středa 5. srpna 2020

Za milým Jaroslavem :- (1947-2020)- :

Když mi přišla SMSka, nyl jsem zaskočen. Bylo to náhlé. Jaroslav odešel  po cestě, kterou dlouho opatrně ohledával. Dovoluji si zavzpomínat na krásná léta s Jaroslavem v České Třebové. 

Bratr farář Jaroslav Nečas, milý Jaroslav, byl mým souputníkem v začátcích mé kazatelské práce v České Třebové. Dodnes vzpomínám na první setkání s ním. Zval jsem ho na své uvedení do služby vikáře. On si převzal pozvánku a potom se na mě podíval a vážně pravil: „Církev bratrská za Černého, to už není ta církev, co bývala.“ Jakoby si dopředu vykolíkoval své hranice. S nejistým pocitem jsem se vracel domů. Koho v Třebové budu mít za evangelického kolegu? Obavy se rozplynuly. Měl jsem kolegu skvělého, velmi ekumenicky smýšlejícího. Církev Kristova byla pro něj všude, kde se zvěstoval Kristus. Vážil si bratří a sester, kněží, kazatelů, farářů snad ve všech společenství. 

Zde v Třebové jsme prožili krásné ekumenické časy, ekumenické týdny modliteb, ekumenické duchovní dýchánky u paní místostarostky. 

Naše ekumenické společenství. Zleva Miloš Kolovratník (ŘKC),
Lidmilka Kukuczková (CČH); neznámý návštěvník,
 Jaroslav Nečas a moje maličkost.

Jaroslav se těšil mezi námi pověsti ctihodného církevního nestora. S Jaroslavem nás spojilo přátelství. Rád se u mě stavoval a naopak. Ochotně mi půjčil na jednu svatbu svůj evangelický talár. 

Já v Jaroslavově taláru na svatbě Kašperů jun. 

I po mém odstěhování z Třebové jsem se u něj, když to šlo,  rád zastavil. Společně s jeho milou manželkou jsme popovídali a zhodnotili situaci v Třebové, v rodině i na českém Sioně.

Čím pro nás byl Jaroslav?

Biblistou a vykladačem Písma. Jak sám o sobě říkal: „Dělám exegeze na slušné úrovni“. Jeho biblické hodiny byly pověstné, těšily se oblibě a úctě  i u katolických bratří.  Po stránce výkladu Písma byl Jaroslav klasik, Bartián, kristocentrický. Hlas měl zvučný, proto jej měli rádi i nahluchlejší posluchači.

K Souškovi mě přivedl právě Jaroslav

Byl poutavým vyprávěčem. Bavilo nás poslouchat jeho vážné příhody ze života a z církve, líčené s humorným nadhledem. Zejména příběhy o komunistických slídilech byly prostě báječné. Škoda, že nesepsal nějaké vzpomínky, bylo by to velmi čtivé a poučné.

Jaroslav byl milovník krajin. Velmi rád chodil na dlouhé cesty pěšky, procházel poli, lesy, vesnicemi. Dával se do řeči s lidmi, vyslechl místní historky, ohodnotil architektonické památky a nevynechal hřbitovy. Z  náhrobků se dalo rovněž hodně vyčíst. Když, kvůli nemocným kyčlím, nemohl  chodit, bylo mi to velmi líto.

Spolu s Jaroslavem jsme měli rádi  křížovou cestu v Třešňovci.

Jaroslav měl rád církev a měl o ní starost. S obavami v hlase, zejména v posledních letech sledoval dění, zejména na protestantské straně křesťanstva. Církvi se věnoval, co mohl. I jako penzista vypomáhal, kde bylo potřeba. Do posledka psal do Kostnických jisker, dojížděl kázat do domova pokojného stáří ve Vysokém Mýtě.

Jaroslav měl rád víno. Vypili jsme spolu hodně skleniček. Ve vinotéce Na splavu jej nazývali: „Náš pan farář.“ A zde, v nekostelním prostředí, měl mnoho dobrých setkání a duchovních rozhovorů. Tak se mu vlastně podařilo býti velmi trendový, protože současnosti je snaha církev vyhnat z kostelů mezi lidi, do kaváren a hospod.

Jaroslav si stál za tím, co kázal. Pevně věřil v dílo spásy. Tak si dovoluji zacitovat z Jeho posledního článku v Kostnických Jiskrách: Bůh nás vidí přes svého milého Syna. To je jistě nadějné. Když před ním stojím, je vedle mne či za mnou Ježíš Kristus a říká: Jsi vzácný v mých očích. Před Bohem bychom ničím, opravdu ničím nebyli, kdyby nebylo Krista a jeho díla spásy. A toto dílo stále platí. A je určeno i nám. Nic většího už není.



neděle 2. srpna 2020

Za milým Ivanem Stěpanovičem Nemešem :- (1942-2020) -:


Před necelým měsícem 6. 7. 2020 zemřel v zakarpatské vesnici Ugla významný kazatel Ivan Stěpanovič Nemeš. Byl to šok pro všechny. Zemřel nečekaně, podepsal se na něm koronavirus.




Jak byl propojený s českou církví? 

Když kazatel Stanislav Heczko začal už za komunistického režimu stavět mosty lásky mezi východem a západem, potřeboval pevný druhý břeh na východě. Jedním z pevných bodů našel právě v Ivanovi Němešovi. 

Ivan Nemeš a Stanislav Heczko
S bratrem Heczkem v roce cca 1995

Byl starším presbyterem (biskupem) Svazu evangelijních křesťanů baptistů v letech 1989-2006. Doba konce komunistického režimu, konce Sovětského svazu a vzniku samostatné Ukrajiny. Doba nesnadná a velmi náročná na pevnost charakteru. Divoké mafiánské devadesátky na východě se nevyhnuly ani církvím. Bratr Nemeš ve zkoušce obstál. Neznečistil svou pověst pochybnými praktikami. Právě v Jeho osobě našel bratr Heczko moudrého spolupracovníka i vzácného bratra v Kristu. Tak jsem se potkal s bratrem Nemešem i já.

Já s milým bratrem
Já s milým bratrem

Měli jsme se rádi. Velmi jsem si vážil jeho moudrosti, patriarchální osobnosti, která se projevovala zejména v pastýřském daru. Uměl otcovsky promluvit s lidmi, tak říkajíc, do srdce. Měl jsem rád jeho velkou rodinu i jeho velmi milou a laskavou manželku. 

Rodina Nemešů v jejich obýváku

Úžasné byly večeře u Nemešů v Ugle nebo v Mukačevě. 

Hody u Nemešů

Nejvíce jsem se těšil na žehnající modlitbu. Povstal a s veškerou vážností oslovil Boha v nebesích. Kladl slovo za slovem, jakoby stoupal po žebříku do nebe. Krása!


Kdo byl tedy tento muž? 

Narodil se v roce 1942 v Ugle. (Velká vesnice zhruba vprostřed Zakarpatí, mezi horami.)

Cestou od Nemešů v Ugle

Zemřel ve své rodné vesnici v plnosti věku – bylo mu 77 let. V roce 1963 prožil své obrácení ke Kristu Spasiteli. Od svého obrácení sloužil Bohu. Učil v nedělní škole, stal se ordinovaným (rukopoloženým) kazatelem. Postupně se zapojoval do nadsborové práce, až se stal starším presbyterem (biskupem) v Zakarpatí. 

Ivan Stěpanovič v teologickém semináři

Jeho obdarování bylo především kazatelské a pastýřské. Kázání měla hlavu, patu, hloubku, důstojnost i humor. Dokázal mluvit s lehkostí o vážných věcech. Dokázal se vemlouvat do duše. Dokázal pastýřsky řešit spory. Lidé prý v jeho přítomnosti zapomínali na to, proč se hádali. Byla to pozoruhodná laskavá a zároveň velmi silná a pevná osobnost. 

Při rozhovoru s kazatelem Fišerem
Rozhovor s kazatelem Pepou Fišerem

Jednou jsem se ptal jeho syna, jak prožil své obrácení ke Kristu a jakou roli v tom měl jeho tatínek, bratr Nemeš. Bylo to prý prosté. Otec přišel a řekl, že je čas, aby vydal svůj život Spasiteli. A syn ho poslechl.
Díky bratru Nemešovi jsem pochopil ukrajinský pojem „dušepopečitělstvo“ – péči o duši. Praktikoval ji i na mě. Prožili jsme spolu mnoho krásných a povzbuzujících rozhovorů.

I poté, co předal funkci zakarpatského biskupa svému nástupci, nepřestal sloužit. Stal se putujícím evangelistou (blahozvěstnikom), zástupcem zakarpatského biskupa, pastýřem sboru v Dubovom, členem duchovně konzultační (věroučné) komise celé Ukrajiny. Byl hlavním poradcem pro Diakonii Církve bratrské, při rozdělování pomoci potřebným. Měl velký rozhled po celé místní církvi a sociální cítění.

Při předávání humanitární pomoci

Při své vytíženosti zvládal být otcem velké rodiny, která čítala tři syny, šest dcer a čtrnáct vnuků. A to se ženil, na ukrajinské poměry pozdě, tuším v 37 letech! S manželkou byli spojeni v pevném svazku. U něj jsem pochopil, co je to  východní patrialchálního manželství. Bylo jasné, kdo je v rodině hlavou. Ale nikdy jsem neměl pocit, že by to ubralo něco z velké lásky mezi nimi. 

Se svou milou manželkou

Jak jsem psal, bylo krásné u nich pobýt.  Čím se bratr Nemeš trápil, byl částečný exodus jeho dětí do USA.

Bolšaja simja Nemešů

Jinak, byl to právě Stěpan Nemeš, který mi sháněl na Zakarpatí manželku. (Více *zde*.) Když jsem ho opatrně poprosil sehnání manželky pro mého českého kamaráda, odpověděl: „Pětěr, eto normalnyj vopros -  Petře, to je normální prosba.“ Jeho věcná pastýřskost mě vždy ohromovala. Hned po pohřbu bratra Heczka v Brně jsem odjel na svatbu své neteře. Když jsem mu o tomto kontrastu pověděl, opět s vážností a věcností řekl: „Eto žizň – to je život.“ Tuto větu používám dodnes a vždy si vzpomenu na něj.

Družný rozhovor u mobiljky s Honzou Jakubcem

O Velikosti jeho osobnosti svědčila, mimo jiné i přítomnost předsedy Svazu evangelijních křesťanů-baptistů celé Ukrajiny na pohřbu 

Tedy na závěr mohu jen vděčně zvolat „Samému Bohu budiž sláva za život tak skvělého bratra!.“


středa 20. května 2020

Milostný dopis


Je MÁJ, čas lásky. Láska kvete v každém věku a v každém ročním období, 


ale MÁJ, se svou vůní květů a počínajícím letním teplem, růst lásky podporuje a urychluje. 


→ Láskou se sytí lidské nitro. Bez lásky člověk duševně i duchovně strádá.
→ V prostředí lásky pozoruhodně vyrůstají zdravé a sebevědomé děti.
→ V prostředí lásky se hojí letité bolavé rány na duši a napravují pokřivené charaktery.
Ne nadarmo se o lásce se říká, že je nekonečná a není lidským výmyslem. Láska má podle Bible svůj původ od Boha. Milovaný učedník Jan říka: "Bůh je láska."
Když se dobře rozhlédneme, najdeme v našem okolí lidí milující zvláštním druhem lásky. Milují totiž samotného Boha. Mají slzy v očích, když se modlí. Jejich obličej je prodchnut citem k nebeskému Otci, stojí-li před skutečným či pomyslným oltářem.


Ovšem je potřeba říci, že každý z nás je v Biblí vyzýván, aby Boha miloval, aby s ním měl vztah lásky. Proč? Protože tím se napraví mnohé zkažené a zlé, co se táhne se po generace v našich životech.  Jsme pozváni k obnově dávného vztahu z biblického ráje, kdy se Bůh procházel zcela přirozeně mezi lidmi.
Ale jak se dá milovat někdo, koho jsem niky neviděl? Není to snadné. Apoštol Petr to vyjadřuje slovy:  Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí.

"Je tam?"

Ke zvláštní lásce to jsme vyzváni.  Milovat někoho, koho neznáme a nikdy jsme neviděli. Jak se to dělá? K určitému vysvětlení mi posloužil dojemný příběh lásky, o kterém jsem četl.
Uplynulý měsíc, přesně 13. dubna, před osmi lety zemřela v Brně Marie Zahradníčková, vdova po básníkovi Janu Zahradníčkovi. 


Prožili spolu pouze 6 let společného života. Poté byl její manžel vzat na 13 let do komunistického vězení. Sama vychovávala tři děti. Po návratu z kriminálu spolu stačili prožít posledních pět měsíců. Od manželovi smrti až do konce svého života byla vdovou.


Ale jak se zdá, manželova láska byla stále přítomná v jejím životě. Čím to? Měla jeho milostné dopisy plné lásky i bolesti. Četla je až do konce svého života.


Některé zveřejnila a některé, natolik niterné, uchovávala doma, jako vzácné rodinné šperky. Manželova láska ji držela nad vodou. Milovala ho, i když s ní po většinu života nebyl. I pohřeb, jak mi napsal jeden z účastníků, měl tichý radostný tón, totiž znovushledání se svým manželem. Jak různé jsou cesty lásky!
Když jsem příběh paní Marie četl, uvědomil jsem si, že byl v něčem podobný našemu příběhu lásky k Bohu, kterého také nevidíme .
Máme však milostné Boží dopisy. Co je takovým milostným dopisem? Jeden z židovských teolog označil za milostný dopis od Boha právě Bibli. Bible je dopis Boha k lidem, dopis lásky a touhy po lidech, kteří na něj tu zapomínají a jindy jej zcela zavrhují.  Od prvních stran popisuje Boží zápas o člověka. Na mnoha místech je to dopis i drsný. Vážný. Varující. Ale zůstává pozoruhodným milostným dopisem, svědectvím o cestě Boží lásky k lidem. Tento dopis dává růst vznikající víře a starou víru posiluje. 


Ne nadarmo v Písmu čteme: "každým slovem vycházejícím z Božích úst je člověk živ."
A proto doporučuji, milí posluchači, abychom právě v MÁJI, měsíci lásky, otevřeli Bibli a četli ji , jako milostnou poesii, jako milostný dopis. Nezapomeňte láska kvete v každém věku. To platí i o lásce k Bohu.


Psáno pro Český rozhlas a upraveno pro Bratislavu. 

středa 6. května 2020

MUDr. Pravdomil Dostál - kazatel evangelia

V těchto dnech uplynulo deset(!) let od úmrtí skvělého muže. Tehdy jsem napsal vzpomínku. Byl to článek v řadě na na blog. (zde)  Po deseti letech ji z úcty k tomuto muži oprašuji v téměř původním znění, jen  doplněnou o lepší obrázky, s poznámkami. 


V pondělí ráno (26.4.2010) mi tatínek oznámil, že zemřel Pravdomil. Překvapení. Často mluvíval z kazatelny o nečekaných odchodech a najednou se to stalo i Jemu. Smrt hrála v jeho kázání jednu z hlavních rolí. Ale nikdy nezvítězila, vítězem byl vždy Pán Ježíš Kristus.


Pravdomila jsem vlastně osobně téměř vůbec neznal. Nevím, jaký byl lékař, jaký byl přítel. Byl přece jen o dvě generace starší. Prohodili jsme spolu spíše pár zdvořilostních slov. Ale přesto můj život ovlivnil zásadně. Znal jsem ho poměrně důvěrně jako tzv. "laického"  kazatele od svého dětství. (Slovo "laický" je ve vztahu k Pravomilovi naprostý nesmysl.) Už od dětství se u mě projevovala pozdější profesionální deformace - rozlišoval jsem, kdesi ve skryté dětské duši, kazatele živé a sušší. Jednoznačně nejživější rétor byl právě MUDr. Pravdomil Dostál. 


Živý byl jednak projevem - mluvil hromovým hlasem. Jednak ilustracemi, často divokými, z velmi všedního života. A to mě bavilo. A potom se živost projevovala zvěstí evangelia, ve které nechyběl temný hřích, radikální pokání a odpuštění v kříži Pána Ježíše Krista. Osvěžující zvěst evangelia, padající jako hromový vodopád zpěněných vod. To jsem si jako dítě užíval. Když šel na kazatelnu, připomínal mi velkého ledního medvěda.


Pravdomil měl zásadní vliv na můj duchovní život. Zatímco jiní kazatelé mě ovlivnili podvědomě, on přímo a jasně. Právě díky jeho kázáním jsem si uvědomoval zvěst evangelia. Nejvíce na jedné obyčejné biblické hodině uprostřed prázdnin, kdy jsem byl sklíčen svými vnitřními strachy. Tehdy jsem uslyšel ujištění: "Pán Ježíš Tě má rád." Tu obyčejnou biblickou hodinu považuji za nejzásadnější přelom v mém životě. Později jsem si kázání vyžádal a schovávám je jako vzácnou relikvii.


Pravdomil je pro mě dodnes vzorem v kázáních, zejména v ilustracích. Miloval jsem je a podle jeho vzoru je zasazuji i dnes do svých kázání. Nejvíce jsem prožíval ty nejsyrovější. Nezapomenu na silvestr, kdy dostal úkol mluvit na téma: Ježíš Kristus je život. Mluvil o strachu ze smrti, vše podepřeno příběhy z ordinace a od sousedů, potom přešel ke strachu ze života, napětí vrcholilo. "Zrovna nedávno," pokračoval klidně Pravdomil, "jsem odřezával jednoho oběšence, nedaleko odtud. Byla tma, hluboká noc, bylo mi všelijak. Volali mi potom z bezpečnosti, že jsem špatně vyplnil úmrtní list...." V sále bylo napjaté ticho, sestry zhluboka dýchaly. Tu se sálem rozeznělo evangelium v podobě, jakou jsem miloval: "A právě do tohoto temného světa přichází Ježíš aby řekl - Já jsem život." To byly momenty, kdy mi docházelo, co je to radostná zpráva o přeslavném Spasiteli.


Pravdomil o sobě kdysi řekl: "Kážu dobře a rád". Už ta věta o něm vypovídá vše. Miloval přímost, řekl to, co se jiní neodvažovali říci. (Občas i něco plácl.) Kázal opravdu dobře a rád. Později jsem rád sbírával, jako tajný ctitel, jeho výroky. Třeba: "Prosil bych jedny teplé papuče a kávu". Jindy přání bratru slovutnému bratru dr. Urbanovi: "Jene, sedmdesátka na krku, smrt přede dveřmi...". Dalo by se dlouho citovat jeho větičky.


Večer, když jsem se o smrti tohoto milého a vzácného muže dozvěděl, jsem si vzal do postele složku se svými zápisky Pravomilových kázání. Mám jich desítky.


Beru do ruky třeba to o "krávách bázánkých" - jak tehdy i intonací a mocností hlasu zpodobnil mocnou pohanskou krávu. Beru další lístek a slyším ten naléhavý hlas linoucí se z čtvercového reproduktoru v chodbě. Tón byl naléhavý rytmicky modulovaný. Mnohokrát opakoval: "Ovce moje hlas můj slyší a já je znám a ony následují mne." Nebo jindy opakované zvolání: "Nesmíš nikdy zapřít Pána Ježíše Krista."
Ach. Jak se stát věčným? Spojit se s věčným evangeliem. On to udělal. Nemlčel. Kázal nejen v církvi, ale i ve všední den. Přátelé o něm věděli, že je křesťan. Plody jeho kazatelské práce si budou generace předávat dál.

Samému Bohu budiž sláva a dík, že nám dal takového bratra +!+!+

úterý 28. dubna 2020

Jarní kopřivy


O kopřivovém zázraku, jsem poprvé uslyšel, jako malý kluk. Vyprávěl mi o nich penzionovaný bratr, salezián*, tichý evangelista a bylinkář, který v dobách komunismu misionařil na ulicích, kolem kláštera a tím i kolem naší školy. Kopřivy jsou dle jeho slov všelék. Později mi o nich, jako o zázraku na všechno, nadšeně vyprávěla MUDr. Lydie Luklová, ctitelka přírodních praktik.

Nejmladší jsou nejlepší!

Jak je tedy využít?

Tak jsem si jednou kopřivy uvařil. Listy jsem přidal do vroucí vody a nechal vařit. Výsledkem byl zelený hnus, který se snad ani pít nedal. Syn ctihodné paní doktorky, neméně ctihodný lékař Pavel, mi poradil, že kopřivy je potřeba jen zalít skoro vřelou vodou. Potom zakápnout citronem a vznikne nápoj ojedinělé chuti, připomíná nějakou dobrou nesladkou limonádu, bezovou šťávu a nebo kůru z citronu či zelený čaj. Slabě zelená voda po zakapání citronem zpravidla zrůžoví, ale ne vždy.


 Tak se ze mě stal milovník jarního kopřivového čaje. A nejen čaje. Spařené kopřivy nevyhazujte!!! Vyjměte z vody a nasekejte nadrobno a osmažite s vajíčkem, s palačinkou. 


Dají se upravit, jako špenát nebo je přidat do nádivky, do polévky. Kopřiva je vedle medvědího česneku, skvělou polní rostlinou, kterou hojně využívám a výše uvedený postup mnohokrát opakuji. (Po spaření už nepálí!)

Kde rostou a kdy je sbírat

Asi trapná otázka, kopřivy rostou snad všude. Vyhýbám rostlinám kolem cest a kolem plotů. Tam bývají zaprášené nebo počůrané od psů. Je lépe je sbírat v lese.  Ale troufnu si tvrdit, že v okolí svého domu najdete nějaké pěkné a kopřivové místo.

Kopřivy už celkem velké, ale dají se. 

Kopřivy se dokonce dají i koupit v obchodě. Ale to je až úsměvné.


Sbírají se jarní, mladé rostliny. A to ještě sbírám jejich horní část. 


Později nejsou ani moc dobré a plné dusičnanů. Ale pokud kopřivy vytrvale sečeme, můžeme mít jarní kopřivy snad celý vegetační rok, protože stále dorůstají nové a nové mladé rostlinky.
Jinak jako jakoukoliv bylinu, lze i kopřivy se sušit, je ale třeba dbát na to, aby nezčernaly. Pro mě platí, že čerstvá kopřiva je nejlepší.

Užitky

Předně chuťové. Pak časové, jde o jednu z prvních jarních rostlin, která se dá hojně sklízet a využít. Sběr samozřejmě přináší radost.
I pohled na upravenou sytě zelenou kopřivu je krásnější než na špenátovou hmotu. Navíc je zeleniska hodně a zadarmo.


Co se týká léčivých účinků, asi měli pravdu výše uvedení bylináři. Kopřiva uzdraví snad vše: povzbudí a potěší (obsahuje přítele „serotonina“), očistí, působí protizánětlivě, pomůže s cukrovkou, chudokrevností, působí kladně na žaludek, žlučník  i játra. Nemluvě o vitamínech.
Štiplavost listů pomáhá proti revmatismu, protože "spálení" překrvuje kůži. Zrovna mě příjemně pálí prsty z dnešního sběru.  
Blahodárně působí i na vlasy. Já raději onen odvar piju než abych ho lil na svou hřívu. Šampon si raději koupím. 



Užitky z kopřiv jsou i jiné. Rostliny stačí namočit do vody a za čtyři týdny máte k disposici smradlavé hnojivo svých snů. A na netu najdete další a další náměty. 
Tedy vzhůru na kopřivy je nejvyšší čas. Za chvíli budou vysoké!
Na závěr? Chvála Stvořiteli za skvělou rostlinu!

* Díky tomuto blogu jsem se dozvěděl, že šlo o P. Lepaříka, saleziána. Více zde. 

středa 8. dubna 2020

Cesty kříže na Štandl (2010-2020)


Každý rok na Velký pátek, chodíme s frýdeckomísteckým sborem Církve bratrské na místní horu Štandl. Táhneme se sebou velký kříž a každý z účastníků si ho cestou může chvíli nést. Cesta se odehrává za večera, za doprovodu písní a svitu pochodní. Mám tuto akci velmi rád, a tak o ní chci napsat pár slov.


Začnu zdaleka.  Od nepaměti jsem měl vztah ke křížovým cestám, zvláště těm krajinným. Nejraději mám tu, na rozvodnici Černého a Severního moře, v obci Horní Třešňovec na Lanškrounsku.


Nikdy jsem se neodvážil, jsa evangelík, přebrat tuto spíše katolickou tradici. Až jednou přišel Jíří Siuda jn. s myšlenkou, udělat něco takového, třeba to nenazývat křížovou cestou, ale prohodit slova a nazvat akci Cestou kříže. Myšlenka se mi velmi líbila.  Psal se rok 2010.  A tak od pátku 2. 4. 2010 trávíme velkopáteční večer na Štandlu.

Přidat popisek

Jak se cesty proměňovaly....

Program byl vždy prostý. Sešli jsme se u jezdeckého klubu pod Štandlem. A postupně stoupali na až na vrchol. Šlo se za šera až za tmy, klikatými cestami. Cestu bylo potřeba vždy „natáhnout“, aby byl čas na sedmero jindy šestero zastavení. Během nich  jsme četli z Bible, modlili se a zpívali.

Pozvánka, jejíž čára charakterizuje naši cestu na Štandl. 

Pojetí se různilo. Od nejjednoduššího až po lehce divadelní snahy. V dramatizaci pomáhali Laviňáci, členové našeho misijního dřevárenského oddílu.  Středověké oděvy stráží byly působivé. Jednou jsem dětem povolil i lehké povzbuzování bičem. Ten rok (Zřejmě 2016) jsme udělali oheň a sehráli divadlo zrady apoštola Petra.

Oheň zrady. Kolem plamenů se hřejí Laviňáci v lehce dobových oblecích 

Během cesty jsme se členové sboru i děti střídali v nesení kříže. Ten byl někdy hodně těžký, jindy zase lehký, podle míry vyschlosti dřeva. Jednou padl návrh, aby každý zabil do kříže svůj hřebík. Uskutečnili jsme jej. Já sám jsem ale hřebík nepřibíjel. Nějak mi to nešlo. Ale na ten pocit rozhodování, zdali ano, a nebo ne, nikdy nezapomenu.


Dramaturgie textů byla různá. Někdy pečlivě připravena, jindy vznikala na poslední chvíli, téměř na místě. Často jsme četli pašijní texty, jindy úryvky z knihy Den, kdy zemřel Kristus. Četli jsme také mesiášské žalmy. Naposledy, v roce 2019, jsme prošli celé dějiny spásy od stvoření po Zjevení Janovo.

Program z roku 2016 (je tam chybné datum :)

Působivá byla celková atmosféra. Noc, klid, lampy, svíčky, kříž, samota v lese. Bylo mým přáním, aby lidé byli potichu a mlčeli celou cestu. Marné... A tak jsem se snažil alespoň sám mlčet. Krásná však byla atmosféra. Ztichlým lesem jsme došli až na vrchol. Postavili kříž do připravené jámy. Zpívali jsme často píseň „Díky za tvůj kříž“. Modlili jsme se. Pod námi zářící město.


Měl jsem rovněž rád přípravy na cestu kříže. Zpravidla bylo potřeba vyrobit nový kříž. S tím vždy pomáhali Dvorští, včetně vypalované destičky s nápisem INRI. Potom vykopat jámu, schovat kříž. Naplnit pochodně petrolejem. Poslední léta jsme vyráběli dokonce tři kříže. Celý Velký pátek jsem se věnoval kříži a byl jsem spokojen. Co jiného by měl křesťan na tento převeliký svátek dělat?


Cesta kříže se těšila většinou hojné účasti. Byly roky, kdy nás bylo jen pár, ale to bylo výjimečně. Dodnes vzpomínám na deštivý Velký pátek, domníval jsem se, že nás bude jen hrstka statečných. A právě tehdy nás bylo snad nejvíce. (Rok 2015.) Cesty lidských chutí jsou nevyzpytatelné.


Snad jen jednou na Štandlu  kříž zůstal do dalších velikonoc. Nejčastěji zmizel, někdy i den po Velkém Pátku. Zřejmě ho někdo spálil na blízkém ohništi, jindy jsme jej našli ležet na stráni pod vrcholem. Jednou jej někdo obrátil a zapíchl špičkou dolů.
Jednou jsme se dozvěděli z FB, jak naši slavnost viděli teenageři (doslovně): „Dneska standl s kamarády a s nejakyma nabozenskyma maniakama, kteri delali pochod se svickama drzejic se za ruce a jeden dokonce nesl 3 metrovy kriz 😀 pak si stoupli dokolecka a zacali hulakat nejake sracky...pak zmizeli v lese...sama sranda dneska :-DDD“  (2011)  Tedy, co se mě může zdát jako hezké, na jiné může působit jako šílení. 


Končím reportáží Marka Moškoře pro sborový časopis Rozbřesk z roku 2016:  
Velkopáteční nesení kříže na kopec Štandl za městem je již tradiční akcí našeho sboru. Letos se nás v osm večer sešlo čtyřicet (!). Putování krajinou příběhu posledních hodin Pána Ježíše jsme začali u jízdárny pod Štandlem, kde jsme symbolicky pojedli chléb na poslední večeři a zazpívali píseň. V mírném mrholení jsme se pak vypravili do tmy, abychom absolvovali  několik zastavení, která byla vždy uvozena krátkým dramatickým ztvárněním dané situace, o které se postarali členové Laviny a také naše staršovstvo. To vše bylo doplněno čtením z Písma a příležitostně i zpěvem písní. Byli jsme postupně svědky zrady, zatčení i procesu obsouzení. Kdo chtěl, mohl na chvíli nést na kopec dřevěný kříž. Na vrcholku jsme  pak celé procesí ukončili vztyčením kříže, společným zpěvem a modlitbami.  Dnes již kříž na vrcholku nestojí. Stejně jako v minulých letech i tentokrát jej někdo odnesl. O úmyslu můžeme pouze spekulovat, ale jisté je, že i dnes je Kristova oběť pro mnohé kamenem úrazu. Kéž bychom  my sami byli  dobrým svědectvím o tom, že měla smysl.