zpět mě napadl příměr korálů navlékaných na nit života. Některé krásné, jiné zvláštní, další smutné  a také takové poněkud pokažené.

Začátkem roku jsme se sourozenci vyklízeli opuštěný byt po rodičích. Jako bychom vykopávali a zároveň pohřbívali dětství.

Poslední torzo obývací stěny původního bytu. 
 Mnoho jsme se snažili zachovat, mnohem více jsme vyhodili. Když jsem přijel na sběrný dvůr s plným vozíkem, správce mě ubezpečoval, že brněnská spalovna je perfektní, že spálí zcela vše. Brrr. No jsem rád, že to máme za sebou. Byť přebrání písemností jsme odložili na příští časy.

Jinou jarní událostí bylo rozloučení s autem – pověstným Favoritem, který byl mým věrným pomocníkem snad deset let. Rozloučení bylo dojemné, s patřičnými poctami, s mnohými hosty. Skončil na šrotoviště Milata ve vesničce Dobrá. Čest jeho památce.

Před poslední cestou
Jarní dny byly v našem sboru Církve bratrské spojené s příjezdem přítele a evangelisty Tymotea Dymčenka, který měl evangelizaci. Tymotej je skvělý kazatel s darem předávat dobrou zprávu o Kristu s naléhavostí, s východním srdcem, ale i s porozuměním pro západní svět. Prožili jsme spolu čtyři dny a byly to dny krásné, milé, duchovní i ryzí. Pán Bůh si Tymotea dobře použil, i když asi trochu jinak než bylo záměrem.


Tymoteus káže

Během loňského podzimu a ještě více v tomto roce jsem na biblických skupinkách otvíral knihu Leviticus.

Toto tričko bych si zasloužil!!!
Sám jsem se tak přinutil k vyjasnění si svého vztahu k větší části Písma -  ke Starému zákonu. Musel jsem si dávat znovu otázku, co z Bible pro nás platí a co už je vyhaslé. Například křesťané rádi odkazují na pikantní verše  z této knihy, zakazující nemravnosti v intimním životě a přitom v klidu přecházejí jiné nařízení, o pár veršů dál najdete zákaz nošení oblečení z dvojího druhu vlákna. Byl jsem i nahlodáván různými otázkami. Měl jsem několik setkání
s Davidem Beňou. Pustil jsem se do čtení knihy Hermeneutika starozákonních textů. Jistým vysvobozením pro mě byla účast na podzimní teologické konferenci o Starém zákoně. Sympatický zbožný a vzdělaný teolog nás povzbudil
k výkladové svobodě a zároveň trpělivé pokorné myšlenkové práci nad Písmem. Kazatelská krize ve vztahu k Písmu byla zažehnána.

Před prázdninami jsme byli opět na spanilém putování rumunskými horami. Prošli jsme po létech především Retezat, ale i další malá pohoří. Nádherné zhuntování těla a pocit sytosti na konci.

Táboření v Retezatu

Na začátku srpna jsme byli v horách ještě jednou, s muži sboru. Přešli jsme Velkou Fatru.

Odpočinek na Ploské, uzlovém kopci velké Fatry
O duchovní stravu se staral můj švagr Pepa, který nás povzbuzoval v mužnosti a byl pro nás povzbuzením, když
s lehkostí, ve svých pětašedesáti letech,  zdolával  vysoké kopce (Rakytov!). Já byl taky dobrej – hory jsem přešel
s novými botami o číslo menší. Uf!!!

Do hor jsem chtěl ještě v září, ale nejel. Proč? V jinak poklidném rodinném společenství církve vypukla krize. Jeden mladý sebevědomý bratr, budoucí kazatel či misionář, pokřtil na domácí párty svou sestru a to s plným souhlasem svých rodičů a zároveň s mým nesouhlasem. Vše skončilo odchodem celé rodiny z našeho sboru. Bylo to nesnadné období. Ale při pohledu zpět musím se žalmistou vyznat – k dobrému mi bylo, že jsem pobyl v trápení. Znovu mě tyto události přiklonili k upřímnějšímu hledání Pána Boha v životě.

Podzimem nesnadné období pokračovalo. Ve sboru jsme začali konečně přestavovat Výměník na modlitebnu. Začalo bourání, vyspravování a v únoru 2014 bychom měli být v novém. Začne nová etapa sborového života. Uvidíme jak se investice zhodnotí. Kéž ji zavlaží svým Duchem sám Pán církve.

Vstupní dveře do Výměníku
Tady bude hudební výklenek....:)
V podzimním období vyšly na světlo světa nesnadnosti v rodině mého milého spolupracovníka a přítele Luboše. Vzhledem k sousedství, letitým osobním vztahům i funkci seniora jsem byl často ve Frýdlantu.  Luboš skončil se službou ve Frýdlantu, frýdlantský sbor jsem dostal na starost jako administrátor. Tyto záležitosti vzaly dosti duševních sil.

Zřejmě věčná připomínka na Luboše.
No a náhrdelník je u konce. Mnoho jsem vynechal. Možná aspoň heslovitě. Nádherný husitský tábor s dorostem – Lavinou / Po dvou letech zase sborové dovolená / Objevení zadních beskydských hor na běžkách / Dvojí návštěva Ukrajiny. / Návštěva v Hermanovcích. / Rádcovská škola, bez napětí v týmu. / Podzimní minidovolenka v Lubochni
s nočním setkáníms medvídkem. / Hezká setkání s milými sourozenci  a další a další.

Snad ještě dvě události stojí za rozepsání. V únoru skončilo vysílání mé oblíbené stanice ČRO6. Stanice kterou jsem poslouchával od jejího vzniku až do jejího konce. Vznikla místo ní stanice Plus, se stejným šéfredaktorem, ale už to není ono.


V říjnu zavřel můj přítel Petr Venzara svůj obchůdek v Králíkách, kam jsem se rád vracíval a který jsem vždy propagoval. Obě.zdánlivé malicherné události pro mě zdaleka tak malicherné nebyly, i když jsem se z nich nehroutil.

V pomyslném náhrdelníku jsem vynechal ty shnilé a pokažené dílky.


 No blog snad není zpovědnicí. Omezím se na konstatování, že byly i dny za které se stydím. Zvláště, když pomyslím, že pomyslný náhrdelník mého života má sloužit k větší Boží slávě.
Když dokončuji datlování těchto řádků, uvědomuji si, jak životně důležité je křesťanské vědomí, že všechny hříchy smývá Ježíšova krev. S vděčností za život a milost Kristovu končím letošní rock.

Končím pod křížem Kristovým - obrázek z letošního putování - mezi Tulišou a Retezatem


Bohu samému budiž sláva a chvála +!+!+


Pozn. č.1: Neoženil jsem se, ale v lednu byl na Ukrajině byl hon na mou osobu doveden do neuvěřitelných konců.
Pozn. č. 2: Potěšilo mě zvolení Františka nepotěšilo mě zvolení Zemana.

úterý 24. prosince 2013

Ukrajinské koledování jako podobenství vánoc.

Jezdívám často v době vánoc do Podkarpastké urajiny. Je to výhodné, protože si mohu vánoce užít dvakrát. Jednou 24.12. u nás a posléze 6.1. na východě. V těchto krajích se ještě zachoval hezký zvyk koledování. 
Celý „svjatyj věčer“ i „ražděstvo“ (následující dny)  se koleduje. Po vesnicích putují barevné skupiny dětí s barevnou maketou kostela na nosítkách.  Jsou pestře převlečení - do kožichů, pastýřských oděvů, čertovských šatů, andělských úborů a jiných rób. Celý průvod se tu nazývá Betlém. Chodí po vesnici, zpívají a vybírají peníze. Později už spíše jen hulákají, vybírají peníze, stopují auta a jsou značně alkoholicky znaveni.

Betlémský průvod ve venici Kobylevskaja poljana

Koledník v údolí Tysi za Rachovem

Behlémský průvod kousek za Rachovem

Koledovat vycházejí i dospělí muži. Ti bývají oblečeni obyčejněji, byť čerta mezi nimi obvykle poznáte. Ti už se nesnaží o nic než ožralecky zpívat, troubit na různé trubky a vybírat peníze. Jako dnes vidím temnou noc nad nejvýchodnější Jasiňou, na nebí svítí hvězdy, v domečcích blikají domácí světýlka. 

Vánoční noc v Jasině

Každou chvíli se ze tmy ozve z různých stran lehce přihroublý zpěv koledníků. Zní to romanticky, kdybych nevěděl, že se za těmi zvuky skrývá alkohol. Celé koledování jsem považoval součást divokosti ukrajiny. 
Až letos jsem pochopil smysl koledování. Účastnil jsem se klubového setkání Společnosti přátel Podkarpatské Rusi pod taktovkou ctihodné paní Agáty Pilátové. Byl na něm promítnut národopisný dokument Vyšla zirka jasná – Vyšla hvězda jasná. Tak jsem konečně pochopil smysl koledování. Malé skupinky dětí obcházeli domy a domácnosti a
v každé z nich převyprávěli svou verzi vánočního příběhu. Betlémská stáj, kterou nosili, byla vlastně jakási přenosná kulisa. Na závěr dostali samozřejmě zaslouženou výslužku. 
Právě při sledování tohoto dokumentu jsem si uvědomil, jaký je úděl vánočních oslav. Jádro se vyprázdní a zůstane pouhá pestrá a veselá slupka - pestrý oděv, peníze a ostré pití Nejenom koledování na Ukrajině se nějak zvrhlo. U nás z vážného a velkého vánočního příběhu  zůstalo především veselí, nákupy a jídlo.




Ale smyslem vánoc je přinést do každé domácnosti a do každé rodiny podivuhodný příběh narození Božího syna. Příběh o tom, že Bůh neřeší zkaženost světa tím, že přijde bouchne do stolu a udělá pořádek, ale tím, že sestupuje k lidem v Ježíši Kristu a sdílí s nimi svůj život, svůj pohled na svět. A náležitý soud nad sklonem dělat zlé věci, bere na sebe a umírá za naše viny na golgotském kříži. Bůh narozením Krista jasně ukázal, že chce být s námi i přesto, že každý z nás máme podíl na zlu tohoto světa.



V Ukrajinském vetléme nechybí nikdy čert. A o  vánocích rozhodně nespí.



 Moc přeje, aby z vánoc zbyla jen pestrá, veselá, romantická a kýčovitá slupka. Proto je dobré a správné znovu a znovu se vracet ke kořenům, k jádru vánoc, k příběhu narození a smrti Krista. Příběh vánoc je příběh ztělesněné Boží touhy být s námi. Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh).

Postskriptum: Koledovat se dá i jinak - dávný zápis z mého koledování na Ukrajině z roku 2005 ve venici Ugla. Koledoval jsem se skupinou mládeže ze svazu evangelijních křesťanů baptistů.:
Večer vyrážím na koledu se zdejší mládeží. Je to nejkrásnější zážitek. Obcházíme celou vesnici a v různých domácnostech se zastavujeme. Zazpíváme dvě koledy, potom bez náznaku ostychu přednese jeden vysokoškolský student básničku – přání ve formě koledy a dále se zpívá. Potom jsou lidé zváni na bohoslužby. Mládež nechce žádné peníze, čímž každého udivují. Zpívají se krásné tklivé ukrajinské vánoční písně, často vícehlasně, a s velkým nadšením. V některých rodinách dostáváme čokoládové bonbony, kávu, sušenky a nezbytný „sosik“ – šťávu z kompotu. Vracíme se pozdě v noci, nad námi hvězdná obloha, kolem ztichlá rozlehlá vesnice. Hlas zvonů zve na půlnoční. Mládež se rozchází do podhorských chaloupek. Bylo krásně na „svjatyj věčer“. V uších mi stále zní zpěvy, všechny dojmy se ve mně míchají. Ten večer bych tu snad i zůstal. 

pondělí 25. listopadu 2013

Stručný návod na adventní obnovu

Milí posluchači a weboví čtenáři, 
Advent je přede dveřmi. Jeho dávným smyslem je obnovit zanedbané stezky k Bohu. Proto si dovoluji předložit návod na malé duchovní adventní cvičení. Modlete se (objevné viďte!) prosím modlitbu „Otče nás“. Třeba jen jednou za ten týden. Ale neoddrmolte ji. Modlete se ji jinak, rozjímavě. Berte  jednotlivé části modlitby spíše jako inspirační a motivační nadpisy pro vaši modlitbu. 


Už jen to první slovo modlitby Otče náš. Oslovení Boha jako Otce, je velmi silné. intenzivní. Vede k uvědomění, že oslovujeme někoho velmi blízkého. Nemluvě o tom, že Bůh není můj, ale náš!
Otec je v nebesích. Při těchto slovech často pohlédnu k nebi. Oslovujeme někoho, kdo je nesmírně blízký, přitom vzdálený a vládce celého světa. Je to dobré si to připomenout hned na začátku modlitby, koho oslovujeme.


A pokračujeme: Posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá...  Jedním ze smyslů modlitby je, že se v ní odkláníme od sama sebe k Bohu. Sestupujeme z trůnu našeho Já. Chceme, aby bylo Boží jméno slavnější než moje? Aby se má rodina, má firma byla Božím královstvím? Aby se v mém životě děla Boží vůle a ne moje vůle? Pokud nechceme, je to normální. Modlitba je i zápasem se svým JÁ. Nelekejme se toho. 


Konečně přichází chvíle, kdy prosíme i za sebe. Chléb náš vezdejší. Prosba za chléb může být nadpisem pro část modlitby za materiální věci života. Ale právě, kdykoliv se modlím za chléb, uvědomuji si kontrast mezi obyčejným chlebem a bohatstvím, které mám v ledničce, v bytě, na parkovišti. Ano, slova nás vedou k zamyšlení a uskromnění.  


Další prosba vyjadřuje naši závislost na Bohu. Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. Tato prosba je nadpisem pro vyznávání našich hříchů zjevných i tajných. Vůči Bohu i lidem i vůči sobě. V této prosbě můžeme složit pod křížem Kristovým břemeno hříchu. Je to zpovědnice v modlitbě ukrytá. A nezapomeňme na dovětek jako i my odpouštíme. Vždy při této části se nám má v mysli rozsvítit červená kontrolka. Komu jsem neodpustil? 


S odpuštěním hříchů souvisí další nadpis našeho přemýšlení: Neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Tajemná prosba. V samé hloubce zarazí každého, kdo Boha chápe jako nekonečně dobrotivého, jenž nikoho nepokouší. Každopádně je to nadpis vyzývající k tomu, abychom Bohu přiznali svou hříšnou přirozenost. Své sklony, své závislosti, vnitřní strachy, tušení, bludy. 


A už je tu závěr: Nebo tvé je království i moc i sláva navěky.  Je to mohutné závěrečné vyznání. Ty máš v rukou celý svět, ty máš veškerou moc, i slávu. U Tebe je uložena má prosba. Můžeme opět pohlédnout k nebi. Tam došla má modlitba? Věřím či nevěřím? V závěru modliteb vzniká víra. 


Zcela nakonec jakési razítko: Amen. To značí: Je to věrné, spolehlivé. Věřím. Tak to je. 


Je advent, milí posluchači. Dávné prorokovo slovo vyzývá: Co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné. 


Rozjímavá modlitba Páně je jednoduchý návod, jak cesty k Bohu obnovit a urovnat. 
Do toho milí posluchači a weboví čtenáři! 

Psáno pro čro Ostrava







úterý 29. října 2013

RUMUNSKO 2013: Tulisa - Malý a Velký Retezat - Godeá - Tarcu

Rumunsko je pořád nádhernou zemí. Přesvědčil jsem se o tom i letos, v při pestrém horském putování. Jsou výpravy, kdy každý den kolem sebe vidíš pláně nebo les. Ale my viděli nejdříve užitné pastviny, potom kamenité hory, posléze vysokohorské štíty, po nich krasovou krajinu, následovaly malebné velehory, potom podivný skřítkovský kraj a nakonec mlhu a mlhu a v závěru divoký les. Tož tedy pojďte se mnou vydat se po paměťových stopách z letošního putování.



Neděle - cesta pařníkem

Odjezdy nesnáším, ale v samé podstatě je mám rád. Mirek Gřunděl mě odvezl autem do Kunčic. Hodný muž! Cestou vlakem jsem vyřídil korespondenci. Na nádraží v Brně jsme se všichni šťastně sešli a potom pokračovali pařníkovitým vlakem (vhodným pro pěstování rajčat, nikoliv pro lidi) do Budapešti. Zde noční čekání u dobré kávy na zmeškaný vlak. A dál se zpožděním do bájné a milované Simerie.

Simerijské nádraží - téměř pocit domova uprostřed Rumunska.

Pondělí - domovský přístav v rumunské zemi a vyplutí do moře hor

Tradiční kávička v tradiční simerijské cofetárii. 


Nákupy zeleniny a sýrů. A potom výprava do místní dendrologické zahrady. Dlouho jsem v ní nebyl, snad naposled v době mládí... Vyplýtval jsem tu většinu fotek. Potoulal jsem se v ní a byl jsem unesen. Polodivoká a přitom obhospodařovaná zahrada. Mohutné stromy, nádherná zátiší! Jaká vznešená krása! Miluji staré zašlé a přitom udržované zahrady! 


Nádherné lesní palouky

Ve svém konci zahrada přechází v divoký les, končící řekou.
Jeno z mnoha půvabných zatiší

Ctihodná instituce ústavu

Až odpoledním osobním vlakem (prvním možným) odjíždíme do horské zastávky Banditi. Z okénka vlaku sledujeme křivku obzoru – místa, kudy půjdou v následujících dnech naše kroky. V Banditi poslední balení a výstup na blízký boční hřebínek s posvátným jménem Hagea.


Těšil jsem se na obhospodařovaný kraj a dočkal jsem se. Zelené vršky, ohrady, branky, klinkající krávy, v hlubokých raztokách (rýhách) občas zahlédneme člověka.


Na hřebínku jen zlehýnka bloudíme. Večeříme na,  pláni lehce skryté v podkově lesa. K prvnímu jídlu je připraven tradiční jižní salát z okurek, rajčat, paprik, cibule a po vzoru přítele Chrisztose i zelené petržele. Vše zalito olivovým olejem a k tomu rumunský sýr. Nebeská lahoda.


Cvrčci vržou, krávy bučí, oheň praská. Pocity naplnění. Nádherný první rumunský den! Samému Bohu budiž sláva!

Úterý - cestou úžitných luk a stožárovitých hor

Další den jdeme snad ještě fantastičtější krajinou. Já samozřejmě ujíždím na místních brankách mezi pastvišti. Jsou nádherné, dodávají místní kulturní krajině potřebný lidský řád.


Pastevní užitný hřebínek je korunován návštěvou domečku dvou babiček. Jsou milé, dávají vodu, nosí ji po kýblech ze studně. Před chaloupkou stojí motorka s rozkošnými štěňátky. Hrajeme si s nimi. Potom se noříme do lesů směr hlavní hřeben. Cestou vyprávím o svých nesnadných prožitcích posledních dnů ve Frýdku-Místku. Přírodní zpovědnice. Dlouho jdeme lesy a s jistými obavami vyjetou traverzovitou cestou. Dojde na hřeben, či ne? Inu, došla! Náhle vstupujeme na pláně předhůří Retezatu - na hřeben jménem Tulisa. Krajina je tu zvláštní. Podivně kamenitá, trochu připomínající nejvyšší partie Jeseníků. Je vidět, že hřeben byl vyklučen pastevci. A hlavně všude stojí stožáry a blízko nich podivné rumunsky rozestavěné boudy.


Sám se domnívám, že se jedná o nějaký EU projekt na detekci blesků. Napočítáme jich tu snad deset. Pod jedním z nich stavíme tábor. Hůře, ale v porovnání s dalšími dny vlastně dobře, sbíráme klečové dříví. V dálce vidíme i slyšíme stádo. Jiné prochází kolem nás. Pastýř nám pomáhá najít silný pramen dobré vody. Máme-li vodu, je dobře. Krajina se barví se zapadajícím sluncem do červena.


Vděčně uleháme. Je krásné hvězdné nebe.

Středa - přechod pod mohutný Retezat

Ten den jsme moc neušli. Dobýváme vrchol Tulisa. Cestou se divíme zborcenému a pokroucenému stožáru. Posléze klesáme do hlubokého sedla s křížem.


Je tu hezký pramen, nabíráme vodu, (Darek jí) a pokračujeme lesem vzhůru do dalšího sedýlka. Na lesní cestě nečekaně potkáváme pastevce se psy. Jsou hodně divocí. Ondra používá svůj sprej proti psům. Zabral. Pastevec se na nás zřejmě  zlobí. Nastává stoupání. Končí doba širokých cest a začíná doba cestiček. Posléze se i cestička ztrácí v klečovo-smrkovém houstníku. Trochu vše připomíná
loňské Horhany.


Nakonec se před námi otevře sedlo s velkou pastvinou.


 Zůstáváme pod nástupním hřebenem Retezatu. Je sice teprve 15:00, ale kdo ví, kdy bychom se doškrábali na hřeben. Ten je navíc v mracích. Raději hledáme vodu. Na straně, kde jsem pátral, je sucho. Na protější straně kluci nachází tenký pramínek.

Čtvrtek - vzhuru do retezatských štítů

Déle spíme. Ráno je hřeben v mracích. Čekáme, až se mraky zvednou. Přece jen před námi je úctyhodný Retezat a štíty ve výšce 2000 m.n.m. Přichází pastýř s ovcemi a celá jeho rodinka. Klasické rumunské probuzení. Postupně vypásává celé sedlo.



Pomaličku balíme, nespěcháme, protože Retezat je stále v mracích. Už se nám nechce hnít, a tak vyrážíme. Bojíme se, že nenajdeme cestičku. Obavy jsou na místě. Poslední ovčí stezka končí hned nad sedlem. Prodíráme se přes kleč a skáčeme přes kameny. Postupujeme stále výše a výše. Kleče ubývá, kamenů přibývá. Výhledy jsou krásné, dramatickou atmosféru dodávají roztrhaná mračna. Obědváme na suťovisku, poté stoupáme výše na hlavní hřeben. Ten je způli zabalen do mračna a způli krásně viditelný. Úžasné.



Na hřebeni je už cestička. Putujeme po zamlžené části hřebene (na druhé straně jsou příkré skály) a časem ani nevíme, kde přesně jsme. Padá večer a my stále šlapeme. Mám trochu strach, kde zatáboříme. Horlivě přemýšlím. Cestička klesá podezřele níže. Já bych raději, aby stoupala. Nakonec zastavujeme a táboříme na nejzajímavějším tábořišti, které jsem kdy zažil. Kdyby s námi byl slavný architekt Frank Lloyd Wright, jistě by se jej vybral také. Je umístěno na ostrém hřebínku se skalními výstupy. Stany rozestavujeme na malých plošinkách, jako hnízda vlaštovek.


Není voda (je pouze slyšet z údolí), není žádné dřevo. Není oheň. Jen vařič syčí. Noc je větrná a mlžná.

Pátek - za rozkošemi  Retezatu

Probuzení je skvostné. Silné proudění vyčistilo nebe a před námi se otevřely daleké výhledy na Malý Retezat. Ostrý hřeben za hřebenem. Žebra hor. Jdu na ranní orientační procházku. Zatábořili jsme právě včas. Přesně pod horou Custura.
Vyrážíme zpět a klesáme do kotle pod Custurou. Přecházíme přes sněhové pole a nasazujeme „nesmeky“ – můj letošní vynález. (Dlouho jsem větší blbost nevymyslel.) Za sněhovou plání jsou už blízko jezera – plesa. Plave v nich led. Chlapci neváhají a vrhají se do vod. I já se vrhám, i když notně pomaleji. Je to holé šílenství se v té ledárně koupat.


Dělíme se na dvě skupiny – holky s Petrem zůstávají v táboře a naše pětičlenné mužstvo odchází dobývat horu Papuša. Ta výprava je nádherná, ale i únavná. Jen než dojdeme na hřeben, musíme přejít dva kotle. Zřejmě jsme také už minulého dne podcenili pitný režim a všichni máme jakési mžitky před očima. Stoupáme, občas i lezeme. Dobýváme Papušu. Hory kolem nádherné. Počasí lehce bouřkovité. Cesta zpět je náročná, voda už citelně chybí. Dole v sedle žíznivě cucáme sníh a led s besipkami. Osvěžující zmrzlina! Docházím na místo tábořiště, padám k zemi a upíjím z lahve. Lehce poklimbávám ve spacáku a je mi blaženě. Potom se odbatolím k ohníčku. Máme hezké tábořiště. Chlapci si čtou. Odpočinková nálada. Den završuje čočka.


Večer znaveně usínáme. Na Retezat se snáší sametová noc.


Sobota - bouřná cesta z velkého do Malého Retezatu

Před námi je celý Malý Retezat. S batohy dobýváme vrchol Custury, což není tak docela sranda. Na něm už sranda je!



Za vrcholem je dlooouhý a táhlý sestup do sedla nad Cabanou Buta. Prší a bouří. Padají kroupy. O Retezatu se říkalo, že je obsazený turisty. My vlastně nikoho nablízko nepotkali. Teprve zde vidíme dvojici putovníků. Zalézají do stanu, my obědváme a posléze pokračujeme dál. Cesta se vine pohodlně klečovými poli a pláněmi. Na jedné z nich nás stihne silná bouře. Bije kousek od nás. Dřepíme v kleči. Po dalším kilometru další silná bouře. Schováváme se do malé boudičky, kde utlačujeme pastýře. Padá na nás mírná trudomyslnost. Nerozežene ji ani Speedyho vyprávění zážitků ze slovenské restaurace – „Čo budětě papkať?“ Unaveně zádumčivé nálady rozežene až modrá obloha, slunce, pramen a nádherná bílá skála vévodící pohádkové krajině. Malý Retezat je krasové území, skrytý krajinný drahokam mezi Godeanem a velehorami Retezatu.


Táboříme pod Albele a zůstáváme tu na nedělní den. Kolem nás probíhá pastva, a to i na skaliskách. Až si divíme ovcím, že se jim tam chce.


Hledáme salaš se sýrem. Podle pastevců máme jít kamsi za obzor. Nenacházíme nic. V noci se ozývá děsný řev oslů. Jde z něj až strach. Záhada čeká na ranní rozluštění.

Neděle - den odpočinku - den Páně - den sýra

Vyrážíme na nedělní procházku jen tak bez batohů. Salaš se prý nachází až kdesi hodně nízko v údolí. Cesta k ní je, co se týče horsko-parkovité scenérie, jednou z krajinářských lahůdek. Kompozice karpatských smrků, kleče, travinných pažitů a skal je úžasná.


Salaš samotná je poněkud novodobá, se satelitem, plazmovou televizí. Vše na agregát. Způsobem života se však velmi podobá klasickým salaším. Otevřené ohniště, sýrárna.


Jen je prostornější. Potkáváme velkou bandu turistů. Pozorujeme dojení. Tulíme se k ovcím.


Kupujeme sýr. Sledujeme, jak bača zabíjí hady, kteří jsou … Cestou zpět stoupáme a klepeme holemi před sebou. Máme ze zmijí trochu strach. Odpoledne hédonisticky konzumujeme skvělý ovčí sýr. Máme odpolední bohoslužby. Káže Martin. Nedělně odpočíváme. Svátečně večeříme tradiční skvělé „lodičky“. Snad ještě zmíním rozluštění záhady nočního řvaní. Zřejmě to zhynul osel v nerovném boji s medvědem.


 Navzdory zvířecí tragédii spíme dobře.

Pondělí - bílými krajinami na zelenou plošinu Borascu

Vyrážíme do Godeanu krásnou krasovou krajinou, přes četné škrapy, závrty a propadání.


Jeskyňáři či geologové už mají u otvorů do země svá popisná čísla. Vystupujeme na Piatra Iorgovanului.


 Je odtud nádherný kruhový výhled na Retezat, Oslea, Vilcan, Godean i Tarcu. Na skále potkáváme skupinu Čechů, kteří mi byli z jistých důvodů protivní. Korunu všemu dali sebevědomým překřtěním Retezatu na Řetězat. Postupujeme raději dál cestou, kudy jsem prošel už několikrát, a přesto je pro mě nová.  Na cestě potkáváme stádo ovcí a rozkošné oslíky.



V sedle mezi Godeanem a Retezatem obědváme. Přechod z vápence do vyvřelin je zcela viditelný. Opět padá trochu mlha. Táboříme už na Godeanu, v místě, kde jsem tábořil vícekrát. Část výpravy zůstává na místě a několik mladých mužů s jedním starým jdou navštívit planinu (platformu) Borascu. Už dávno jsem se do ní zamiloval. Fascinuje mě. Uprostřed hor, ve výšce 2000 metrů, rozsáhlá plošina. Na ní divocí koně. Cesta na ni není snadná, vede přes dvě rokliny. Ale stojí za to.




Vracíme se za mlhy a šera. V noci propukla silná bouře s průtrží mračen.

Úterý - mírně vlhký den v horách Godeánských

Vstáváme později. Prší. Když vylezu ze stanu, propukám ve smích.


Místo, kde jsme měli večer ohníček, je proměněno v rybník a uprostřed něj plave kotlík. Fantastické probuzení. Protože prší, vyrážíme až odpoledne. Putujeme dál pohořím Godeán. Spíše traverzy, občas přes vršky, občas kotlem.



Podle mapy končí značka a v reálu také. Cesta je však stále zjevná. Potkáváme několik stád a česky mluvícího pastýře. Nechtě mu přebíráme stádo. Hloupé ovce jdou za námi. Máme o ně strach. Kluci nás brzy doběhli a stádo stáhli pět.


Spíme na hodně větrném místě, pod skalnatým vrcholem s hezkým výhledem. Není tu ani kousek dřeva. Hory Godeán jsou zcela bez paliva. Musíme se spokojit jen s modrými plamínky vařičů.


Středa - od vrcholu putování do údolí - fysicky i duševně

Postupujeme dál, chceme dojít na Tarcu. Dobýváme vrchol Godeán. Všude jsou pastýři a psi. Při obědě pozorujeme vrchol Gugu a nadcházející cestu. Ta se zdá se jasná. Sotva vyjdeme, padá mlha a zjevná cesta mizí. Značky nejsou, pěšinky také ne. Klesáme s vědomím, že jdeme blbě, a zároveň s jistotou, že moc nezabloudíme. Pod námi je přece údolí s výraznou řekou. Docházíme ke dvěma salaším. Opuštěným a divným. Vypadá to tu, jako by pastýři odešli dávno ve spěchu, uprostřed práce.


Jdeme raději dál, kolem žluté řeky.



U říčky jsem čekal cestu. Žádná není. Tak nás čeká nepříjemný traverz přímo nad říčkou. Ta se klikatí. Kolem mlha. Bojím se, že nenajdeme správnou odbočku na Tarcu. Občas stoupáme, občas klesáme, občas lezeme. Nechce se nám brodit. Nakonec končíme na jediném trochu plošinatém místě. Kolem bílá mlha. Cestou pro vodu nacházíme lehce vyjeté koleje v trávě. Opět vaříme na vařičích. Janče je blbě. V lehké depresi a s modlitbou jdeme spát.

Čtvrtek - mlžné Tarcu

Ráno se mlha na chvíli zvedla a já poznávám, že jsme zatábořili přesně u odbočky.


Včera jsme tedy zastavili  včas. Doslova přesně na desítky metrů. Pán Bůh je na nás tak hodný! Pěšina
z Godeanu je vidět, cesta na Tarcu hůře. Po cestě  potkáváme nádherné kamenné salaše, dávno nepoužívané.


Vystupujeme malým údolím do sedla, které je zřejmě hranicí mezi Godean a Tarcu. Nabíráme vodu a opět padáme do vlhké mlhy. Jdeme poněkud mechanicky. Kolem pouze mlha, mlha a mlha. I oběd je mlžný. Jdeme poměrně rychle a bez zastávek. Ono není proč zastavovat, když nejsou ani výhledy. Jediným ozvláštněním   je pastýř se stádem koz.
V nepřehledném sedýlku se mlha na chvíli rozplyne a my chytáme správný směr.  Postupujeme dál, už zase mlhou. Na vrcholu s typickým rumunským jménem Nedeia provádíme orientační manévr: Pokud jsme vskutku na tomto vrcholu (nebyl označen) , musíme jít patnáct minut na východ a potom stále na severovýchod a neztratit směr. Taktika se vydařila i ve chvíli, kdy jsme šli k severu. Směrovka kompasu prozradila, že jdeme slepým hřebenem. Táboříme opět bez ohně, kdesi v mlze.

Pátek - mlžný závěrečný polibek hor a pralesovitý sestup

Ráno se mlha zdvihla. Tarcu je bez mlhy opravdu hezké pohoří!


 Dlouho se neradujeme. Mlha klesá a my jdeme dále. Potkáváme pastýře, který nás ubezpečí, že jdeme dobře do vesnice Poiana Maruluii. Za zhruba dvě hodiny opouštíme hranici lesa, potkáváme značku a klesáme. Klesání je fenomenální! Jednak svou umořující délkou, ale především nádherou přírodního lesa pralesovitého typu. Buky, smrky, lišejníky. Stromy hnijící a polohnijící! Houby. Fantastické. Vše nádherně zelené. Ano, čtrnáct dní jsme neviděli les! Stýskalo se nám po něm.




Časem prosvítá vesnička. Žádný romantický soubor dřevěnic, ale spíše směska novodobých haciend, které znám z Ukrajiny.



Docházíme k obchodu, který je zase starodávně rumunský, a užíváme si běžného jídla. Rajčata, papriky, okurky, sýr a pivo. (Poslední jídlo jsme posnídali – šli jsme s jídlem na doraz.) Odtud autobusem do Otelu Rosu, což je celkem slušné město. A odtud do bájné Sarmezigetušry – římského města. Spíme mezi poli. Po čase opět děláme oheň.


Nad námi naše hory, v dálce slyšet hluková kulisa silnice a k ní vrzání jižních kobylek. Jih + Balkán + Panonie. Jižní rozkoš.

Sobota - krásy římské antiky

 Vyrážíme na prohlídku římského hradiště. Poprvé v životě vidím v nejstarší antické památky. Jsem nadšen. Originální korintské a ionské sloupy, kanelury a především elegantní římské písmo. Procházíme celý areál skrytý mezi zahradami se zeleninou. Potom navštěvujeme muzeum. Ochotný průvodce nám vše anglicky vysvětluje. Kolem budovy musea se válejí kousky antiky. To, co je jinde střeženo, to je tu všude volně k mání. Snad to nikdo nekrade.



Potom nastává martyrium s čekáním na autobus. Čekáme a stopujeme dlouho. Autobus prý nejede. Nakonec jel a my šťastně dojeli do Simerie. A zde nás čeká skvostná hédonistická večeře,
s množstvím výborného vína a skvělého jídla. Milá obsluha, skvělé snaživé kuchařky. Co si přát na závěr více. Snad jen dýmku.


Cesta zpět proběhla v pohodě, poslední tábořiště bylo před hypermarketem v Budapešti.



Na závěr musím zmínit, kdo vlastně jel: 

Martin Machek – zkušený horal a letitý účastník snad všech výprav. Čerstvý Mgr.Petr Šmíd – muž, se kterým bych se nebál jít hodně daleko, a výtečný kuchař-improvizátor. Anet – decentní a věrná souputnice Petra Šmída. Janča Pavlíková – znalkyně všech možných květin, čímž nás všechny ohromovala. Ondra Kotek – citlivý mladý muž statečně přemáhající lenivé nálady (Borascu!).  Jan Šilar – stále veselý člověk schopný snad všeho a s úsměvem. Jeho hláška: „Tak a teď ses odkopal“ se stala okřídlenou. Ondra Svoboda – železný muž držící se stále vpřed, trpělivě čekající na posledního.  Darek Černý, který měl bezedný batoh se zásobami a který i v horách jedl kulturně s utěrkou na kolenou.


A co říci nakonec: Soli Deo Gloria – Samému Bohu budiž sláva!

Jak vzácný skvost je tvé milosrdenství, Bože!
Lidé se utíkají do stínu tvých křídel.
Osvěžují se tím nejtučnějším z tvého domu,
z potoka svých rozkoší jim napít dáváš.
U tebe je pramen žití,
když ty jsi nám světlem,
spatřujeme světlo.



Pro článek jsem si dovolil použít fotky Speedeho (Honzy); Anet a několik fotek z Borascu a arboreta. Moc všem děkuji. Kompletní foto najdete na speedyho rajčeti:http://naspeedovanej.rajce.idnes.cz/Retezat_2013/