pátek 16. prosince 2016

Zakarpatská jízda – aneb, jak vymačkat ze čtyř dnů co nejvíce šťávy!

Jo, byla to bláznivá jízda! Oficiální zprávu pro Diakonii ještě napíšu, ale neleze nepopsat tuto jízdu!
Začínáme v neděli večer. Já se vracím z Bratislavy, Maria z Brna, další plánovaní účastníci nakonec nemohou, jsme tedy jen dva. Budu řídit sám…. Nemilá představa!
Maria se ještě zvládá povědět svůj příběh naší mládeži u nás ve Frýdku. Potom se musím rychle „přebalit“. Sedám za volant a jedeme. Před námi 800 km černou tmou na východ. Za Frýdkem začíná sníh, na Slovensku už zase není. Chvála Bohu! Maria je skvělý spolujezdec, máme spoustu konverzačních témat – Brno, Bratislava, Frýdek, bezdomovci, Keňa, naše rodiny atd…. S přestávkami na bezinkách dojíždíme přes celé Slovensko až na hranice s Ukrajinou ve Vyšném Německém. Jsou ale zataraseny demonstranty, musíme tedy před hory do hraničního přechodu Ubla.


Je už skoro nad ránem, na celnici jsme  jediní a přece dlouho čekáme na ukrajinské úředníky, učící se zřejmě nový administrativní systém.  Samotné odbavení trvá dvě minuty. Před Užgorodem svítá. Za chvíli Mukačevo. Dymčenkovi nás vítají doma. Snídáme a dvě hodiny spíme. Potom už dál. Naše mise je jasná, rozdělit peníze Diakonie CB nemocným. Jednak těm, co je už známe a najít nové nemocné. (http://dcbvzakarpati.blogspot.cz)


Už za dne pokračujeme milou Podkarpatskou zemí. Vysočina → Chust → Tjačiv → Ubla. Cestou bereme stopařky. V Uble nás čeká br. Nemeš s obědem. Mám tohoto muže moc rád pro jeho vznešenou patriarchálnost.

Tady br. Nemeš tak patriarchálně nevypadá, ale je super!

Jsme přijati v obýváku, seznamujeme se s malou vnučkou manželka ohřívá oběd.


Skvělá polévka, skvělé další chody. Porada, co dál. Dozvídáme se o nemocném šestiletém chlapci. Podivná nemoc krve. Jsme na návštěvě. Vlhká chalupa a ledově studená podlaha. Odevšad uniká teplo. Dozvídáme se smutný příběh. Těžko by se diagnostikoval u nás. Ještě hůře zde. Jedna z těžkostí zdejšího zdravotnictví je, že pacient neví na koho se obrátit, který lékař chce peníze a který chce pomoci za peníze. Synek je nyní v Kyjevě. Předáváme pomoc a vyměňujeme si telefony.


Maminka s fotografií svého synka.

Jsme nedaleko Volchovců. Nelze přece nenavštívit Petra Murgu, dlouholetého kamaráda a bratra v Kristu i ve službě. Bydlí za malým „pěrevalem“. Trávíme u něj krásný večer, večeříme, povídáme o životě, o lidech, o rodině. Daří se jim dobře. Obdivuji se pravověrnosti jeho rodiny.

Manželé Murgovi.



Dcera Murgů se synem. 

Na noc zpět u Nemešů, sprcha, nocleh. Ulehám po 24 hodinách  bdělosti. Jsem mrtev. Je možné, že jsem včera večer byl na mládeži ve Frýdku? Je to tak dávno!
Ráno směr Jasiňja. Kocháme se krajinou:

Mariiny atrmosferické fotky....



Tuto fotku jsem si vyžádal já - nádherná klacková ohrádka kolem trafa. Ach!

Cestou  bojujeme s bankomaty. Nefungují. Na oběd nás čeká sestra Pavljuková, která se stala  na podzim vdovou. Té návštěvy se bojím. Měl jsem jejího manžela moc rád. Uvítala nás v černé zástěře.



Smutný dům bez Petra, bez jeho bodrého uvítání, bez optání, zdali už mám holku. Obědváme, povídáme, je nám smutno, velmi smutno. Slibujeme, že se stavíme na cestě zpět. Potom už do Rachova.
Zde se snažím prohloubit mezisborové styky. Na dlouhé pobřežní cestě hledáme jednoho z mála aktivních  členů místní církve  Edika. Pohraničníka, naivního umělce, cvičitele psů, výrobce loveckých nožů, hráče na troubu a lovce jelenů a lišek (jednu lišku dostala Mária jako suvenýr).

Já s Edikem. 



Je nadšený. Popíjíme výborný bylinkový čaj a pojídáme skvělou bábovku, plánujeme misijní výjezd, ale musíme dál. Čeká na nás Voloďa v Jasině.
Před tím, ale musíme navštívit dlouholetého byť mladého kamaráda Ivana. Setmělo se. Cesta k němu jde přes louky, potoky a příkrý finiš. Sněhová pokrývka sahá místy až ke kolenům.




Uvítání je milé. Těším se na ovčí svetr, který jsem si u něj objednal. Upřímně přiznává, že jej prodal, když neměl peníze. Večeříme skvělé skromné jídlo. Žije s rodinou pro nás až uboze, v jedné místnůstce, ale je v podstatě velmi bohatý. Má dům, pozemky, ženu, malou dcerku, koně, ovce, slepice, svini….

Ivan s roční dcerou. 

Manželka Ivana se sestrou a já s Ivanem. 

Obhlídka Ivanova hospodářství I.

Obhlídka Ivanova hospodářství I.

Klouzáme se po ladu, brodíme se sněhem zpátky k autu, obdivujeme zářivý měsíc, hvězdnatou oblohu a nasloucháme tichu, které přerušuje jenom náš smích nebo povídání..



Pozdě večer dojíždíme k Voloďovi. Povídáme, slyšíme drsné příběhy o jeho dětech trpících svalovou distrofií, o jejich udržovací léčbě, o problémech s dýcháním,  i tom, jak si bráchové spolu povídají o jejich blízké smrti.  Jde mi mráz po zádech. Jsem hrdý, že mezí mé přátele může patřit Voloďa s Lesjou, kteří se s velkou láskou starají o své děti. Chtějí je milovat až do konce. Jdeme spát zase je za námi děsivě dlooouhý den.

Kluci Volodi. 




Je středa, dnes večer máme být už zase v Mukačevě. Zde v Jasině máme úkoly. Navštěvujeme Aňu, starající se o nemocnou maminku. Podporujeme ji už léta. Je u nich milo, krásně a skromně.  Jíme domácí chléb. Kdo si může dovolit u nás takový luxus? To jsou ta „bohatství chudoby“.




Posloucháme Anin životní příběh, jak kvůli nemocné mamince se vrátila z Česka zpátky domů, nechala v Česku svoji lásku a zůstala už pak sama.
Kousek odtud bydlí Tolja. Nedá se nestavit. Povídáme, pijeme čaj, vzpomínáme, máme se rádi. Maria si fotí jejich kuchyni:


Ale rychle zpět za Voloďou a jeho nemocnými dětmi. Povídáme si chvíli o potřebě finanční pomoci pro jeho rodinu a nemocné děti. Je to krásný a otevřený rozhovor. Končí slovy: „Nemusíš mi vždy nechávat peníze“. Sedám do auta s hezkým pocitem. Sice jsme finanční pomoc nepředali, ale Voloďa se nestal chudákem, kterému musíme pomáhat. Mám velkou radost. Jedeme dál. V Rachově hledám na tržišti brusinky, ale je už na ně pozdě. Dál nádherným údolím Tysy.




V Byčkově ještě na slíbenou rozlučkovou návštěvu milé vdovy po Petrovi Pavljukovi.
Potom do Chustu a zde odbočujeme do Beregovo k nemocné sestře Andraško. Hledáme ji v potemnělém městě. Syn nás vyhlíží. Setkání je velmi milé i smutné. Boj s nemocí stále pokračuje. Je vděčná za pomoc.


Potom už tmou do Mukačeva. Cesta je nepříjemná. Krajnice nejsou vidět, auta poloosvětlená. Někteří chodci už chodí s baterkou. Hurá! Stále se tu věci mění k lepšímu!
K Dymčenkům přijíždíme pozdě večer. Jsou laskaví. Čekají na nás. Tymoteus žel není doma. Je na studiích v Oděse. Ale jeho žena a děti ano. Zahrnuje nás chápavostí a péčí. Jdeme spát, zítra je před námi dlouhá cesta domů. Ráno navštěvujeme trh a secondhand – rodinný podnik  Dymčenkových.
Navštěvujeme sestru Ljubu, běženkyni z východu, která se sama stará o svého těžce nemocného autistického chlapce a další kluky. Na srdci ji má táborský sbor.


Sháníme telefon na poslední nemocnou ze Svaljavy. Chceme ji navštívit, ale zapomněl jsem její jméno. Anna? Elena? Nakonec je to Nataša! Jedeme k ní. Uvítala nás žena v krásném východním kožichu pamatující nedávné doby hojnosti. Zve nás do hezké restaurace k obědu. Přichází i její manžel. Jsou oba milí a stateční. Rozhodli se méně myslet na nemoc a více na život. Terapie stále probíhá. Hovor byl velmi srdečný a přátelský. Jídlo je skvělé.


Vracíme se domů, na Slovensko. Jedeme přes hory do Ubly. Znovu se divíme dírám v silnicích.



Tankujeme levný Ukrajinský benzín, kupuji čokolády. Odbočku do Ubly jsme přejeli, vracíme se a odbočujeme správně. Na hranicích na nás čeká fronta a pětihodinové čekání. Dopíjíme domácí mléko. Provážím přes hranice skvělé ukrajinské klobásky. Snažím se, aby tolik nevoněli. Mária se směje mým pašeráckým sklonům. Ta zase pašuje lišku. Povídáme, pouštíme si hudbu.
Pozdě večer vyjíždíme od hranic znovu do tmy. Čeká nás cesta přes celé Slovensko. Je lehká mlha a mokré silnice.


Obojí nesnáším. I po dálnicích jedu pomalu. Dvakrát odpočíváme. Pod Strečnem už šílím z kamionů za mnou. Nesnáším je! Až doposavad klidná Maria je ze mě trochu vyděšena a mění tón z výbuchů smíchu do jemného zklidňujícího tónu, hodného krizového interventa. Má na mne opačný efekt. Přežili jsme Strečno a na české straně už začíná  svítat. Jedu rychleji. Vezu Máriu do Studénky na vlak. V pohodě jej stíhá. A já se vracím se zastávkou v Příboře domů.
Večer jsem na dorostu a nechápu, co je za mnou. Sen? Řetězec událostí? Intenzivní čtyři dny? Časová propast? Byla to jízda, zakarpatská jízda. Snaha vymačkat z těch čtyř dnů co nejvíce šťávy.  Pán Bůh nás chránil. Samému Bohu budiž chvála.

Skvělé fotky dodala Mária Uhlíková:




Kdo by chtěl pomoci onkologicky nemocným, informace najde zde:
http://dcbvzakarpati.blogspot.cz/


Diakonie Církve bratrské
Pomoc v Zakarpatí
Koněvova 24
130 00 Praha

Číslo účtu:
478450393/0300 specifický symbol: 8










úterý 6. prosince 2016

Pomoc Církve bratrské na Ukrajině v roce 2015 - ohlédnutí

Uplynul již rok a půl od prvního vyslání poslů z Církve bratrské s finanční pomocí na válkou postiženou východní Ukrajinu. Uskutečnily se celkově dvě výpravy, jedna v únoru 2015 do Doněcké (jihovýchodní) oblasti Ukrajiny a druhá v dubnu 2015 do Luhanské (severovýchodní) oblasti Ukrajiny. Peníze jsme předávali za pomoci křesťanů působících v spřáteleném Svazu evangelijních křesťanů baptistů. Využili jsme především přátelské vztahy našich přátel. Podrobné informace o obou cestách najdete na webu zde:
První výprava únor 2015: http://zababik.blogspot.cz/2015/03/ukrajina-2015-predani-pomoci.html
Druhá výprava: květen2015: http://zababik.blogspot.cz/2015/05/druha-vyprava-na-vychod-ukrajiny-s.html


Smutným údělem humanitárních misí je jejich krátký život, jehož délka se zhruba shoduje s mediálním zájmem o místo konfliktu. Ten se časem přesune jinam, k aktuálnějším tématům. Stará témata upadají do zapomnění. Konflikt na Ukrajině trvá dodnes, mluví se o jeho zamrznutí. Při svých následných pobytech na Ukrajině jsem se přirozeně doptával, jak peníze pomohly. Dovoluji se tedy k naší humanitární misi vrátit. Popíšu typické příběhy, které dokumentují, kde a jak finance pomohly, a ukazují tak smysluplnost pomoci.

Postavený dům

Když jsme byli s Davidem Novákem v Luhansku, ve městě Lysičansk, navštívili jsme jeden z mnoha rozbombardovaných domů. Stáli jsme u kráteru, který vznikl po zásahu gradem (raketou podobnou kaťuším z druhé světové války). Babička, nejstarší příslušník rodiny žijící v domě, na místě zemřela. Zbytek rodiny zůstal bez střechy nad hlavou.

                                                           Obyvatelé onoho domu.



Rodině jsme předali jistou částku. Na konci cesty jsme se ke zbořenému domku znovu vrátili a předali ještě větší částku. Bylo nám těch lidí velmi líto. Zřejmě toto poslední gesto inspirovalo našeho spolupracovníka Timotea, který s pomocí našich dalších peněz zorganizoval velkou brigádu. Skupina mladších křesťanů ze Zakarpatí uspořádala pomocnou výpravu a pomohla zničený dům znovu postavit.

Členové výpravy ppřed branami měšsta Lisičansk
                                       
Timoteus mi ukazoval jeho fotografie. Z obrázků je zjevný ukrajinský styl oprav, bez stavařské preciznosti. Ale dům je zcela funkční.







Na cestu, a hlavně na veškerý stavební materiál, využili naše peníze. Timoteus námvyprávěl o vděčnosti jeho obyvatel.

Výprava před postaveným domem

  Člověk by moc rád podobně pomohl všem lidem postiženým konfliktem stejně, ale život v různých misích mě naučil, že i pomoc má povahu milosti. Jeden dostane a dalšímu je pomoženo od jiných, jinému pomoženo není. Tady končí první příběh.

Běženecká rodina – změna kvality bydlení

Jak jsem psal, v době konfliktu nastalo na Ukrajině stěhování národů z východu na západ. Druhý příběh je přímo modelový. Ljuba žila se svou rodinou v Doněcku, se svým mužem měli tři syny. Prostřední, osmnáctiletý byl postižen Downovým syndromem a vyžadoval plnou domácí péči . Neměli jednoduchý život. Aby toho nebylo málo, manžel Ljuby před šesti lety zemřel na rakovinu. Byl to zřejmě skvělý a veselý chlápek, zubař. Soudě podle fotografií, co jsem viděl. A vždycky může být hůř! V zemi vypukla válka. Nad jejich domem létaly rakety, vybuchovaly miny. V této situaci vdova se třemi kluky raději utekla do západního bezpečí. Na východě nechali dům, který má kvůli konfliktu nulovou hodnotu. (Jak málo stačí, a přijdete o celoživotní jmění!) Přestěhovali se do Mukačeva, kde žije její podnikavý bratr.
Ze začátku bydleli ve starém městském bytě se shnilou podlahou, s teplotou přes zimu 12 stupňů. Nutno podotknout, že děti s „douwnikem“ těžko snášejí chlad. Ale byli vděční za to, že jsou v bezpečí, daleko od války. Za peníze z naší sbírky a navíc z finanční pomoci táborského sboru zaplatili roční nájem v novém bytě. A jsou rádi, protože v něm mají teplo a čisto. Bydlí, jak je z fotografií zjevné, skromně, ale slušně.




Navíc se táborský sbor rozhodl sestru dlouhodobě podporovat, což dělá. Podporuje jí i místní sbor, který se celé její rodině stal duchovním domovem. Jeden ze synů studuje, druhý začal pracovat a nyní zase studuje. Neúplná a postižená rodina má však před sebou velmi nesnadný život. Ale v době, kdy jim bylo nejhůře, jim naše finanční pomoc výrazně pomohla a změnila kvalitu bydlení. Navíc sestra Ljuba stejně oceňuje i vědomí, že není sama a že má přátele a bratry a sestry po celém světě, i u nás ve spřáteleném sboru v Táboře.

Drobná pomoc v pravý čas, velká pomoc

Třetí příběh je podobný. Z válečného konfliktu utekla svobodná matka se svou čtrnáctiletou dcerou. Její manžel ji už dávno opustil. Žila v Doněcké oblasti, městečku kousek od samotného města Doněck. Dům jejího dědečka byl zasažen granátem a srovnán se zemí. I jejich dům byl ve válce zasažen a je staticky porušený. Dědeček se nastěhoval k nim. Válka pokračovala. Nad rozbitým domem létaly rakety, po ulicích neskrývaně pobíhali ruští vojáci. Matka se spolu s dalšími obyvateli rozhodla pro radikální řešení. Sbalila si vše potřebné a jela hledat nový domov na západ země v podhůří Zakarpatí. Spolu s dalšími běženci nalezla přijetí v záchranné síti tvořené otevřenými a ochotnými srdci baptistických rodin. První střechu nad hlavou jí poskytla rodina emeritního pastora Petra Murgy.

Manželé Murgovi

 Elena byla zaskočena pohostinností a laskavostí křesťanů. Postupně se přestěhovala do černé kuchyně rodiny Murgů. Naše peníze jí pomohly k zajištění dřeva na zimu, což je významná a tíživá položka každé rodiny v Zakarpatí. Začala pracovat v obchodě za ubohý plat a od státu dostává ještě ubožejší příspěvek.

Elena před obchodem 

Dcera Eleny
V současnosti si pronajala malý byt nad obchodem a začala žít samostatně. A na ty, kdo jí pomohli, už poněkud zapomněla. Na bohoslužby nechodí. Život jde dál. Tady končí třetí příběh. Tato sestra dostala docela malou výpomoc. Získala teplo v pokoji přes klíčové období a navíc alespoň trochu lidské důstojnosti – nemusela být tak závislá na pomoci hostitelské rodiny. Malá pomoc v klíčovou chvíli, velká pomoc.

Další cesty peněz

Za peníze z pomoci bylo rovněž nakoupeno mnoho pytlů a beden potravin a ty byly, často riskantně, odvezeny do zón s nedostatkem jídla.


Pomohly opravit rozbité byty a domy. Pomohly zaplatit drahou léčbu v nemocnicích. Pomohly dětem v dětských domovech.


Závěr

Rok a půl uplynul, o konfliktu a Ukrajině se nemluví. Konflikt už se ztišil, ale neutichnul. Na východě vznikly dvě neuznané republiky, které nepatří ani k Rusku, ani k Ukrajině. A jsou poněkud zemí nikoho. Dennodenní bojůvky pokračují, zvláště pozdě odpoledne, kdy pozorovatelé mise OBSE jdou z práce domů. Po parku se procházejí maminky s dětmi a v dálce se střílí. Běžná realita všedních dnů. Zmatená a tíživá situace na východě trvá.


Pokud chcete východ Ukrajiny, sužovaný zamrzlým konfliktem podpořit, doporučuji podpořit brněnskou organizaci http://chutpomahat.cz/. Osobně se domnívám, že dělají zajímavou, pečlivou a adresnou práci, vše v duchu evangelijní probuzenecké zvěsti.

Nemohu se ale nezmínit také o pomoci Diakonie v Zakarpatí. Netýká se už válečného konfliktu, ale konkrétní pomoci lidem v tíživé situaci onkologického onemocnění, což bez obrovských a i pro nás těžko představitelných finančních částek nelze zvládnout.
http://dcbvzakarpati.blogspot.cz/