Příběh bratrské obce Stará Libavá 1945-1961

Ku příležitosti opětovného vstoupení komunistů do aktivní politiky a zdanění finančních náhrad církvím, si dovoluji uvést jeden silný příběh, který sic neskončil v krvi, ale skončil smutně. Projevilo se v něm zlo komunistických soudruhů, kteří v jeho zasévání pokračují dál.

Zrod myšlenky

Psal se rok 1945, bylo po válce a  v  mysli a srdci kazatele Aloise Erlicha Jednoty českobratrské (dnes církve bratrské)  definitivně uzrála myšlenka založit bratrskou obec. 

Kazatel Erlich. 

Podle jeho slov šlo o Boží pokyn. Obec, kde její obyvatelé budou pracovat, společně si pomáhat, mít se rádi bratrskou láskou a následovat svého Spasitele Ježíše Krista. Vytvořit kousek království Božího na zemi. Naplnit ideál bratrství. Založit cosi jako novodobý Tábor. Předpokládalo se, že ty nejpotřebnější věci by mohla mít obec společné, v obci by stála křesťanská bratrská škola, hospoda bez alkoholu, začátek dne by byl vždy u Božího slova a na modlitbách.

Ze základních dokumentů jsou cítit poválečné nadšení i levicové komunitní křesťanské ideály. Není divu, že ne všichni v církvi byli z této myšlenky nadšení. I stanovisko ústředí Jednoty českobratrské bylo spíše rezervované, ale vzniku nebránilo, spíše nápad opatrně podpořilo.

Krátce po válce poslali věřící žádost na ministerstvo zemědělství o přidělení zemědělské půdy a vesnice. Zájem byl o německé sudetské vesnice, po válce vystěhované. V pohraničí v té době vládl velký chaos. Docházelo ke zmatkům i drancování. Mravní úroveň tu silně poklesla. I přes veškerou snahu a ušlechtilé odhodlání nadšenců bratrské obce byla reakce osidlovacích úřadů velmi liknavá, a to i přes skutečnost, že pohraničí bylo nutné osídlit.  

Německá speciálka s mapou krajiny kolem Staré Libavé. 

Komunisté byli totiž už v těsně poválečné době infiltrováni do úřadů a zcela zjevně vzniku křesťanské obce nepřáli. Přes jejich nepřízeň byla nakonec osidlovacím úřadem přidělena bratrské obci Stará Libavá, vesnička jižně pod Bruntálem. (Dříve se jmenovala AltLiebe – Stará láska). V té době v ní bylo obydleno jen pět chalup.

Stará Libavá dnes. 

Vznik bratrské obce

Od 22. 2. 1946 se zde usadilo 25 rodin, z nichž sedm bylo pro družstevní hospodaření. Libavští založili strojní družstvo, zakoupili společný traktor-Zetor. V obci zůstaly ještě zásoby i zvířectvo po vystěhovalém obyvatelstvu. Začal se zde rozvíjet společný život, konat první bohoslužby, obec se přihlásila k tehdejší Jednotě českobratrské. Komisař, který měl obec na starost, byl podle slov bratří „opilec a nepoctivec“. Požádali tedy o jeho odvolání.  

Dne 26. 4. byla podána osidlovací komisi žádost o přidělení domu č. 41 ke zřízení modlitebny, knihovny a bytu pro kazatele. Majitelem domu byl stanoven spolek Betanie v Praze, který obhospodařoval majetek tehdejší Jednoty českobratrské. Dům čp. 41 byl dříve hospodou. Hospodská živnost byla zrušena a ze sálu vznikla modlitebna s nápisem: „Jedenť jest mistr Náš a my všichni bratří jsme.“ K pobožnostem se zde scházeli bratří 5x týdně! Scházely se tu skupinky i mládež.

První modlitebna

Věřící si vzájemně pomáhali, pečovali o staré a nemajetné. Sdíleli své výpěstky, zabijačky... prostě komunita bratří a sester.

V obci byla nákladem bratří opravena a vymalována škola a dětem se věnovala věřící paní učitelka. Vznikly jesle, obchod, knihovna, poradna pro matky i hřbitov. V plánu byla mlékárna, drůbežárna, tkalcovna. Do obce přijížděli různí hosté.

Předsedou MNV (místního národního výboru) se stal kazatel Erlich. Zasedání rady obce zahajoval vždy modlitbou. Jinak sám velmi aktivně pomáhal rodinám i při sklizni a hospodářských pracích. Život v obci se hezky rozvinul. Ke konci roku 1946 bylo v obci usazeno 123 osob.

Projevy nepřátelství

Objevovali se noví a noví zájemci o usídlení, ale úřady těmto uchazečům jejich příchod to bratrské obce různě komplikovaly. Na okresní úřad  přicházely různé pomluvy a objevovaly se projevy nepřátelství vůči Libavským. Do obce začali být proti slibům ministerstva zemědělství přestěhováváni noví, nevěřící obyvatelé. Na jedné schůzi občanů byli přítomní zaměstnanci tírny lnu z jiných obcí a ti se dožadovali obnovení hostinské živnosti v obci. Křičeli prý: „My chceme hospodu!“ Byli zjevně přizváni se zlým úmyslem. Úřady rovněž provedly divokou, přísnou a nespravedlivou kontrolu z ONV (okresního národního výboru) na kvalitu mléka. Navštívily a pokutovaly výhradně členy bratrské obce, vyjma jednoho obyvatele, aby se neřeklo. Začaly snahy o likvidaci a zastrašování kazatele Erlicha.

Přes všechny pomluvy  okresní národní výbor konstatoval, že v bratrské obci žije lid zvláštní, s vyšší mravní úrovní, než je v pohraničí obvyklé. Pochvalně se rovněž vyjádřil pan inspektor o místní učitelce. Obec působila rovněž misijně ve vesnicích v celém okolí až po Bruntál a Krnov.  Vznikaly kazatelské stanice.

Únorový převrat a zabrání první modlitebny

Přišel únorový převrat a zlé síly se daly do pohybu. Nevěřící obyvatelé,  (ve  menšině, 1:3) dali dohromady „akční výbor“, a aby se neřeklo, ponechali v něm jediného zástupce věřících, který byl navíc spíše na okraji společenství. V jednom z veřejných projevů o kazateli Erlichovi prohlásili: „Hlavu vyhodíme a ocas už půjde sám.“ Chtěli jej dostat do uhelných dolů.

Budova čp. 41, modlitebna, byla věřícím odebrána s třicetidenní lhůtou k vystěhování.  Do této budovy  vložil bratrský sbor 10 000 Kč  + veškeré práce konal zdarma. Průměrný plat v roce 1948 byl 800 Kč. Z opravené modlitebny se opět stala hospoda. Pokleslé i typické znamení pro první vítězství komunistů. Čtvrtina obce rozhodla o tříčtvrtinové většině.  Hostinský byl časem prohlášen za předsedu MNV. Tato skutečnost byla přímo symbolická a pokořující.  Paradoxní na všem je, že nakonec byla stará modlitebna zbořena a na jejím místě stojí „bytovka“, která se dnes rovněž rozpadá.

Místi první modlitebny, dnes neobývané "bytovky". 

Jednotě českobratrské byla přidělena vyhořelá ruina čp. 14. Byl to dům, o který neměl nikdo i přes nabídku finanční podpory zájem. Církvi už samozřejmě podpora nabídnuta nebyla. Přesto nadšení křesťanské komunity pokračovalo. Stavební plány vypracoval brněnský architekt Jaromír Brázda. Objekt se podařilo získat a z části od pozemkového úřadu odkoupit. Modlitebna byla vlastními silami opravena a zprovozněna. 1. 8. 1948 se konalo její slavnostní  otevření .

Současný stav první modlitebny.

A opět se protivenství stupňovalo. Výsledkem bylo odstěhování kazatele Elricha do Olomouce, kde se ujal místního sboru s tím, že bude pravidelně bratry a sestry ve Staré Libavé navštěvovat. Jako výpomoc byl vyslán do Staré Libavé kazatel Knobloch. V srpnu 1950 Stará Libavá přestala být samostatným sborem a stala se kazatelskou stanicí sboru v Olomouci. Celkově měl v té době sbor v Libavé  93 členů včetně dětí.  Po okolí vznikly kazatelské stanice a kroužky. Kazatel Knobloch dojížděl dokonce až do Jeseníku.

Ohrožení modlitebny druhé modlitebny

V prosinci 1954 požádal MNV o předání sborového domu státu pro dosídlení novými osadníky s tím, že proti rozhodnutí není odvolání. Předseda Jednoty českobratrské dr. Bohuslav Beneš napsal odvolání, které nese až zoufalé rysy. Začíná slovy: „Jsme vlastníky domu č.p. 14 na Staré Libavé...tento dům byl úplně v troskách, když nám byl přidělen....dům byl opraven vlastním nákladem...z titulu půjčky dluží sbor ústředí ještě 12 000 Kč.-... dům je zcela využit, bydlí v něm rodina. Domníváme se, že jde o vyložený omyl...“

O jejím osudu mnoho nevíme, ale zřejmě se o ni nikdo moc nestaral. Současný vlastník totiž získal chalupu opět ve stavu ruiny.

Stav modlitebny při předání poslednímu  majiteli. 

Konec Obce

V roce 1950 bylo pod tlakem ve Staré Libavé založeno JZD (jednotné zemědělské družstvo). Družstvo dobře hospodařilo. Ani to se soudruhům nelíbilo. A tak bylo po mnoha peripetiích spojeno s hůře hospodařícím sousedním družstvem. Vedení v JZD „ samozřejmě“ převzalo hůře hospodařící družstvo, zato se soudružským vedením. Vzdor všemu útlaku bratrská obec působila v krajině Oderských vrchů dvacet let. Život pod stálým tlakem  způsobil, že členové opouštět začaly opouštět jak obec tak i prvnotní ideály. Někteří ze zoufalství i tajně, v noci. V polovině šedesátých let se odstěhovali ze Staré Libavé poslední evangelicky věřící obyvatelé. Vraceli se do svých domovů. Pět rodin se přestěhovalo do Horky u Olomouce a zde založilo kazatelskou stanici sboru Církve bratrské Olomouc.

Horka u Olomouce.

Tím končí smutný příběh bratrské obce. Velký příběh. Křesťané se rozhodli žít v duchu  ideálů první církve, společně hospodařit. Dařilo se jim to a zřejmě právě proto byli terčem nenávisti a zloby. Komunisté likvidovali to, co bylo hodno vzoru.

Jedinou vzpomínkou na dávný příběh je kalich s Biblí ve štítě staré modlitebny. Byl zachován na přímluvu kazatele Mirka Paláta, který pohotově při cestě kolem napsal dopis novému majiteli a položil lístek pod kámen. Jiná verze říká, že majitel, křesťan husitského vyznání, se dozvěděl o původu chalupy a sám aktivně do štítu kalich a Bibli vsadil.

Kalich ve fasádě druhé modlitebny

Když srovnám dnešní a tehdejší dobu, cítím z komunistů stejnou nenávist jako kdysi. Nenávist k tomu, komu se daří lépe, kdo má více, kdo má zásadovější chování. Nechť tento příběh přispěje k lepšímu rozpoznávání rozdílu mezi zlem a dobrem.

Historie bratrské obce je velmi zajímavá a jistě by stálo za to, kdyby nějaký student v archivech vyhledal materiály, obešel poslední pamětníky a sepsal nějaké solidní dílko.

Autor řádků před bývalou modlitebnou. 

Zdroj: Paměti bratrské obce Alois Erlich |  Osobní vyprávění pamětníků.
Foto: Petr Schovánek, Daniel Fajfr +  sken z knihy Paměti bratrské obce.