nedávno se jsem prožil p r a z v l á š t n í zkušenost. V pozůstalosti po tatínkovi se mi podařilo najít staré magnetofonové pásky s nahrávkami vzpomínek jeho maminky, mé babičky, která již více než třicet let není mezi námi.
Měl jsem z nálezu upřímnou radost. Kazety byly téměř historické. Měl jsem strach, zdali se vůbec, po těch letech, jemné kotoučky rozlepí.
Dovezl jsem je ke svém staršímu příteli Emilovi, který právě nahrává toto sváteční slovo. Ten je vložil do svých čarovných strojů a za chvíli jsem uslyšel, po více než třicetipěti, letech hlas své babičky. Přiznávám, že mi v tu chvíli bušilo srdce. Mohl jsem naslouchat krásnému vyprávění z dětství o mých prarodičích, o těžkém nesnadném životě maminky jedenáctičlenné rodiny.
Ale mohl jsem uslyšet i její hlas na samém sklonku života. Právě toto její, doslova téměř závěrečné vyprávění, se mě dotklo nejvíce. Byla již slabá, i její hlas byl slabý, ale tón byl jasný a niterně naplněný. Jakoby rozjímala nahlas o lidském životě: „To všechno nám Pán Bůh dal! To zdraví, ten vzduch, tu chuť k jídlu! My jsme lítali z kopca dolů, a ten vzduch, trocha jsme se zadýchali, a usmívali jsme se, chutnalo nám jíst, chuť nám dal Pán Bůh, sílu, chuť k práci, radost ze všeho.“
Věděl jsem o její vděčnosti za život, ale přesto mě babičina slova až zaskočila. Snad nejvíce její vděčnost Bohu za vzduch. My, kdo žijeme v ostravské aglomeraci, tuto vděčnost známe.
Zejména v zimě, kdy se naše města a domy ponoří do lepkavého a mastného smogu. Ale přesto, snad nikdy mě nenapadlo děkovat Bohu za obyčejný vzduch a vůbec za tak prosté věci, jako je chuť k jídlu a k práci.
Nyní udělám ve vyprávění přesmyčku:
Bibli si lide často představují jako knihu, která zapovídá lidem potěšení a potěšeníčka života. Možná se moc neví o tom, že Písmo na desítkách a desítkách míst vybízí člověka k vděčnosti. Jeden krátký verš uvedu za všechny: „A buďte vděčni.“ Je tak krátký, že jej zopakuji: „A buďte vděčni.“ Apoštol dokonce varuje před nevděčností, když mluví o lidech, kteří "Poznali Boha, ale ...ani mu nebyli vděčni." Mluví o nich, jako o těch, kteří díky nevděčnosti viděli pouze sama sebe, stali se středem svého života. Nevidí, že kolem roste tráva, že je tu čerstvý vzduch, chuť k jídlu i k práci. Babička na konci svého života neskuhrala, nenadávala na svůj úděl, na blížící se konec života. Naopak ohlížela se s vděčností Bohu a s hlubokým pokojem.
Odjížděl jsem na kole z malého nahrávacího studia přítele Emila. Jel jsem mezi poli, loukami, jarní zeleň byla až omamná. V příkopech se na mě usmívaly květiny, beskydské obzory ladily oku. Byl jsem vděčný.
V uších mi zněla ona vděčná slova babičky: "To zdraví, ten vzduch, ta chuť k jídlu! My jsme lítali z kopca dolů, a ten vzduch..."
Vděčnému pohledu na svět se člověk musí učit. Mě znovu otevřela oči moje babička. Tu vděčnost Bohu za vše, i za vzduch, Vám moc přeji, milí posluchači a čtenáři.
A pro ty, kteří chtějí slyšet onen hlas, tak tady je pár sekund záznamu.
Žádné komentáře:
Okomentovat