pátek 16. prosince 2016

Zakarpatská jízda – aneb, jak vymačkat ze čtyř dnů co nejvíce šťávy!

Jo, byla to bláznivá jízda! Oficiální zprávu pro Diakonii ještě napíšu, ale neleze nepopsat tuto jízdu!
Začínáme v neděli večer. Já se vracím z Bratislavy, Maria z Brna, další plánovaní účastníci nakonec nemohou, jsme tedy jen dva. Budu řídit sám…. Nemilá představa!
Maria se ještě zvládá povědět svůj příběh naší mládeži u nás ve Frýdku. Potom se musím rychle „přebalit“. Sedám za volant a jedeme. Před námi 800 km černou tmou na východ. Za Frýdkem začíná sníh, na Slovensku už zase není. Chvála Bohu! Maria je skvělý spolujezdec, máme spoustu konverzačních témat – Brno, Bratislava, Frýdek, bezdomovci, Keňa, naše rodiny atd…. S přestávkami na bezinkách dojíždíme přes celé Slovensko až na hranice s Ukrajinou ve Vyšném Německém. Jsou ale zataraseny demonstranty, musíme tedy před hory do hraničního přechodu Ubla.


Je už skoro nad ránem, na celnici jsme  jediní a přece dlouho čekáme na ukrajinské úředníky, učící se zřejmě nový administrativní systém.  Samotné odbavení trvá dvě minuty. Před Užgorodem svítá. Za chvíli Mukačevo. Dymčenkovi nás vítají doma. Snídáme a dvě hodiny spíme. Potom už dál. Naše mise je jasná, rozdělit peníze Diakonie CB nemocným. Jednak těm, co je už známe a najít nové nemocné. (http://dcbvzakarpati.blogspot.cz)


Už za dne pokračujeme milou Podkarpatskou zemí. Vysočina → Chust → Tjačiv → Ubla. Cestou bereme stopařky. V Uble nás čeká br. Nemeš s obědem. Mám tohoto muže moc rád pro jeho vznešenou patriarchálnost.

Tady br. Nemeš tak patriarchálně nevypadá, ale je super!

Jsme přijati v obýváku, seznamujeme se s malou vnučkou manželka ohřívá oběd.


Skvělá polévka, skvělé další chody. Porada, co dál. Dozvídáme se o nemocném šestiletém chlapci. Podivná nemoc krve. Jsme na návštěvě. Vlhká chalupa a ledově studená podlaha. Odevšad uniká teplo. Dozvídáme se smutný příběh. Těžko by se diagnostikoval u nás. Ještě hůře zde. Jedna z těžkostí zdejšího zdravotnictví je, že pacient neví na koho se obrátit, který lékař chce peníze a který chce pomoci za peníze. Synek je nyní v Kyjevě. Předáváme pomoc a vyměňujeme si telefony.


Maminka s fotografií svého synka.

Jsme nedaleko Volchovců. Nelze přece nenavštívit Petra Murgu, dlouholetého kamaráda a bratra v Kristu i ve službě. Bydlí za malým „pěrevalem“. Trávíme u něj krásný večer, večeříme, povídáme o životě, o lidech, o rodině. Daří se jim dobře. Obdivuji se pravověrnosti jeho rodiny.

Manželé Murgovi.



Dcera Murgů se synem. 

Na noc zpět u Nemešů, sprcha, nocleh. Ulehám po 24 hodinách  bdělosti. Jsem mrtev. Je možné, že jsem včera večer byl na mládeži ve Frýdku? Je to tak dávno!
Ráno směr Jasiňja. Kocháme se krajinou:

Mariiny atrmosferické fotky....



Tuto fotku jsem si vyžádal já - nádherná klacková ohrádka kolem trafa. Ach!

Cestou  bojujeme s bankomaty. Nefungují. Na oběd nás čeká sestra Pavljuková, která se stala  na podzim vdovou. Té návštěvy se bojím. Měl jsem jejího manžela moc rád. Uvítala nás v černé zástěře.



Smutný dům bez Petra, bez jeho bodrého uvítání, bez optání, zdali už mám holku. Obědváme, povídáme, je nám smutno, velmi smutno. Slibujeme, že se stavíme na cestě zpět. Potom už do Rachova.
Zde se snažím prohloubit mezisborové styky. Na dlouhé pobřežní cestě hledáme jednoho z mála aktivních  členů místní církve  Edika. Pohraničníka, naivního umělce, cvičitele psů, výrobce loveckých nožů, hráče na troubu a lovce jelenů a lišek (jednu lišku dostala Mária jako suvenýr).

Já s Edikem. 



Je nadšený. Popíjíme výborný bylinkový čaj a pojídáme skvělou bábovku, plánujeme misijní výjezd, ale musíme dál. Čeká na nás Voloďa v Jasině.
Před tím, ale musíme navštívit dlouholetého byť mladého kamaráda Ivana. Setmělo se. Cesta k němu jde přes louky, potoky a příkrý finiš. Sněhová pokrývka sahá místy až ke kolenům.




Uvítání je milé. Těším se na ovčí svetr, který jsem si u něj objednal. Upřímně přiznává, že jej prodal, když neměl peníze. Večeříme skvělé skromné jídlo. Žije s rodinou pro nás až uboze, v jedné místnůstce, ale je v podstatě velmi bohatý. Má dům, pozemky, ženu, malou dcerku, koně, ovce, slepice, svini….

Ivan s roční dcerou. 

Manželka Ivana se sestrou a já s Ivanem. 

Obhlídka Ivanova hospodářství I.

Obhlídka Ivanova hospodářství I.

Klouzáme se po ladu, brodíme se sněhem zpátky k autu, obdivujeme zářivý měsíc, hvězdnatou oblohu a nasloucháme tichu, které přerušuje jenom náš smích nebo povídání..



Pozdě večer dojíždíme k Voloďovi. Povídáme, slyšíme drsné příběhy o jeho dětech trpících svalovou distrofií, o jejich udržovací léčbě, o problémech s dýcháním,  i tom, jak si bráchové spolu povídají o jejich blízké smrti.  Jde mi mráz po zádech. Jsem hrdý, že mezí mé přátele může patřit Voloďa s Lesjou, kteří se s velkou láskou starají o své děti. Chtějí je milovat až do konce. Jdeme spát zase je za námi děsivě dlooouhý den.

Kluci Volodi. 




Je středa, dnes večer máme být už zase v Mukačevě. Zde v Jasině máme úkoly. Navštěvujeme Aňu, starající se o nemocnou maminku. Podporujeme ji už léta. Je u nich milo, krásně a skromně.  Jíme domácí chléb. Kdo si může dovolit u nás takový luxus? To jsou ta „bohatství chudoby“.




Posloucháme Anin životní příběh, jak kvůli nemocné mamince se vrátila z Česka zpátky domů, nechala v Česku svoji lásku a zůstala už pak sama.
Kousek odtud bydlí Tolja. Nedá se nestavit. Povídáme, pijeme čaj, vzpomínáme, máme se rádi. Maria si fotí jejich kuchyni:


Ale rychle zpět za Voloďou a jeho nemocnými dětmi. Povídáme si chvíli o potřebě finanční pomoci pro jeho rodinu a nemocné děti. Je to krásný a otevřený rozhovor. Končí slovy: „Nemusíš mi vždy nechávat peníze“. Sedám do auta s hezkým pocitem. Sice jsme finanční pomoc nepředali, ale Voloďa se nestal chudákem, kterému musíme pomáhat. Mám velkou radost. Jedeme dál. V Rachově hledám na tržišti brusinky, ale je už na ně pozdě. Dál nádherným údolím Tysy.




V Byčkově ještě na slíbenou rozlučkovou návštěvu milé vdovy po Petrovi Pavljukovi.
Potom do Chustu a zde odbočujeme do Beregovo k nemocné sestře Andraško. Hledáme ji v potemnělém městě. Syn nás vyhlíží. Setkání je velmi milé i smutné. Boj s nemocí stále pokračuje. Je vděčná za pomoc.


Potom už tmou do Mukačeva. Cesta je nepříjemná. Krajnice nejsou vidět, auta poloosvětlená. Někteří chodci už chodí s baterkou. Hurá! Stále se tu věci mění k lepšímu!
K Dymčenkům přijíždíme pozdě večer. Jsou laskaví. Čekají na nás. Tymoteus žel není doma. Je na studiích v Oděse. Ale jeho žena a děti ano. Zahrnuje nás chápavostí a péčí. Jdeme spát, zítra je před námi dlouhá cesta domů. Ráno navštěvujeme trh a secondhand – rodinný podnik  Dymčenkových.
Navštěvujeme sestru Ljubu, běženkyni z východu, která se sama stará o svého těžce nemocného autistického chlapce a další kluky. Na srdci ji má táborský sbor.


Sháníme telefon na poslední nemocnou ze Svaljavy. Chceme ji navštívit, ale zapomněl jsem její jméno. Anna? Elena? Nakonec je to Nataša! Jedeme k ní. Uvítala nás žena v krásném východním kožichu pamatující nedávné doby hojnosti. Zve nás do hezké restaurace k obědu. Přichází i její manžel. Jsou oba milí a stateční. Rozhodli se méně myslet na nemoc a více na život. Terapie stále probíhá. Hovor byl velmi srdečný a přátelský. Jídlo je skvělé.


Vracíme se domů, na Slovensko. Jedeme přes hory do Ubly. Znovu se divíme dírám v silnicích.



Tankujeme levný Ukrajinský benzín, kupuji čokolády. Odbočku do Ubly jsme přejeli, vracíme se a odbočujeme správně. Na hranicích na nás čeká fronta a pětihodinové čekání. Dopíjíme domácí mléko. Provážím přes hranice skvělé ukrajinské klobásky. Snažím se, aby tolik nevoněli. Mária se směje mým pašeráckým sklonům. Ta zase pašuje lišku. Povídáme, pouštíme si hudbu.
Pozdě večer vyjíždíme od hranic znovu do tmy. Čeká nás cesta přes celé Slovensko. Je lehká mlha a mokré silnice.


Obojí nesnáším. I po dálnicích jedu pomalu. Dvakrát odpočíváme. Pod Strečnem už šílím z kamionů za mnou. Nesnáším je! Až doposavad klidná Maria je ze mě trochu vyděšena a mění tón z výbuchů smíchu do jemného zklidňujícího tónu, hodného krizového interventa. Má na mne opačný efekt. Přežili jsme Strečno a na české straně už začíná  svítat. Jedu rychleji. Vezu Máriu do Studénky na vlak. V pohodě jej stíhá. A já se vracím se zastávkou v Příboře domů.
Večer jsem na dorostu a nechápu, co je za mnou. Sen? Řetězec událostí? Intenzivní čtyři dny? Časová propast? Byla to jízda, zakarpatská jízda. Snaha vymačkat z těch čtyř dnů co nejvíce šťávy.  Pán Bůh nás chránil. Samému Bohu budiž chvála.

Skvělé fotky dodala Mária Uhlíková:




Kdo by chtěl pomoci onkologicky nemocným, informace najde zde:
http://dcbvzakarpati.blogspot.cz/


Diakonie Církve bratrské
Pomoc v Zakarpatí
Koněvova 24
130 00 Praha

Číslo účtu:
478450393/0300 specifický symbol: 8










Žádné komentáře:

Okomentovat