pátek 21. září 2018

Líné putování Kysuce - Beskid Żywiecki


Na konci prázdnin je člověk po dovolených unaven, proto je líné putování celkem případné. Akce Pozdní sběr už několik let úspěšně plní funkci odpočinkového vydechnutí.


Letos bylo putování ještě více odpočinkovější a bez námahy, snad až na mezi trapnosti. Za čtyři dny jsme ušli 40 km, tedy každý den 10 km. (Loni jsme cca 60 km)  Vstávali jsme pozdě, šli jsme pomalu a navíc jsme se stavovali
u „schronisek“ (polské turistické ubytovny), na pivíčko, kávu a další pochutiny.


Ale od začátku

Začali jsme v neděli večer v Čadci, vlakem dvě zastávky do půvabné staničky Oščadnica. 

Autor: Pudelek (Marcin Szala) 

Z ní už snadno, lehkým výstupem nad hřeben vedoucí až na Velkou Raču. Tábořili jsme u podivných bunkrů, na loukách,  v blízkosti romantického remízku. Plápolající oheň nikomu nevadil, ani několikrát projíždějícím myslivcům. Večer jsme popíjeli pozdní sběr a bylo nám moc hezky.

Útok na Raču

Fakt nevím, jak jsme to dokázali, ale Raču jsme dobyli až k večeru, byť se jedná o poměrně banální výstup. Ale vstali jsme celkem pozdě...


...pomalu stoupali, kochali se. 



Před odchodem jsme se ještě  zdrželi marným vytlačováním terénního vozu pana agronoma, který zapadl do bažinky.  Náhon na čtyři kola + šest párů rukou, ale bylo to marné. Vysvobodil ho až traktor. Příjezd zachránce jsme již sledovali při stoupání na Raču. Leč záhy jsme našli přístřešek se studánkou a dali si tu oběd. (Asi hodinu po vyjití...


Pod vrcholem jsou sjezdovky, kde jsme se stavili v místní občerstvovně na pivo. Potom už jen táhle stoupat. Rača samotná je plochá hora, s plochou rozhlednou a plochými výhledy do dáli. 


Bylo vidět hezky Tatry i Lysou horu. Trochu nás lákalo schornisko, ale představa příjemného večera u ohně byla lákavější. Ustlali jsme si pod horou na krásných loukách, kde se na polské straně letos jistě páslo. 


S obavami kopu ohniště. Zapomněl jsem si sekáček, ale na ten nezapomněl Štěpán. Měl ho vynikající, jak svým tvarem,  tak ostrostí. Přímo se s ním daly krájet celé široké drny.  Opět večer, pozdní sběr, večeře, povídání.

To už je ráno...


Po hřebeni Kysuc a Žiweckého Beskydu

Ráno si odskočil Štěpán do schoniska pod Račou na snídani a laskavě doplnil i zásoby vody. Opět poměrně pozdě jsme vyrazili a kochali jsme se nádhernými výhledy do různých stran. 


Lehoulince pršelo a cesta se celkem táhla, ale cíl cesty se zjevoval stále blíže: Przegibek. To místo mě fascinovalo i z mapy. Malá osada ve výšce 1000 m. nad mořem.


Překvapivě obydlená, se schoniscem, bačoviskem, kapličkou a spoustou hezkých domečků. Jakoby Poláci měli nějaký zvláštní vnitřní cit pro skloubení nového se starým.




Poseděli jsme u pivečka, dali si výborný jablečný koláč, kávičku a až v podvečer jsme postavili tábor na horní stanici malé sjezdovečky. Bál jsem se, aby nás někdo nepříšel hubovat. Poláci tu prošli a nikdo nic neříkal. Zvláštní. U nás by stanování na cizím pozemku to asi neprošlo. Ani ráno ve schronisku se nikdo nepozastatvoval nad tím, že jsme spali jinde.
Ráno jsem si Przegibek prošel v jitřním slunci. Opět nádhera nesmírná. Slunce ještě nevyšlo nad obzor a tak nasvětlilo domečky i stromy do nových kompozic.




Na Rycerowku

Posnídali jsme a opět zašli do schoniska na kávu a koláč. (Hédonismus!) Opět líný začátek, opět pozdní vyjití. Další cesta vedla lesy a lesy. Přes všechno sucho jsem byl překvapen, že v potocích byla voda a prameny pramenily. Leč zdejší lesy jsou poznamenány „epizodou sucha“. Kéž by to byla jen epizoda. 



Velmi zajímavé bylo setkání s dvěma muži ze Slovenského geodetického a kartografického ústavu, kteří obnovovali nátěry hraničních kamenů. Barvili je na bílo a červeno. Moc hezké popovídání. 


Naše skupina se dávno rozdělila na rychlejší a pomalejší. Rycerovku jsme tak dobyli ve dvou úderných skupinách. První byli bratranci Machkovi a po nich  zbytek. Slibovaný kruhový výhled na vrcholu vůbec nekonal. Hora je to značně zarostlá. Výstup na ni trochu připomínal horský výstup, ale jen trochu.  



Pod Rycerovkou bylo opět schornisko a s ním pivo, žurek (polská chlebová polévka), chleba se sádlem. Potom dále lesy a pastvinami až do další osady Mlada hora. Opět moc hezká osada s citlivě postavenými či udržovanými domy. 


Nabrali jsme vodu a pokračovali dále do luk a lesů. Tábořili jsme na lesní pasece. Krása nesmírná. Krásný večer. Krásné hvězdy. Krásná noc.




Do Rajčete

A ráno už pohodlnou sestupovou cestou do městečka Rajcza, které jsme přejmenovali na Rajče. Opět občas pastviny, občas les, občas ostružiny. 


V Rajčeti jsme zakončili příjemným obědem. Dali jsme si plněné ruské pirogy, pivíčko, kávičku. Potom už busem a vlakem do Čadci a Pendolínem domů.


Bylo to opravdu takové lehké políbení hor, ale moc hezké. Bývám po puťácích unavený, ale po tomto tedy ne.
Samému Bohu budiž sláva!

Kdo tam byl?

Já fotím....:☺

Foto: Ty horší Zababa a ty lepší Ivanka Zobračová.

Všechny fotky jsou na rajčeti: zde.






neděle 16. září 2018

Výprava do hornaté divočinky - Horhany 2018


Byla již třetí výprava do Horhanských hor s cílem dobýt vrchol těchto Sevula. (Sivulja). Předchozí dvě výpravy se nám tento nejvyšší vrchol nepodařilo dobýt. Jednou jsme tam nestihli dojít, terén byl náročný (2012); podruhé kvůli počasí v poslední den puťáku (2016). 
Letos jsme proto Sivulju vzali hned první dny útokem. Ale i tak celé putování vyšlo časově jen tak, tak. Proč? Protože Horhany jsou bláznivé hory, ne příliš  přátelské pro dlouhodobé putování a navíc zde pršelo a pršelo.

O Horhanech

Je to pohoří - nepohoří. Snad spíše plošně rozsáhlá hornatě členitá oblast, navíc poměrně odlehlá od civilizace. Divoké lesy, žádné a nebo minimum polonin, šutrovité vrcholy vyčnívající ze stromových koberců jako ostrovy s bílými čepičkami kamenných moří. Hlavní hřeben je nižší než vedlejší odbočující hřebeny, klikatý a v mnoha místech skoro neprůchodný, zarostlý hustou klečí. Představu o charakteru dá níže uvedené, mnou malované schéma Horhan.

Červeně je zaznačen hřeben, hnědě boční hřebínky. Hvězdiček si nevšímejte :) 

Naše tři výpravy jsem si dovolil do tohoto schématu zamalovat.



Útok na Sivulju

Přeprava na Zakarpatskou Ukrajinu byla velmi příjemná, pomocí Leoexpresu. S malým přestupem v Mukačevu jsme se dostali do Beděvli a odtud taxibusem do podhorské vesničky Lopuchiv. Zrovna tu pořádali trhy (nazývají je „bazar“) a tak jsme nakoupili zeleninu na salát, sýr, uzeniny, ochutnali rybu. V posledním obchodu-bufetu jsme nakoupili chleba, popili pivo,....


...záhy chytli stopa, který nás dovezl až na rozcestí cest, odkud jsme pokračovali táhlým údolím šestnáctikilometrovým údolím na naše tábořiště z roku 2016. Pásli se tam opět koně, voda v potoce tekla. Šli jsme brzy spát.


Další den, jednou projitou cestou z roku 2016 jsme vzali útokem Sivulju, což je dvojhora, s přízviskem Velká a Malá. Obě jsou skoro stejně vysoké a tak je už předloni Šárka přejmenovala na dva prsy, což z dálky celkem sedělo, ...


ale z blízka už ne.


Výstup se sic táhl, ale obě hory byly dobyty. 

Vrcholové foto na Sivulje

Hezký výhled se brzy zatáhl mlhou. Poté následoval, jak je v horhanských horách obvyklé, poměrně dlouhý sestup. Kamenité pásmo → klečové pásmo → smíšené pásmo → lesy.


Divoké karpatské lesy jsou doménou Horhan. Vedla nás hezká a dobře značená červená značka. Tu značkaři v závěru vedli dávnou loveckou vrstevnicovou cestou, díky níž jsme se mohli kochat  nádhernými vhledy do divokého karpatského lesa. Pramen, v zářezu byl krásný a silný. Našli jsme místo k táboření v sedle Borevka. Tábořili tu s námi nějací křesťané. Bylo to milé.

Útok na Ihrovec

Další den byla před námi další hora s veselým názvem Ihrovec – snad hravá hora. Tento den už začalo být vlhko a sychravo. (Tedy i předchozí den mírně sprchlo.) Na Ihrovci padla hustá mlha. Cestou na něj jsme si užili naposledy hezkých výhledů.


Já jsem šel poslední a jako jediný jsem dobyl přímo vrchol, zbytek spěchající výpravy odbočku na nejvyšší bod minul. Ale počkali na mě.  Pravda vrchol byl plochy a moc se nelišil od místa, kde na mě spoluputovníci čekali.

Mlhavý vrchol Ihrovce

Potom následoval sestup, dlouhý a drsný. Až do údolí. Jsme v Horhanech, jinak to prostě vymyslet nešlo. Ale cesta byla nádherná, při ohlédnutí bylo vidět hadovitost cesty v kleči.


V nižších partiích se mlhy rozplynuly.


Konec všech cest byl u rozvodněné řeky, přes kterou vedl tradiční zavěšený most.


Zde už poměrně vydatně pršelo. Na jakémsi plácku, sloužící k odpočinku turistům stavíme stany. Jsou tu pravda postaveny přístřešky proti dešti, ale tak blbě, že do všech teče. A přes noc hustě prší.

Útok na Grofu a Parenky

Další den vyrážíme, občerstveni buchtičkami a kávičkou v místním magazinu.  Opět na zdrcující výstup. Opět nemalé převýšení. Opět prší. Opět krásnými lesy s úžasnými scenériemi.




Pod hřebenem jsme se zastavili u poutníky obležené turistické chaty, kam může kdokoliv přijít a přespat. Je tu hodně lidí. Beru suché polínko na podpal, nabereme vodu, která teče téměř z boudy, a jdeme dál. Táboříme na hřebenové  louce. Přestává pršet.


Zapálit oheň je po vydatných deštích hodně obtížné. Polínko na podpal nesplnilo očekávání.  Co výrazně pomohlo je smůla zabalená v toaletním papíru. Opravdu to byla alchymie, kterou jsem dlouho nezažil. Hodnou chvíli trvalo i následné rozhoření ohně do úžitné podoby. Ale výsledek byl skvělý.

Ohniště jsme zahladili tak, aby ho mohl někdo použít příště. 

Ráno trojčlenná výprava vyrazila na blízkou Grofu. 


Všude vzpomínka na ušlechtilý Majdan a jeho mrtvé. I na vrcholu Grofy. 

Ten den vypadalo, že bude hezky, ale nakonec opět sprchlo. Na další cestu jsme vyrazili kolem poledne. Brzy se opět zatáhlo, obzory se zahalily v mlze. Cesta nebyla moc radostná a veselá. V hlubokém sedle mezo Malou a Velkou Popaďou se potkáváme se skupinou Ukrajinců. Nedoporučují nám jít dál. My jsme drsňáci a jdeme. To už se rozpršelo silněji. Cesta před námi mlhavě nejasná. Na kamenech to klouzalo.  Sestup až krizový.



Asi každý z nás si zanadával. V sedle, kam jsme měli dojít, najdeme místo tak tak  pro tři stany mezi klečí. Vše je vlhké. Uleháme. Podruhé za putování nevaříme večeři na ohni.


Sestup z Horhan

Tož dobyli jsme podstatné jsme vrcholy Horhan a sestupujeme. Chvílemi je dokonce hezky, jsme odměněni výhledy do dálek.



Občerstvením je pro nás hezká přestávka v lese, rozdělali jsme oheň a dali si včerejší večeři. Potom už dál a dál horhanskými lesy. Pak se počasí opět zhoršuje. Batoh mám prosáklý vodou, tíha nákladu se tak znásobila. Přicházíme  do sedla, kde má být zpevněná cesta.


Ta vypadá jako hodně hnusně, rozrytá od techniky a tradičně neudržovaná, středem cesty vede výrazná erozní rýha. Klesání okořeněno skákáním přes kameny a padlými stromy. Na závěr musíme drsně překonat rozvodněnou řeku. Báječný závěr.

Ukrajinci prostě neví, co je to příčný prah. 


Vodu nabíráme u stařečka v lesnické chatě. Vzal nás dovnitř, pohostil nás kávou. Trochu jsme popovídali. Bylo to moc milé. Očekávali jsme autostop, ale marně. Zítra je neděle, předtucha dlouhé couravé tůry údolím provází večer.
Poslední tábor jsme rozložili na hezkém místě, kde voněla mateřídouška a hučela řeka. Jsme unaveni. Vlhcí. Je to na nás všech znát. Darek mám bolavé koleno. Ani nálada není super.



Domů

V neděli ráno opravdu nechytili stop. Pokud něco jelo, byly to spíše borůvkářské motorky a navíc v opačném směru. Cesta se vyznačovala skvostnými pohledy na lesnické stavby ve stylu padesátých let. Vůbec celé údolí bylo krásně karpatské. Nádhera.


Neuvěřitelná strojovna lanovky. 


Po deseti kilometrech se před námi zjevila osada Německé Mokré.


Ptáme se na autobus, ten už jel. Navštěvujeme jsme kostel s pradávnými německými nápisy.


Povídáme si s popem. Nakonec se nám v podaří sehnat dopravu do Usť čornej, pozoruhodným busikem. Scházelo v něm místo k sezení. Řidič ho pohotově doplnil dřevěnou stoličku a jelo se. Ukrajina! V Usť Čornej jsme přestoupily na další busíktaxi. Během cesty zjišťujeme, že majitel je pastor letniční církve. Je to super, jak je svět malý. Veze nás do Tjačiva. Další busik jede záhy. Já zůstávám v Mukačevu, mám zde ještě povinnosti. Ostatní jedou domů.

U Dymčenků na oslavě. 

Večer rozvěšuji u Dymčenku na dvorku vše mokré, včetně batohu.  Usínám v suché posteli, jaké blaho!

Zhodnocení

Horhany jsou opravdu celkem náročné hory, zejména pro svou členitost,  převýšení a nemožnost využití hlavního hřebene. Když se k tomu přidá déšť, putování je celkem náročné. Ale takové jsou hory. Drsné a nevyzpytatelné. Horhany dvojnásob. Asi proto mám putování rád, měří každému stejně, padni komu padni. Tedy i letošní hodnotím jako skvělé putování, byť náročné.


Samému Bohu budiž sláva, za krásu i náročnost!

Foto: Zababa + Petr Machek