čtvrtek 31. března 2022

Vzpomínka na mystika služby Bohu - Bohuslav Smutný .............(* 23.8.1924 + 15.3.2022)

Je pro mě velkou ctí, že mohu vděčně vzpomenout na milého Slávka Smutného. Vtěsnat celých 97 let plodného života do několika řádků však není možné. A tak to bude jen několik krátkých, spíše osobních vzpomínek doplněných podle jeho vlastního životopisu.

Bratr Slávek Smutný byl praktik, dodal bych křesťanský praktik. To je asi to první, co se mi vynoří z mé paměti. Nebyl velký filosof. Na svět a život se díval jasnýma a přesnýma očima technika. 

Svou víru, lásku projevoval konkrétními činy a rozhodnutími. Když bylo cokoliv potřeba sehnat, sehnal to zpravidla Slávek, ať se jednalo o toaletní papíry za socializmu nebo speciální elektronické součástky do rádia. Měl řadu obchodních styků doma i na západě a dokázal takřka nemožné. Když něco nesehnal on, tak už nikdo. Dokázal snad všechno spravit, vyměnit, vylepšit. Pomáhal lidem blízkým i vzdáleným opravovat instalace, přišroubovat garnýže a třeba sehnat a opravit dvířka ke kamnům. (Ta dvířka předtím vyjmul z vyhozených kamen v kontejneru na ulici. Bylo to v neděli. On v obleku, vyjmul z kožené brašny kladívko, vlezl do kontejneru a dvěma čistými poklepy sejmul. Teenageři, kteří ho pozorovali, to okomentovali slovy: „Čistá práce.“) 


Nebál se i velkých činů. Díky jeho iniciativě máme dnes v předním domě výtah. Dal dohromady projekt, materiál, brigádníky. Byl na stavbě zástupcem investora, stavbyvedoucím, stavebním dozorem i zedníkem v jedné osobě. Jindy se nebál spolu s dalšími spolupracovníky sestavit z jednotlivých integrovaných obvodů, odporů a kondenzátorů digitální varhany v našem sboru. Nástroj v našem sboru dlouho sloužil.

To vše a mnohem víc bylo motivováno především touhou sloužit svými obdarováními Pánu Bohu. Byl aktivním členem sboru Církve bratrské v Brně na Kounicově ulici. 


Čtyřicet let prožil ve funkci staršího našeho sboru! To znamená, že čtyřicet let požíval důvěry od členů sboru, kteří ho opakovaně volili. Jako presbyter sboru měl na starost věci hospodářské a provozní. Starší sboru v Církvi bratrské často káží, on však moc nekázal, a pokud ano, jeho slova byla vždy jasná, stručná, praktická a konkrétní. Slávek byl v křesťanském životě jakýsi mystik praktičnosti. Službu bližním vždy doplňoval modlitbou a službou zvěstování evangelia o potřebě pokání a poznání Pána Ježíše Krista. To dělal zcela důsledně a vždy. Například když vytahoval zločince ze světlíkové šachty, kam spadl při útěku, neváhal mu během poskytování první pomoci před příjezdem záchranářů připomenout možnost pokání a nového života skrze Pána Ježíše Krista.

V jeho celém životě byla zřetelná touha po zvěstování evangelia. A v této věci podnikal i velké činy. A ty byly opět praktické. Stál u zrodu myšlenky založení křesťanského knihkupectví Naděje v přední části sborového domu. Za tuto věc se modlil i v době vlády soudruhů. A modlitby byly vyslyšeny. Knihkupectví Naděje bylo jedno z prvních v postsocialistické době. A osobně tam prodával. A opět nezapomínal říci kupujícím knih něco osobního z evangelia o Boží lásce.

Za dob socialismu, kdy tu vládla jedna povinná ideologie, stál u zrodu české sekce rádia TWR. Tedy křesťanského rozhlasového vysílání, tehdy zakázaného a rušeného. Spolupracoval, jak jinak než prakticky.

Doma u Smutných se nahrávaly některé pořady, konaly se konspirační porady. A v devadesátých létech měl radost z toho, že česká redakce TWR může svobodně působit a i zde.

Po výčtu množství činností a aktivit nás napadne otázka, kde je v té záplavě služby a konkrétní práce jeho rodina.  A ta tu je s námi. Milující manželka Vlasta, děti Dan a Maka, vnoučata. Jsou všichni skvělí. Vedle mnohostranně aktivního manžela a tatínka nestrádali. Vzhledem k tomu, že naše rodina Kučerů byla propojena s rodinou Smutných celkem čile, vím, že byl Slávek spolehlivým a pozorným manželem, laskavým i přísným otcem. Nemohlo to být vždy jednoduché. A tak vděčnost za jeho život patří i jeho rodině, zvláště manželce Vlastě, která vytvářela krásné a trpělivé zázemí. Manželka a děti se o Slávka pečlivě a příkladně staraly do poslední chvíle.

Když jsme u osobních věcí, dovolím si jednu věc, která byla na Slávkovi příznačná a příkladná. Měl rád přesnost, dochvilnost a pořádek. A v socialistických organizacích, ale i v církvi vládl často nepořádek a „bratrské fušerství“, jak sám říkával. Ne nadarmo se Slávek rozohnil spravedlivým hněvem. Jako dítě jsem se ho někdy i trochu bál. A párkrát jsem to od něj i schytal. Pravda, rozdělávat ohýnek na střeše modlitebny byl opravdu hloupý nápad… Slávek se však vždy snažil, aby chvíle spravedlivého hněvu nezastínila dobré a pěkné vztahy. Když bylo potřeba, uměl se konkrétně omluvit, třeba i za lehce přehnaný hněv. A to i mladším lidem i svým dětem. Znal dobře biblický verš: Hněváte-li se, nehřešte, nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce. Slávek se vždy snažil žít podle Bible, znal mnoho veršů zpaměti, četl Bibli, komentáře, dokonce mnohé překládal. A verš o hněvu je příkladem konkrétní poslušnosti Pána Boha.

Vlastně jsem ještě přímo neřekl, co je zjevné, že Slávek Smutný byl tělem i duší křesťan. Jak napsal do kolonky důležité okolnosti ve vojenském dotazníku: „V roce 1941 jsem čtením Bible a skrze kázání Slova Božího poznal, že jsem ztracený hříšník jdoucí do věčného zahynutí a z milosti Boží jsem směl uvěřit, že Ježíš Kristus zemřel, aby mne krví svou vykoupil. Od té doby jsem přijal Písmo svaté za pravidlo svého života. Snažím se milovati Pána Boha svého z celého srdce svého, ze vší duše své i ze vší mysli své a bližního svého jako sebe samého. Toto je nejdůležitější okolnost mého života.“ Patřil do tzv. Stuartovy generace brněnského sboru, tedy do generace lidí, kteří se pro následování Krista rozhodli na evangelizačních bohoslužbách, kde kázal skotský kazatel James Stuart.

Na závěr bych rád zmínil pár životopisných dat. Slávek Smutný se narodil 23. srpna 1924 v Tišnově. Jako dopívající mladík prožil druhou světovou válku se všemi radostmi i strastmi. Zažil totální nasazení, útěky na venkov, přechod fronty i ruské rabování jejich domu. Během války vystudoval vyšší průmyslovou školu technickou. Svůj profesní život zasvětil krásnému oboru technická zařízení budov. Pracoval jako projektant, později se věnoval katalogizaci různých zařízení. 

A díky tomu měl mnohé kontakty. V mládeži Jednoty českobratrské, kam chodíval, si všiml mladého drobného děvčete s krásnýma očima. Chodili spolu osm let, vyčkal, až dostuduje lékařskou fakultu. A prožili spolu bez dvou dní 66 let manželského života. Společně vychovali dvě děti, Dana a Marcelu. Dočkali se i sympatických vnuků. I jako penzista byl stále aktivní, jak v pomoci, tak v psaní dopisů a překládání. S přibývajícími léty tělo přestávalo poslouchat a chřadlo. Zemřel 15. března, v den devadesátých narozenin své manželky.

Hodilo by se ještě mnoho povědět. O tom, že do svých devadesáti let jezdil na kole, o jeho hezkém vztahu k přírodě, o tom, že uměl dobře jazyky, a to i svůj mateřský, miloval Kralickou bibli, měl charizma vítání u dveří ve sboru. Chodíval na modlitební chvíle a často, opět konkrétně a prakticky, se modlíval při bohoslužbách nahlas.

A tak končím jeho vlastní modlitbou, kterou končí svůj životopis:
„Díky, Pane, za život, za spasení, manželku, děti a vnuky, za obdarování i za to, pokud jsem mohl něčím být prospěšný. A díky za sbor, všechny bratry a sestry, přátele a jejich modlitby!“

čtvrtek 17. února 2022

Úlovky uplynulého roku aneb ohlédnutí za rokem 2021

Byl to rok bohatý na kvalitní úlovky hezkých i vážných událostí. Však posuďte sami. 

Ryby na břehu Seneckých jazer. Nesmírně sympatické dílo v Betanii Senec. 

Rok na Slovensku

Loňský rok jsem prožil celý na Slovensku. Slůvko „ano“ mizí z mé mluvy a do mé češtiny vniklo slovenské „hej“.  Google a Microsoft poněkud šílí a nechápou, co je to za Slováka, který se vyjadřuje česky. Začíná vznikat síť nových vztahů v nové zemi. Ano, zčásti jsem začal nový život.

Byl jsem přítel Československa. Po roce vím, že severní segment karpatského oblouku obývá svébytný slovenský národ. Staletí nás dělila uherská hranice. Podhorské slovenské etnikum se pomaleji vynořovalo z historie lidstva. Slováci jsou srdcaři, nadšenci. V každé větě cítíte emoci. Jsou to  velcí pohodáři a jak je zle aj b(pi)itkári. Národ zdobný, zpěvný, užívající si krás své přírody a oceňující chuti dobrého jídla. Vztahy se zeměmi českými však byly vždycky čilé a časté. Kéž jsem toho dobrým dokladem.

Rok s covidem

Rok jsem začal s covidem. Týden jsem ležel v horečce a další týden jsem se vzpamatovával. Covid se mě však dotknul mnohem více. Jeden večer mi pípla zpráva: „Timoteus je nemocný." Na dálku jsem sledoval Jeho boj. Přicházely zprávy. Poslední byla: „Tima umřel.“ Nechápal jsem. Chodil jsem jako ve snách.  Timoteus mi byl velmi blízký. (Více o něm zde.) Na zhlédnutí videa z jeho pohřbu jsem sbíral síly celý měsíc. Kdybych měl říci, které video z bohoslužeb mě oslovilo v loňském roce nejvíc, pak to z Timoteova pohřbu.

Mohu konstatovat, že covid nám všem trvale znepříjemňoval život. Na Slovensku byla opatření mnohem přísnější, a to jak pro církve, tak pro jednotlivce. Byli jsme polozavřeni. Když jsem na konci dubna vyjel po několika měsících karantény na Moravu, prožíval jsem cosi jako euforii. 

První jaro a Velikonoce v Bratislavě

Jaro tu začíná hned kousek od modlitebny, v Ondrejském cintorině začínají kvést sněženky. Pod Děvínskou Kobylou jsem objevil naleziště medvědího česneku. 

Za jarních vod mi bylo umožněno proplout zaplaveným dunajským lužním lesem.
Na stromech rostly sírovce. Krása. Nestihl jsem rozkvetlé stepi nad Dunajem. 

Velikonoce jsem podruhé zažil v covidové izolaci. Kostely byly zavřené, bohoslužby předem nahrané. A tak jsem vyrazil na bratislavskou kalvárii a byl potěšen kolik zbožných jednotlivců a rodin jsem tu potkal. Nerušeně se na veřejnosti modlili a četli nahlas pašije. Velký pátek i Vzkříšení jsem prožíval u obrazovky doma. Přesto pro mě byly tyto svátky pěkné a budu na ně rád vzpomínat. 

Velký pátek


Čas volnosti a skautíků

Po Velikonocích se už omezení lehce rozřeďovala a začal čas volnosti. Mohli jsme začít s bohoslužbami, s živým dorastom. Vyjel jsem rád do Brna, abych se opět viděl s bráchou a sestrou. Bylo to milé shledání u dobrého jídla.

Jinak za největší předletní zahraniční počin považuji skautskou misi. V rámci Dorostové unie jsme založili boční skautský kmen. I když jsem patřil do instruktorského týmu, poněkud jsem váhal slibovat skautský slib.  Zřejmě jsem tím i štval celý tým. Nakonec, právě na výše uvedené večeři, mě brácha a sestra postavili před hotovou věc: „Tím přece naplníš tatínkovy touhy..." A tak jsem sliboval v Mladkově na kurzu, jehož jsem byl instruktorem. :-) Tatínkův skautský klobouk  jsem měl na hlavě.


Prázdniny

Ty začaly krásnou tatínkovskou akcí ve Vysokých Tatrách. Dobyli jsme Rysy, užili si společenství i s malými dětmi, prohloubili vztahy. Objel jsem trochu Slovensko, zvláště vesničku Dovalovo na Liptove, kde o prázdninách bydlí téměř celá Cukrová.

V srpnu začala velká dovolenková jízda:
Prázdninové Rumunsko. Předposlední den jsem viděl více medvědů než za celý život. Kde? V divočině? Ne, přece v civilizaci, kolem hotelů. (Více zde.)

Pohoří Cehlau

Ukrajina: Prakticky jediný tak trochu osobně svobodný čas. Návštěvy starých známých. Zkoumání funkcionalismu v Užgorodě. Nádhera.

Milovaná krajina nad Volchovskými lazy

Rádcovká škola: Tradiční akce mého života. Kurz pro vedoucí dorostu, který se mění v košatý malý „UNITED", jak říkávám. Opět super, s krásnými lidmi, s krásnými ranními procházkami ikonickou krasovou krajinou.

Před výpravou do přírody se skupinou starších vůdců


Plný a pestrý podzim

Potom náraz pracovních povinností, ale uprostřed nich mnoho oddychového. Podzimní cesta se Zdeňkem Vojtíškem do Vídně byla nezapomenutelná. Zdeňkův syn nám připravil seznam významných staveb. Nádhera. Vše na kole.

Sídliště Wohnpark Alterlaa (1973-1985)

Po celou dobu na Slovensku jsem pozorně sledoval českou politickou situaci a ony zlé osobnosti na Hradě i v čele vlády. Proto jsem vyrazil na volby do Čech. Nezapomenu na neuvěřitelné odpoledne, kdy jsme sledovali výsledky voleb a každou hodinu více slavili. Vše zakončeno rodinným šampaňským. Slavit přijeli i moje sestra se švagrem. Odjel jsem posledním vlakem. 

Synovec na terase v nadějném očekávání | Je co slavit  |  Večer na nádraží

Na podzim jsem stačil zvládnout kultovní akci „Pozdní sběr“. Prošli jsme za čtyři prosluněné a chladné dny okolí Vlárského průsmyku. Stromy se barvily. Krásné společenství. Uctění památky 
ing. Indruha, barda místních hajných (horárov). (Víze zde)

Podzim byl také přelomově význačný vydechnutím od dorostové práce v Čechách. Skončil jsem s předsedovstvím odboru dorostu v Čechách a vzal si sabatikl. Úleva - víc času a méně úkolů v hlavě. Jeden z největších zlomů loňského roku. 


A Vánoce

Vánoce jsem prožil v duchu prologu k Janovu evangeliu. Snad nikdy jsem se do něj tak hluboko nenořil. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Vánoční svátky byly tradičně mezi rodinou
v Brně a Bratislavou. 

Z vánoční vycházky s mou sestrou

Nový rok jsme uvítali v klubu osamělých srdcí. Byli jsme tam fakt všichni z různých důvodů „singláči“. Bylo to pěkné nebýt poslední minuty sám.

A co sbor?

Možná, pokud někdo dočetl až sem, se ptá, jak se mi žije v Bratislavě jako kazateli. Vždy odpovídám: „Lidé jsou tu zlatí, sbor je složitý.“ Lidé jsou ochotní, mílí pohostinní, fandí mi a projevují mnoha způsoby lásku. Ve sboru se učím pracovat v týmu. Zvykám si, že se o všem dlouho mluví, myšlenky procházejí mnoha síty. Pokračujeme s dorastom a začali jsme mládež.

Z podzimní výpravy "dorastu"

Všichni jsme zvědaví, co se sborem udělá covid. Polovinu roku jsme byli zavřeni, jen ve virtuálnu. Půl druhé poloviny byly dovolené. Lavice jsou poloprázdné. Lidé se ptají, co bude dál. Nezbývá, než spolu s Luďkem Rejchrtem odpovědět: „To nevím, to ví jen Pán Bůh,“ A to, že jsme v Jeho ruce, je super.

Moje rovy

Na závěr si dovolím vzpomenout některé blízké, kteří odešli v roce 2021 z tohoto světa:

Posledního strýce svého života Mirka Sejkoru, maminčina bratra. |  Naďu Šebestovou, přelaskavou idealistku z Frýdku, kterou jsem křtil i pohřbil.  | Evu Kakáčovou  - kuchařskou legendu mého života a maminku švagra. |  Larryho Crabba - amerického psychiatra a křesťanského myslitele, který mě celoživotně ovlivnil | ¨Františka Liznu, kněze, který mě naučil mít rád svátek Krista Krále. | Jana Sokola  - velkého a krásného i skromného člověka i bratra v Kristu. | Lucii Mandlovou - skvělou maminku dnes už dospělých dorostenců. |  Zdenka Brokla - muže, od kterého jsem se učil vnímat napětí v Bibli i křesťanském životě.  

A taky loni  na podzim se rozpustil Spirituál kvintet, legenda mého jinošství. Spirituál sice už není, ale jeho písně žijí svými životy.

Kéž i moje píseň vděčnosti za uplynulý rok se líbí Pánu Bohu.

Soli Deo Gloria - Samému Bohu budiž chvála. 

neděle 28. listopadu 2021

Rumunsko 2021 - Ceahlau + Hasmas + Ciuc + Bodoc

Když jsem v jinošství poprvé otevřel knihu Karpatské hry (přinesl mi je do postele tatínek), tam mě v nich  vždy pohoří Ceahlau, snad svým názvem. Nevím. Zpětně viděno, pohoří mi připomíná mohutný skalnatý poschoďový ostrov. 

A měl jsem je spojené s obrázkem hry na „Zelenou propast času“ na následující straně. 

"Jednou se tam vydám", říkal jsem si. Prošli jsme za uplynulá léta vyšší rumunská pohoří, některá i vícekrát, ale letos dozrál čas nižší Ceahlau.

Vyrazilo deset, tři jen na sedm dní. Sestava věkově i zájmově různorodá: Jana a Petr (tiskoví mluvčí výpravy) | Martin (vedoucí literárního klubu a kazatel) | Hanka ( stabilizátor) |  Darek (lékař výpravy) |  Tom (dobrá duše výpravy) |  Ríša (navigátor) | Míša  (pokladník a lékarnice) |  a moje maličkost.

Zleva: Hanka, martin Petr, Jana, Riša, dole Míša a nad ní Tom, Darek a Zababa (foto: Ríša)


Cesta tam

(Neděle) Nechtěl jsem vyrazit na nedělní vlak ve chvíli, kdy budou účastníci po bohoslužbách před modlitebnou. Ale nechtěné se stalo. Za veselých i obdivných poznámek věřících jsem vyrazil s batohem na zádech směr nádraží. Byla sranda. A potom už vlakem přes Budapešť dál a dál až do milované rumunské země.

Doprava na cestě skřípala. Marně jsme se snažili dopředu nakoupit místenky do vlaku z Maďarska
do Rumunska. Nějak to nešlo ani v Čechách, ani na Slovensku, ani v Maďarku. Realitu jsme zjistili až na nádraží
v Budapešti. Maďaři tímto směrem vypravují pouze !třívagonový! mezinárodní EC!  Snad z důvodů covidu.
Díky tomu jsme se moc nevyspali, často jsme stáli v uličce. Bída.

(Pondělí) Ale dojeli jsme do Tolpity. Zde jsem předpokládal, že pojedou busy naším směrem. Ale zjistili jsme, že v podstatě nic nejede. Nebylo tu ani kloudné bus-nádraží. Taková "prdel" světa. Ovšem díky šarmu našeho tiskového mluvčího jsme sehnali dva taxíky za rozumnou cenu a jedeme směr vesnička Pintlic, kterou jsme pracovně přejmenovali na „Pintlich“.


 Na Ceuhlau

Brzy odpoledne vystupujeme z taxíků a procházíme vesnicí až ke klášteru. Kousek od něho je minerální pramen. Vzhledově nic moc, ale voda je fantastická, jemně perlivá, osvěžující. 

Jsem nadšen. Jsem také potěšen možností vidět způsob malby nástěnných maleb na stěnách místního kostela.

Celkem zprudka vystoupáme na hřeben. Z něj je vidět „masivul Ceuhlau“. Pokračujeme po hřebeni až do sedla pod hůrkou Strungilor. Táboříme. Voda tu není, ale víme o vodě o poschodí výše.

(Úterý)  Masív Ceuhlau je tvořen skoro kolmými slepencovými stěnami, kterými vedou cesty po jakýchsi velkých stupních. 

K našemu šoku již ve výšce 1500 m. nad mořem nacházíme nejen pramen, ale i lesní cestu s parkovištěm. Uf! Díky autům i je tu i celkem dost lidí. Přesto stojí za to stoupat vzhůru až na nejvyšší horu Toaca (1904) - nejvyšší vrchol celého putování. Nahoru vede jeklové schodiště. Hrůza, i když chápu snahu nezdupat okolí. Rumuni se prostě s problémy „nes….ou“

Cestou míjíme klášter a s ním i mnicha, a také restauraci s výhledem. Necháváme zde batohy. Cestou zpět se tu vděčně zastavujeme a dáváme si výbornou čorbu – místní polévku skvostné jižní chuti. S polévkou přichází i chuť na místní pivo značky Ursus – Medvěd. Mám ho rád, pro jeho název. Tuším, že tady vznikl pojem: „interaktivní výstavka (medvědů)“. Jinými slovy: „Jdeme na pivo!“.

Blízko horské chaty je tábořiště, my však pokračujeme dál. Klesáme nádhernou cestou, jakoby po kolmých skalách. 

Končíme u lovecké chatičky s krásným pramenem. Je v ní čisto a dá se v ní spát.

(Středa) Ráno máme volno na procházku místní krásou. Ceuhlau je zvláštní ostrovní pohoří, tak na jeden den. Proto si jej chceme užít, než z něho sejdeme. Je tu nádherně.





Z Ceuhlau

Až téměř odpoledne sestupujeme malým skalním městečkem..... 


....do nádherného sedla. Nacházíme v něm nový kříž, na kterém je přivrutován Kristus. 

Potom ke klášteru a cestou níže a níže. Táboříme na schované nepoužívané lesní cestě. Nádhera.

(Čtvrtek) Další den do údolí. Darka chytly záda, a tak se mírním v plánování. Využíváme čas ke koupeli (tzv. kompletka). Potom se stavujeme na „interaktivní výstavku Ursusú“ v místní rybárně. S vděčnou výmluvou
na Darka, který se léčí na teplé dlažbě, si dáváme místního vynikajícího grilovaného pstruha. Dokonalé.

Potom už vzhůru poněkud neznámou cestou směr Hasmas. Tušil jsem, že cesta nebude jednoduchá. V mapě takové divné cesty - necesty. Nakonec na divoko lesem až do hezkého sedýlka. Nacházíme tu i vzpomínku na nedávnou českou skautskou výpravu. 

Ozve se někdo ze skautů? 

Krásný večer, v noci prší a ráno pohoda.  

(Pátek) Je nám jasné, že před námi je obtížný úsek. Varoval před ním i moravský gurú Rumunska Michal Medek. Bez cesty na hřeben. Uf. Nacházíme tu sice značku, ale jsme prakticky bez cesty. Nakonec v polomech mizí i značka. Nastává tradiční „kambodža“. Máme celkem dost. 


Ale, jako mávnutím proutkem se před námi objevují pastviny a výhledy, včetně hory Poiana mare (1502 m.).

Hasmas

Vlastně ani přesně nevím, kde začíná pohoří Hasmas. Ale jsme už zřejmě v něm. Po obědě vzhůru na Poiana Mare – Velkou Polanu. 

Miluji horsaké louky, kupky a seníky. Hora za seníkem vypadá nevině.....

Stoupání bylo náročné, místy se muselo po čtyřech, ale nakonec jsme se vyplazili až nahoru. Krása.
Za horou po hřebínku do hezké pastvinné krajiny, ale bez vody. Večer propátráváme terén, ale marně.

(Sobota) Vodu vděčně nacházíme až ráno. Napřed zteplalou a špinavou u divných pastýřů a posléze dokonalou u hipstrovských manželů pečujících o krásnou louku, zjevně již dotační. V sedle se s námi rozloučil Darek a Hanka.

Zbytek družstva se valil dál hadovitou cestou, která famózně proplouvala zvlněnými kopci. Nádherná a pohodlná trasa. Naše výprava mi připomínala konvoj lodí, plující mezi megavlnami hor. 

Trasa je lemována četnými pastvinami mezi lesy, se stády ovcí. V jednom případě i s poměrně divokými psy.

Krajina připomíná Muráňskou planinu s četnými pastvinami mimo hřebeny hor. Je tu krásně, dobře se šlape i povídá. Končíme na hřebínku, na krásném místě s výhledem na majákovou horu Vithovoș. Je tu i mini studánka. Za tu jsme velmi rádi. Vůbec tento den byl "na pohodu".

(Neděle) Normálně bychom vyhlásili odpočinkový den. Je neděle. Ale zatím jdeme dosti pomalu. Tak s mírou odpočíváme. Martin véce kázání. Dále ultra pohodlnou hadí cestou do sedla Pângarați. Zde je civilizace v plném proudu. Restaurace, auta, parkoviště, stánky. 

Neodoláváme a účastníme se „interkativní výstavky Ursusů“, odoláváme jídlu a jdeme dál. Končíme u tábořiště s ohništěm vedle prašné písčité cesty. Jsme celkem rádi, že včas končíme. Bylo i poměrně teplo.

Zážitek přišel až v noci. Ležíme ve spacácích a najednou vidím zář reflektorů a slyším motor auta. "Pastýři", říkám si. Potom vidím blýskat červené majáčky! Hasiči? Strážci parku? Policie? Sanitka? Snad nejednou za námi? Jednou. Zastavili přímo u nás! Polil mě pot. 


Naštěstí se slova ujal tiskový mluvčí. Téměř ty statečné chlapce v helmách je uvítal chlebem a solí. Dozvěděli jsme se, že dostali hlášení o ohni, a tak přijeli. Když spatřili náš slušný oheň s vyhasínajícími uhlíky (slovensky tzv. „pahrebu“), řekli, ať jej neřešíme, ale ráno jej zahladíme a odjeli. Byl jsem za Petra vděčný, jak to pozitivně zvládl! Traumátko však v sobě nosím dodnes. Nikdy jsem takový zážitek neměl.

Na vrchol Hasmasu  a na Ciuc

(Pondělí) Potom pomalu stoupáme krajinou nízkých smrkových porostů. Pohodová krajina s loukami, skalami a hůrkami, tež s ovcemi a kravami i pastýři. No, a kdyby jen....i s debily na motorkách. 

Potkáváme nádherné stádo ovcí s ukrytými psy. 

Hledej psa!

Vody je tu poměrně dosti. Děláme si odbočku bez batohů až na vrchol Hasmasu Mare (1773). Krásná plochá hora. Táboříme dále, pod skalní vápencovou jehlou Piatra Singuratică.

Kolem skalní jehly jsou živé pastviny s kravami a ovcemi. Přímo pod jehlou horská chata. Táboříme na opačné straně jehly. Já mám trauma z včerejších hasičů, a z něho plynoucí strach z ochranářů. Spolupoutníci se mi smějí a rozveselují mě představou krávy, která má na uších kamery. „Vypusťe krávu“, přikáže ochranář z centrály a u monitorů kontroluje aktivitu turistů. Uklidněn jdu spát. 

(Úterý) Další den mírně a pohodlně sestupujeme směr pohoří Ciuc. Ještě na poslední nenápadnou vysokou roku Ecem (1707). Na vrcholové louce nacházíme skvostnou propast, snažíme se měřit její hloubku pomocí svépomocné přístrojové techniky. Úchvatné a zábavné. 

Klesáme níže a níže až na hranice pohoří Ciuc. Víme, že ho nejsme schopni přejít celé.

Krajina se zcela změnila. Nižší nadmořská výška, pastviny s ojedinělými lesíky, převážně smrkovými. Opět hledáme vodu. Jdeme na salaš, ale k ní  životodárnou tekutinu dokonce dovážejí. Suchý vápenitý kraj. Na cestě zpět se do nás oboří psi. Jeden cvaká zubama tak blízko, že cítím jeho dech. Nějak mi ruply nervy. Stříkl jsem na něj přímou dávku spreje proti psům a padouchům. Zubatá bestie ji dostala mezi oči. Zavyla a svíjela se v bolestech. Ostatní psi okamžitě zkrotli. Bylo mi té polodivoké šelmy i trochu líto. Dlouho bylo slyšet její naříkání.

K našemu milému překvapení jsme cestou minuli několik pramenů a u jednoho, na bočním hřebínku táboříme.
Je to nádherné místo.

(Středa) Ráno vstávám, je mi jasné, že sestupujeme z hor a další už budou civilizované. Jdu na vycházku. Údolí jsou zalita nízkou oblačností. Je tu krásně a je mi i trochu smutno. Připadám si jako na konci cest. Ale ještě je pár dobrodružných dní před námi!


Na smrdutou horu (a taky za medvědy)

Sestupujeme hezkou cestou do údolní vesnice Junca de Jos na vlak. Krajina je stejná jako včera. Pastviny, smrtky. Následný hlavní hřeben se přímo ztrácí v záplavě kopečků.

Přibývají samoty, salaše, občas kosené a občas nekosené louky a také divocí psi. 

Ve vesnici hledáme železniční zastávku, ale nenašli jsme ji. Snad poprvé „mapy.cz“ zcela selhaly. Místní nás posílají
do další vesnice. Ťapkáme vedrem a po asfaltovém chodníku „alá dotace EU“ po rumunském způsobu. Tedy opět ne….ou se s ničím, ani s tím, že vprostřed chodníku roste strom…..

Potom už vymoženosti civilizace. Jízdenky kupujeme uvnitř skvostné pracovny výpravčího. Peníze vybírá z mohutného trezoru. V sámošce kupujeme si jogurty a další pochutiny. Účastníme se „interaktivní výstavky Ursusů“. Zažijeme průtrž mračen. Prostě super.

Vlak nás dovezl do maďarského města uprostřed Rumunska: Miercurera Ciuc. Nikdo tu nemluví jinak než maďarsky. Plakáty i nápisy též. Výprava vyráží na rekognoskaci města a já si dovoluji na chvíli odpočinout. Stejně vlak jede za chvíli. Za šera přijíždíme do lázeňského města Baile Tusnad.

Tábořiště hledáme v kempu u řeky. Je zavřený a zabezpečený elektrickým ohradníkem. Zvláštní způsob, říkáme si. Jak úsměvné jsou naše poznámky! Stavíme stany, má pršet. Petr vyráží na procházku městem. Chce si dát Ursusa na benzínce a nečekaně, uprostřed města, se setkává s ursusem (medvědem), ale chlupatým a živým.

(Čtvrtek) Ráno nám vypráví, jak se schoval do auta k neznámému řidiči. Postupně nám dochází, že jsme v oblasti medvědů. Každý dům je proto obehnán elektrickým ohradníkem.

Posilujeme se místní lázeňskou vodou z typicky rumunského pramene: rozbořeného.... 

...stoupáme úctyhodným převýšením a „kambodžou“ vzhůru vábeni jezerem svaté Anny a hlavně bájnou horou Puturosu (1143), ze které vychází podzemský smrad a dým. Jsme v pohoří Bodoc. 

Jezero svaté Anny je velká atrakce. Zatopený kráter sopky. Udělalo na mě dojem. A to i  přes  množství lidí, stánek s trdelníky, elektrickou lodí na vodní hladině a zákaz koupání. Uf. Posedíme a potom stoupáme zpět. 


Kráter

Únava na nás doléhá, ale přesto táhneme lesy a silnicemi až pod onu bájnou horu. Sirovodík je cítit už z dálky. Pod horou stojí slušný a hezký hotelový komplex. Co naděláme. Chceme vidět smrdutou horu. 

Ale v této civilizaci nás (ne)překvapila všudypřítomná stopa medvědů. Nejdříve nás lidi varují před noclehem venku. Vidíme mohutnou zapálenou vatru před hotelem i turisty na terasách hotelu, těšící se, že uvidí medvěda. Všude ohradníky a varovné tabule – areál medvěda! 

Nejdříve vylezl přesně tam, kde jsme chtěli postavit stan. Potom se zjevil přímo nad pramenem, kde jsme brali vodu. Celá rodina. Potom před námi - opět celá rodina. 

Vzdáváme to a tiskoví mluvčí (Petr a Jana, chvála jim) domlouvají nocleh v hotelu. Je to jistota. Spíme všichni v jednom zcela posledním pokoji. Večeři si dáváme taky v hotelu a bezpečná interaktivní výstavka Ursusú se rovněž konala.

(Pátek) Ráno se probouzíme, sprchujeme v teplé vodě a vyrážíme vzhůru na smradlavou horu. 

Vaření kaše v hotelovém pokoji :-)

Opravdu nacházíme jeskyně, ze kterých vychází smrtonosný zápach, kde se pod hladinou normálního vzduchu udusíte. Jen trochu jsem se nadýchl a bylo to hnusné. U jeskyní nebohé mrtvolky brouků. Podobných otvorů do nitra země je tu bezpočet. 

Žluto-zelená hladina smrtí


Udušení brouci....usnuli

 Potom hledáme jeskyni mrtvých ptáků. Našli jsme ji. Ale mrtví ptáci jsou zřejmě uvnitř. Uposlechli jsme varování na cedulkách a nejdeme dovnitř. 


Domů…..

Potom zpět k hotelu a odtud dolů do dalších lázní Balvanyos. Turistická trasa k nim tradičně zarostlá a neschůdná. Klesáme raději po silnici. K mému překvapení se jedná o malou nenápadnou vesnici.

V lesích nad ní nacházíme skvostné lesní lázně s probublávající studenou vodou. Koupání v minerálkách. Sauna. Nic se neplatí. Ne mnoho lidí. Občas se něco rozpadá. Rumunsko. Relaxujeme a je nám fajn.


Neupravený a nebo snad kdysi upravený pramen

Malá sauna....

Drobné bazénky rozeseté v lese - krása!

Potom už zpět. Nastává nervák se sháněním odvozu zpět. Busy nejednou. Taxíky nejsou. Nakonec nás odvezl muž, který se živí odvozem turistů do přírody za krásami, jehož plakáty visely v Baile Tusnad všude. Poměr cena a kvalita – super. Cestou vidíme přímo z auta medvěda. Stihneme večeři v místní restauraci, ale ta tak. 

Přijíždí třívagonové ECčko. Padá večer, nádražní lampy se rozsvěcí. 


Nastupujeme. Ve vlaku se dá najít místo. To, že nemáme povinné místenky nikomu nevadí, oproti minulým létům. Martinovi se podařilo získat sympatie "mašinfíry" a ten ho vzal na tzv. stanoviště sstrojvedoucího. Vrátil se za dvě hodiny tak nadšený tak, že dodnes vidím jeho blažený obličej. Celkem si pokecali. Strojvedoucí mají svou řeč.

(Sobota) Potom už klasika. Budapešť, přesun. Já jsem vlastně skoro doma. V bývalé metropoli Uherska. A za chvíli jsem doma v Bratislavě, hlavním městě Slovenka. Kdysi jsem tu vystupoval jen na „čumendu“, nyní se sem vracím domů.


Krásný celý čas! Díky Bohu za něj. 

Soli Deo Gloria – Samému Bohu budiž sláva.