Zababův rok 2023 | Ohlédnutí

Tak na Slovensku žiji už více než 3 roky. Čas opravdu letí. V Bratislavě se ze mě stal více kosmopolitní člověk. Donedávna jsem měl pocit, že Česko je pupkem světa.
Zde, v  „zahraničí“, si uvědomuji, jak jsou dějiny Evropy provázané. Vidím, jak oba Č-S  národy jsou jen malými políčky na velké šachovnici dějin světa.
A současné světové dění mi můj pocit jen umocňuje.

Bratislava, kdybych vylezl na střechu

Měl jsem Slovensko vždy rád a baví mě tu žít. Mám tu už svá milá místa, kam se vracím, ale stále objevuji něco nového v Bratislavě, v okolí, ale i dále od hlavního města. Například letos jsem, díky pravidelným pracovním okolnostem, začal poznávat kraj kopanic pod Bílými Karpaty. Území, kam utíkali češti exulanti, kraj sester Royových, kraj pod majestátnou Velkou Javorinou. A dodnes si nejsem jist, co znamená onen pojem „kopanice", i když jsem hledal ve stejnojmenné  monografii Mikuláše Huby. Intuitivně to už tuším.

Kraj pod Javorinou. Políčka jsou už zcelena v lány...

Život v Církvi bratskej na Cukrové

Často dostávám otázku, jak se ve sboru CB na Cukrové cítím.  Naše společenství je velké, pomalu stárnoucí společenství, které má své složitosti a nároky. A ani já jsem nebyl vždy svědomitým pastýřem sboru. Dosti často jsem své působení líčil v šedavých až temných barvách. Ale na konci roku jsem se vnitřně uklidnil a vděčně konstatuji: „Vůbec nelituji.“ Člověk by měl s přibývajícími léty tendenci zlenivět, ale v Bratislavě to nehrozí. Místní společenství mě přece jen posouvá k nevídaným výkonů. 

Byl jeden divoký den a nebo dni.... a furt ještě dobré

Dokonce jsem si pořídil online diář. Já, co si (ne)vystačil s hlavou, funguji snad i trochu koncepčněji, vykazatelněji, snad i více promýšlím, co dělám. Ptám se, o co mi v životě jde.

A také se ptám, k čemu je církev? Znovu a znovu jsem se letos vracel k ostrému komentáři jednoho z mých kamarádů: "Mám dojem, pokud to trochu vyhrotím, že hlavní starostí některých denominací dnes je, aby lidé žijící v hříchu do pekla kráčeli důstojně..." Ta věta dává mnoho otázek. A tak se musím znovu ptát, co je to evangelium, čemu věřím.  

Neděle

Zároveň mě zdejší společenství podarovalo vzácnými a krásnými vztahy. Zažívám mnoho přejných projevů lásky a úcty. A vážím si jich. Ano, jsem v Bratislavě rád.

Společný oběd

Z nedělních instalací - artefakty ze života Eliáše

Slovensky stále neumím. I když občas "dačo poviem", ale sám slyším, jak věta blbě zní. 

Církevní snehulák

Nějak se na mě lepí církevní funkce. Jako tzv „senior“, mám mírně na starost západoslovenskou oblast církve. A tak organizoval veselá regionální setkání kazatelů a postupně navštěvuji jednotlivé místní komunity.

Jedno ze setkání kazatelů. "Kdo se povyšuje bude ponížen"

K tomu jsem se stal administrátorem malého sboru na Staré Turé. Jezdím tam dvakrát měsíčně. Je to zodpovědnost, kterou si s každým měsícem uvědomuji vážněji. Ale je to i příjemná oddychová změna a rozšíření duchovních, vztahových i krajinných obzorů.  

Jsem také členem komise, která má na starost transformaci zanikajícího sboru v Trenčíně na jiný útvar. Což je činnost, kterou nikdo nikdy nedělal, a tak všichni se učíme za pochodu.

Rok návštěv

Celkem často ke mně přijíždí návštěvy z Čech. Jsou to dávní přátelé, ale i jejich rodiny. Stávám se průvodcem po Bratislavě, což mě baví. Společně vaříme a večer, když děti usnou, otevřeme láhev vína z malokarpatských svahů.

Račianské vinice - přímo v Bratislavě!

  
Jeden jarní večer jsme udělali rodinnou akci a navštívili jsme s bráchou, jeho ženou a mojí sestrou muzikál Bedári ve skvělém slovenském provedení. Moc hezký večer. Pěkně jsme si řízeně poplakali a byli u toho šťastní. 

Občas se zadaří návštěva českých a moravských luhů a hájů. Rád vzpomínám na prvomájovou cestu do Polabí za svou rodinou, za kamarády v Kristu Liborem a Evou, vše stylově májově zakončeno návštěvou divadelního představení v Praze: Veronský případ (Romeo a Julie :-).

Hráli to nadšení začínající herci...

A při ohlédnutí se mi vynoří vzpomínka na rychlonávštěvu ve Frýdku-Místku, kdy jsem zažil křest Matyho, kluka kterého jsem poznal v batolecím věku .

Maty je zrovna pod vodou! Na snímku můj vynikající nástupce ve Frýdku Lukáš a moje maličkost

 Psavý rok

Hodně jsem psal. Není to ale poznat na mém blogu. Už nezbývalo síly zavěsit některá dílka na web, a tak zůstávají roztroušena v různých periodikách. Měsíčně jsem psal pro českou Bránu o slovenské větvi „Církvi bratskej“. Pro českotřebovský sborový časopis Badyán jsem spisoval vzpomínky na své první kazatelské místo. A prožil jsem u toho hezké zasněné chvíle. 

Psal jsem i pro další periodika… prostě spisoval jsem jako „mourovatej“. Při ohlédnutí zpět, otírám své čelo a chladím klávesnici.

Pravidelné výpravy

K mému roku tradičně patří i putování. Pěší chůze s batohem mi prospívá na těle (zhubnu) i na mysli (mám v hlavě hlavně věci putování)

A tak jsme v červnu absolvovali nádhernou „štvordňovku“ do vysokých hor rumunského Retezatu. Více *zde*.

Moje malůvka jednoho z nejhezčích míst

Dále jsme čtrnáct dní jsme táhli Maramurešem. Opět rumunské pohoří u ukrajinských hranic. Byl jsem tu mnohonásobně nadšen zachovalostí zdejší obdělávané „kulturní“ krajiny. Putování jsem nazval „Psí“. Proč, to se dozvíte *zde*.

Na podzim, jsa inspirován častými návštěvami Staré Turé, jsme vyrazili do kraje moravských a slovenských kopanic. Bylo krásně. I nealkoholický Baileys jsme si dali. Více *zde*.

Když píšu „vyrážíme“, tak ptáváte: "Co to je za skupinu?" Pokaždé jiná sestava. A to je právě super.

Kromě vícedenních výletů rád vyrážím na malé výpravy. Jedna byla nezapomenutelná. Vyrazili jsme na jaře s Dalimilem k soutoku Moravy a Dyje. Zrovna zapršelo. Voda v lužních lesích se zvedla. Když jsme měli řeku kolem pasu, raději jsme změnili trasu :-).  

Kudy dál? Bereme "roha"...

Musím rovněž zmínit krásnou cestu na kolech do Vidně s kamarádem a bratislavským povzbuzovatelem, Zdeňkem Vojtíškem. 

Slovensko za námi a Vídeň před námi 

A mnoho výletů s místopředsedou místního staršovstva, který o můj odpočinek něžně pečuje.

Předjaří na Inovci. Na nás se dívá bratr Dušan. 

Cesta na Východ

Na konci srpna jsem si vyhlásil týdenní studijní volno a odjel na Ukrajinu, k zakarpatským přátelům. Poctivě jsem se vzdělával. A také navštívil milé kamarády v Kristu. 

Milovaná Čuntulka

Kamarád Ivan, který žije tím nejprostším životem.  "Jsme chudí, ale jsme spokojeni" 

Viděl jsem v jejich životech i v jejich očích obavy z války, z budoucnosti i z korupce, která je největším problémem Ukrajiny. Viděl jsem strach matek a babiček o své syny a vnuky. Viděl jsem fotky mrtvých. Slyšel jsem horských sanatoriích pro chlapce bez rukou a nohou. Vrátil jsem se se smutkem v srdci. Válka je vůl a Putin taky.

Volby

Prožil jsem letos dvojí volby. Na českém velvyslanectví jsem volil prezidentku a později v Mladkově prezidenta. Ten na podzim vyznamenal RNDr. Miroslava Nevrlého a další skvělé osoby, čímž mě velmi potěšil.

Český president předává, k mému obrovskému překvapení,
ocenění RNDr., Miroslavu Nevrlu, přírodovědci (znalec netoýrů), spisovateli a tulákovi. 

Horší byly volby na Slovensku. Nedělní bohoslužby po osudném víkendu byly ponuré a smutné. Vláda věcí zlých se vrátila na Slovensko. Špatný kabinet vystřídal rozhádaný. Smutné a temné.

Časy konců

Jsem rád, že letos jsem mohl vyprovodit na polední cestu méně svých přátel a bratří a sester než vloni. Vážil jsem si možnosti pronést „rozlučkovou“ vzpomínku na pohřbu Halinky Heczkové. Na poslední cestě jsem mohl doprovodit vzácného muže sboru na C4, bratra Blaha Číčela. Den po Vánocích nečekaně zemřel bratranec, děsivě mladý. To byl šok na závěr roku.

Letos také skončilo čtvrtstoletí mého působení v Radě Dorostové unie (DU). Toto moje rozhodnutí uzrálo na skautském kurzu DU, při stoupání k slibovému ohni. 

Tady a teď se to stalo...fotografie z cesty ke slibovému ohni

Pán Bůh (věřím, že to byl On) mi tam řekl: „Už stačilo.“ Zažil jsem prehistorii i zrod této organizace. Vytratil jsem se s naplněným srdcem, vděčností a s dobrou nadějí. I když se samozřejmě objevují stařecké otazníky. Na sedmdesátinách Honzy Homolky, legendárního tajemníka DU, jsem si uvědomil, že se zařazuji mezi emerity tohoto sdružení.

Stařecky mě potěšilo poděkování

Co zbyde z vymačkaného citronu?

Byl to naplněný rok a těžko se rozlišují podstatně příběhy od nepodstatných, důležité maličkosti od  běžné rutiny. Ale i ty běžné měly svou váhu. Tedy už jen heslovitě: 

Nezapomenu na návrat do Třebové s přednáškou o Slovensku a můj zápas s málo funkční technikou | Na poslední cestu jsem doprovodil auto a nové zatím nekupuji. |  Nezapomenu na týdenní pobyt pod magickou horou Oblík, kde jsem mohl s teenagery prožít famózní a duchovní tábor |  Rok jsem začal natáčením potcastu s Janou a Kubou. V rádiu už jsem byl, ale potcast ve slepě a s svou uvolněnou atmosférou, to byl nový zážitek. K poslechu *zde*  |  A akce Dunajská kačica s vyráběním lokšů, které se nedařily, to bylo taky hodně super. |

Náročný rok je u konce. Poslední půl rok jsem si pečlivěji plánoval čas a uvědomil si, že dny jsou přeplněny a už se do nich moc nevejde. Nikdy před tím jsem takový pocit neměl.

Soli Deo Gloria – Samému Bohu budiž sláva +! + ! + .
(Kéž k tomu mohu nesměle přispět i já.)