úterý 18. října 2016

Pozdní sběr 2016 - Slovenské rudohoří.

Letošní akce pozdní sběr se vyvedla skvěle. Personální složení taky super! Příjemnou prémií byla účast Tomáše Dvořáka, dávného putovníka z bájného prvního tažení Nízkými Tatrami.

Katka, Petr a Petr Tomáš a Štěpán + skrýtý fotograf Martin


Díky marťanské slevě ČD jsme se přepravili navýsost levně do Margecan, přespali na místním poli a potom vláčkem do Žakárovců a vzhůru do Slovenského rudohoří.

První polibek – kůrovcové hřebeny

Po více než dvaceti létech jsem se postupně vracel na dávná místa. Vícekrát jsem trasu, kterou jsme měli před sebou, prošel. Ale dávno. Poprvé v roce 1989. Naposledy na koci devadesátých.

V roce 1995 se Šumem a Jiřím

Nespěchali jsme. Často jsme se zastavovali a kochali. Na pastvinách pod Kojšovou holí jsme spočinuli déle, já hledal dávná místa (Bránu u čarodějnice), ostatní vodu.

Martin a za ním Kojšovka.

Dávná kresba místa u čarodejnice.

Je to u čarodejnice? Kdo ví?
  
Voda byla nalezena dávná místa tak na půl. Kojšovka samotná je mnohem zarostlejší než za mých mladých let. Dále nás už značky navedly  k chatě Erika, která je nově opravená. Za ní, u pomníku SNP, potkáváme akéhosi řečného chatára, asi jediného člověka v horách, krom dřevařů.
První noc rozbíjíme stany mezi seschlými stromy, na travnaté cestě,  v lese napadeném kůrovci. Tábořiště moc hezké.


 Ohniště je na hliněnoštěrkovém plácku bezpečné i mezi suchými pahýly. Katka vaří večeři, dokonce i vynikající uzenou polévku s nastrouhanou mrkví. Maminka čtyř dětí se nezapře. K hlavnímu jídlu máme množství uzeného. Povídáme o všem možném. Poprvé třeba slyším o skupině Kašpárek v rohlíku. Na ohníčkové scéně se také poprvé objevily hefty z Kancelář Blaník.
Ráno vyrážím na malou procházku. Hned pod seschlým hřebenem je krásně. Zelené lesy.  My ale táhneme po hřebeni a ten  ve mně vzbuzuje spíše smutné než libé pocity. Hřebeny jsou vyrubané, smrky mají bledé jehlice. Často vidíme jen pahýly či lesnické  „kůrovcové kotlíky“ – jakési vyrubané kruhové paseky.


 
Situace se mění až před Kloptání.

Mezi Kloptání a Osadníkem – bukové království

Kloptáň je dávná rezervace přirozených lesů. Bukové lesy jsou na první pohled krásné, živné, barevné, byť i zde se mi zdají listy bledší a seschlejší. Putuje se mnohem veseleji. Na vrcholku Kloptaně je malá rozhlednička, tak pro jednoho. Vaříme zde oběd, smažíme houby naleznuté po (na) cestě.


 Sestupujeme směrem k fiktivnímu Alvnininu prameni.  Již za šera a po paměti a navíc po dvaceti letech hledám štolu, ze které vytékal potok. Našli jsme ji po sluchu. Štola se propadla, potok zůstal. Pramenil v hluboké rýze. Krásný, železitý, obarvující vše kudy tekl do temně oranžových barev. Chutná jako železitá kyselka. Chudokrevní by si pošmákli.


 Táboříme a spíme pod stromy. Je tu hezky. Dnes večer vařím já. K večeři máme skvělé slovenské klobásky a bramborovou kašičku. Jdeme brzy spát. Pálí nás huba od pikantních uzenin.
Další den valíme směr Štos. Cesta je opět hezká. Bez suchých lesů. Nad Štosem jsme si trochu zašli, ale je nám super. Ve Štosu nás čeká Petrův kamarád Viktor. Obědváme kuře s rýží + kávička. Kocháme se funkcionalistickou krásou lázní. Opět jsem si potvrdil svou touhu, užít si zde prvolázeňský pobyt.


 
Potom dál k sv. Marii a hezkými lesy k dávné lovecké chatě. Po cestě se nelze neodolat skvostným výhledům.
 
2016

1995

Na jednom zastavujeme, dáváme si slovensků slaninku od Viktora a jeho sladkou vodou nasáklá hruškojablka druh „Naše“. Katka se s námi loučí a vrací se s Viktorm zpět. Už musí za dětmi.
Jen ve čtyřech šlapeme k lovecké chatě. Ta je čerstvě opravovaná, okolní terén srovnaný. Pramen tu stále je. Jen na chvilku běžím mou dávnou loveckou stezkou, která se mi jako klukovi tak líbila! Červená značka změnila svou letitou trasu. Kdysi se táhla hřebenem,, dnes vede vrstevnicově, nádhernými partijemi svažitých lesů.

Od Osadníku k Hekerové – poušť, na jejímž koci je horský ráj

Tábor rozbijíme téměř na Osadníku, pár metrů od vrcholu. Kdysi tu byl smrkový prales. Nyní opět kůrovcová spoušť. Nikdy jsem nespal v takovém rubanisku. Ohníček byl ale hezký. Večeři vaří Martin. Štěpán vypráví dlouho do noci story z Kanceláře  Blaník. Pánské řeči se moc nevedou.
Zato nadržení jeleni zde řvali o sto šest. Těšil jsem se, že nějakého uvidím ráno. Nic. Byla velmi teplá noc. Z údolí bylo slyšet vlaky. 
Ráno se poněkud zmateně zorientovávám. Přišli jsme pro mě z nezvyklé strany. Dobývám Osadník. Vrcholek je přece jen bukový takže nepůsobí tak zbědovale. Další cesta už ano. Světlou výjimkou bylo dávné tábořiště brněnského dorostu a mládeže pod Osadníkem. Zde se jakoby čas zastavil. Studánka s překvapivě silným pramenem. Romantická loučka. Vzpomínky ožívají.



 Ale už jen kousek odtud je člověku při pohledu na lesy zase smutno. Holiny a holiny. Zničené lesy. Pipitka a kopce za ní bez lesů.



V Uhorianském sedle se připravujeme na rozloučení. Tomáš musí do práce a já na pohřeb. Na odbočce žluté se loučíme a my s Tomášem jdeme na Hekerovů. Ta se nám moc líbila. Měla až horský charakter s klečí.


  Úchvatné. Potom už sestup krásnými údolími. V nižších partiích smrk dobře odolává. Stíháme bus „tak tak“. Závěrečný Šariš si dáváme až ve Spišské nové vsi.
V noci nastupuji do auta v České Těšíně. Za volantem vzpomínám na včerejší pokec o Kanceláři Blaník a z pívám si „Vodníci víly skřeti čert tady jsme doma, to je Agrofert. Ovečky pejsek a kočička v náručí vítá nás Babiška.“ Viz: https://www.stream.cz/blanik/10005376-biobabis
Putování to bylo skvělé. Pozdní sběr, jak vyšitý. Vína jsme nakonec moc nevypili. Hezky jsme popovídali o starostech mladých rodin. Některé rozhovory pro mě měly až formativní charakter. Po ránu  a někdy i večer jsme četli Žalmy v překladu Daniela Rause. Bylo to skvělé nadechnutí i vydechnutí.


Samému Bohu budiž chvála.




Žádné komentáře:

Okomentovat