čtvrtek 28. dubna 2016

OBRÁZKY Z MUKAČEVA

Mukačevo je druhé největší město Zakarpatské Ukrajiny, ležící přímo na rozhraní rovinaté Panonie a úpatí karpatských hor.
To město jsem si zamiloval asi před patnácti lety při své první návštěvě. Zcela osamělý, v jižním vedru jsem bloudil prašnými ulicemi a popíjel chladný ječný kvas, zdejší nealkoholickou náhražku piva. Kolem malé domky, zelená stromořadí. 




Nikoho jsem tu neznal.  Došel jsem od nádraží až na pěší zónu a za ní na tržiště. Blahoslavený den mého příchodu! Právě tento rynok mě oslovil nejvíce. Podobá se sportovní hale. 


V ní hemžení lidí, podbízení prodavačů. Kusy masa podložené novinami tu ležely na stolech i na zemi. Zadní mlékárenské pultíky plné hrud tvarohů a bílých sýrů spolu s mlékem a smetanou v petkách. Ženy dávaly koštovat bílý čerstvý mok z víček. Zaujaly mě rovněž špičaté hromady mleté papriky plné skvělé chuti.


V uličkách kolem hlavní budovy spousty zeleniny, ovoce, a protože bylo jaro, i množství nádherných pevných sazenic. 


V  potemnělé rynočnoj kavárně mi paní napresovala starobylým pákovým presovačem skvělé preso. K tomu sladkou, zcela domácí, čerstvě pocukrovanou buchtičku.  Posadil jsem se na špinavou terasu a pozoroval ruch. Dělám to se stejnou rozkoší dodnes. 


Rynek se sice už změnil směrem k hygieničtějším poměrům, ale svůj ráz stále má.
Město samotné se vyznačuje jakousi útulnou, snad uherskou atmosférou. Ta je zřejmě dána teplem a rovinatostí, rovněž nízkou, dvou až třípodlažní zástavbou. Nad městem stojí Mukačevský hrad a ještě výše, na vysokém pylonu, se vznáší uherská orlice.


V centru, na náměstí ve tvaru V, překvapivě najdete pomník Konstantina a Metoděje. Ti tu sice nikdy nebyli, celý evropský východ však ovlivnili jejich žáci. Západním okrajem středu města důstojně protéká řeka Latorica, v níž se v létě lidé bez potřeby toboganu koupají.


Mukačevo je město východní – rozbité cesty, mizerné chodníky, špína, zmatené dopravní značení, staré ruiny továren. Co mě však na východních městech uchvacuje, je všudypřítomnost zeleně. Ulice jsou stejně jako dvorky na sídlištích plné vzrostlých stromů. Mnohé cesty lemují široké víceřadé pásy stromů s bíle natřenými kmeny. 



Hojná zeleň ve spojení s nepořádkem a ošumělými fasádami domů vytváří onu východní atmosféru.
Pokud pojedete městem směrem na východ, najdete zde v sídlišti blízko hřbitova další zjevení. Moderní modlitebnu sesterské církve Svazu evangelijních křesťanů baptistů. Modlitebny na celé Ukrajině jsou variacemi jednoho typového projektu, dispozičně nevyhovujícího.  Tato zcela nová modlitebna je výjimkou.  Má čtvercový půdorys, malou věžičku uprostřed, dostatek pomocných místností, evropské WC. Přesto si ponechala východní zdobný ráz, ovšem v kultivované podobě.



Schází se v ní misijně i sociálně aktivní sbor Blagodať – Milost. Kázává v něm skvělý kazatel, kamarád a muž vize, Timoteus


Až budete v Mukačevu, jistě se tam zastavte. S  východní bodrostí vás uvítají, starší bratří políbí své spolubratry. (Zdali se líbají i sestry, jsem nějak nepostřehl.)  Uslyšíte skvělý chór. Stojí za to do Mukačeva se vypravit!

Psáno pro Bránu Foto: LiborStránský, Timoteus Dymčenko, Petr Kučera, katka Kučerová, Slávek Prudil, Wikopedie. 

pátek 1. dubna 2016

Plešivecká Planina (2016)

Uhrančivý kraj. Gemer. Kdo jej navštívil, bude se sem zase vracet. Jako by se od země zdvihly velké rovné desky. Pravda je jiná, to řeky kdysi rozbrázdily velkou pradesku.


Jako k mnoha hezkým krajinám, tak i k této mi dal typ dr. Nevrlý.  Ve své půvabné povídce o trojici skautíků, kteří v tomto kraji prožili letní prospektorské prázdniny, popsal tento kout přímo neodolatelně. Dlouho jsem, v dřevní době bez netu, bloumal nad mapami a přemýšlel, kde by se onen ostrov mohl nalézat. Až jsem našel něco podobného – Plešivec.


 Neznámé místo, i na papíře vonělo jihem. Vydal jsem se tam jedno velikonoční pondělí. Vlak táhnul od Košic po jižní hranici s Maďarskem. Dříny žlutě kvetly na stráních a bylo teplo. Vystoupil jsem v Plešivci a připadal si opravdu jako na konci světa. Zaprášené nádraží, staré budovy. Nad městem masívy krasových desek lemovaných skalami. Prvotní okouzlení. Potom stoupání. Na plošině to nevypadá zdaleka tak plošně. Její povrch je zvlněný.  Lesy v nich koberce květin, a travnaté pláně. Hlavně závrt vedle závrtu. Neskutečné. Zejména v jižní části jsem byl závrty přímo omámen a už jsem ani nevnímal, zdali jdu stále kolem jednoho závrtu či obcházím další. Také půlmetrové petrklíče jsem nikdy neviděl.

Závrt luční

Závrt lesní

Vrátil jsem se do této krajiny loni v létě a procházel ji ve čtyřech. Četli jsme si onu nevrlého povídku, řízeně  pobloudívali, ohně pálili, maččiu jaskyňu s jezírkem hledali. A bylo nám úžasně. Ondra potom poznamenal, že by se sem někdy rád vrátil. Potěšil mě.
Vrátili jsme se sem oba, po tři čtvrtě roce.  Opět na velikonoční pondělí. Hlavním cílem bylo najít Maččiu jaskyňu, kterou se nám v létě najít nepodařilo. Vystoupili jsme do nočního Plešivce a stoupali tmou vzhůru.


Přespali jsme na první velké louce. Ranní čaj ohřáli v plechovce od piva. 


Pobili jsme se meči a já svůj zlomil. Ale není nic krásnějšího, že se mlátit v na  plešiveckých pláních. Pro každý meč je ctí zemřít na tak krásném místě!


Potom následovala fáze bloudění lesní závrtovou krajinou až k Laštoveččí priepasti. 


Vyzbrojeni podrobnými informacemi, jsme se dali do hledání oné kamenné nory. Je jediným zdrojem vody na Planině. Našli jsme ji rychle. Místo jeskyňářské výbavy (ta zůstala v batohu) jsme měli tablet. Romantika 21. století. Přístroj nezapomenul překvapenému Ondrovi v temnotě jeskyně oznámit, že tu není signál GPS….Vylekali jsme se oba. 


Potom už přes pláně na sever. Ach ta krása. Kochali jsme se. S pocitem svobody jsme šlapali. Dobytí vrchu Štít nebylo jednoduché. Typnuli jsme ho až na potřetí. 


No a potom už cesta zpět, po svazích na rožňavské nádraží. Zde jsem pohřbil svůj letitý meč. Celkové hodnocení: Spanilá výprava.
Tedy kdo chce vidět podivuhodnou krajinu, nechť se vydá na Planinu. Bude si zde připadat jako na mongolských pláních...


 či v anglickém parku. 


Bude narážet i na různé pozůstatky vývoje zdejší krajiny, kdy se tu páslo, plánovalo letiště, čerpala voda pro krávy. 



Nyní se tu kosí a loví. Na každé loučce najdete posed. Hodně tu jezdí gazíky. (Potkali jsme jeden..) Dokonce chápu, že to musí řidiče bavit. Dříve tato krajina vypadala asi trochu jinak, ale i přesto svůj si půvab ponechává, jako věčná a vznešená paní, která stále ví, o čem je život a o svou krásu pečuje. 


Samému Bohu budiž sláva!