V mlhách hor i duchovního života

Milí rozhlasoví a weboví posluchači,
jako předzvěst prázdnin přijměte tento dovolenkový příběh. Vydali jsme se do karpatských hor nesoucí jméno Retezat. Na hory padla mlha a tak jsme zůstali stát na místě. Po třech dnech se vlhká duchna trochu zvedla a já ohlásil odchod na malou odpolední procházku.

 Šel jsem sám. Čas hebce ubíhal, a najednou mě překvapilo, jak rychle padá tma.

S přibývajícím chladem se kusy mlhy opět spojily v vlhkou temnou clonu.  „Nevadí, orientační smysl mám dobrý“, říkal jsem si. Vracel až na místo, kde jsem očekával odbočku do tábořiště. Dívám se dívám, ale nic co by mi připomínalo odbočku jsem neviděl. Hledal jsem dlouho, snad dvě hodiny. Přelézal kameny a padal mezi kleč. Najít aspoň něco, podle kterého bych se zorientoval. Špatně se hledá s výhledem na dva metry a ve tmě. Několikrát jsem se dostal níže, pod hladinu „mraků“ a v dálce uviděl světla měst. Opuštěnost na mě padala silněji.

Nakonec jsem přiznal sám sobě, že jsem zabloudil. Čeká mě mrazivá noc v horách. Co dělat? Sedl jsem na malý palouček a modlil se. Už nevím, co jsem Bohu říkal, ale jistě jsem prosil o pomoc. A pak se to stalo. Shoda okolností? Předivné Boží řízení?
Vstal jsem od modlitby, udělal pár kroků a narazil jsem na malou pěšinku a u ni věžičky z kamenů. „Vždyť to znám?! to jsem už viděl! Tady jsme šli, před několika dny!“

 A za nedlouho jsem uviděl matnou zář ohně. Přátelé o mě měli velký strach, rozdělali vatru. V husté mlze nebyla vidět. Křičeli, ale nebyli slyšet. Vděčně jsme se setkali a byl jsem rovněž, pokud se nemýlím, po právu pokárán. Podivný den ale nebyl u konce.
Večer u ohníčku jsem zůstal sám s jedním z mladších účastníků putování. Byl duchovním člověkem, zajímal se o moc kamenů, o různé přírodní síly a občas naznačil, že má různé paranormální schopnosti. „V jednu chvíli s´jsi seděl na velkým kameni a přemýšlel jsi kudy dál, viď?“, ptal se mě. Byla to asi pravda, na kamenech jsem seděl ten den mnohokrát. „Viděl jsem tě“, pokračoval. Mohl mě vidět?

Od přátel jsem se dozvěděl, že se ono odpoledne se choval tajemně. I při odpoledních hrách využil svých podivných schopností a po modlitbách za mou osobu v mlze prohlásil, že žiji a že mě viděl. Zejména na děvčata dopadal lehký a temný strach, tak dobře známý kdykoliv se temné tajemno vloudí do lidské duše. Dlouho jsme si spolu povídali. Vyprávěl o svém světě. Prohlásil, že bude celou noc u ohně bdít a udržováním plamenů plašit zlé síly. Svým duchovním zrakem viděl kolem nás divoká zvířata - duchovní mocnosti.

Vyprávěl jsem mu na oplátku, že věřím v Boha vládce světa, který vše stvořil a vládne i onomu světu bytostí, které viděl. Vyprávěl jsem mu o moci Boží lásky, která je silnější než cokoliv kolem nás. I o pokoji, který mohu mít v srdci díky této Boží lásce, navzdory divoké duchovní zvěři kolem. Pozdě v noci jsme se rozloučili.
Zvláštní Boží pokoj jsem měl v srdci když jsem ulehal. Vážnější a vděčnější než kdy jindy. Několikrát jsem v tomto dni pocítil Boží blízkost. Vlastně od rána až do hluboké noci. V mlze hor i v podivné mlze duchovního světa. nešlo nevzpomenout si na dávnou večerní píseň: „Když noční tíseň v srdce se plíží zástup tvůj, Pane k tobě vzhlíží, otče náš hle skloň se níž, hluboký náš přijmi dík, žes nás ráčil dnem svým vést....“

Přeji vám, milí posluchači, krásné léto  silné zážitky, šťastné návraty a Boží ochranu na nebi i na zemi i mezi nebem a zemí.
(Psáno pro čro Ostrava)
Fotky z rumunského pohoří Retezat mi laskavě dodal RNDr. Jan Moravec, IT odborník na telologické fakultě´. Jeho fantastické album najdete zde.