sobota 27. dubna 2019

Příběh bratrské obce Stará Libavá 1945-1961


Ku příležitosti opětovného vstoupení komunistů do aktivní politiky a zdanění finančních náhrad církvím, si dovoluji uvést jeden silný příběh, který sic neskončil v krvi, ale skončil smutně. Projevilo se v něm zlo komunistických soudruhů, kteří v jeho zasévání pokračují dál.


Zrod myšlenky

Psal se rok 1945, bylo po válce a  v  mysli a srdci kazatele Aloise Erlicha Jednoty českobratrské (dnes církve bratrské)  definitivně uzrála myšlenka založit bratrskou obec. 

Kazatel Erlich. 

Podle jeho slov šlo o Boží pokyn. Obec, kde její obyvatelé budou pracovat, společně si pomáhat, mít se rádi bratrskou láskou a následovat svého Spasitele Ježíše Krista. Vytvořit kousek království Božího na zemi. Naplnit ideál bratrství. Založit cosi jako novodobý Tábor. Předpokládalo se, že ty nejpotřebnější věci by mohla mít obec společné, v obci by stála křesťanská bratrská škola, hospoda bez alkoholu, začátek dne by byl vždy u Božího slova a na modlitbách.


Ze základních dokumentů jsou cítit poválečné nadšení i levicové komunitní křesťanské ideály. Není divu, že ne všichni v církvi byli z této myšlenky nadšení. I stanovisko ústředí Jednoty českobratrské bylo spíše rezervované, ale vzniku nebránilo, spíše nápad opatrně podpořilo.
Krátce po válce poslali věřící žádost na ministerstvo zemědělství o přidělení zemědělské půdy a vesnice. Zájem byl o německé sudetské vesnice, po válce vystěhované. V pohraničí v té době vládl velký chaos. Docházelo ke zmatkům i drancování. Mravní úroveň tu silně poklesla. I přes veškerou snahu a ušlechtilé odhodlání nadšenců bratrské obce byla reakce osidlovacích úřadů velmi liknavá, a to i přes skutečnost, že pohraničí bylo nutné osídlit.  

Německá speciálka s mapou krajiny kolem Staré Libavé. 

Komunisté byli totiž už v těsně poválečné době infiltrováni do úřadů a zcela zjevně vzniku křesťanské obce nepřáli. Přes jejich nepřízeň byla nakonec osidlovacím úřadem přidělena bratrské obci Stará Libavá, vesnička jižně pod Bruntálem. (Dříve se jmenovala AltLiebe – Stará láska). V té době v ní bylo obydleno jen pět chalup.

Stará Libavá dnes. 

Vznik bratrské obce

Od 22. 2. 1946 se zde usadilo 25 rodin, z nichž sedm bylo pro družstevní hospodaření. Libavští založili strojní družstvo, zakoupili společný traktor-Zetor. V obci zůstaly ještě zásoby i zvířectvo po vystěhovalém obyvatelstvu. Začal se zde rozvíjet společný život, konat první bohoslužby, obec se přihlásila k tehdejší Jednotě českobratrské. Komisař, který měl obec na starost, byl podle slov bratří „opilec a nepoctivec“. Požádali tedy o jeho odvolání.  



Dne 26. 4. byla podána osidlovací komisi žádost o přidělení domu č. 41 ke zřízení modlitebny, knihovny a bytu pro kazatele. Majitelem domu byl stanoven spolek Betanie v Praze, který obhospodařoval majetek tehdejší Jednoty českobratrské. Dům čp. 41 byl dříve hospodou. Hospodská živnost byla zrušena a ze sálu vznikla modlitebna s nápisem: „Jedenť jest mistr Náš a my všichni bratří jsme.“ K pobožnostem se zde scházeli bratří 5x týdně! Scházely se tu skupinky i mládež.

První modlitebna

Věřící si vzájemně pomáhali, pečovali o staré a nemajetné. Sdíleli své výpěstky, zabijačky... prostě komunita bratří a sester.


V obci byla nákladem bratří opravena a vymalována škola a dětem se věnovala věřící paní učitelka. Vznikly jesle, obchod, knihovna, poradna pro matky i hřbitov. V plánu byla mlékárna, drůbežárna, tkalcovna. Do obce přijížděli různí hosté.
Předsedou MNV (místního národního výboru) se stal kazatel Erlich. Zasedání rady obce zahajoval vždy modlitbou. Jinak sám velmi aktivně pomáhal rodinám i při sklizni a hospodářských pracích. Život v obci se hezky rozvinul. Ke konci roku 1946 bylo v obci usazeno 123 osob.

Projevy nepřátelství

Objevovali se noví a noví zájemci o usídlení, ale úřady těmto uchazečům jejich příchod to bratrské obce různě komplikovaly. Na okresní úřad  přicházely různé pomluvy a objevovaly se projevy nepřátelství vůči Libavským. Do obce začali být proti slibům ministerstva zemědělství přestěhováváni noví, nevěřící obyvatelé. Na jedné schůzi občanů byli přítomní zaměstnanci tírny lnu z jiných obcí a ti se dožadovali obnovení hostinské živnosti v obci. Křičeli prý: „My chceme hospodu!“ Byli zjevně přizváni se zlým úmyslem. Úřady rovněž provedly divokou, přísnou a nespravedlivou kontrolu z ONV (okresního národního výboru) na kvalitu mléka. Navštívily a pokutovaly výhradně členy bratrské obce, vyjma jednoho obyvatele, aby se neřeklo. Začaly snahy o likvidaci a zastrašování kazatele Erlicha.
Přes všechny pomluvy  okresní národní výbor konstatoval, že v bratrské obci žije lid zvláštní, s vyšší mravní úrovní, než je v pohraničí obvyklé. Pochvalně se rovněž vyjádřil pan inspektor o místní učitelce. Obec působila rovněž misijně ve vesnicích v celém okolí až po Bruntál a Krnov.  Vznikaly kazatelské stanice.

Únorový převrat a zabrání první modlitebny

Přišel únorový převrat a zlé síly se daly do pohybu. Nevěřící obyvatelé,  (ve  menšině, 1:3) dali dohromady „akční výbor“, a aby se neřeklo, ponechali v něm jediného zástupce věřících, který byl navíc spíše na okraji společenství. V jednom z veřejných projevů o kazateli Erlichovi prohlásili: „Hlavu vyhodíme a ocas už půjde sám.“ Chtěli jej dostat do uhelných dolů.
Budova čp. 41, modlitebna, byla věřícím odebrána s třicetidenní lhůtou k vystěhování.  Do této budovy  vložil bratrský sbor 10 000 Kč  + veškeré práce konal zdarma. Průměrný plat v roce 1948 byl 800 Kč. Z opravené modlitebny se opět stala hospoda. Pokleslé i typické znamení pro první vítězství komunistů. Čtvrtina obce rozhodla o tříčtvrtinové většině.  Hostinský byl časem prohlášen za předsedu MNV. Tato skutečnost byla přímo symbolická a pokořující.  Paradoxní na všem je, že nakonec byla stará modlitebna zbořena a na jejím místě stojí „bytovka“, která se dnes rovněž rozpadá.

Místi první modlitebny, dnes neobývané "bytovky". 

Jednotě českobratrské byla přidělena vyhořelá ruina čp. 14. Byl to dům, o který neměl nikdo i přes nabídku finanční podpory zájem. Církvi už samozřejmě podpora nabídnuta nebyla. Přesto nadšení křesťanské komunity pokračovalo. Stavební plány vypracoval brněnský architekt Jaromír Brázda. Objekt se podařilo získat a z části od pozemkového úřadu odkoupit. Modlitebna byla vlastními silami opravena a zprovozněna. 1. 8. 1948 se konalo její slavnostní  otevření .

Současný stav první modlitebny.

A opět se protivenství stupňovalo. Výsledkem bylo odstěhování kazatele Elricha do Olomouce, kde se ujal místního sboru s tím, že bude pravidelně bratry a sestry ve Staré Libavé navštěvovat. Jako výpomoc byl vyslán do Staré Libavé kazatel Knobloch. V srpnu 1950 Stará Libavá přestala být samostatným sborem a stala se kazatelskou stanicí sboru v Olomouci. Celkově měl v té době sbor v Libavé  93 členů včetně dětí.  Po okolí vznikly kazatelské stanice a kroužky. Kazatel Knobloch dojížděl dokonce až do Jeseníku.

Ohrožení modlitebny druhé modlitebny

V prosinci 1954 požádal MNV o předání sborového domu státu pro dosídlení novými osadníky s tím, že proti rozhodnutí není odvolání. Předseda Jednoty českobratrské dr. Bohuslav Beneš napsal odvolání, které nese až zoufalé rysy. Začíná slovy: „Jsme vlastníky domu č.p. 14 na Staré Libavé...tento dům byl úplně v troskách, když nám byl přidělen....dům byl opraven vlastním nákladem...z titulu půjčky dluží sbor ústředí ještě 12 000 Kč.-... dům je zcela využit, bydlí v něm rodina. Domníváme se, že jde o vyložený omyl...“
O jejím osudu mnoho nevíme, ale zřejmě se o ni nikdo moc nestaral. Současný vlastník totiž získal chalupu opět ve stavu ruiny.

Stav modlitebny při předání poslednímu  majiteli. 

Konec Obce

V roce 1950 bylo pod tlakem ve Staré Libavé založeno JZD (jednotné zemědělské družstvo). Družstvo dobře hospodařilo. Ani to se soudruhům nelíbilo. A tak bylo po mnoha peripetiích spojeno s hůře hospodařícím sousedním družstvem. Vedení v JZD „ samozřejmě“ převzalo hůře hospodařící družstvo, zato se soudružským vedením. Vzdor všemu útlaku bratrská obec působila v krajině Oderských vrchů dvacet let. Život pod stálým tlakem  způsobil, že členové opouštět začaly opouštět jak obec tak i prvnotní ideály. Někteří ze zoufalství i tajně, v noci. V polovině šedesátých let se odstěhovali ze Staré Libavé poslední evangelicky věřící obyvatelé. Vraceli se do svých domovů. Pět rodin se přestěhovalo do Horky u Olomouce a zde založilo kazatelskou stanici sboru Církve bratrské Olomouc.

Horka u Olomouce.

Tím končí smutný příběh bratrské obce. Velký příběh. Křesťané se rozhodli žít v duchu  ideálů první církve, společně hospodařit. Dařilo se jim to a zřejmě právě proto byli terčem nenávisti a zloby. Komunisté likvidovali to, co bylo hodno vzoru.


Jedinou vzpomínkou na dávný příběh je kalich s Biblí ve štítě staré modlitebny. Byl zachován na přímluvu kazatele Mirka Paláta, který pohotově při cestě kolem napsal dopis novému majiteli a položil lístek pod kámen. Jiná verze říká, že majitel, křesťan husitského vyznání, se dozvěděl o původu chalupy a sám aktivně do štítu kalich a Bibli vsadil.

Kalich ve fasádě druhé modlitebny

Když srovnám dnešní a tehdejší dobu, cítím z komunistů stejnou nenávist jako kdysi. Nenávist k tomu, komu se daří lépe, kdo má více, kdo má zásadovější chování. Nechť tento příběh přispěje k lepšímu rozpoznávání rozdílu mezi zlem a dobrem.
Historie bratrské obce je velmi zajímavá a jistě by stálo za to, kdyby nějaký student v archivech vyhledal materiály, obešel poslední pamětníky a sepsal nějaké solidní dílko.

Autor řádků před bývalou modlitebnou. 

Zdroj: Paměti bratrské obce Alois Erlich |  Osobní vyprávění pamětníků.
Foto: Petr Schovánek, Daniel Fajfr +  sken z knihy Paměti bratrské obce.


středa 6. února 2019

Mladkovská setkání


Je to už natolik tradiční akce, že stojí za to utrousit pár řádků faktografickým „ohlédnutím se“.
Poutníci z karpatských puťáku se sejdou obvykle v poslední víkend v lednu následujícího roku  po inkriminované akci a vzpomínají na zničující chození po horách, promítají obrázky, diafony, čtou vzpomínky, jí karpatské sýry, jede se na běžky. Vše je zakončeno nedělní bohoslužbou. Než se tato setkání usadila do současné podoby, proběhla jistá historie, kterou si dovoluji popsat.

Pohoda před modlitebnou 

Inspirace

Jakousi inspirací byla setkávání, která se pravidelně uskutečňovala v brněnském dorostu a mládeži Církve bratrské v Brně. Nesly romantický název „Večer na salaši“. Poměrně složitými ručními fototechnologiemi jsme vyráběly pozvánky.  

Bájná pozvánka se svědky doby. 

Každá se psala na psacím stroji.....

Na těchto večerech na nich se vzpomínalo na uplynulý puťák, promítaly se fotky a někdy i (analogový!)  film, jedlo se z ešusů, v klubovně s krbem byl postaven se fiktivní stan, ve kterém děj probíhal. Bývaly to podařené akce, někdy s hraným dramatickými zápletkami, jindy bez. Sám jsem několik z nich organizoval.

S příchodem Xeroxu se změnila doba.....tuto pozvánku jsem maloval

První setkání v Třebové jako předchůdce mladkovských setkání

Snad (pomozte pamětníci) první setkání po karpatském putování se uskutečnilo v České Třebové v bytě kazatele, v modlitebně v roce 2005. (Seznam všech putování je zde

Pozvánka byla uvozena slovy:

VZHLEDEM K TOMU, ŽE ZEMĚ RUMUNSKÁ JE KRÁSNÁ, MĚL BY NA NI KAŽDÝ ČLOVĚK, ASPOŇ JEDNOU ZA ROCK, S VDĚČNOSTI ZAVZPOMÍNAT.
 








A bylo to vskutku bájné setkání. Pozvánka byla literárně poměrně vyvedená. Asi mě políbila múza:
„Na programu bude: (program psán dle vzoru autora článku o medvědech):
-       diaprojekce a dataprojekce (promítání diáků a cédeček)
-       psychoretrospektiva  (vzpomínání na putování)
-       konzum a produkce acidofilních a aacidofilních laktátů (na stole budou sýry ovčího typu)
-       konzumace aqa spiritus z religiózních deponií (ochutnávka slivovice od br. faráře Nečase)
-       exploratace lokality Kozlov (výprava na kótu 601 m.)
-       termální hydrofilní hygiena v hydroboxu (teplá sprcha v koupelně kazatele)
-       mumifikace na zoogenních textilních fekálních sedimentech (spánek ve spacích pytlích na „prochcaném“ koberci od kočky. Snad to do té doby konečně vysavuju)
-       produkce songů dágského typu  (zpěv rumunských písní)“


Pozvánka na první setkání leden 2005 (Vzpomínání na puťáky 2004 a 2003) 

Sešlo se nás dosti. Byt ožil. Ohlédli za dvěma puťáky posledních let. Bylo veselo. Zřejmě tehdy  započalo pravidelnější setkávání.  A tuším, že se právě tehdy uskutečnila bájná výprava, která měla vrcholit průchodem tatenického tunelu, který mezi tím z jedné strany zasypali.....


Další rok bylo vzpomínání komorní, protože i putování bylo komorní. Konalo se v Brně v ukrajinské restauraci Trizub a účast byla stoprocentní – tři putovníci.

Tajné setkání z roku 2005 na putování 2005. Pozvánku spatřili jen tři účastníci - Dalimil, Petra a Já. 

Potom, zdá se, následovala roční pomlka způsobená asi více důvody. A po dalším putování po Nízkých Tatrách následovalo setkání stále ještě v podzimním termínu. Tam poprvé spatřilo světlo světa skvělé Liborovo DVD.

Vzpomínání z roku 2007 z putáku 2007

Mladkovská setkání

Posléze jsem se stěhoval do Frýdku-Místku. Vzpomínací akce se přesunuly do Mladkova, kde bylo možné se ubytovat. Vžil se pro ně název „Mladkovské setkání“. Ono první, čistokrevně mladkovské, už ani nemám v paměti. Podle pozvánky je zřejmé, že se konalo v listopadu a jeho korunou bylo opět 
skvělé DVD.
První čistě mladkovské setkání v roce 2009, puťák z roku 2008

Vzpomínání 2009 na puták z roku 2009

Pozvánky se zachovaly snad všechny. I jejich grafický vývoj může být zajímavý. Občas krok dopředu a občas krok dozadu – wordovské řádění. Někdy invence došla a svolali jsme se pouhými emaily.

Pozvánka na Mladkov 2012, putování z roku 2011. Poprvé se přiznává název MLADKOV


Pozvánka na Mladkov z roku 2013 putování 2012

Pozvánka na Mladkov roku 2014 (chybný letopočet na pozvánce :) , putování 2013

Velké mladkovské setkání 2015

Pomyslným orientačním bodem je rok 2015. Tehdy se termín posunul na únor. Vzhledem k výročí cca dvaceti „puťáků se Zababou“ se uskutečnilo Velké setkání všech účastníků. A vyvedlo se, přijel dokonce i Tomáš Dvořák, bájný první účastník výpravy v roce 1999.  Tehdy jsem si řekl, že by se hodilo zavést číslování. Od roku 2015 čísluji, ale pozpátku. Jednak proto, že vlastně nevím jistotou, kolik jich bylo před tím. A jednak z jakési vděčnosti, protože po roce 2015 považuji každou výpravu za nezasloužený dar z nebe.

Velké mladkovské setkání v roce 2015. 

Vzpomínání na dva putáky roku 2015 se  uskutečnilo výjimečně na podzim a opět v Třebovské modlitebně s výletem do Tatenic.

"Mladkovské"  v Třebové v roce 2015, vzpomínalo se na putáky  2015

Mladkov 2016 / Puták 2015

Mladkov 2017 /  puták 2016

Mladkov 2018 / 2017

Mladkov 2019 / puťák 2018 (Nekonalo se -5, ale -4 setkání ) 

Jak stoupá věk účastníků, přibývá i dětí. Jednou se třeba vydají s námi. Korunou setkání byla vždy videa od Libora. Součástí setkání je výprava na běžkách. Sjeli jsme vícekrát Suchák, Jeřáb i masív Kraličáku.


Občas se objeví nějaká srandička – jahodová prsa, lítání padákem po sněhu, půvabné čtení, volba prezidenta, přepad obchodu Petra Venzary, koncert Oborohu....

Bájný kiting, plnohodnotná náhrada za běžky....

Všichni máme rádi hospodské řeči

Na bohoslužby jsme párkrát jeli i do vzdáleného Písařova a potěšili zdejší hlouček evangelíků, povětšinou jsme zůstávali v Mladkově. Kázal jsem tu já, Martin Machek nebo Pavel Homolka. Na výroční Velké setkání  jsme s Matinem kázali na žalm 121 – Pozdvihuji oči své k horám.


 Sám nevím, kdy jsem jel poprvé do salaše Krajinka pro sýry, které doplňují kolorit setkání. Jen si pamatuji, že to bylo příšerné. Vlaky, autobusy, potom pěšky po hlavním tahu Bratislava-Košice. Papírové tašky se mi trhaly, vlak ujížděl. Potom jsem už využíval alespoň z části taxik. Ale je to vždy omamný pocit, vyrazit na hodinku do Ružomberoku a zpět, na který se těším. 

Zde nakupuji sýry...
Mladkovské setkání mám velmi rád a vždy se na něj těším. Postupně vplulo do mého roku a stalo se jeho pevnou součástí, stejně jako vánoce či čas dovolených. A věřím, že se vidíme rádi a to je právě super.

Co říci na konec?

Soli Deo Gloria – Samému Bohu budiž sláva za tato krásná setkání!



Zachovalá fotoalba:

2019   |   2016   |   2015   |   2014   |   2013   |   2012   


čtvrtek 3. ledna 2019

Nadupaný rok 2018


Jaký byl rok 2018 ? Skvělý! Přirovnal bych ho k citrónu, který mačkáte více a více a kapky stále tečou. 


Rozjezd byl příjemný a pohodový. (Ovšem, když pominu zvolení Zemana prezidentem....) Šlehačkou na onom rozjezdu byly dvě cesty na Ukrajinu, první diakonická-pracovní.  Druhá spanilá, odpočinková velikonoční, s mou sestrou a Vaškem.  Co se dá nahňahňat do čtyř dnů? Tisíce vjemů: východní pascha s východní pohostinností....

Hody u přítele Timotea v Mukačevu

....smutné setkání s čerstvým vdovcem, mým kamarádem. Nádherné jaro v horách, přejezd neprůjezdného sedla, ....

Už za sedlem. Štastní, že jsme projeli.... Místní v terénní autech nevěřícně koukali. 

...evangelizace v zapařené sportovní hale. Vrátil jsem se s pocitem, že pohoda a plnost mě bude doprovázet i dalšími dny.
Ale zdání klame. Hned po mém návratu ohlásila ředitelka diakonie odchod ze svého postu. Byl jsem novopečeným předsedou správní rady diakonie. Nastalo tak říkajíc diakonické jaro, kdy jsme hledali nového ředitele. 


Telefony, modlitby, emaily, setkání. Bylo to nesnadné období, kdy jsem pár nocí hodně špatně spal. Vše dobře dopadlo. Celý ten čas jsem prožíval tajemné Boží vedení a milostivou ochranu.


Součástí mého života je již dlouho nadsborová  práce s dorostem. Mohl jsem se díky ní několikrát navrátit do České Třebové (bývalého působiště), kde jsme měli kurzy i celostátní kolo Biblické stezky. Docela jsem si užil přípravu mapy pro finále a poznal nový nádherný přírodní třebovský kout. Deset let jsem tam žil a vlastně jsem ono místo neznal.  

Mapa na Biblickou stezku. Fakt mě to bavilo. 

Na našem regionálním kole stezky jsem dostal na starost nejvyšší stanoviště, asi proto, že jsem byl nejstarší.  Byl tu krásný výhled na těšínské Beskydy, což mě inspirovalo k několika výpravám v dalších měsících. Navštívil jsem Hrčavu, na Filipku. Krása. Ještě Stožek. Objev roku. Nová krajina v mé sbírce. 

Popíjení výborné studené vody na Hrčavě. 

Prázdniny byly hodně nadupány a tím i poněkud unavující. Vždy jsem se vrátil domů, stačil vyprat a připravovat další akci. Jedna se dokonce překrývala s jinou. Ještě jsem se nevzpamatoval a začal hustý podzimní řetězec, který vyvrcholil úspěšným Sjezdem dorostů, který jsem spoluorganizoval. Pak přišlo kýžené zklidnění.

Sjezd dorostu ze zákulisí, v popředí úsměvný nafukovací Maják.
Ten jsme raději nechali stáhnout :) 

Vypadá to, jako bych nebyl doma ve Frýdku. Ale jo, byl jsem tu furt  a snažil se starat o naše společenství. To neprošlo žádnými revolučními  změnami. Ale jisté evoluční změny probíhají. Letos jsme měli jeden křest, přál bych si jich víc, ale úrody nebylo.
V biblických hodinách jsme pronikali do  2. korintským a celkem jsem v tom plaval. Ale rovněž jsem poznával sám sebe v Pavlových ironiích i kazatelském zoufalství Od října jsme otevřeli  jinou biblickou knihu a to Přísloví.
A tak třídím a třídím veršíky podle témat.
Na staršovstvu jsme prožili moc hezký čas, když jsme dokončili these našeho sboru. Tedy jak a kam chceme jít. 


Moc hezký byl dětský den na téma lidské tělo, kam jsem připravil umělé srdce. 


Legoprojekt se sochou Krista (autor Marek Moškoř) byl rovněž super.


Patnáctého října jsem se dožil půl století. Bylo to závažné datum a tak jsem slavil. S rodinou, ve sboru, v seniorátu, v Třebové, v Brně a ještě chci pokračovat. Při sborovém slavení za mnou přišla jedna sestra a řekla: „Je ti jasné, že je to poslední třetina...! Pak už je jen prodloužení!“. Tu větu jsem si dobře zapamatoval. Každopádně je za mnou hezké podziní období setkávání a přátelských rozhovorů nad dobrým jídlem (zpravidla maso od br. Zagury...) a dobrým pitím. Lahví jsem dostal tolik, že jsem si raději v adventu zakázal pít alkohol, abych se nespustil.

   Otvírání sektu     |    Švagr vede řeč
                              S bráchou a synovcem     |     S mou sestrou, asi hrdou na bráchu

Když jsme u té poslední třetiny života, tak ta se vyznačuje mimo jiné smutným jevem, že umírají legendární postavy, které mě životem provázely. Dovoluji si vzpomenout dva Brňáky: vynikající ekologa Antonína Bůčka, legendu mého ekojinošství. A velkého architekta Ivana Rullera, dlouholetého přítele mého tatínka a legendu už od dětství.  O prázdninách mě překvapil odchod kazatele Jiřího Lukla, dobrého anděla mého života. Před vánoci frýdeckou ekumenu doslova zaskočil odchod Josefa Maňáka, místeckého děkana, kterého jsem měl moc rád. 

            Antonín Buček |  Josef Maňák
                                 Ivan Ruller |  Jiří Lukl

Zemřeli i další, manžel mé sestřenice Zdeněk, měl jsem tu čest něco povědět z jeho života na pohřbu. Rovněž milá sestraŽáková, kterou jsem už nestačil v Třebové navštívit.
Když jsem se chtěl dostat ještě do větší do deprese, stačilo rozkliknout na chmi stav vod v našich řekách. Přiznávám, že mě vyloženě děsí vysychání krajiny, horké dny již v březnu. 

Ostravice u nás v F-M

A jsem rád za každý déšť. Toho jsem si užil na výpravách do hor. Týden na Ukrajině, propršela většina dní. Deset dní v Rumunsku a opět „chcanec jak šwiňa“ skoro každý den. Jen na podzimní výpravě bylo sucho. To jsme byli skoro v našem kraji, v Beskidu Živeckém.

To zrovna nepršelo.... ukrajinské Horhany

Do mého života vstoupil chytrý telefon a rychle  si mě ochočil. Je to doslova změna paradigmat. V jedné krabičce má člověk vše. Knihu, telefon, net, baterku, noviny, zápisník, foták, budík, teploměr, peněženku, banku, Bibli... Do hor si už neberu mapu a u pokladních českých drah už nenakupuji. Mrcha net, je se svou lepivostí stále s vámi. Ano, to byla velká tichá proměna.


Co bylo z roku nejhezčí? Nádherný tábor s duchovními rozhovory? 


Nečekaný noční pohled na jižní krajinu podbělokarpatského jihu? Hezké rozhovory s milými lidmi? Vinobraní, kterého jsem se po letech mohl zúčastnit? Bohoslužba v Javorníku s nádherným ryčákem varhaníka?

Čarokrásná modlitebna v Javorníku

Znovu a znovu se mi vrací jeden zážitek. Zcela bláznivě jsem jednu sobotu v nadupaném podzimu vyrazil do Zlína na oslavu 100 let Českobratrské církve evangelické. Chtěl jsem zažít atmosféru evangelické oslavy
ve funkcionalistickém kostele a koncert mých oblíbených Agfleků. 

AGflek paří v kostele. 

Jedním z bloků programu byla panelová diskuse. Zasedli v ní Pavel Hošek, muž, který je schopen mluvit o čemkoli. Paní Košíková, jemná dramaturgyně Hradišťanu. Zdeněk Bárta, bývalý senátor a Petr Pokorný, legenda české biblistiky, překladatel Nového zákona.
Zazněla poslední otázka panelu: „Co přejete ČCE do dalších sta let?“ Každý něco duchaplného řekl. Poslední odpověděl prof.Pokorný: „Ducha svatého“. Moderátor byl zaskočen stručností a zeptal se: „To je vše?“. Slovutný osmdesátiletý profesor jen dodal: „To stačí“. Byla v tom tíha času, naděje i obava. Bylo to nádherné! Bylo to dojemné!
Ta slova mě provázejí dodnes. 

Prof. Petr Pokorný je onen šedovlasý muž vprostřed fotografie. 

Samému Bohu budiž sláva za krásný a nadupaný rock! Přiď Duchu svatý, Obnoviteli!