úterý 7. ledna 2020

Zababův rok 2019 (ohlédnutí)


Bratislava....

Rok 2019 pro mě začal přesně 67 minut po jeho oficiálním začátku. V 01:07 jsem odeslal email do bratislavského sboru CB, ve kterém jsem připustil možnost býti kazatelem ve tamní komunitě. 


Tomuto rozhodnutí předcházelo téměř čtyřroční vzájemné hledání a tápání ve tmě. Tedy nešlo o unáhlenost. Následovaly celoroční rozhovory, završené podzimní volbou, která potvrdila, že od 1. 9. 2020 nastupuji jako kazatel do CB Bratislava na Cukrovou 4.  (tzv. "cé-čtvorka") Tato událost byla natolik zásadní, že nezbývá, než ji předsadit před všechny ostatní prožitky roku 2019. 


Za svatým Františkem z Assizi

Další Top události pro mě cesta do Itálie za svatým Františkem z Assizi. Mnohokrát jsem o této pouti snil nad mapou! Výpravu jsem dostal k narozeninám od sboru. Vydal jsem se na ni s mladším bratrem v Kristu, Štěpánem. 


Díky jeho osobě jsem mohl úplně spočinout neboť on zajistil komunikaci v hotelích, na nádražích i v restauracích, prostě všude. To vše díky jeho zcestovalosti, jazykové výbavě, vrozené vyřídilce a s googlem v ruce. Bylo to pět dní naprosto spanilých i duchovně naplněných. Návštěva hory La Verna s malou kamennou kapličkou.....  

Vrchol hory La Verna, kde František pocítil stigmata

....večer chval s bratry Františkány u sv. Damiána..... 

Styděl jsem se fotit, a tak nesmělá fotka. 

....a spočinutí u prvních (druhých) jesliček na světě bylo prostě nádherné. 

V prohlubni, pod deskou, první (druhé) jesličky

K tomu dávka vzájemné tolerance a velkorysosti mezi oběma poutníky, prostě super.

Hory

I letos jsem byl na horách, což mi velmi prospívá.  Jednak v rumunském pohoří Rodná (*zde*) – poprvé jsem ji viděl bez mlh. Bylo nás pět. A bylo to krásné, nejvíce v závěru. 

Pastevní pohoří Suhard, na jejímž začátku hora Ousoru (1637).

Na podzimním pozdním sběru jsme navštívili slovenskou Polanu – což jsem plánoval snad už patnáct let (*zde*). Bylo nás dosti, bylo to odpočinkové a velmi požehnané putování. Mimo jiné i tím, že člověk poznává, že není zas tak nezbytný. 

Kotel kráteru Polany. Krása!

Za více vět stojí akce nového formátu – „Teologové na horách“. Vyrazilo nás šestero kazatelů a teologů na čtyři dny do Nízkých Tater. Přes den jsme táhli horami, po večerech debatovali o herezích a povolili uzdy svých chtíčů u dýmek. Počasí nám přálo, zažili jsme slunečno i déšť. Požehnaný čas! (*zde*)

Zleva: David Kašper, Petr Kučera, Pavel Homolka, David Novák, Ondra Svoboda, Petr Kadlec. 


Sbor CBFM

Ve sboru jsem postupně a opatrně (a nerad) zveřejňoval svůj záměr přesunout se do jiného společenství. Členové sboru to přijali celkem poklidně, byť trochu překvapeně. Život sboru běžel dál.
Cestu k nám nacházejí lidé, jejichž duše jsou všelijak rozhárané, což vyžaduje trpělivost a porozumění. Někdy se jsem se cítil dosti vyšťavený.
Nějak jsme se snažili o obnovu mládeže, ale je to velmi obtížné. Vznikla malá skupinka nazývaná Uniqe, společně s Apoštolskou církví. A byla to hezká setkání, ale mládež to ještě není. 


Jinak jsme valili klasické akce, z nichž podtrhávám tradiční dětský den a Legoprojekt. Rovněž skvělé prorodinné semináře. A také záchranný finanční projekt, který svědčil o obětavosti našeho společenství.
Ve Frýdku-Místku jsem již 12 let a to je dlouhá doba. Už cítím opotřebovanost a okoukanost. Čas mého letitého setrvání okomentoval starší ukrajinský bratr Ivan Nemeš slovy: „Chvatit“ – „Stačí“. Ale vím, že mi bude velmi teskno.

Akce, kterou mám upřímně rád - Cesta kříže

A na ni čtu z Bible

Ukrajina

Slova bratra Nemeše prozrazuji, že byl několikrát na Ukrajině. Například na krátké a velmi efektivní služební cestě. Během ní zbyl čas na hezkou návštěvu u babičky Čuntulky. Bylo u ní krásně a milo. 


Dala mi vše, co měla – salátovou polévku.


Prosvětlila mé dny a já Její. Na jaře jsme se vypravili manžely Jakubcovými na tradiční diakonickou cestu. 

Manželé Jakubcovi a mezi nimi bratr Oros. Zemřel 

Byla náročná, protože hodně a hodně pršelo, cesty byly loužovité – jáma vedle jámy. Reportáž *zde*.

Auto

Někde na této východní cestě začalo slavné auto Volkswagen golf  vykazovat známky konce. Někdy v srpnu zastavilo během cesty přímo na čtyřproudové cestě ve Frýdku. Ve mně se cosi zlomilo a do auta jsem již nesedl. Na podzim bylo se všemi poctami pohřbeno a skončilo na tradičním místě mých aut – vrakoviště Milata. Měl jsem ho rád, dorostenci ho měly taky rádi!

Výzdoba na poslední cestu. 


Na konci svých cest!

Dorosty

I v mé nadsborové práci, v dorostovém odboru, se věci hnuly dopředu. Konala se skvělá Rádcovská škola. 


Ujasnil se systém vzdělávání, ustanovili se regionální pracovníci – sharemeni. Vznikla i nová značka „DUDO“. Tím byl završen dlouhý a trnitý vývojový proces oddělení a následného ještě většího prolnutí Dorostového odboru a Dorostové unie. Kdo tyto řádky čte a ví, co čte, usmívá se pod vousy. 


Ale jsme mnohem dál, než když jsme nově začínali před pěti léty. Napětí, které tehdy důvodně vznikla, jsme se snažili vysvětlit a douhladit na poradní skále v České Třebové. Což bylo moc hezké. 

Rok výroční a vzpomínek

Rok 2019 mě donutil párkrát silně zavzpomínat. Při službě kázáním v Rakovníku jsem navštívil Přílepskou skálu, kde jsem před více než třiceti lety poprvé vážně přemýšlel o službě kazatele. 


Na první adventní neděli jsem byl v Brně a vzpomněl na svůj křest před třiceti lety. 


A 17. listopadu jsem vděčně vzpomenul na konec éry soudruhů. Vzpomínání *zde*


Rovněž několik rozloučení jsem prožil. V únoru jsem se mohl modlit na pohřbu Marty Schreiberové ze Žamberka. V tu chvíli jsem pochoval nejen milou sestru, ale i s definitivou žambereckou stanici CB, kam jsem rád jezdíval. (*Zde*) Nezbyl z ní dnes už nikdo. Bylo mi vícenásobně smutno. 


Rovněž jsem smutnil na pohřbu bratra Škrobáka. Kazatele, který chodil s Bohem. A který se v myšlenkách nad Písmem dokázal ponořit krásných do Božích hlubin aniž by potřeboval historicko-kritickou metodu. Jeho "orální metodě" se dodnes učím. I za to jsem jej měl rád!


Poslední adventní neděli jsme se rozloučili se Wiliamem, kterému bylo sedmdesátdva dní!  Přesto jsem se z jeho života hodně naučil a s života jeho mladých rodičů jakbysmet.


Bylo ještě něco hezkého či těžkého?

Tož bylo! Třeba na závěr roku jsem se dozvěděl, že bratr se tajně oženil. Na Mauriciu! Krása! Už mám zase "ofiko" švagrovou! A taky synovce!

Synovec Miško v povánočních radovánkách. 

Sestra se stala získala cenu ministerstva práce a sociální věci cenu Gracias, za což jsem na ni hrdý.

Ta v prostřed!

A do rodiny přibyli prasynovci. Třeba tuto:


Podzimním vinobraní jsem se podílel na výrobě slámového vína. 


Letěl jsem s balonem, což mi daroval seniorát k "50". Fotky *zde* .

Zde se nás kapitán zeptal, zdali jsme všichni plavci.....

Přes vše hezké na mě padla na podzim jakási šedá deka-depresička. Projevovala se sníženou energií při zvládání úkolů. Byl jsem natolik zoufalý, že jsem si pořídil antidepresivní knihu. Údajně laskavě a citlivě psanou.



No ,byla spíše drsná a nelítostná. Ale dobře mi posloužila. A tak nezbývá než na závěr vzdát Bohu chválu.


úterý 24. prosince 2019

Vánoční jesličky - vánoční larpík


Ve vánočním čase se v mnohých domácnostech, kostelích i na veřejných prostranstvích objeví Betlém. Papírový, vyřezávaný, skládaný, živý a kdoví ještě jaký. Vlastně mě nenapadlo, že tato tradice má nějaký prapočátek. 


Kdo chce poznat jak začal příběh Betlémů, nechť se vypraví do vesničky Greccio ve střední Itálii. 


Právě zde se zřejmě odehrál první, spíše druhý, Betlém v historii lidstva. A to jsem si myslel, že tradice Betlémů je jen česká záležitost. Z omylu mě vyvedly ukázky nejroztodivnějších Betlémů z celého světa, vystavené v chodbách klášterů. 

Kulový Betlém

Téměř v životní velikosti. 

Východní ve tvaru ruské dorty. 

Ten český byl zastoupen 2D nástěnnou krajkou s vyobrazením jeslí, ale nešlo to moc dobře vyfotit. 

Co se tehdy v Grecciu stalo?

Svatý František (*více o něm *zde*)  často a rád pobýval v přírodě. Vyhledával proto opuštěná skalnatá místa, kde bylo možné nalézt jeskyňky a převisy, pod kterými se dalo spát. Nad Grecciem jsou skály, na kterých dnes stojí skromný klášter. 


František přišel s prostým nápadem oslavit Kristovo prostě a jednoduše. Zahrát, či prožít Betlém naživo. Snad cosi, jako svatý larp.


Dále nechávám popisovat oslavu Božího narození přímo životopisce sv. Františka: Den radosti se blížil, čas jásotu nadešel. Z různých chýší přišli bratři, muži i ženy z okolí, jak jen mohli, připravili svíce a pochodně, aby osvítili onu noc, která ozářila jasnou hvězdou všechny dni a roky. Konečně přišel světec, všecko našel připraveno, viděl to a radoval se. Postavili jesle, přinesli seno a přivedli i vola a oslíčka. Je uctěna prostota, povýšena chudoba, zvelebena pokora a z Greccia se stává nový Betlém. Noc je jasná jako den a lidé i zvířata se cítí blaženě. Lidé se sem scházejí a naplňuje je z obnovené tajemné události nová radost. Les zní písněmi a od skal se odráží jásot. Bratři zpívají, přinášejí tak Bohu náležitou chválu, a celá noc jásá čistou radostí. Boží světec stojí u jesliček, vzlyká bolestí a zároveň je proniknut svatou zbožností a podivuhodnou radostí. U jeslí se slaví slavná mše svatá – kněz pocítí netušenou útěchu. (1. životopis sv. Františka podle Tomáše z Celana) 
V současnosti najdete v klášteře jeskynní kapli s malými jesličkami vydlabanými ve skále. Jsou schované pod deskou obětního stolce. Tam se poprvé odehrál Betlém. 



Jesličky dnes

Tak jako ze všeho i z půvabné praoslavy vznikla velká tradice, která v mnoha ohledech zavání kýčovitostí a zbavením příběhu jeho podstaty. (Psal jsem o tom *zde*.) Vznikly nejrůznější živé i kamenné a dřevěné Betlémy. Byly napsány divadelní hry i ba i název vánočního divadelního formátu. Téměř u každého kostela v tuto dobu najdete jesličky zavánějící romantickými představami.


Proto by stálo vrátit se k prapůvodní myšlence, oslavit vánoce v prostotě a jednoduchosti. Leč vlak se rozjel a těžko z něj můžeme vystoupit. Naše vánoce se budou u nás spíše podobat bujaré oslavě narozenin Krista. Nakonec, proč ne. Přece si dovoluji navrhnout: Na vánoční výlet s rodinou či o samotě si zajděte do nějakého blízkého chlívku.
K nějakému krmelci či seníku.




Tam se usaďte a přečtěte si příběh narození Pána Ježíše Krista. Připomeňme si i biblický verš o bohatství chudého Krista: Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli 2 Korintským 8:9
Životopisec Tomáš z Cellana dodává jeden hezký detail z oněch praoslav: Jeden zbožný muž měl podivuhodné vidění. Spatřil v jesličkách neživého chlapečka, viděl, jak k němu přistupuje Boží světec a dítě budí jako z hlubokého spánku. A nebylo nevýstižné toto zjevení; vždyť Ježíš byl v mnoha srdcích zapomenut. Milostí Boží ho v jejich srdcích svatý služebník František probudil a znovu uvedl do jejich vědomí. Když slavnost skončila, odcházeli všichni domů v blahé radosti.



To přeji Vám i sobě. A nezapomeňte, že vánoční období 24.12. začíná. Tedy času k nalezení chlíva je dosti. A vánoční slavnost u jeslí neodbyjme tím, že řekneme, že máme chlívek v srdci....

středa 4. prosince 2019

Do Mukačeva klasickoroschodným vlakem


Vstupní info

Na jaře letošního roku ohlásila slovenská Železničná společnost zavedení nového spoje Košice-Mukačevo.


Přislíbila, že vlaky budou vedeny po kolejích běžného rozchodu 1435mm, tedy vozy nemusí být během cesty přestavovány na podvozky ruského rozchodu.


Tato informace mě potěšila. S úsměvem jsem sledoval propagační ukrajinské video, jak místní průvodčí prochází interiérem „rychlíkové“ soupravy a s nadšením se rozplývá nad evropskou kvalitou cestování. Když jsem poznal, že jde o motorovou jednotku řady 813+913, tedy přestavěná 810, (obdoba české Regionovy), musel jsem se u monitoru usmívat. 


Jedná se podle mé zkušenosti o nejslabší  vlaky u nás. Starého psa (soupravu 810) totiž novým kouskům nenaučíš a to i po přestavbě. Na krátké vzdálenosti v pohodě, ale pro mezinárodní osobní vlak se mi to přijde dosti „punkové“. (Motorový vůz 810 má mnoho výmluvných přezdívek: orchestrion, skleník, šukafon...)


Časy odjezdů jsou v 9:10 a 12:01 z Košic s příjezdem do Mukačeva ve 13:00 a 15:42 a zpět z Mukačeva se jede v 13:54 a 17:20 s příjezdem do Košic v 18:13 a 21:33. (V novém spoje grafikonu zůstávají.)


Shrnuto a podtrženo, vzplála ve mně touha tento „punkový“ vlak vyzkoušet. Ranní odjezdy z Košic mi přišly celkem vedle, pro mě by byly výhodné spíše více ranní. Ale večerní spoj z Mukačova mě vyloženě lákal, protože v tuto hodinu z Mukačeva rád odjíždím.

Zážitky z cesty

Spoj jsem už využil dvakrát. Jako milovník železnice jsem byl spokojen. Ovšem ne každý je železniční nadšenec jako já. (U Českých drah se říká, že platíme především za zážitek a u popisovaného spoje to platí dvojnásob).
Nepříjemností je samotné umístění nástupiště. Zatímco autobusy z Mukačeva jezdí z autobusového nádraží, které je umístěno celkem v centru, vlakové nádraží je situováno na jih od centra Mukačeva. A „slovenské“ nástupiště ještě cca 500 metru jižněji od staniční budovy.



 Lístky se nedají koupit přes internet a tak jsem si je koupil na Mukačevském nádraží, kde jsou o něco dražší než na Slovensku.


Potom už dlouhou prašnou ulicí k nástupišti. To je hezky zrekonstruované.



.
Na nástupišti je mezinárodní odjezdová tabule a čeká na Vás slovenský průvodčí, což je příjemné. 



A na nástupišti čeká na cestující inkriminovaná souprava 813+819 – tzv bagetka. 


S jízdenkou si kupujete i místenku, což mi přijde jako lehce úsměvné. Vlak byl podvakrát skoro prázdný. V srpnu jsme byli cca tři, a v říjnu více – 10-15 cestujících. 


Díky tomu, že nás je málo, je cesta pohodlná. Můžete si natáhnout nohy a zabrat čtyři místa. Pokud by byl vlak vyprodaný, pohodlí by se nekonalo a půvab cesty by byl ten tam. Sedadla v Bagetce nejsou na dlouhé cesty příjemná (a tuším ani konstruovaná), ale tím, že máte prostor k natažení je diskonfort kompenzován.
Vlak se rozjel a začala jízda, spíše ploužák. Rychlost vlaku nepřesahovala 40 km/h, snad  jen někdy strojvedoucí přidal.  Běžná byla i rychlost 30 Km/h. Traťový svršek totiž nebyl moc udržován. Výhled je fascinující. Jedete jakoby stále velkým kolejištěm až do Čopu. 




Kolejiště je rozloženo v panonské nížině, se zanedbanými  poli, bažinkami.  Pokud nevidíte pole, vidíte různá traťové objekty, zařízení, překladiště, vše v zašlém stavu. Fascinující pro mě byly čapí hnízda na stožárech trakčního vedení. Nádhera. Stepní tramvaj. Vlak se pomalu plouží, klape po málo udržovaných kolejích.
Celníci a pohraničníci přijdou dvakrát, jedni v ukrajinském Čopu a další doslova přímo na hranicích se Slovenskem. Jejich příchod trochu připomíná přepad vlaku. Prohledají kde co, odmontují podhledy, prohlíží odpadkové koše. Nemusíte ovšem ke kontrole vystupovat z dopravního prostředku, jak je běžné v busovém spojení. Zkontrolují vás na místě. Jsou příjemní.
Potom souprava dojede do Čopu a zde čeká, podle potřeby do svého dalšího odjezdu. 



Je čas zajít si na kávičku do automatu a nebo na pizzu prodávanou přímo v nádražní budově. Potom už je cesta klasického formátu. Traťový svršek je již v mnohem lepším stavu a tak vlak jeden i 90 km/h a cesta do Košic celkem příjemně ubíhá.

Návrhy na zlepšení

  • Cesta nebyla špatná. Rozhodně bych změnil soupravu. Ale třeba to není technicky možné. Kdo ví?Jízdní doba je srovnatelná s autobusy něco málo přes 4 hodiny.
  • · Pohodlí ve vlaku je lepší než s autobusem (možnost procházky, WC). Na celnici z vlaku nemusíte vystupovat. 
  • · Měla by se zavést možnost nákupu přes internet, což začíná být i na UA běžné.
  • · Míru pohodlí mezinárodního rychlíku by jistě zlepšilo instalování automatu na nápoje do vlaku...
  • · ....zavedení wifi a zásuvek by bylo také dobré. Obojí je v konkurenčních busech celkem běžné.
  • · Přidanou hodnotou je fascinující zážitek z cesty, což ale ne každého tak rozněžní, jako mě, staromilce zašlých nádraží, které povšechně ubývají.
Tedy doporučuji.