středa 6. února 2019

Mladkovská setkání


Je to už natolik tradiční akce, že stojí za to utrousit pár řádků faktografickým „ohlédnutím se“.
Poutníci z karpatských puťáku se sejdou obvykle v poslední víkend v lednu následujícího roku  po inkriminované akci a vzpomínají na zničující chození po horách, promítají obrázky, diafony, čtou vzpomínky, jí karpatské sýry, jede se na běžky. Vše je zakončeno nedělní bohoslužbou. Než se tato setkání usadila do současné podoby, proběhla jistá historie, kterou si dovoluji popsat.

Pohoda před modlitebnou 

Inspirace

Jakousi inspirací byla setkávání, která se pravidelně uskutečňovala v brněnském dorostu a mládeži Církve bratrské v Brně. Nesly romantický název „Večer na salaši“. Poměrně složitými ručními fototechnologiemi jsme vyráběly pozvánky.  

Bájná pozvánka se svědky doby. 

Každá se psala na psacím stroji.....

Na těchto večerech na nich se vzpomínalo na uplynulý puťák, promítaly se fotky a někdy i (analogový!)  film, jedlo se z ešusů, v klubovně s krbem byl postaven se fiktivní stan, ve kterém děj probíhal. Bývaly to podařené akce, někdy s hraným dramatickými zápletkami, jindy bez. Sám jsem několik z nich organizoval.

S příchodem Xeroxu se změnila doba.....tuto pozvánku jsem maloval

První setkání v Třebové jako předchůdce mladkovských setkání

Snad (pomozte pamětníci) první setkání po karpatském putování se uskutečnilo v České Třebové v bytě kazatele, v modlitebně v roce 2005. (Seznam všech putování je zde

Pozvánka byla uvozena slovy:

VZHLEDEM K TOMU, ŽE ZEMĚ RUMUNSKÁ JE KRÁSNÁ, MĚL BY NA NI KAŽDÝ ČLOVĚK, ASPOŇ JEDNOU ZA ROCK, S VDĚČNOSTI ZAVZPOMÍNAT.
 








A bylo to vskutku bájné setkání. Pozvánka byla literárně poměrně vyvedená. Asi mě políbila múza:
„Na programu bude: (program psán dle vzoru autora článku o medvědech):
-       diaprojekce a dataprojekce (promítání diáků a cédeček)
-       psychoretrospektiva  (vzpomínání na putování)
-       konzum a produkce acidofilních a aacidofilních laktátů (na stole budou sýry ovčího typu)
-       konzumace aqa spiritus z religiózních deponií (ochutnávka slivovice od br. faráře Nečase)
-       exploratace lokality Kozlov (výprava na kótu 601 m.)
-       termální hydrofilní hygiena v hydroboxu (teplá sprcha v koupelně kazatele)
-       mumifikace na zoogenních textilních fekálních sedimentech (spánek ve spacích pytlích na „prochcaném“ koberci od kočky. Snad to do té doby konečně vysavuju)
-       produkce songů dágského typu  (zpěv rumunských písní)“


Pozvánka na první setkání leden 2005 (Vzpomínání na puťáky 2004 a 2003) 

Sešlo se nás dosti. Byt ožil. Ohlédli za dvěma puťáky posledních let. Bylo veselo. Zřejmě tehdy  započalo pravidelnější setkávání.  A tuším, že se právě tehdy uskutečnila bájná výprava, která měla vrcholit průchodem tatenického tunelu, který mezi tím z jedné strany zasypali.....


Další rok bylo vzpomínání komorní, protože i putování bylo komorní. Konalo se v Brně v ukrajinské restauraci Trizub a účast byla stoprocentní – tři putovníci.

Tajné setkání z roku 2005 na putování 2005. Pozvánku spatřili jen tři účastníci - Dalimil, Petra a Já. 

Potom, zdá se, následovala roční pomlka způsobená asi více důvody. A po dalším putování po Nízkých Tatrách následovalo setkání stále ještě v podzimním termínu. Tam poprvé spatřilo světlo světa skvělé Liborovo DVD.

Vzpomínání z roku 2007 z putáku 2007

Mladkovská setkání

Posléze jsem se stěhoval do Frýdku-Místku. Vzpomínací akce se přesunuly do Mladkova, kde bylo možné se ubytovat. Vžil se pro ně název „Mladkovské setkání“. Ono první, čistokrevně mladkovské, už ani nemám v paměti. Podle pozvánky je zřejmé, že se konalo v listopadu a jeho korunou bylo opět 
skvělé DVD.
První čistě mladkovské setkání v roce 2009, puťák z roku 2008

Vzpomínání 2009 na puták z roku 2009

Pozvánky se zachovaly snad všechny. I jejich grafický vývoj může být zajímavý. Občas krok dopředu a občas krok dozadu – wordovské řádění. Někdy invence došla a svolali jsme se pouhými emaily.

Pozvánka na Mladkov 2012, putování z roku 2011. Poprvé se přiznává název MLADKOV


Pozvánka na Mladkov z roku 2013 putování 2012

Pozvánka na Mladkov roku 2014 (chybný letopočet na pozvánce :) , putování 2013

Velké mladkovské setkání 2015

Pomyslným orientačním bodem je rok 2015. Tehdy se termín posunul na únor. Vzhledem k výročí cca dvaceti „puťáků se Zababou“ se uskutečnilo Velké setkání všech účastníků. A vyvedlo se, přijel dokonce i Tomáš Dvořák, bájný první účastník výpravy v roce 1999.  Tehdy jsem si řekl, že by se hodilo zavést číslování. Od roku 2015 čísluji, ale pozpátku. Jednak proto, že vlastně nevím jistotou, kolik jich bylo před tím. A jednak z jakési vděčnosti, protože po roce 2015 považuji každou výpravu za nezasloužený dar z nebe.

Velké mladkovské setkání v roce 2015. 

Vzpomínání na dva putáky roku 2015 se  uskutečnilo výjimečně na podzim a opět v Třebovské modlitebně s výletem do Tatenic.

"Mladkovské"  v Třebové v roce 2015, vzpomínalo se na putáky  2015

Mladkov 2016 / Puták 2015

Mladkov 2017 /  puták 2016

Mladkov 2018 / 2017

Mladkov 2019 / puťák 2018 (Nekonalo se -5, ale -4 setkání ) 

Jak stoupá věk účastníků, přibývá i dětí. Jednou se třeba vydají s námi. Korunou setkání byla vždy videa od Libora. Součástí setkání je výprava na běžkách. Sjeli jsme vícekrát Suchák, Jeřáb i masív Kraličáku.


Občas se objeví nějaká srandička – jahodová prsa, lítání padákem po sněhu, půvabné čtení, volba prezidenta, přepad obchodu Petra Venzary, koncert Oborohu....

Bájný kiting, plnohodnotná náhrada za běžky....

Všichni máme rádi hospodské řeči

Na bohoslužby jsme párkrát jeli i do vzdáleného Písařova a potěšili zdejší hlouček evangelíků, povětšinou jsme zůstávali v Mladkově. Kázal jsem tu já, Martin Machek nebo Pavel Homolka. Na výroční Velké setkání  jsme s Matinem kázali na žalm 121 – Pozdvihuji oči své k horám.


 Sám nevím, kdy jsem jel poprvé do salaše Krajinka pro sýry, které doplňují kolorit setkání. Jen si pamatuji, že to bylo příšerné. Vlaky, autobusy, potom pěšky po hlavním tahu Bratislava-Košice. Papírové tašky se mi trhaly, vlak ujížděl. Potom jsem už využíval alespoň z části taxik. Ale je to vždy omamný pocit, vyrazit na hodinku do Ružomberoku a zpět, na který se těším. 

Zde nakupuji sýry...
Mladkovské setkání mám velmi rád a vždy se na něj těším. Postupně vplulo do mého roku a stalo se jeho pevnou součástí, stejně jako vánoce či čas dovolených. A věřím, že se vidíme rádi a to je právě super.

Co říci na konec?

Soli Deo Gloria – Samému Bohu budiž sláva za tato krásná setkání!



Zachovalá fotoalba:

2019   |   2016   |   2015   |   2014   |   2013   |   2012   


čtvrtek 3. ledna 2019

Nadupaný rok 2018


Jaký byl rok 2018 ? Skvělý! Přirovnal bych ho k citrónu, který mačkáte více a více a kapky stále tečou. 


Rozjezd byl příjemný a pohodový. (Ovšem, když pominu zvolení Zemana prezidentem....) Šlehačkou na onom rozjezdu byly dvě cesty na Ukrajinu, první diakonická-pracovní.  Druhá spanilá, odpočinková velikonoční, s mou sestrou a Vaškem.  Co se dá nahňahňat do čtyř dnů? Tisíce vjemů: východní pascha s východní pohostinností....

Hody u přítele Timotea v Mukačevu

....smutné setkání s čerstvým vdovcem, mým kamarádem. Nádherné jaro v horách, přejezd neprůjezdného sedla, ....

Už za sedlem. Štastní, že jsme projeli.... Místní v terénní autech nevěřícně koukali. 

...evangelizace v zapařené sportovní hale. Vrátil jsem se s pocitem, že pohoda a plnost mě bude doprovázet i dalšími dny.
Ale zdání klame. Hned po mém návratu ohlásila ředitelka diakonie odchod ze svého postu. Byl jsem novopečeným předsedou správní rady diakonie. Nastalo tak říkajíc diakonické jaro, kdy jsme hledali nového ředitele. 


Telefony, modlitby, emaily, setkání. Bylo to nesnadné období, kdy jsem pár nocí hodně špatně spal. Vše dobře dopadlo. Celý ten čas jsem prožíval tajemné Boží vedení a milostivou ochranu.


Součástí mého života je již dlouho nadsborová  práce s dorostem. Mohl jsem se díky ní několikrát navrátit do České Třebové (bývalého působiště), kde jsme měli kurzy i celostátní kolo Biblické stezky. Docela jsem si užil přípravu mapy pro finále a poznal nový nádherný přírodní třebovský kout. Deset let jsem tam žil a vlastně jsem ono místo neznal.  

Mapa na Biblickou stezku. Fakt mě to bavilo. 

Na našem regionálním kole stezky jsem dostal na starost nejvyšší stanoviště, asi proto, že jsem byl nejstarší.  Byl tu krásný výhled na těšínské Beskydy, což mě inspirovalo k několika výpravám v dalších měsících. Navštívil jsem Hrčavu, na Filipku. Krása. Ještě Stožek. Objev roku. Nová krajina v mé sbírce. 

Popíjení výborné studené vody na Hrčavě. 

Prázdniny byly hodně nadupány a tím i poněkud unavující. Vždy jsem se vrátil domů, stačil vyprat a připravovat další akci. Jedna se dokonce překrývala s jinou. Ještě jsem se nevzpamatoval a začal hustý podzimní řetězec, který vyvrcholil úspěšným Sjezdem dorostů, který jsem spoluorganizoval. Pak přišlo kýžené zklidnění.

Sjezd dorostu ze zákulisí, v popředí úsměvný nafukovací Maják.
Ten jsme raději nechali stáhnout :) 

Vypadá to, jako bych nebyl doma ve Frýdku. Ale jo, byl jsem tu furt  a snažil se starat o naše společenství. To neprošlo žádnými revolučními  změnami. Ale jisté evoluční změny probíhají. Letos jsme měli jeden křest, přál bych si jich víc, ale úrody nebylo.
V biblických hodinách jsme pronikali do  2. korintským a celkem jsem v tom plaval. Ale rovněž jsem poznával sám sebe v Pavlových ironiích i kazatelském zoufalství Od října jsme otevřeli  jinou biblickou knihu a to Přísloví.
A tak třídím a třídím veršíky podle témat.
Na staršovstvu jsme prožili moc hezký čas, když jsme dokončili these našeho sboru. Tedy jak a kam chceme jít. 


Moc hezký byl dětský den na téma lidské tělo, kam jsem připravil umělé srdce. 


Legoprojekt se sochou Krista (autor Marek Moškoř) byl rovněž super.


Patnáctého října jsem se dožil půl století. Bylo to závažné datum a tak jsem slavil. S rodinou, ve sboru, v seniorátu, v Třebové, v Brně a ještě chci pokračovat. Při sborovém slavení za mnou přišla jedna sestra a řekla: „Je ti jasné, že je to poslední třetina...! Pak už je jen prodloužení!“. Tu větu jsem si dobře zapamatoval. Každopádně je za mnou hezké podziní období setkávání a přátelských rozhovorů nad dobrým jídlem (zpravidla maso od br. Zagury...) a dobrým pitím. Lahví jsem dostal tolik, že jsem si raději v adventu zakázal pít alkohol, abych se nespustil.

   Otvírání sektu     |    Švagr vede řeč
                              S bráchou a synovcem     |     S mou sestrou, asi hrdou na bráchu

Když jsme u té poslední třetiny života, tak ta se vyznačuje mimo jiné smutným jevem, že umírají legendární postavy, které mě životem provázely. Dovoluji si vzpomenout dva Brňáky: vynikající ekologa Antonína Bůčka, legendu mého ekojinošství. A velkého architekta Ivana Rullera, dlouholetého přítele mého tatínka a legendu už od dětství.  O prázdninách mě překvapil odchod kazatele Jiřího Lukla, dobrého anděla mého života. Před vánoci frýdeckou ekumenu doslova zaskočil odchod Josefa Maňáka, místeckého děkana, kterého jsem měl moc rád. 

            Antonín Buček |  Josef Maňák
                                 Ivan Ruller |  Jiří Lukl

Zemřeli i další, manžel mé sestřenice Zdeněk, měl jsem tu čest něco povědět z jeho života na pohřbu. Rovněž milá sestraŽáková, kterou jsem už nestačil v Třebové navštívit.
Když jsem se chtěl dostat ještě do větší do deprese, stačilo rozkliknout na chmi stav vod v našich řekách. Přiznávám, že mě vyloženě děsí vysychání krajiny, horké dny již v březnu. 

Ostravice u nás v F-M

A jsem rád za každý déšť. Toho jsem si užil na výpravách do hor. Týden na Ukrajině, propršela většina dní. Deset dní v Rumunsku a opět „chcanec jak šwiňa“ skoro každý den. Jen na podzimní výpravě bylo sucho. To jsme byli skoro v našem kraji, v Beskidu Živeckém.

To zrovna nepršelo.... ukrajinské Horhany

Do mého života vstoupil chytrý telefon a rychle  si mě ochočil. Je to doslova změna paradigmat. V jedné krabičce má člověk vše. Knihu, telefon, net, baterku, noviny, zápisník, foták, budík, teploměr, peněženku, banku, Bibli... Do hor si už neberu mapu a u pokladních českých drah už nenakupuji. Mrcha net, je se svou lepivostí stále s vámi. Ano, to byla velká tichá proměna.


Co bylo z roku nejhezčí? Nádherný tábor s duchovními rozhovory? 


Nečekaný noční pohled na jižní krajinu podbělokarpatského jihu? Hezké rozhovory s milými lidmi? Vinobraní, kterého jsem se po letech mohl zúčastnit? Bohoslužba v Javorníku s nádherným ryčákem varhaníka?

Čarokrásná modlitebna v Javorníku

Znovu a znovu se mi vrací jeden zážitek. Zcela bláznivě jsem jednu sobotu v nadupaném podzimu vyrazil do Zlína na oslavu 100 let Českobratrské církve evangelické. Chtěl jsem zažít atmosféru evangelické oslavy
ve funkcionalistickém kostele a koncert mých oblíbených Agfleků. 

AGflek paří v kostele. 

Jedním z bloků programu byla panelová diskuse. Zasedli v ní Pavel Hošek, muž, který je schopen mluvit o čemkoli. Paní Košíková, jemná dramaturgyně Hradišťanu. Zdeněk Bárta, bývalý senátor a Petr Pokorný, legenda české biblistiky, překladatel Nového zákona.
Zazněla poslední otázka panelu: „Co přejete ČCE do dalších sta let?“ Každý něco duchaplného řekl. Poslední odpověděl prof.Pokorný: „Ducha svatého“. Moderátor byl zaskočen stručností a zeptal se: „To je vše?“. Slovutný osmdesátiletý profesor jen dodal: „To stačí“. Byla v tom tíha času, naděje i obava. Bylo to nádherné! Bylo to dojemné!
Ta slova mě provázejí dodnes. 

Prof. Petr Pokorný je onen šedovlasý muž vprostřed fotografie. 

Samému Bohu budiž sláva za krásný a nadupaný rock! Přiď Duchu svatý, Obnoviteli!

pondělí 31. prosince 2018

Jak mě chtěli oženit...

Svobodný kazatel je v evangelických kruzích vždy něco neobvyklého. U mých katolických bratří budím respekt: „Tady, bratr Petr, je celibátník....“.


Ovšem v našem prostředí jsem se, jako svobodný pastor, dostal do mnoha trapných i zoufale nešťastných situací. 

Popíšu dvě, které jsou tak úsměvné tak, že to až hodně bolí:

Když jsem nastoupil jako čerstvý posttřicátník do České Třebové vzbuzoval jsem se svou svobodností otazníky. Někteří si velmi přáli, abych se oženil. Jeden bratr  prohlásil: „Prospělo by to sboru i jemu“. Tedy, měl by kdo organizovat vaření nebo úklid a kazatel by měl rovněž trochu potěšeníčka...
Jednou, na večerní modlitební chvíli ve dvou, na mě onen snaživý starší sboru nekompromisně zaútočil. „Sbor má právo vědět, jestli se oženíš a nebo ne! Chceme se za Tebe modlit“. Bylo to ostré a já se cítil v koutě. Zoufale jsem vykoktal cosi ve smyslu, že manželský život nevylučuji a že modlitba jistě neuškodí.  Pravdivěji to už nešlo. Modlitební chvíle skončila a já jsem další den odjel na čtrnáctidenní dovolenou. Odpočinek jsem našel v krásné hájence pod Králickým Sněžníkem. Požehnaný čas. 


Vrátil jsem se spokojeně do Třebové. Bylo pondělí a já uvolněně kráčel jarní ulicí. Potkávám Radka, člena sboru.
„Už to víš?“, zeptal se mě naléhavě.
„Co mám vědět?“, opáčil jsem.
„No, co o tobě zaznělo z kazatelny!“
Za chvíli jsem se vše dozvěděl: Onen bratr, který na mě naléhal s otázkou na ženění, neváhal a v neděli oznámil, že bratr kazatel se hodlá oženit a  vyzývá celý sbor k modlitbám. A jeho odchod na dovolenou prý s tímto rozhodnutím souvisí. Vytřeštil jsem oči a krev se mi hrnula do hlavy.
„Tys to osobně slyšel?“
„Ne, mě to řekla Katka.“
Volám rychle Katce, té to zase řekla Hanka. Už mi bylo jasné, že tato zpráva se šířila rychleji než dnes po facebooku.


Jak to dopadlo? Americký misionář, mi poslal přání k dobrému rozhodnutí. Dozvěděl se, že si beru sestru ze Starého města pod Sněžníkem, kde jsem trávil onu dovolenou... Starší sestry ve sboru se bály, že  to děvče nachladne, když ji potáhnu až na Králický Sněžník, kde bude jistě tuhá zima... Jiní se mě opatrně ptali a informace si ověřovali. Toho jsem si vážil. No, a na staršovstvu jsem důrazně požádal, aby se tato situace už nikdy neopakovala. S autorem oné „fakenews“ jsme stále dobří přátelé a svým přehmatům se dovedeme zasmát.

Jiná historka se dá nazvat návštěva v ZOO.

Rád jezdívám na Zakarpatskou Ukrajinu, kde mám mnoho dobrých přátel a vozívám tam pomoc pro onkologicky nemocné. 

Jeden z Ukrajinských čajů...

Jeden z mých ukrajinských přátel je starší muž, patriarcha, hlava mnohočetné rodiny. Výborný kazatel a evangelista. Při jedné humanitárních cest jsme u něj přespávali. Hned po příjezdu, ještě před večeří si nás, mě a hospodáře Petra, vzal do obývacího pokoje. Tvářil se velmi vážně, tak jak to umí jen patriarcha. Začal řeč s velkou pastýřskou naléhavostí: „Petře, proč zůstáváš stále svobodný! Máš už věk a je potřeba ti pomoci. Proto jsem tu já. Zde ve sboru je jedna sestra, má teologické i ekonomické vzdělání. Ideální žena pro kazatele. Zítra, půjdeme za ní do kanceláře, ty si ji prohlédneš a potom mě řekneš. Zbytek zařídím...“
Náš rozhovor přerušila jen manželka patriarchy. Přinesla čaj,.... 


...ale byla jedním významným pohledem manžela odvolána ještě ze dveří. Náš sborový hospodář Petr seděl vedle mě. Občas jsem na něj vrhnul prosebný pohled, ale i on ztratil řeč. Jen hlesnul: „Chudáku...“ Plán byl připraven. Neměl jsem šanci se vzepřít. Snad jen tajně ujet.


Ráno jsem doufal, že se z onoho černého snu probudím. Ne, nebyl to sen. Patriarcha už čekal a s významným pohledem na hodinky začal realizovat svou misi. Za chvíli jsme vystoupili před velkoobchodem. Jeho majitel stál před dveřmi. „Chápu to dobře?“, zeptal se pariarchy. „Ano“, odpověděl mu. Jako oslík na porážku jsem kráčel chodbami. 


Usadili jsme se v kanceláři a poručili si kávu, kterou měla ona svobodná sestra připravit. Když přišla, bratr patriarcha na mě koulel očima, abych si ji prohlédl od hlavy k patě. Jako v ZOO. Trapné pro obě strany. Ach! Naštěstí až na ulici jsem byl otázán, jak se mi líbila. Neurčitě jsem se vyjádřil. Rychle jsme sedli do auta a prchali z místa činu. Celou cestu hospodář uklidňoval a pastoroval. Ale i on, chlap jak hora, nebyl schopen vzdorovat síle osobnosti patriarchy.
Jsem svobodný dodnes. Není vůbec jednoduché být single v probuzeneckých kruzích. Zjistil jsem, s hrůzou, že už jen svou přítomností mnohé kolem sebe zraňuji. Jiné příběhy jsou už tak humorné nejsou.

(Psáno pro Život víry 2/2019 )