pondělí 6. listopadu 2017

SULOV-STRÁŽOV 2017 – OSTROV V ČASE

Na Slovenské putování se mi už ani nechtělo vyrážet. Byl jsem ulondán prázdninovými akcemi a navíc přede mnou byly další akce. Ale slib je slib a hlavní iniciátor (naštěstí) musí držet slovo.
Tedy vyrazili jsme do Sůlovských a Strážovských vrchů.  A bylo to super, jakoby Ostrov v plynoucím čase, uprostřed lidského klokotání a dobíhání termínů. Čtyři dny, v nichž se hodiny prodlužují a vnímavost se stupňuje. 


Jak vznikají ostrovy v čase?

Především je důležité mít kolem sebe skvělé přátele – Darka, Šmídyho s Anet, Štěpána, Katku, Ivanu a Zdeňka.



Účast religionisty doc. Zdeňka Vojtíška je šlehačkou na dortu. Stačí nadhodit téma a Zdeněk svým kantorským hlasem i gestikulací začne přednášet. Pro nás to byly vděčné chvíle osvěcující duchovní zákoutí společnosti i lidských srdcí.

Pak je potřeba navštívit hezká místa......

Začít Hlbockým vodopádem z něhož, i po suchem létě, tekla voda. (Korytem potoka i po stráních táhnou místní skryté vodovodní trubky.)




Je dobré se plahočit cestičkami pod skalními masívy s krásnými výhledy......



.... a dojít na hrad Sulov s výhledy ještě krásnějšími. Tady si člověk připadá opravdu jako na Ostrově.




(Je dobré mít ochotného kamaráda, který obětavě pohlídá batohy v sedle. Díky Zdeňku!)
Nesmí se zapomenout utábořit se mimo působnost bdělých ochránářů (hodných a snaživých lidí). A mít dobrý stan, do kterého neteče.

Ráno, po vytrvalém dopoledním dešti

To byla doporučení pro první den, což v našem případě bylo pondělí.

Další den je super se vyspat a čekat až přestane pršet a potom pokračovat dál a dál, obydlenou krajinou. Nenechat se se odradit vlhkem a  námahou, jako se to stalo Štěpánovi.  A mít vznešené cíle, třeba Manínskou Tiesňavu. Ale k té vede cesta nádhernými obydlenými krajinami

Sedlo pod Havraní skálou bylo zcela ploché

Krásná dřevěná modlitebna ve Vrchteplé!

Blíží se večer a je třeba odpočinout. 

Před tím je ovšem třeba se dobře napít v místní hospůdce tatranského čaje (podle hospodské ženské pití...) a nakoupit chuťově ojedinělé domácí klobásky. K večeři hlavně nekupovat Znojemskou omáčku v prášku. A už vůbec ji nevylepšovat červeným vínem! Je to opravdu hnus.


To je lepší si v noci počkat na lišku. Ta mnohem lépe rozveselí celý tábor, zvláště po ránu, když je vše rozhryzané.


To jsou doporučení pro druhý den, což v našem případě bylo úterý. 

Třetí den musí každý hledač ostrovů času projít Maninskou tiesňavou, opravdovou soutěskou, tak tak na auto.





A potom tradá dál přes kopce a kopečky. Hledač ostrovů času nesmí zapomenout na nádhernou, táhlou, lesní, loveckou stezku, která traverzuje,  těsně pod hřebenem, pod skálami a pod horou Tisová (713). Na stezce je už trochu podzimně teskno, ale krásně.  (Nikdo ji nefotil, asi se všem zas tak moc nelíbila...:) Končí v hezkém horském sedle, kde by stálo za to se utábořit. Ale my šli dál. Pohoupali se na hojdačke. Její užití je jen na vlastní nebezpečí(!!!), jak nás poučoval uprostřed lesů návod.



Večer by se měl hledač ostrovů času utábořit na krásné rovné loučce.


K večeři je vhodné podávat halušky s brynzou, které nejlépe uvaří Anet a Šmídy.


To jsou doporučení pro třetí den, což v našem případě byla středa.

Potom už hledač ostrovů času musí zaútočit na Strážovské vrchy. Nezapomenout přejít krásné louky mezi Domanižou a Čakouvou lehotou, kde najde pozorný tourista naleziště ocúnů v takové houšti, že jejich modř září do dálek. Potom už doporučuji na steč ku hřebeni s Velkou Kačkou. Vine k němu  krásná cesta, až pohádková, pravda, hodně strmá!
Aby byl ostrov času poznán celý, musí jeho hledač nahlédnout do hlubin priepasti Kortmanka v zdát hold nadšeným jeskyňářům – permoníkům.






Potom už na Velku Kačku. Zde nesmí její dobyvatel zapomenout vzdát další hold, tentokrát této hoře s tak půvabným názvem.




Hora je půvabná i ocúnovými loukami a nádhernými výhledy do krajiny strážovských vrchů.




Aby pocity Ostrova času byly naplněny po okraj, je třeba sestoupit do sedla Samostrél a zde postavit stan, udělat oheň povečeřet.

Velmi zvláštní název pro sedlo!




Nenechat se rozhodit přidrzlými turistkami, raději si dojít k mihotající elektrické svíčce pod křížem. Ve větrné noci vypadá strašidelně. Potom už usínat za prudkých poryvů větru, který se opírá do stromů. Je to divoké, pod-zimní ale příjemné, zvláště je-li člověk v teplém spacáku. 

To jsou doporučení pro třetí den, což v našem případě byla čtvrtek.

Nakonec je dobré dojít až na Strážov, krále zdejších hor. Pokud to nestihneš, což se stalo nám, dá se to dohonit za čtrnáct dní. (Foto z cesty zde.) A nezapomenout navštívit malovanou vesničku Číčmany.



A pak se nechat kolébat autobusem a odplouvat z ostrova v čase do všedního klokotání života a do dennodenních kotrmelců osudu. Ale ostrov času zůstává, kdesi v dálce. Jednou se za takové ostrovy času bude platit. Díky Bože za relativitu času! Soli Deo Gloria!!!

Užity fotografie Petra s Anet a Zdeňka Vojtíška. 

sobota 28. října 2017

Kávové Mehedinti 2017

Pondělí – Oslejský den

Letošní puťák Rumunskem byl super. Ano, pravda, znám hory horštější než Mehedinci, ale pohoří to bylo mezi jinými pohořími jedinečné.


Sestava poutníků rovněž fantasticky pestrá, jak věkem, tak povahami tak domovskými přístavy. Posuďte sami: Tedy jsme všichni: Zleva: Dušan (Malenovice) | Martin (PHA) |  dole Petr (Roztoky) | nad Petrem Darek (Damníkov) | Barča (Lankroun) | pod ní Vojta (PHA) | Jana (Brno) | Hana (Kolín) | Dan (Brno) | Zababa (FM).


Přistoupili jsme k pražské části výpravy neobvyklého místa, z Brna Dolní nádraží.


Ale ani v Brně sestava nebyla kompletní. Přesto jsme si nalili čistého červeného vína od sestry Hrabcové (ta mě vybavila nejen lahodným mokem, ale i psanými modlitbami na cestu).  V Budapešti se přidal poslední člen výpravy - svobodná putovnice Evropou Barča. Potom už bájná noční Simerie.


Rumunské město, kdysi s čilým nočním přednádražním ruchem.  Ale bufík na peronu otevřený, byť byla třetí ranní hodina! Potřebovali jsme kelímky na kávu, tak jsme kávili. Výborné nádražní preso! Potom zase vlakem a nad ránem nás vítalo podhorské město Petrosani.


Odtud může poutník přímo vyrazit do čtyřech pohoří. Nepřímo do osmi. My využili bus do Urikani, vesničky sevřené pohořím Paring a Vilcan. Odtud taxíkem dál, na malou křižovatku uprostřed soutěsek.


Je dopoledne a naše putování začalo krásným nástupem údolím. Uřízl jsem si hůl a opřel se do ní. Údolí rychle stoupalo pod horský masív Oslea, které je poledním západním výběžkem vilkanského pohoří.



Bez padesáti metrů dosahuje nadmořské výšky 2000m. Vzhledem k tomu, že tento ostrý hřbet reprezentoval jediné klasické hory během putování, volíme cestu po hřebeni. Ten den jsme tedy nastoupali převýšení 1000m! Ale stoupání stálo i za mrtvolné pocity na konci. Bylo tam krásně!





Na tábořiště jsme došli na šera a skoro v noci jsme hledali dřevo, pronásledováni místními psy. Dušan zapracoval a našel v jehličnatém zelenisku suché stromy. A byl oheň a byla první večeře. Vařila Barča a nasadila laťku, která nebyla překonána. Vynikající jižně východní polévka. Ta dobrota. Spí se skvěle. Byla dokonce zima. Naposled zima!

Úterý – eschatologický den

Nepříjemné na nedělních odjezdech je zjištění, že je už úterý. Ráno jsem si jednoduchým srovnáním uvědomil, co máme před sebou. Nízké zalesněné kopce. Paralelně přes údolí se vypínalo nádherné pohoří Godean. Miluji ho a byl jsem na něm vícekrát. Šel bych tam zas. Chvíli jsem poutníky  přemlouval, ale dobře věděli, že jsem to nemyslel tak úplně vážně.




Před odchodem zaznělo naléhavé eschatologické „Slovo na tento den“. Poprvé se dozvídám o Sergejovi Mihálovi a jeho astronomických exegezích, předpovídající vytržení církve.  Inu bez špetky chiliasmu není pravé křesťanství, jak nám kdysi řekl Jan Milíč Lochman
Z polan mongolského typu, jak říkává Martin, jsme klesli do lesů. Ty byly nádherné, kolem cest tzv. pastevního typu, neobvyklými formami rozložitých buků.


Z okrajů lesa výhledy do krajiny, kterou půjdeme. Pastvinky, solitérní stromy, zbytky hospodaření. V dálavě domeček se zelení kolem. Příslib vody. Je totiž letní sucho a jsme v nejsušší oblasti Rumunska.
Jen blb by sem lezl.


Je zjevné, že částečný život zde, v Mehedinci, stále zůstává, byť svůj hospodářský vrchol mají zdejší kraje již dávno za sebou.




Rozbyli jsme tábor na nádherném plochém sedle, kousek odtud je obydlený dům – salaš – statek, který jsme viděli z dálky. Stařeček nás podaroval skvělým sýrem a pramen vodou. Nezemřeme žízní!


Po večeři jsme dlouho zpívali. Po létech pobrukuji starý kultovní song Maringotka. Jaká krása!  Poslední píseň zazpíval Dan, o br. Johnovy a tetě Marry. Brňáci pochopí.  Dojemné. Nastala klidná noc. Ale moc dobře se mi nespalo. Sám nevím proč. Snad i tím nočním vedrem.

Středa – den lesních depek

Ráno nabíráme vodu od cca7:00 do 11:00. Pramen totiž skoro kape. Ale jsme za něj vděční. Přes den po vodě ani památky. Vedro. Pot. Mnoho potu.
Naše cesta vede dál, přes tři zdánlivě drobné kopečky před námi. Dan chtěl nocovat už za nimi. Uf! Ty tři drobné kopečky jsme šli celý den. Uf! Cesta vedla lesy, lesy a lesy. Ano nádhernými pralesovými porosty, starými i mladými. Nikde v Čechách se s takovou přirozenou nádherou nesetkáš. Ale pokud jimi jde člověk celý den, padá na něj depka. (Snad i proto v nich lidé moc nefotili....)  V lesích jsem blahořečil GPS navigaci.


Totiž najít vrchol není problém, ale najít v hustých lesích sedlo – to už není sranda.
Všichni se těšili na cosi jako lesní cestu, zjevnou na snímcích mapy.cz. Nebyla to cesta, ale elektrické vedení a pod ním ještě hustší hustník. Jdeme dál lesy a lesy. Naději nám dávala vidina blížících se pastvin. Táboříme na prvním možném místě, na krásném výhledu do pastevní kotliny.


Pozdravili nás pastýři, kteří s ovcemi zmizeli v lesích. Ujistili nás o vodě. Jistě přežijeme v tom teple i další den.

Čtvrtek – den, kdy sprchlo

Ráno jsme nabrali vodu z hezkého pramínku hluboko pod námi. Vody teklo málo, ale přece jen více než včera. Všichni z ní cítí vůni ovčího mléka. Asi nějak mineralizovaná. Já necítil nic. Potom už krásnou lehce vyjetou cestou pastvinami s rozkošnými výhledy. Trochu bouřílo a lehce sprchlo. Posléze bouří více. Déšť ale přečkáváme v obydlené salaši. Obědváme. Kávíme.



Další záměr cesty poněkud překvapuje našeho pohostinného hospodáře. Ne nadarmo kroutí hlavou. Zase začínají lesy a lesy. Bez cesty. Řídkým lesem se šlo dobře, ale  najednou nás překvapil hustý hustník. Vracíme se a musíme jej obcházet. Uf!
Potěšila nás cesta, která byla zanesena v mizerných rumunských mapách. Pozdrav civilizace. Tu ovšem jen napříč přejdeme. Potom zase lesy. Na některé poutníky padla lesní deprese.

Vzhledem k absenci fotografii, používám malbu odpovídajícího divokého lesa od Juliuse Maříka

Myslel jsem si, že tento úsek cesty přejdeme „cobydup“, ale hořce jsem se zmýlil. Bez cest se jde pomalu a únavně. Humorně i hořce jsem každý den opakoval, že jdeme po značené turistické trase -  aspoň tak nás ubezpečuje rumunská mapa.
Jediná značka, která nás vedla je velké H, namalovali ji lesníci.  Významů nás napadá vícero: hřeben, „hi“ "haha", ale také hnus, hustej či „hovno“ atd.


(Teprve po hodně dlouhém googlování jsem našel, že je to značení hranice dvou polesí, zpravidla hřeben či rozvodí. Rumunský článek k tématu najdete zde. )
Depka byla hromadně vyléčena nádherným místem, s čerstvě pokosenými pastvinami, potůčkem a úchvatným výhledem na srdce pohoří Mehedinci. 


Dan našel pěkný boční pramen. Zatím nejlepší od Oslei. Skončili jsme dříve a trochu spočinuli a i umyli.

Pátek – den doteku civilizace

Těšil jsem  se na cestu pastvinami. A je nám aspoň v první části dne dopřáno. Krásné výhledy na staré Rumunko, stáda ovcí, psi, domečky. Je tu krásně. Sedlo, za kterým chceme nocovat se zdá na dosah.


V lesích objevuji neuvěřitelný pramen. Byl u přístřešku, který připomínal  zastávku busu. Valila z něj voda. Umyli jsme se. Řidič nám poradil další cestu, ale blbě. Opět nezbylo než odhadovat,  kudy vedou místní cesty, které v mapách nebyly.


Nakonec jsme zvolili osvědčenou metodu – pochod po hřebeni. Nacházíme tu loveckou chatu s loukou a potom skály s výhledy. Vede nás dokonce turistická značka. Všude je hrozné sucho. Listí chrastí pod nohama jako kosti.
Klesli jsme do sedla nad vesničkou Godeanu.


Je tu silnice s auty. I dnešní den jsem měl v plánu zvládnout rychleji. Ale nalezení tábořiště považuji za laskavou Boží péči. (V bílých horách Mehedinci bychom totiž po dvou dnech zhynuli žízní.) Spíme kousek od silně silného pramene, tekoucího přímo z vodojemu. Petka naplněna za vteřinu. Pro toto putování úžasný! No, nejen  blízko pramene spíme, ale i blízko mršiny, která přes veškerou snahu o odstranění zápachu znepříjemňuje pobyt a mísí se s vůní skvělé večeře.


Protože jsme skončili včas, je chuť zpívat. Krása!

Sobota - antihory

Barča nás opustila, protože spěchala na odlet z Timišuary do Anglie. Úžasně zcestovalé děvče, ta Barča. (Po cestě chytla stop. Pán se nad ní slitoval a dal jí peníze na hotel. Inu už tu není žebravý kraj.)
Klikatá a prudká lesní cesta nás "vystoupala" přímo do jádra hor Mehedinci.


Ano, teprve zde jsme v srdci oněch tajemných hor, které jsem znal jen z protějšího pohoří Godeán.  Hory jsem nazval „antihory“. Byly to velké závrtové prohlubně, jakoby zapouknuté polany, antipolany.


Sestupuje se do nich z hřebenů. Vápenec, skály, škrapy, závrty a žádná voda. Jen na dně jednoho závrtu jsme našli smradlavou studnu. Tyto hory nás uchvátili.


Byly  podobné krasovým horám v Černé hoře.


Jako první se nám otevřela velká antipolana. Nacházíme zde obydlenou salaš. Marně hledáme pramen. Ale asi tu je, když tu jsou ovce.



Šli bílou skalnatou krajinou poměrně dlouho. Za místo noclehu jsme zvolili  Pietre Alba, Bílou skálu, nejvyšší horu Mehedinci. Výstup na ni nebyl snadný, zvláště při představě docházející vody. Ale něco v lahvích zbylo.


Noc na Pietre Albe je nádherná. 

Velmi neobvyklé místo k táboření, ale takové zvláštnosti mám nakonec dosti rád. 

Stany ani nestavíme. Zdá se, že pršet nebude. Ráno jsem viděl i východ slunce. Nic moc. Jako vždy.

Sobota – soutěska Tesnei

Sestup z Pietre Alba  byl nádherný, divoký, ale po hezké pěší  cestě.


Aby antihory byly opravdové, hluboko v údolí nacházíme obydlenou salaš. U ní krávy, ovce, rozsáhlé prameniště. Nakupujeme vynikající sýr, žinčici.



Pijeme a obědváme. Dan a brněnská sekce, Hana a Jana už prchají na vlak. My jdeme klidněji.
Čeká nás přenádherná soutěska Tesnei. Nejdříve potkáváme malý mlýn na kukuřici. Je postavený nad vodopádem. Po obhlídce zjišťuji, že je zjevně funkční. Hospodář si dokonce vyrábí nové lopatky do dřevěné kaplanovy turbíny.


Potom potok mizí ve vápencích a my jdeme nádhernou cestou. Vlevo a vpravo vysoké bílé skály. Nechápeme, jak touto cestou vysekanou ve skále projdou ovce a krávy, to moc nechápu.



Časem jsme klesli až do údolí Cernei. Zde už byla civilizace, hotely, auta a autokary. Ten kontrast mám rád a vždy mě překvapí. Po žíznivém dni popijíme zasloužené rumunské pivo, velmi dobré! Tábořiště jsme našli snadno. Domluvili jsme se se starým hospodářem, že využijeme jeho louku. Mladý synek, který uměl zjevně anglicky, se styděl překládat. Spalo se pohodově. Užil jsem si i příchod trochu chladnějšího počasí.


Neděle  - pekelná jeskyně nad lázněmi

Ráno Martin zakázal – kázal. Posléze jsme se začali přesunovat do Baile Herculaine – Herkulových koupelí. Stop se nám podařilo chytit  po několika kilometrech pěšky, což mě nevadilo. Údolí Cernei je krásné!
Město Baile je nádherné a je zde viditelná snaha o návrat jeho slávy. Staré rozpadlé budovy jsou opatřeny cedulkami připomínající turistům, že jde o památku. Všude smrdí síra.


Užíváme si bazénky s horkou minerální vodou. První namočení je bolestivé. Tisíc škrábnutí pálí jako čert. Ale dopřáváme si teplých vod do sytosti. Bazénky jsou čerstvě vykachličkované. (Technické i ergonomické řešení pod psa.)



Potom jsme vyrazili, na lehko bez batohů, do hor. Našli jsme pekelnou jeskyni. Z malého otvoru vychází teplé páry. Když jsme do něj vložili hlavu, bylo slyšet temné, pekelné hučení. Šel z toho až strach.


Večer jsme prošli celé město, polorozbořené domy s opravenými se tu snoubí. 


Z úbočí občas vytékají horké prameny, všelijak zachycované technicky podivnými a zauzlenými soustavami trub.
Povečeřeli jsme buchtovou pizzu a k ní červené víno. (Nejprve jsme ho dostali chalzené, potom zteplalé.) Ale víno to bylo. Potom znovu do teplých nočních bazénků. A o půlnoci taxíkem na nádraží. V hodinu odjezdu nám pan přednosta napsal křídou na tabuli zpoždění.  Ale nakonec se nám daří vše postíhat a dostat se včas do země české.

Závěrem

Každé putování je něčím jiné a neobvyklé. Toto putování bylo mimo neobvyklou krajinu, pozoruhodné kávou. Obvykle pijeme pochybné granulované pačoky. Letos nic takového nebylo. Vojta si sebou vzal aeropres. (Nevěděl jsem, co si pod tím mám představit...) a vyráběl kávu v kvalitě presa.


V poslední části putování dokonce kávu mlel!  Byl to zatím největší horský hédonismus. Úžasný. Díky Vojto!
A co říci na úplný konec? Soli Deo Gloria – Samému Bohu budiž sláva. Za vodu, za společenství, za hory, zá výhledy, za pekelnou jeskyni. Za vše díky. 

Foto: Darek Černý a Petr Machek. + net