Milostný dopis

Je MÁJ, čas lásky. Láska kvete v každém věku a v každém ročním období, 

ale MÁJ, se svou vůní květů a počínajícím letním teplem, růst lásky podporuje a urychluje. 

→ Láskou se sytí lidské nitro. Bez lásky člověk duševně i duchovně strádá.
→ V prostředí lásky pozoruhodně vyrůstají zdravé a sebevědomé děti.
→ V prostředí lásky se hojí letité bolavé rány na duši a napravují pokřivené charaktery.

Ne nadarmo se o lásce se říká, že je nekonečná a není lidským výmyslem. Láska má podle Bible svůj původ od Boha. Milovaný učedník Jan říka: "Bůh je láska."

Když se dobře rozhlédneme, najdeme v našem okolí lidí milující zvláštním druhem lásky. Milují totiž samotného Boha. Mají slzy v očích, když se modlí. Jejich obličej je prodchnut citem k nebeskému Otci, stojí-li před skutečným či pomyslným oltářem.

Ovšem je potřeba říci, že každý z nás je v Biblí vyzýván, aby Boha miloval, aby s ním měl vztah lásky. Proč? Protože tím se napraví mnohé zkažené a zlé, co se táhne se po generace v našich životech.  Jsme pozváni k obnově dávného vztahu z biblického ráje, kdy se Bůh procházel zcela přirozeně mezi lidmi.

Ale jak se dá milovat někdo, koho jsem niky neviděl? Není to snadné. Apoštol Petr to vyjadřuje slovy:  Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí.

"Je tam?"

Ke zvláštní lásce to jsme vyzváni.  Milovat někoho, koho neznáme a nikdy jsme neviděli. Jak se to dělá? K určitému vysvětlení mi posloužil dojemný příběh lásky, o kterém jsem četl.

Uplynulý měsíc, přesně 13. dubna, před osmi lety zemřela v Brně Marie Zahradníčková, vdova po básníkovi Janu Zahradníčkovi. 

Prožili spolu pouze 6 let společného života. Poté byl její manžel vzat na 13 let do komunistického vězení. Sama vychovávala tři děti. Po návratu z kriminálu spolu stačili prožít posledních pět měsíců. Od manželovi smrti až do konce svého života byla vdovou.

Ale jak se zdá, manželova láska byla stále přítomná v jejím životě. Čím to? Měla jeho milostné dopisy plné lásky i bolesti. Četla je až do konce svého života.

Některé zveřejnila a některé, natolik niterné, uchovávala doma, jako vzácné rodinné šperky. Manželova láska ji držela nad vodou. Milovala ho, i když s ní po většinu života nebyl. I pohřeb, jak mi napsal jeden z účastníků, měl tichý radostný tón, totiž znovushledání se svým manželem. Jak různé jsou cesty lásky!

Když jsem příběh paní Marie četl, uvědomil jsem si, že byl v něčem podobný našemu příběhu lásky k Bohu, kterého také nevidíme .

Máme však milostné Boží dopisy. Co je takovým milostným dopisem? Jeden z židovských teolog označil za milostný dopis od Boha právě Bibli. Bible je dopis Boha k lidem, dopis lásky a touhy po lidech, kteří na něj tu zapomínají a jindy jej zcela zavrhují.  Od prvních stran popisuje Boží zápas o člověka. Na mnoha místech je to dopis i drsný. Vážný. Varující. Ale zůstává pozoruhodným milostným dopisem, svědectvím o cestě Boží lásky k lidem. Tento dopis dává růst vznikající víře a starou víru posiluje. 

Ne nadarmo v Písmu čteme: "každým slovem vycházejícím z Božích úst je člověk živ."

A proto doporučuji, milí posluchači, abychom právě v MÁJI, měsíci lásky, otevřeli Bibli a četli ji , jako milostnou poesii, jako milostný dopis. Nezapomeňte láska kvete v každém věku. To platí i o lásce k Bohu.

Psáno pro Český rozhlas a upraveno pro Bratislavu. 

MUDr. Pravdomil Dostál - kazatel evangelia

V těchto dnech uplynulo deset(!) let od úmrtí skvělého muže. Tehdy jsem napsal vzpomínku. Byl to článek v řadě na na blog. (zde)  Po deseti letech ji z úcty k tomuto muži oprašuji v téměř původním znění, jen  doplněnou o lepší obrázky, s poznámkami. 

V pondělí ráno (26.4.2010) mi tatínek oznámil, že zemřel Pravdomil. Překvapení. Často mluvíval z kazatelny o nečekaných odchodech a najednou se to stalo i Jemu. Smrt hrála v jeho kázání jednu z hlavních rolí. Ale nikdy nezvítězila, vítězem byl vždy Pán Ježíš Kristus.

Pravdomila jsem vlastně osobně téměř vůbec neznal. Nevím, jaký byl lékař, jaký byl přítel. Byl přece jen o dvě generace starší. Prohodili jsme spolu spíše pár zdvořilostních slov. Ale přesto můj život ovlivnil zásadně. Znal jsem ho poměrně důvěrně jako tzv. "laického"  kazatele od svého dětství. (Slovo "laický" je ve vztahu k Pravomilovi naprostý nesmysl.) Už od dětství se u mě projevovala pozdější profesionální deformace - rozlišoval jsem, kdesi ve skryté dětské duši, kazatele živé a sušší. Jednoznačně nejživější rétor byl právě MUDr. Pravdomil Dostál. 

Živý byl jednak projevem - mluvil hromovým hlasem. Jednak ilustracemi, často divokými, z velmi všedního života. A to mě bavilo. A potom se živost projevovala zvěstí evangelia, ve které nechyběl temný hřích, radikální pokání a odpuštění v kříži Pána Ježíše Krista. Osvěžující zvěst evangelia, padající jako hromový vodopád zpěněných vod. To jsem si jako dítě užíval. Když šel na kazatelnu, připomínal mi velkého ledního medvěda.

Pravdomil měl zásadní vliv na můj duchovní život. Zatímco jiní kazatelé mě ovlivnili podvědomě, on přímo a jasně. Právě díky jeho kázáním jsem si uvědomoval zvěst evangelia. Nejvíce na jedné obyčejné biblické hodině uprostřed prázdnin, kdy jsem byl sklíčen svými vnitřními strachy. Tehdy jsem uslyšel ujištění: "Pán Ježíš Tě má rád." Tu obyčejnou biblickou hodinu považuji za nejzásadnější přelom v mém životě. Později jsem si kázání vyžádal a schovávám je jako vzácnou relikvii.

Pravdomil je pro mě dodnes vzorem v kázáních, zejména v ilustracích. Miloval jsem je a podle jeho vzoru je zasazuji i dnes do svých kázání. Nejvíce jsem prožíval ty nejsyrovější. Nezapomenu na silvestr, kdy dostal úkol mluvit na téma: Ježíš Kristus je život. Mluvil o strachu ze smrti, vše podepřeno příběhy z ordinace a od sousedů, potom přešel ke strachu ze života, napětí vrcholilo. "Zrovna nedávno," pokračoval klidně Pravdomil, "jsem odřezával jednoho oběšence, nedaleko odtud. Byla tma, hluboká noc, bylo mi všelijak. Volali mi potom z bezpečnosti, že jsem špatně vyplnil úmrtní list...." V sále bylo napjaté ticho, sestry zhluboka dýchaly. Tu se sálem rozeznělo evangelium v podobě, jakou jsem miloval: "A právě do tohoto temného světa přichází Ježíš aby řekl - Já jsem život." To byly momenty, kdy mi docházelo, co je to radostná zpráva o přeslavném Spasiteli.

Pravdomil o sobě kdysi řekl: "Kážu dobře a rád". Už ta věta o něm vypovídá vše. Miloval přímost, řekl to, co se jiní neodvažovali říci. (Občas i něco plácl.) Kázal opravdu dobře a rád. Později jsem rád sbírával, jako tajný ctitel, jeho výroky. Třeba: "Prosil bych jedny teplé papuče a kávu". Jindy přání bratru slovutnému bratru dr. Urbanovi: "Jene, sedmdesátka na krku, smrt přede dveřmi...". Dalo by se dlouho citovat jeho větičky.

Večer, když jsem se o smrti tohoto milého a vzácného muže dozvěděl, jsem si vzal do postele složku se svými zápisky Pravomilových kázání. Mám jich desítky.

Beru do ruky třeba to o "krávách bázánkých" - jak tehdy i intonací a mocností hlasu zpodobnil mocnou pohanskou krávu. Beru další lístek a slyším ten naléhavý hlas linoucí se z čtvercového reproduktoru v chodbě. Tón byl naléhavý rytmicky modulovaný. Mnohokrát opakoval: "Ovce moje hlas můj slyší a já je znám a ony následují mne." Nebo jindy opakované zvolání: "Nesmíš nikdy zapřít Pána Ježíše Krista."
Ach. Jak se stát věčným? Spojit se s věčným evangeliem. On to udělal. Nemlčel. Kázal nejen v církvi, ale i ve všední den. Přátelé o něm věděli, že je křesťan. Plody jeho kazatelské práce si budou generace předávat dál.

Samému Bohu budiž sláva a dík, že nám dal takového bratra +!+!+