pondělí 31. května 2010

Rumunsko - Lotru, Surean, Paring 2009

Sice po roce, ale přece uveřejňuji zprávu z putováíní po Rumunsku

Lotrovské hory byly pro mě místem návratu, stejně jako Paring. Moc jsem se těšil. A opět, jako každý rok, prohlašuji, že loňské putování bylo naprosto nejlepší ze všech, co jsem kdy zažil.
S o b o t a
Předehrou puťáku byl nádherný východní trh v Simerii, o kterém jsem si myslel, že díky EU zanikne. Okurky, rajčata a další zelenina, a k tomu ovčí sýr, stařeček s košťaty a další s vyřezávanými lžičkami. Sen, naprostý sen.


Cestujeme vlakem dál. Ještě pivko v Talmacii a ještě pár zastávek vlakem. Vystoupili jsme v malé vesničce pod horami, Canleiny Mici, nabrali jsme vodu z obecního pramene a začali stoupat.
Nejdříve romantická pěšina mezi poli, potom výše a výše, cesta se dělila a ztrácela, a my začali tušit, že další nástup nebude snadný. Odměnou jsme dostali nádherné výhledy do údolí a směrem k pohoří Fagaras. Spali jsme ve svahu u malé boudičky. Pohodlí nulové, ale vyspali jsme se.


N e d ě l e
Martin Machek měl výborné, lehce depresivní kázání z knihy Kazatel a potom jsme putovali dál zalesněným hřebenem, který měl charakter nástupního "spojovacího hřebínku". Nebylo cesty, nebylo pěšinky. Občas se nečekaně objevila pěšinka a zase zmizela. Frekvence značek - jedna za den. Spíme v suchém sedýlku, s množstvím kopřiv. Kdysi tu zřejmě stávala stáda cestou do hor. Večeříme hédonistické "rumunské lodičky". Pita chléb s masem. Na toto jídlo nikdy nezapomenu. Kvalita interhotelu uprostřed karpatské divočiny a bezcestí. Díky, Olgo a Martine!


P o n d ě l í
Stoupáme a charakter lesa se mění. Objevují se smrky a místy je i malá planinka. Potom opět hustý les. Tušíme, že jsme u cíle.


Jako zjevení se před námi objevují kýžené holiny - polany. Potkáváme sestry krávy a také první pastevce s povozy. Teprve zabydlují hory. Jsou s nimi i děti. Nádhera. Jemně stoupáme traverzovou cestou s nádhernými výhledy. Potkáváme zničenou horskou chatu a u jedné salaše na bočním výběžku spíme. Kolem divocí koně. Pravá karpatská pohoda.



Ú t e r ý
Pokračujeme dále po nádherných kopcích, které mají ještě ostré vršky.

Děcka si po cestě našla klouzačku na ledě a já si našel potůček k osvěžení a obmytí těla. Kopce jsou opět neuvěřitelně rozkvetlé pěnišníky. Stoupáme na růžovou horu, první vyšší horu putování - a po ní, v zjevně vyšších partiích pokračujeme. Hory začínají být oblejší. V sedle, na křižovatce hor, táboříme. Začíná trochu pršet. Večer jdeme navštívit salaš. U salaši terénní Mitsubischi a pastevci jsou přihroublí. Nabízejí nám svou ženu. Raději se s Liborem vracíme. Hlavně že máme vodu. Večer zbytek výpravy koupil večer něco sýra. Pravá salašnická pohoda nás teprve čeká.

¨

S t ř e d a
Prší a Doris není nejlépe. Tak chvíli odpočíváme. Je to zasloužené. Obhlížíme spojovací traverz a odpoledne vyrážíme. Orientace je zřejmá a zcela jasná. K našemu překvapení však trapně končíme v hustém lese a ztrácíme cestu. Prosekáváme se nechutným traversem a smrkovým hustníkem, s pocitem obav, kam dojdeme. Cestu nacházíme asi za hodinu. Je široká, téměř pro pár volů. Ztratili jsme ji někde na kopci. Poučení: ,,Cestu hledej vždy na začátku bloudění."
Odměnou za nechutné putování je nám návštěva další salaše. Je krásná, dva staříci v ní. Vypadají spokojeně a i my jsme spokojení. Dostáváme šíleně slaný sýr. Posedíme, sledujeme "salašnický hukot". Je tu milo a útulno. Muži moc nemluví. Táboříme nedaleko odtud, v místě zbořené salaše.




Č t v r t e k
Ráno se osvěžujeme v místním potoce a stoupáme výše a výše. Dnes máme dobýt horu Steflesti - nejvyšší bod pohoří Lotru. Stoupání je to řádné, hodně řádné. Steflešti je tradiční dvojitý kopec, takže, když si člověk myslí, že je už nahoře, krutě se mýlí.
Z vrcholu je nádherný výhled na Paring, Sebeš, Lotru, Latorei, Cibin, Capaciny. V dálce dokonce Retezat. Horské partie začínají být opravdu horské. Prudké, skalnaté kotly, dole jezírka. Na opačné straně zase nádherný semiš trávníků.



Večer jsem si vyšel bosky po onom semiši na horu (a zlomil si malíček.)
Potkáváme rovněž terénní auta. Poláci. Zastavili, vodu dali a jeli dál. "Fajnie gury", řekli a mohutnými koly rozbrázdili nádherný semiš a kleč. Propíchat pneumatiky se chce! Ale západ slunce vše vynahradil. Je lehce větrno, ale krásně.





P á t e k
Sestup ze semišových planin, po skalnatých hranách hlubokých kotlů. Jdeme lehce, kocháme se, zastavujeme a malujeme Pod námi zbytky sněhu, jezírka. Opravdu hory s velkým "H".



Potom začínají mongolské pláně. Den, na který jsem se léta těšil. Pravda, já zažil Lotru v létě, kdy bylo vše zežloutlé. Ale vzpomínky se vracejí. Je to sen, být po více než dvaceti letech zpět! Moc jsme dnes neušli. Táboříme na jedné z plání.



S o b o t a
Opět mongolské zelené pláně! Od obzoru k obzoru.


V jedné ze salaší kupujeme vynikající sýr. Snad nejlepší za celé putování. Osazenstvo milé, salaš moderněji zařízená.



Putujeme dál a je nám trochu smutno. Víme, že se brzy rozloučíme s Martinem a Honzou. Krajinou se nesou mohutné rány. V sedle zjišťujeme, že je produkují nákladní automobily. Na malém pažitu jíme, naposledy v sedmi hrajeme bang a loučíme se s našimi milými přáteli. Je nám smutněji. Jdeme po prašné cestě, na které prach ještě víc rozdmýchávají náklaďáky. Zuřím, když vidím řemeslnou zručnost cestářů, kteří starou silničku rozšířili tak, že na jedné straně strhli svah i se stromy, jiné tam nechali stát na kraji. Na druhé zase zasypali stojící stromy. To vše za peníze z fondů EU. Ostudné. Stavařské srdce krvácí.
Vděčně cestu opouštíme a jdeme geomorfologicky zvláštní lesní traverzovou cestou, kde jednou máme údolí zleva a po čase jiné zprava, vedoucí opačným směrem. Za chvíli se před námi objevuje ráj, který zahání chmury. Čistá, opuštěná salaš, zásoby dřeva, pramen a malá přehrádečka, kde se zanoří člověk ve stoje! Přichází den, na který jsme čekali. Den velkého odpočinutí. Večerní procházka přírodním parkem se solitérními smrky věští, že tady se nám bude hodně líbit.



N e d ě l e
Pokračuje den na dosah ráje. Ranní bohoslužby s kázáním Libora. Padá rozhodnutí tady zůstat celou neděli. Jíme ovčí sýry, zapékané s mateřídouškou. Malujeme, připravujeme vernisáž, kulturně se vyžíváme. Den odpočinutí jak výborné víno!



P o n d ě l í
Vyrážíme celkem brzy. Před námi je Paring. Na kopci opět trapně ztrácíme cestu. Dnes vím, kde byl omyl. Poučení: ,,Když máš zabočit trochu doprava, v krajině to znamená hodně! Vždy je však lepší se vrátit." Klesáme a klesáme. Prudký svah, bezcestí, a polomy. Jsme opět v údolí, potkáváme lidi. Po asfaltové cestě serpentinami stoupáme do sedla, kam jsme měli seběhnout. Dost kilometrů na délku a pár set výškových metrů navíc. Začíná pršet. Průtrž mračen a bouřka nás stihne v malém igelitovém přístřešku, kde se zřejmě prodává čerstvý sýr. Promoklí sedíme a pozorujeme ženu s hromničnou svící v ruce. Opět jeden ze snů. Když vidím upřímný obličej modlící se ženy, skoro bych si snad hromničnou svíci pořídil taky.
Odtud stoupáme, a zase se vracíme, a opět stoupáme prudší cestou, až na hřeben. Prší, stavíme stany a čekáme, co bude dál. Libor s Katkou definitivně vstoupili do svého světa. Petrovi je smutno. Doris tmelí kolektiv. Po dlouhém hledání nacházím pramen a opuštěnou pláň s rozbitými salašemi.

Ú t e r ýČekáme na lepší počasí. To však nepřichází. Je mlha a mlha. Cesta dál uzavřená. Na naši louku přichází bača se stádem. Ovce nádherně a pečlivě ohoblují travní porost. Živý kombajn. Psi nás tradičně obtěžují. Večer jdeme na procházku a vyhlížíme trhliny v mracích. Uleháme s nadějí lepšího zítřka.


S t ř e d a
Vyrážíme vzhůru, ke štítům Paringu. Nádherné scenérie před námi a kolem nás, včetně jezírka uprostřed zelených plání. Hledáme cestu a začíná pršet. A cesta dál není k nalezení. Jen hustá kleč. Nakonec procházíme horským kotlem a ptáme se bači. Od něho objevně zjišťujeme, že máme jít vzhůru. Značky jsou kdesi v údolích. Jdeme směr sedlo. Mračí se a bouří se.
Zázrakem Božím pak nacházíme ve svahu maličkou plošinku, oddělenou do svahu korytem. Stavíme stany a když jsou dostavěné, začíná pršet a bouřit, zdvíhá se snad vichřice. Kolem je "Boží dopuštění" a my hrajeme bang. Je nám fajn. Mezitím vichr zdeformoval Liborův stan. Noc trávíme v něm. Občas leží na nás. Divoko je na Paringu a bude hůř!



Č t v r t e k
Vystupujeme traversem do sedla a potom po hřebeni k vrcholu. Chceme přejít hřeben. Zdvíhá se vítr, prší, je mlha. Pláštěnka plandá, je zima. Nakonec vše vzdáváme a vracíme se. Vrchol Paringu zůstane nepokořen. Cestou zpět se s tím těžko vyrovnávám. Jdeme, spíše skáčeme, po mokrých kamenech. Potom klečí. Doris pronáší pověstnou větu: ,,Nejhůř z nás je na tom Zababa. Mě s Petrem hřeje mládí, Libora a Katkou láska a Zababa....".





Končíme v salaši, dosti zdecimovaní. Z posledních sil lámeme mokré dřevo a rozděláváme oheň. Sušíme. Je neuvěřitelné, že kousek nad námi je taková slota. V noci opět prší. Jsme rádi, že nemusíme rozbalovat nechutné vlhké stany.



P á t e k
Sestupujeme do údolí. Navštěvujeme naposledy salaše. Je tu krásně. Cesta je fajná. Potkáváme tradiční tajemné vodní stavby rumunských techniků z dob, kdy poroučeli sněhu, větru a vodě. Ze štoly vyvěrá potok. ten teče po vodních mostech do náhonu vedoucího po vrstevnici, odvádějícího vodu neznámo kam. Podivné, tajemné.
Nad námi masiv Paringu, zahalený v mlze. Opět tam bouří. Skoro bych nevěřil, že jsme tam včera byli.





Na asfaltové cestě stopujeme. Zastavuje nám nová Dacia a brzy jsme v Petrosani. Umývám si své nohy v místním bazénku. Je to holá nutnost, nikdo by se mnou nepřežil v kupé. Potom večeře a noční přípitek. Ve večerní Simerii čekáme na vlak, popíjíme pivo a je nám fajn. Já jsem si dal trochu víc, abych mohl popovídat s Liborem. Pak už jen spánek ve vlaku a domů.

Co říci na konec?

Jen a jen:

"Soli Deo Gloria!"

"Samému Bohu budiž chvála!"

neděle 2. května 2010

P r a v d o m i l


V pondělí ráno mi tatínek oznámil, že zemřel Pravdomil. Překvapení. Často mluvíval z kazatelny o nečekaných odchodech a najednou se to stalo i Jemu. Smrt hrála v jeho kázání jednu z hlavních rolí. Ale nikdy nezvítězila, vítězem byl vždy Pán Ježíš Kristus.

Pravdomila jsem vlastně osobně téměř vůbec neznal. Nevím, jaký byl lékař, jaký byl přítel. Byl přece jen o generaci starší. Prohodili jsme spolu spíše pár zdvořilostních slov. Ale přesto můj život ovlivnil zásadně. Znal jsem ho poměrně důvěrně jako tzv. "laického" kazatele od svého dětství. (Slovo "laický" je ve vztahu k Pravomilovi naprostý nesmysl.) Už od dětství se u mě projevovala pozdější profesionální deformace - rozlišoval jsem, kdesi ve skryté dětské duši, kazatele živé a sušší. Jednoznačně nejživější rétor byl právě MUDr. Pravdomil Dostál. Živý byl jednak projevem - mluvil hromovým hlasem. Jednak ilustracemi, často divokými, z velmi všedního života. A to mě bavilo. A potom se živost projevovala zvěstí evangelia, ve které nechyběl temný hřích, radikální pokání a odpuštění v kříži Pána Ježíše Krista. Osvěžující zvěst evangelia, padající jako hromový vodopád zpěněných vod. To jsem si jako dítě užíval. Když šel na kazatelnu, připomínal mi velkého ledního medvěda.

Pravdomil měl zásadní vliv na můj duchovní život. Zatímco jiní kazatelé mě ovlivnili podvědomě, on přímo a jasně. Právě díky jeho kázáním jsem si uvědomoval zvěst evangelia. Nejvíce na jedné obyčejné biblické hodině uprostřed prázdnin, kdy jsem byl sklíčen svými vnitřními strachy. Tehdy jsem uslyšel ujištění: "Pán Ježíš Tě má rád." Tu obyčejnou biblickou hodinu považuji za nejzásadnější přelom v mém životě. Později jsem si kázání vyžádal a schovávám je jako vzácnou relikvii.
Pravdomil je pro mě dodnes vzorem v kázáních, zejména v ilustracích. Miloval jsem je a podle jeho vzoru je zasazuji i dnes do svých kázání. Nejvíce jsem prožíval ty nejsyrovější. Nezapomenu na silvestr, kdy dostal úkol mluvit na téma "Ježíš Kristus je život". Mluvil o strachu ze smrti, vše podepřeno příběhy z ordinace a od sousedů, potom přešel ke strachu ze života, napětí vrcholilo. "Zrovna nedávno," pokračoval klidně Pravdomil, "jsem odřezával jednoho oběšence, nedaleko odtud. Byla tma, hluboká noc, bylo mi všelijak. Volali mi potom z bezpečnosti, že jsem špatně vyplnil úmrtní list...." V sále bylo napjaté ticho, sestry zhluboka dýchaly. Tu se sálem rozeznělo evangelium v podobě, jakou jsem miloval: "A právě do tohoto temného světa přichází Ježíš aby řekl - Já jsem život." To byly momenty, kdy mi docházelo, co je to radostná zpráva o přeslavném Spasiteli.
Pravdomil o sobě kdysi řekl: "Kážu dobře a rád". Už ta věta o něm vypovídá vše. Miloval přímost, řekl to, co se jiní neodvažovali říci. (Občas i něco plácl.) Kázal opravdu dobře a rád. Později jsem rád sbírával, jako tajný ctitel, jeho výroky. Třeba: "Prosil bych jedny teplé papuče a kávu". Jindy přání bratru slovutnému bratru dr. Urbanovi: "Jene, sedmdesátka na krku, smrt přede dveřmi...". Dalo by se dlouho citovat jeho větičky.

Večer, když jsem se o smrti tohoto milého a vzácného muže dozvěděl, jsem si vzal do postele složku se svými zápisky Pravomilových kázání. Mám jich desítky. Beru do ruky třeba to o "krávách bázánkých" - jak tehdy i intonací a mocností hlasu zpodobnil mocnou pohanskou krávu. Beru další lístek a slyším ten naléhavý hlas linoucí se z čtvercového reproduktoru v chodbě. Byl naléhavý rytmicky modulovaný. Mnohokrát opakoval: "Ovce moje hlas můj slyší a já je znám a ony následují mne." Nebo jindy opakované zvolání: "Nesmíš nikdy zapřít Pána Ježíše Krista."
Ach. Jak se stát věčným? Spojit se s věčným evangeliem. On to udělal. Nemlčel. Kázal nejen v církvi, ale i ve všední den. Přátelé o něm věděli, že je křesťan. Plody jeho kazatelské práce si budou generace předávat dál. Samému Bohu budiž sláva a dík, že nám dal takového bratra.