Plešivecká Planina (2016)

Uhrančivý kraj. Gemer. Kdo jej navštívil, bude se sem zase vracet. Jako by se od země zdvihly velké rovné desky. Pravda je jiná, to řeky kdysi rozbrázdily velkou pradesku.

Jako k mnoha hezkým krajinám, tak i k této mi dal typ dr. Nevrlý.  Ve své půvabné povídce o trojici skautíků, kteří v tomto kraji prožili letní prospektorské prázdniny, popsal tento kout přímo neodolatelně. Dlouho jsem, v dřevní době bez netu, bloumal nad mapami a přemýšlel, kde by se onen ostrov mohl nalézat. Až jsem našel něco podobného – Plešivec.

 Neznámé místo, i na papíře vonělo jihem. Vydal jsem se tam jedno velikonoční pondělí. Vlak táhnul od Košic po jižní hranici s Maďarskem. Dříny žlutě kvetly na stráních a bylo teplo. Vystoupil jsem v Plešivci a připadal si opravdu jako na konci světa. Zaprášené nádraží, staré budovy. Nad městem masívy krasových desek lemovaných skalami. Prvotní okouzlení. Potom stoupání. Na plošině to nevypadá zdaleka tak plošně. Její povrch je zvlněný.  Lesy v nich koberce květin, a travnaté pláně. Hlavně závrt vedle závrtu. Neskutečné. Zejména v jižní části jsem byl závrty přímo omámen a už jsem ani nevnímal, zdali jdu stále kolem jednoho závrtu či obcházím další. Také půlmetrové petrklíče jsem nikdy neviděl.

Závrt luční

Závrt lesní

Vrátil jsem se do této krajiny loni v létě a procházel ji ve čtyřech. Četli jsme si onu nevrlého povídku, řízeně  pobloudívali, ohně pálili, maččiu jaskyňu s jezírkem hledali. A bylo nám úžasně. Ondra potom poznamenal, že by se sem někdy rád vrátil. Potěšil mě.

Vrátili jsme se sem oba, po tři čtvrtě roce.  Opět na velikonoční pondělí. Hlavním cílem bylo najít Maččiu jaskyňu, kterou se nám v létě najít nepodařilo. Vystoupili jsme do nočního Plešivce a stoupali tmou vzhůru.

Přespali jsme na první velké louce. Ranní čaj ohřáli v plechovce od piva. 

Pobili jsme se meči a já svůj zlomil. Ale není nic krásnějšího, že se mlátit v na  plešiveckých pláních. Pro každý meč je ctí zemřít na tak krásném místě!

Potom následovala fáze bloudění lesní závrtovou krajinou až k Laštoveččí priepasti. 

Vyzbrojeni podrobnými informacemi, jsme se dali do hledání oné kamenné nory. Je jediným zdrojem vody na Planině. Našli jsme ji rychle. Místo jeskyňářské výbavy (ta zůstala v batohu) jsme měli tablet. Romantika 21. století. Přístroj nezapomenul překvapenému Ondrovi v temnotě jeskyně oznámit, že tu není signál GPS….Vylekali jsme se oba. 

Potom už přes pláně na sever. Ach ta krása. Kochali jsme se. S pocitem svobody jsme šlapali. Dobytí vrchu Štít nebylo jednoduché. Typnuli jsme ho až na potřetí. 

No a potom už cesta zpět, po svazích na rožňavské nádraží. Zde jsem pohřbil svůj letitý meč. Celkové hodnocení: Spanilá výprava.

Tedy kdo chce vidět podivuhodnou krajinu, nechť se vydá na Planinu. Bude si zde připadat jako na mongolských pláních...

 či v anglickém parku. 

Bude narážet i na různé pozůstatky vývoje zdejší krajiny, kdy se tu páslo, plánovalo letiště, čerpala voda pro krávy. 

Nyní se tu kosí a loví. Na každé loučce najdete posed. Hodně tu jezdí gazíky. (Potkali jsme jeden..) Dokonce chápu, že to musí řidiče bavit. Dříve tato krajina vypadala asi trochu jinak, ale i přesto svůj si půvab ponechává, jako věčná a vznešená paní, která stále ví, o čem je život a o svou krásu pečuje. 

Samému Bohu budiž sláva!