čtvrtek 10. května 2018

Soutěživost a křesťan

Slovo soutěž v Písmu snad nikde nenajdeme, tedy alespoň já jsem je nikde v Písmu nenašel. Ale soutěživost provázela lidstvo od samého počátku. Každému člověku byla  dána do vínku touha jedinečnosti a vyniknutí. A tam, kde je tato touha přítomna, tam je přítomno i srovnávání se s druhými.....,
  

....srovnávání pozvolna přechází do nevyřčené soutěže mezi lidmi. Ta může přejít do otevřeného boje a nakonec přede do válek národů. Biblický Kain a Ábel zřejmě soutěžili o lepší oběť, o lepší vztah s Bohem.  Naše děti si rády porovnávají svou sílu v nejrůznějších disciplínách. Kluci rádi zvou tatínka „na páku“, tedy na souboj síly paží. Lidé soutěží o lepší oblek, lepší sportovní výkony, lepší dort, lepší modlitbu, dokonce i o pikantnější hříchy při zpovědi.
Soutěž nás motivuje, posouvá v životě dál, tlačí nás do zlepšování našich schopností a dovedností, k dopracování se lepších výsledků.
  

Avšak soutěž, pokud přejde moudrou míru, může se stát zlou. Přejde v drsné soupeření. Zmíněný Kain s Abelem nesoutěžil, ale bojoval. Nechal se však vést záští a zlobou. Považoval bratra za nepřítele hodného smrti.  V atmosféře soutěživosti se snadno uchytí úporný plevel závisti.


Ale jen proto nezavrhujme veselou soutěživost.

 Jak by vypadal život bez soutěže? Byl by bezstarostný a poklidný. Nemotivující. Nikdo by neměl ambici připravit dobré jídlo, vyrobit kvalitní kus nářadí. Lidí by chodili jako otrhanci. Šeď života. Trocha soutěže nezaškodí.

Bible a soutěžení

Ovšem do všeho lidského soutěžení zaznívá i jiný hlas z Písma, nepřeslechnutelný. Hlas krotící přehnanou ambicióznost: „Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. “ (Mt 20:21) Najdeme verše, které podstatu soutěživosti zcela ruší: „V úctě dávejte přednost jeden druhému.“ (Ř 12:1) Jak podle těchto veršů hrát na sportovních turnajích? Zažil jsem zápas ve volejbalu vedený „v křesťanském duchu“. Hráči schválně nechali protivníka vyhrát, aby mu udělali radost. Bylo to trapné a zmatené. Nakonec z toho byli rozmrzelí všichni hráči.
  

Z Písma zaznívá ještě i další hlas, který ducha soutěživosti jakoby popírá. Jde o verše připomínající rovnost všech lidí před Bohem, bořící zeď mezi Židy a pohany (Ef 2:15), mezi otroky a pány (Ef. 6:9), mezi muži a ženami (1. K 11:12). Mnohokrát se v Písmu setkáváme s tím, že Boží vidění je jiné než lidské vidění: První budou poslední a poslední první. (L 13:30)

Raději přece jen skončit se soutěží?

Tato rovnostářská myšlenka se plíživě se vkrádá do našeho života a společnosti: „Já mám právo být stejně dobrý jako ty.“ Na prvním místě ve školní recitační soutěži se umístil koktavý chlapec. Upřímná snaha poroty o rovnost znechutila poctivě cvičícího žáka, který se umístil na druhém místě. Už nikdy se neúčastní podobné soutěže. Firmy ztrácejí motivaci, když konkurence získá stejnou hodnotu zisku v dotacích. Dobří pracovníci jsou napomenuti, protože svou dobrou pracovní morálkou kazí mizerně pracující kolektiv. Co je tedy správně?


Soutěživost bude souputníkem našeho života. A nemusíme se za ni stydět. Soutěž ve sportu, a stejně i v životě, má být hra, která povzbudí, posune i baví. Ale jak dokázat, aby hravé soutěžení nepřerostlo v drsné soupeření?

Dovoluji si navrhnout pár rad:

1) Na prvním místě musíme vidět v lidech kolem sebe Boží syny a dcery. Jsme si před Bohem rovni. A proto máme přát druhým úspěch. Třeba i v tom nejlepším smyslu upřímně a laskavě závidět.
2) Svou přehnanou soutěživost kroťme pohledem na Boha. Hezky svůj zápas popsal apoštol Pavel: „Jde mi o přízeň u lidí, anebo u Boha? Snažím se zalíbit lidem? Kdybych se stále ještě chtěl líbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým.“ (Ga 1:10) Tato myšlenka je osvobozuje od úporného soupeření.
3) Pokud přijmeme myšlenku soutěže mezi lidmi či kolektivy, je třeba hrát čestně a nenechat se zlým  stáhnout do pomyslné spirály zla, pýchy, závisti, pomlouvání, zlehčování úspěchů druhých.
  

4) Nebojme se motivovat laskavou soutěživostí i v církvi. Snad jeden verš v Písmu by mohl být k sympatické soutěži jednotlivců v církvi přímo návodný: „Ať se snaží v dobrých skutcích předčiti všickni, kteříž uvěřili Bohu.“ (Tt 3:8)
5) Zachovejme si v životě humor a s ním spojený náhled na život. Když se neumíme zasmát vlastním prohrám a svému pinožení, je to s námi špatné. Bereme se moc vážně.
  

Před dávnými léty vrcholila na dorosteneckém pobytu velká celotáborová soutěž. Týmy soupeřící mezi sebou byly ten rok vyrovnané, rozdíly v celkovém pořadí celotáborové soutěže minimální. Všechny disciplíny už byly vyčerpány. Moudří vedoucí zvolili za poslední rozhodující boj soutěž v pouštění lodiček. O prvním místě prakticky rozhodla náhoda. Moje družina, které jsem velel, prohrála a nezískala vytoužené první místo. Můj svět se tehdy zhroutil. Nepochopil jsem, že jde jen o hru. Nedokázal jsem se zasmát a ocenit nadhled svých vedoucích. Takový nadhled zřejmě ztratil nad svým osudem kdysi i ďábel. My, jako Boží lid, si musíme nadhled zachovat a místo zlému nedávat.


Psáno původně pro časopis Brána. 

středa 2. května 2018

ZKOUŠKA NAD LIDSKÉ SÍLY ANEB VELKÉ MÝLENÍ

Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou Vám připraví i východisko a dodá Vám sílu, abyste mohli obstát. (1. Kor10:13)
Loni jsem si překvapeně uvědomil, jak tento populární  veršík  v Bibli chápeme špatně. Je používán často jako kouzelná formulka v probuzeneckých kruzích v nesnadných životních situacích.
Třeba:
  • Máš před sebou zkoušku na vysoké škole nebo těžký pracovní úkol? Klid! Přece je psáno v Písmu: Nepotkala vás zkouška nad lidské síly..... 
  • Padla na Tebe těžká nemoc? Nepotkala vás zkouška nad lidské síly.... 
  • Prožíváš manželskou krizi? Nepotkala vás zkouška nad lidské síly....
Zkouška betonového profilu....

Pak se naděje nesplní a náš veršík používáme dál, ale poněkud skřípe.
  • Propadl jsem u státnic? Pracovní úkol jsem nezvládl? Nepotkala vás zkouška nad lidské síly....
  • Je po rozvodu, jsem zdrcen, přemýšlím, že se vším skoncuji... Nepotkala vás zkouška nad lidské síly....
  • Zemřela mi malá dcera... Nepotkala vás zkouška nad lidské síly....
Sami asi cítíme, jak ono vytržené biblické slovo dře o lidské osudy. Z prostého  důvodu. Nemluví totiž o zkouškách, ale o pokušení!  A navíc není to ani vyučující verš s nadčasovou zvěstí. Je to Pavlův obyčejný popis životní fáze korintského společenství, v textu sloužící spíše jako můstek k dalšímu tématu.


Uvedu jen kousek kontextu: 

1 Korintským 10:11 Tyto všechny věci se jim staly jako příklady pro nás a bylo to zapsáno k napomenutí nám, které zastihlo dokonání věků. 12 A tak kdo si myslí, že stojí, ať hledí, aby nepadl. 13Nezachvátilo vás jiné pokušení než lidské; věrný je však Bůh, který vás nenechá zkusit více, než snesete, ale se zkouškou dá i východisko, abyste ji mohli snést. 14 Proto, moji milovaní, utíkejte před modlářstvím! 15 Mluvím jako k rozumným; sami rozsuďte, co říkám.
Už jen ono vyústění ve verši (14): „Proto, moji milovaní, utíkejte před modlářstvím.“  Zjevně napovídá, že Pavel nemluví o životních zkouškách. Tento dovětek by měl pozorného čtenáře zabrzdit ve zbrklém využití onoho výroku do všech životních situací.


Jak verši rozumět? 

Dovoluji si navrhnout tento výklad. Korintští byli křesťané v hříchu až po uši. Měli o sobě přemrštěné vysoké mínění. Dokázali vyčítat i samotnému Pavlovi jeho nedostatky. Ale neviděli vlastní hříchy, hádali se a soudili mezi sebou, zahrávali si s démony. A Pavel jejich hřešení komentuje slovy: "Nezachvátilo vás jiné pokušení nad lidské síly..... " Tedy něco ve smyslu: Žili jste podle vlastních vášní a tužeb. Jste pokoušeni svou lidskostí, člověčinou. A je to jen Boží zázrak, že dodnes žijete jako křesťané.. Doposavad Vás milostivé věrný Pán Bůh podržel. Nedal vám zakusit větší pokušeni než by vaše  chabá a namyšlená křesťanská víra unesla. A naopak připravuje i východisko - radikálního pokání. Proto ihned Pavel navazuje „utíkejte od modlářství“(14).   
A následuje oddíl, kde Pavel varuje před propojením života s démonskými silami. Tento verš má spíše spojovací a ilustrativní funkci. Je ilustraci toho, jak laskavý a trpělivý byl Pán Bůh ke korintským v jejich hříchu. Tento verš chápeme zcela špatně i z důvodu, že používáme ne zcela šťastný překlad. Nemluví se zde o „zkouškách života“ (státnice, krize, vyhazov z práce), ale o pokušeních či svádění ke hříchu.
Ovšem i v této verzi výkladu se nabízí další špatné využití tohoto verše: „Žádné pokušení mě nemůže položit na lopatky, protože Bůh to nikdy nedovolí, proto si mohu občas zahřešit“. Takto křesťan nemůže přemýšlet. Verš je ujištěním, že jsme pod Boží ochranou, což však nelze zneužit. Vždyť náš verš přechází slovo: „Kdo se domnívá, že stojí, ať hledí, aby nespadl.“(12) 
Asi se tedy s bázní ptáme – může nás potkat zkouška nad lidské síly? Toť otázka na jinou úvahu. Zjevné je to, že výše uvedený o zkouškách nad lidské síly nemluví. Spíše bych poukázal na jiný verš: „Šimone, Šimone, hle, Satan si vás aby vás vytříbil jako pšenici. Já jsem však poprosil za tebe, aby nezanikla tvá víra.“ 


Přiznávám, že jsem byl překvapen vlastním velkým mýlením při  používáni tohoto verše z 1. korintským. Znovu si uvědomil, jak důležité pozorně číst Písmo a nenechat se unést zaužívaným chápáními veršů.



pondělí 30. dubna 2018

Ohlédnutí za Zababovým rokem 2017

Splněné novoroční předsevzetí

Na začátku roku jsem si dal lehce předsevzetí, že „budu na lidi odporný a hnusný“. Šlo samozřejmě o nadsázku, ale měla svůj dobrý osobní důvod. Mohu konstatovat, že málokteré předsevzetí se mi plnilo tak velmi dobře. Některé lidi jsem trochu překvapil. Jindy jsem překvapil sám sebe, též jsem zastyděl.



Vidět Izrael

Letošní rok byl pro mě významný návštěvou Izraele. Vždy jsem si pod vousy usmíval, když jsem viděl cestovatele, kteří po návratu z Izraele, se zářivými očky sténali: „Izrael, Izrael.....“ Jejich vzdechy mě spíše odrazovaly. Nakonec, shodou hezkých okolností, jsem vyrazil i já do Svaté země. Byla to rodinná výprava, společně mou sestrou a švagrem.
Mohu konstatovat, že se musím dodnes krotit, abych podobně, jako výše uvedení, nesténal: „Izrael, Izrael...“ Svůj život budu dělit na dobu před návštěvou Izraele a po ní. Když jsem poprvé stal na břehu Galilejského moře a uvědomil jsem si, že tuto krajinu vídával i Pán Ježíš Kristus, nahrnuly se mi slzy do očí. 


Krajina Galileje se mi moc líbila. Ochutnali jsme golanské víno, obdivovali jsme odvážnou obranu malé země,  úzkost mě sevřela v judské poušti, překvapen jsem byl hornatostí, šokován jsem byl Izraelskou balkánskou ležerností, která se nevylučovala s jejich jedinečností snad ve všech oblastech.

Významná hrobka rabího Akivy. Binec kolem, ale za to je kolem ní život. 

 A viděl jsem Izraelskou zeleň uprostřed pouště. Fantastické!

Rok výzev

Loni proběhly volby do rady Církve bratrské. Byl jsem více sbory vyzván k přijetí kandidatury. V uplynulých letech nadával na vedení církve a přišlo mi nečestné „umýt si ruce“, ve chvíli, kdy jsem byl více sbory vyzván k tomuto úkolu. Měl jsem v hlavě tolik otazníků, že jsem napsal modlitební dopis asi dvaceti přátelům. No, nakonec jsem zvolen nebyl, byť moc nechybělo. V globále jsem si v onen moment nezvolení  uvědomil spoustu důvodů, proč Pán Bůh mě milostivě nevpustil do této role. Jsem rád, že jsem se odvážil výzvu přijmout a věřím, že nad všemi lidskými zmatky stojí Boží prozřetelnost.


Pak tu byla druhá výzva. Už dlouho mě bratislavský sbor CB poptává, zdali bych u nich nechtěl býti kazatelem. K bratislavskému sboru jsem měl celý život uctivý a obdivně libý vztah. Právě proto jsem se rozhodl přece jen zvážit, zdali mě nějak dlouhodobě Pán Bůh k tomuto společenství nepřitahuje jen tak, nadarmo. Sbor jsem osobně poznal během čtyř dnů.  Mohu však konstatovat, že snad nebylo v uplynulém roce jediného dne, kdy bych na Bratislavu nemyslel. Uplynulý rok bych směle nazval „bratislavský“. Co bude dál, kdo ví?

Lukov!!!

S Bejbym jsme uspořádali prázdninovou akci Lukov. Byla to akce mých snů, snad návrat do starých časů. Týden jsme opravovali hrad Lukov, konkrétně jeho hradby. Účastníky byli bývalí frýdečtí Laviňáci a třebovští Hraničáři. Akce malonákladová, divoká, samostatná. Vždy jedna dvojice zajistila vaření, zbytek makal. Já z části makal a z části zásoboval. Odpoledne, vzhledem k absenci vody, jsme se šli koupat do blízké nádrže. Večer byl hrad náš. Tož jsme se na něm řádili s našimi meči, které mám dodnes v autě. Na akci se mi líbil jednoduchý koncept. Opět tábor, jehož náplní byl zase jen tábor a nikoliv dokonalý program. Jen vztahy, práce, trocha programu. Krása!





Opět Karpaty

Puťáky mám furt rád. Tentokrát jsme vyrazili třikrát. Na začátku prázdnin na Ukrajinu, na poloninu Krásná. Byla opravdu krásná, se vším všudy: hory podhůří, divoký spojovací hřeben. Hory jsme přešli ve čtyřech a pátý „Nami“ nás doprovázel v příběhu knihy Jezero, který jsme si v přestávkách četli.  

My čtyři + Nami v knížce

Typická scenérie v horách 

Experimentální sestup kulturní až zahradní krajinou. Krása!

Druhá výprava byla do pohoří, kam jsem se chtěl snad už více než dvacet let dostat. Suché, vápenité, neznámé, nízké pohoří. Horké léto, málo vody, žádné cesty. Závěr byl panoptikální: antihory, kde místo na vrcholy klesáte do prohlubní. Voda už žádná. Naslouchání pekelnému hučení z hlubin jeskyně nad Herkulovými minerálními lázněmi mi dodnes nahání hrůzu.

Pohodpohoří Oslea
Jedna z antihor v pohoří Mehedicnci 

Jedna z scenérii přerozkošných hor

Závěr putování v bájných Herkulových lázních

Na podzim jsme vyrazili na čtyři dny do Strážovských vrchů. Výprava z podstaty samé obydlenou krajinou, s obchody, hospůdkami, karpatským čajem. Byla zima a deštivo. Religionistické přednášky účastníka doc. Vojtíška nás provázely. Končili jsme v sedle Samostrél, vítr hučel, lilo jak z konve, a nám bylo v suchu spacáku krásně. Na tu noc moc rád vzpomínám.






Běžný život

Žiju rád a jsem spokojen. Ve sboru jsme úspěšně  přežili vizitaci. Přibylo povinností v dorostovém odboru. Mám stále více rád slezskou krajinu. Opět jsem „nedal“ zničující výpravu Ostravice-Žilina. Potkal jsem spoustu zajímavých lidí. Obědy s Radovanem byly nezapomenutelné. Jedl jsem jezevce.


Oslavil jsem 500 let reformace na dojemném koncertě v Ježíšově kostele.



Stal jsem se podruhé prastrýcem. Zesmutněl jsem z úmrtí ekonoma Tomáše Ježka



a velkého teologa Ludovíta Fazekaše. Radoval jsem se na svatbách. Se seniorátem jsme uspořádali pastorálku kazatelů, což byla nové a zajímavá zkušenost. Na táboře jsem získal titul stařešina.  




Prožil jsem šok při čtení verše: Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou Vám připraví i východisko a dodá Vám sílu, abyste mohli obstát. (1. Kor10:13) Chápeme ho zcela blbě. O tom jindy.

Šlehačka na dortu závěrem.
Někdy na podzim se ve mně objevila silná touha po zemi východní, Po mukačevských kavárnách a po karpatských brusinkách, kterých bude na trhu v Mukačevu jistě hodně. Zjistil jsem, že koupím-li lístek u LE, mohu být v Mukačevu, tam i zpět za pouhých 500 Kč.
Plán vyšel. Ve středu večer jsem dokončil biblickou hodinu a v noci jsem sedl na vlak. Ráno jsem byl v Mukačevu, dal jsem si oblíbenou ranní kávu v oblíbené kavárně, pojedl jejich mastné langoše. Prošel tržiště, nakoupil od horalů brusinky a klikvy. Udělal výpravu na místní kopec, jehož vrchol jsem díky divokým psům ani nedobyl. Přátelé jsem raději ani nenavštívil, protože by mě považovali za blázna. Ale byl to nádherný den. Večer jsem nasedl na bus-vlak a v pátek v kolem třetí v noci jsem ulehal doma potěšen tím, co jsem zvládl za posledních 24 hodin. Vzpomněl jsem si na brněnskou smetánku, která jezdívala na nedělní kávu do Vidně.




Byl to vskutku pozoruhodný v něčem nádhery, v jiném smutný a lecčems zmatený rok.


Samému Bohu budiž sláva+!+!+





čtvrtek 30. listopadu 2017

Zemřel Tomáš Ježek (15. března 1940 – 29. listopadu 2017)

Náhlost chvíle mě nedovolí, abych vytáhl všechny rozhovory v šanonu a znovu je pročetl, abych se zadumal nad jeho knihami a napsal krásné a pečlivé pojednání o mně milé osobě.  Tak aspoň pár, snad až naivních slov, dojmů a vzpomínek.


Psal se rok 1990 a já, dítě socialismu, si vůbec nedovedl představit, co je to kapitalismus a trh. Do vlády nastoupily zcela nové tváře, než jsem znal. Sympatické tváře. Jeden z nich mi byl jakoby sympatičtější více. Tomáš Ježek. Mluvil jinak než ostatní, lidově, tak trochu nevycválaně, gestikuloval, ale bylo to zábavné.  Zjevně jeho myšlení bylo jiné. Více zdůrazňoval právo, důležitost vlastnictví a dobrých správců. Nadšeně obhajoval trh. Nějak podvědomě jsem cítil, že je z jiného těsta. A to jsem vůbec neviděl do budoucnosti.


Teprve postupně jsem zjistil, že Tomáš Ježek je evangelíkem, klasického střihu, tedy se smyslem pro svobodu, odpovědnost, pracovitost, kázeň  a právo.  Byl čtenářem Bible. U Ježků doma se, pokud vím, se jeden čas konávaly i biblické hodiny. Zabýval se i protestantskou teologii, nejvíce Kalvínem.„Pánbůh mě vidí a ostatní mi můžou vlézt na záda“, říkal. Navíc velikým nadšeným stoupencem školy ekonoma a filosofa Hayeka. Přeložil do češtiny první díl jeho spisů. Vyučoval jeho filosofii na VŠE.

Friedrich August von Hayek (8. května 1899 – 23. března 1992) 

Své zanícení pro budování kapitalismu v Čechách, se projevilo nesmírnou houževnatosti a nezdolností. Toužil, aby se majetek dostal do rukou těch, kteří s ním umí nakládat. Věděl a viděl, že stát je nejhorší majitel. Vedl ministerstvo privatizace. Nadšeně. V červnu neměl ani kancelář a v srpnu začal úřad pracovat. Napsal několik zákonů. Některé tehdejším jeho kamarádům nevoněli.  Tiše sepsal, projednal a prosadil první restituční zákon. Klas zuřil. Vymyslel, spolu s Dušanem Třískou, koncept kuponové privatizace. Myšlenka kuponů se, podle legend,  zrodila někde u keře v zámku v Kolodějích. Klaus návrh shodil ze stolu, ale za týden už začala kuponovka žít svým životem.


V nově vytvořené vládě  v roce 1992 pro něj nezbylo místo. Do jeho funkce nastoupil jeho žák, Jiří Skalický. Ale stejně se o Ježkovi mluvilo, jako o otci privatizace. Kolik rozhovorů na toto téma s ním bylo! Vždy ji hájil. Uskutečnil se masivní přesun státního majetku do soukromých rukou. Problém její jisté "spackanosti" viděl v absenci „osudového ustanovení“ o investičních fondech: „Bylo to vymyšleno tak, že jakmile se do prázdných investičních fondů nalijí akcie občanů, zakladatelé vycouvají a jako akcionáři zůstanou jen občané. To se ale do federálního zákona nedostalo, takže zakladatel nakládal s celým majetkem jako se svým. Vezměte si třeba pana Kocába. Ten svůj fond prodal za cenu, která odpovídala veškerému majetku ve fondu, což je neskutečná drzost, protože to nebylo jeho. (Zdroj: lidovky). Tento zákon ovšem nepsal on, ale lidé kolem ministra financí, Václava Klause, o poschodí výše. 
I když skončil ve funkci ministra, tak neskončil. Nevzdával však svůj boj o pravou (právní) liberální společnost. Usiloval o vznik Komise pro cenné papíry. Klaus prý opět zuřil. Nakonec se Tomáš Ježek stal předsedou fondu národního majetku, předsedou rozpočtového výboru. Z většiny funkcí byl později vytlačen. Nehodil se tam. Politici povětšinou touží po penězích a po moci. Tomáš Ježek spíše bojoval pro věc samu, pro ideu. V tom byl jakousi bílou vránou. Pouštěl se do projektů s nadšením. Jedním jeho helem bylo: „Chceš-li prorazit zeď, pak jedině hlavou“.


Z jeho pozdějším působením znám jen útržky. Učil na VŠE v Praze, v Plzni. Na VŠE v Praze mu jeho kamarádi ve vědecké radě (včele opět s Václavem Klausem) neuznali profesuru. Trapné a ponižující. Četl jsem i onen protokol ze zasedání. Tady je potřeba poznamenat, že Klaus a Ježek byli kamarádi a spolužáci. Ale i kamarádi se někdy rozcházejí.... Tomáš Ježek  rovněž dvakrát neúspěšně kandidoval do senátu. Občas ho někdo obvinil z korupce. Například neuvěřitelně v Zemanově akci Čisté ruce. V podstatě velký trapas.  
Napsal i půvabné knihy, půvabné snad svou nespoutaností. Nikdy si nedával kapesník přes ústa. Jeho kniha „Budování kapitalismu v Čechách“ vyšla proti jeho vůli, ale byla výborná.  Podobně jako Zrození ze zkumavky a nebo poslední Ježkovy oči. 


Vážil si svého tatínka, kterého skoro neznal, protože ho zatklo gestapo a v posledních hodinách války jej popravilo. Hrob tatínka nakonec po padesáti letech našel. Měl rád svou ženu, děti vnoučata. Byl nadšený sportovec.
Jako ministr a poslanec byl vstřícný k lidem. Když jsem ho pozval k nám do mládeže Církve bratrské v devadesátých létech, dostal jsem od něj dopis s kladnou odpovědí. Psali jsme si potom vícekrát. Nakonec nepřijel, ale snažil se, omluvil se. Kde bral uprostřed práce čas pro korespondenci s malým človíčkem, to nevím.


Snad nejvíce mě potěšila první věta knihy Budování kapitalismu v Čechách: „Všechno je v Bibli.“ A o kousek dál pokračoval rozjímáním nad veršem „Vcházejte úzkou branou“: Znamená to, že ty široké otevřené prostory, kde člověk může lehce uhnout nalevo a pak zase klidně napravo a nic se nestane, že je to špatně. Ta správná cesta je v úzké štěrbince, přesně a jenom v ní. Ty úzké těžké průchody, které se musí složitě hledat a od každého vyžadují sebezapření a kázeň, jsou ty pravé.“


K těm slovům se vracívám stále a občas o nich (s uvedením citace) i kážu. 
Tak tedy končím evangelicky: Samému Bohu budiž sláva za statečného, zásadového, laskavého i nadšeného člověka, Tomáše Ježka.

S vděčností Petr

pondělí 6. listopadu 2017

SULOV-STRÁŽOV 2017 – OSTROV V ČASE

Na Slovenské putování se mi už ani nechtělo vyrážet. Byl jsem ulondán prázdninovými akcemi a navíc přede mnou byly další akce. Ale slib je slib a hlavní iniciátor (naštěstí) musí držet slovo.
Tedy vyrazili jsme do Sůlovských a Strážovských vrchů.  A bylo to super, jakoby Ostrov v plynoucím čase, uprostřed lidského klokotání a dobíhání termínů. Čtyři dny, v nichž se hodiny prodlužují a vnímavost se stupňuje. 


Jak vznikají ostrovy v čase?

Především je důležité mít kolem sebe skvělé přátele – Darka, Šmídyho s Anet, Štěpána, Katku, Ivanu a Zdeňka.



Účast religionisty doc. Zdeňka Vojtíška je šlehačkou na dortu. Stačí nadhodit téma a Zdeněk svým kantorským hlasem i gestikulací začne přednášet. Pro nás to byly vděčné chvíle osvěcující duchovní zákoutí společnosti i lidských srdcí.

Pak je potřeba navštívit hezká místa......

Začít Hlbockým vodopádem z něhož, i po suchem létě, tekla voda. (Korytem potoka i po stráních táhnou místní skryté vodovodní trubky.)




Je dobré se plahočit cestičkami pod skalními masívy s krásnými výhledy......



.... a dojít na hrad Sulov s výhledy ještě krásnějšími. Tady si člověk připadá opravdu jako na Ostrově.




(Je dobré mít ochotného kamaráda, který obětavě pohlídá batohy v sedle. Díky Zdeňku!)
Nesmí se zapomenout utábořit se mimo působnost bdělých ochránářů (hodných a snaživých lidí). A mít dobrý stan, do kterého neteče.

Ráno, po vytrvalém dopoledním dešti

To byla doporučení pro první den, což v našem případě bylo pondělí.

Další den je super se vyspat a čekat až přestane pršet a potom pokračovat dál a dál, obydlenou krajinou. Nenechat se se odradit vlhkem a  námahou, jako se to stalo Štěpánovi.  A mít vznešené cíle, třeba Manínskou Tiesňavu. Ale k té vede cesta nádhernými obydlenými krajinami

Sedlo pod Havraní skálou bylo zcela ploché

Krásná dřevěná modlitebna ve Vrchteplé!

Blíží se večer a je třeba odpočinout. 

Před tím je ovšem třeba se dobře napít v místní hospůdce tatranského čaje (podle hospodské ženské pití...) a nakoupit chuťově ojedinělé domácí klobásky. K večeři hlavně nekupovat Znojemskou omáčku v prášku. A už vůbec ji nevylepšovat červeným vínem! Je to opravdu hnus.


To je lepší si v noci počkat na lišku. Ta mnohem lépe rozveselí celý tábor, zvláště po ránu, když je vše rozhryzané.


To jsou doporučení pro druhý den, což v našem případě bylo úterý. 

Třetí den musí každý hledač ostrovů času projít Maninskou tiesňavou, opravdovou soutěskou, tak tak na auto.





A potom tradá dál přes kopce a kopečky. Hledač ostrovů času nesmí zapomenout na nádhernou, táhlou, lesní, loveckou stezku, která traverzuje,  těsně pod hřebenem, pod skálami a pod horou Tisová (713). Na stezce je už trochu podzimně teskno, ale krásně.  (Nikdo ji nefotil, asi se všem zas tak moc nelíbila...:) Končí v hezkém horském sedle, kde by stálo za to se utábořit. Ale my šli dál. Pohoupali se na hojdačke. Její užití je jen na vlastní nebezpečí(!!!), jak nás poučoval uprostřed lesů návod.



Večer by se měl hledač ostrovů času utábořit na krásné rovné loučce.


K večeři je vhodné podávat halušky s brynzou, které nejlépe uvaří Anet a Šmídy.


To jsou doporučení pro třetí den, což v našem případě byla středa.

Potom už hledač ostrovů času musí zaútočit na Strážovské vrchy. Nezapomenout přejít krásné louky mezi Domanižou a Čakouvou lehotou, kde najde pozorný tourista naleziště ocúnů v takové houšti, že jejich modř září do dálek. Potom už doporučuji na steč ku hřebeni s Velkou Kačkou. Vine k němu  krásná cesta, až pohádková, pravda, hodně strmá!
Aby byl ostrov času poznán celý, musí jeho hledač nahlédnout do hlubin priepasti Kortmanka v zdát hold nadšeným jeskyňářům – permoníkům.






Potom už na Velku Kačku. Zde nesmí její dobyvatel zapomenout vzdát další hold, tentokrát této hoře s tak půvabným názvem.




Hora je půvabná i ocúnovými loukami a nádhernými výhledy do krajiny strážovských vrchů.




Aby pocity Ostrova času byly naplněny po okraj, je třeba sestoupit do sedla Samostrél a zde postavit stan, udělat oheň povečeřet.

Velmi zvláštní název pro sedlo!




Nenechat se rozhodit přidrzlými turistkami, raději si dojít k mihotající elektrické svíčce pod křížem. Ve větrné noci vypadá strašidelně. Potom už usínat za prudkých poryvů větru, který se opírá do stromů. Je to divoké, pod-zimní ale příjemné, zvláště je-li člověk v teplém spacáku. 

To jsou doporučení pro třetí den, což v našem případě byla čtvrtek.

Nakonec je dobré dojít až na Strážov, krále zdejších hor. Pokud to nestihneš, což se stalo nám, dá se to dohonit za čtrnáct dní. (Foto z cesty zde.) A nezapomenout navštívit malovanou vesničku Číčmany.



A pak se nechat kolébat autobusem a odplouvat z ostrova v čase do všedního klokotání života a do dennodenních kotrmelců osudu. Ale ostrov času zůstává, kdesi v dálce. Jednou se za takové ostrovy času bude platit. Díky Bože za relativitu času! Soli Deo Gloria!!!

Užity fotografie Petra s Anet a Zdeňka Vojtíška.