Nedělní - blahoslavená Simerie
Cesta vlakem proběhla velmi příjemně, přestup v Budapešti poklidný. Vystupujeme v Simerii, kdysi divokém, dnes standardním nádraží. V naší (spíše mé) oblíbené "kofetarii" si dáváme kvalitní ranní nedělní kávičku do roztomilého hrnečku.
Ostatní odchází do města a já si užívám pohledu na ulici před nádražní budovou. Vzpomínám na loňský trudný rozhovor s Liborem, na ,,langosi di brinza", které tu pekli minimálně na pěti místech, na znovuokouzlení Rumunskem před lety, na divoké cesty za socialismu, na zatykač s fotografiemi mrtvol, který tu přečkal snad 15 let (dnes už tu nevisí). Ó pozdraveno budiž nádherné místo mých prvních setkání s Rumunskem! Blahoslavená Simeria, kde jsou vepsány mé vzpomínky!
Vyrážím na krásnou procházku po okolí. Jsem okouzlen zelení před domky s krásnými, nedbale upravenými zahrádkami. Chvíli jsem postál v místním kostele a sledoval nedělní pravoslavný hukot. Potom ještě návštěva trhu, nedávno malého a přemístěného z jiné části města.
Osobní nedělní vlak je zcela prázdný. S Martinem se kocháme pohledy na zarostlé vagóny na prázdném kolejišti za Simerií. O kousek dál vzpomínám na sestup z pohoří Retezat před jedenácti lety. Stárnu - hodně vzpomínám. Aspoň je na co.
A nastává počátek putování do nových neznámých krajů - vystupujeme v zastávce ,,Ponor" a stoupáme výše a výše. Ptáme se na cestu. Lidé nám ukazují kudy, ale k jiné jeskyni. Po cestě potkáváme nádherné "landart"
Našli jsme ovšem jeskyňku neméně krásnou, schovanou tak, že bychom ji asi přešli, kdybychom nepotkali poutníka přicházejícího od ní. Z jeskyně vytéká studený potok. Jsou tu i přátelští jeskyňáři, kteří tu mají cvičení. Užíváme si ji.
Kousek odtud posléze jíme. Po cestě k nám přicházejí prasátka. Ano, jsem doma.
Potom stoupáme a řízeně bloudíme místní krasovou krajinou. Nádherná, vysušená, přesto krásně zelená. Je jaro. Výhledy nás uchvacují. Spletí cestiček konečně dostoupáváme k vrstevnicové cestě. Pro dnešek s batohy končíme. Ostatní jsem zmanipuloval aby šli hledat největší jeskyni Rumunska. Vrací se hodně pozdě, tak trochu úsměvně naštvaní. Byla hodně daleko a ani se k ní nedostali.
My jsme si s Honzou užívali poklidného večera - stavěli jsme stany, pozorovali babičku ženoucí krávy, rumunského pastýře s typickým širokým pásem kol beder, jako z kýčovitých obrázků. Rumunská nádhera.
Pondělí - čarovné údolí
V pondělí má Martin Machek nedělní kázání o chybách a snahách člověka, které dobře vystihovalo nesnadné rozhodování dalších dnů. Musíme se rozhodovat a dělat chyby, ale jsou chyby a chyby. Potom vyrážíme vrstevnicovou cestou, krásnou podkarpatskou s podivnými kupkami sena - na nohách. Táhneme se ve vedru dlouhým krasovým údolím s četnými skalními výchozy a škrapy. Tráva je stále krásně zelená. Přemýšlíme kde lidé berou vodu. V jedné chaloupce se zastavujeme. Je vysoko ve stráni. Žije tu stará paní ve velmi ubohém domečku. Mladší žena, zřejmě dcera, posílá manžela s námi pro vodu. Nádherný pramen se nachází přímo u dalšího ponoru vysoko nad námi. Nejraději bych tu zůstal a sestoupil do hlubin, odkud šuměla voda, ale museli jsme jít dál.
Po poměrně krátké době nacházíme hledané velké údolí s ponorem požírajícím říčku. Je tak nádherné!! Zelená tráva, skalky, domečky, údolní pažit s pasoucími se koňmi. Ztracené údolí. Trávíme tu dosti času a hledáme jeskyni, koupáme se a čekáme na indiány, kteří se tu musí každou chvíli vynořit. Místo nich potkáváme otce s malým synem. Údolí nám tak učarovalo, že jsme se rozhodli změnit trasu a projít ho.
Leč není radno chodit čarovnými údolími. Nevede tu cesta, domečky na sebe záhadně navazují ploty a ohradami. Podivná babička nám ukazuje kamsi vysoko, odkud jsme sešli. Vysoká tráva a přelézání plotů nás unavují. Nakonec brodíme řeku a bereme to opačným svahem nahoru. Jsme ztahaní a svah je hodně prudký.
Místo k táboření nacházíme u malé chatičky v sadu. Trochu se bojíme příchodu majitele. Ten opravdu přišel, cosi pokřikoval, ale nevíme co. Ukázal se nakonec přátelský, vodu nám dal, sýr jsme si u něj koupili. Bydlel se svojí ženou v malé chaloupce, úžasně skromné. V jedné světnici ložnice - tedy dvě lůžka a ve druhé oheň na zemi. Elektrika nebyla. Dostali jsme se opravdu ke konci světa. Kvůli takovým krajům stojí zato trmácet se a do svahů stoupat.
Úterý -bloudění“ krasovými planinami
Ted den jsme bloudili. Táhli jsme se mírně obydlenými krajinami, pastvinami, cestičkami mezi dřevěnými ploty. Potom už jen dokonalé lesní pastviny. Potkáváme opět mnoho kupek na kuří noze - v koruně stromu.
Něco takového jsem opravdu v životě neviděl. Podle mapy jsme přešli hlubokou zarostlou rokli. (Později, doma u družicových fotografií, jsem zjistil, že celkem zbytečně. Poučení - bez netu se v horách neobejdeš.) Protože někteří mají strach, že máme málo času na celý puťák, měníme trasu a nejdeme na staré dágské hradiště. Odpoledne bloudíme zcela - to znamená, že jsem zjistil, že jsme jinde než jsem myslel. Jdeme totiž původní trasou. Před námi je přece jen ta moje vytoužená Sarmezigetušra - dávné prarumunské hradiště. Sestupujeme do relativně civilizovaného údolí a stopem si zkracujeme cestu. Táboříme u vodní elektrárny. Ten den toho máme za sebou celkem hodně. Usínáme za šumění řeky.
Středa - Sarmezigetušra
Je děsivé vedro. Nepomohla ranní koupel. Stoupáme ku hradišti, potkáváme občas autobusy se dětmi a důležitým pedagogickým dozorem. Moc se těším na hradiště.
Ano, už to není jako před deseti či dvaceti lety, kdy vysoko v horách nacházeli poutníci v lese staré zbytky čehosi. Ale i tak je Sarmezigetušra místo půvabné. Kolem vysoké zalesněné hory, klid, krásný pramen, podivné stavby a stará babička v černé sukni kosící trávu kosou. Procházíme se po více než dva tisíce let starém hradišti. Nikdy jsem v ničem tak starém nebyl. Obědváme, díváme se na peroucí se rumunské děti. No prostě krása. Trochu prší a bouří. Hradiště jsem si odnesl v srdci.
Potom konečně do horských krajů Šureanu. Všichni se těšíme. Stoupání je střechovité, jedno z nejhorších za puťák, ale ve stínu. Leji není dobře. Spouští se bouře. Nakonec se před námi u nádherného buku otevírají polany. Odměna za námahu. Po nich se ještě nějaký čas vláčíme, jsme unaveni. Nacházíme však krásné místo s pažitem v sedle. Pramen nedaleko. Jsme konečně v horách horovatých a jsme rádi.
Čtvrtek - konečně hory horovaté
Hory nás uvítaly tradičně. Ráno se přes tábor valí stádo ovcí se dvěma pastýři. Na oslících mají naloženo to, co budou potřebovat celé tři měsíce v horách. Nádhera. Cesta vede zčásti lesem, z větší části polanami. V sedle potkáváme dva muže s traktorem. Připravovali docela určitě salaše na blížící se sezónu. Po cestě jsme už zahlédli i bájnou horu - virfului Negru - černou klečí obalenou horu. Je záhadou jak se na ní kleč za léta pastevecké kolonizace udržela. Název jí zřejmě dali první pastevci.
Právě na drnovitých planinách kolem pod horou jsme se utábořili. Kousek od nás je klečový hájek skrývající pozoruhodnou náhorní bažinku s rudou vodou. Večer jdeme s Petrem do salaše s opravenou střechou. Přišli jsme ale brzy, salaš byla sice pečlivě opravená, ale začátek června je teprve dobou zabydlování hor. Bez sýra se vracíme. I přesto to byl to krásný den.
Pátek - hadí cesta po vrstevnicích
Byla to typická horská hřebenová cesta. Jako karavana jsme táhli mongolskými pláněmi.
Traverzujeme horu Negru, na úpatí s obavami nabíráme její červeno-hnědou vodu. Potkáváme opět pastýře na koních, opět teprve zabydlující se v horách. Máme nádherné výhledy na Paring a v dálce se rovněž vynořuje virfui Patru - v překladu snad pětihoří či pátá hora? Obědváme v krásné salaši a zároveň přečkáváme ošklivou bouři. Boží ochrana.
U kamenné Boží muky zastavujeme. Sestupuji níže a nahlížím do malé chaloupky. Je vidět, že pastýři přišli snad dnes. Na stole leží nerozbalené vaky.
Cestou dál už citelně dochází voda. Přecházíme údolí s počínajícím lyžařským areálem. Inu, jinak to tu nemohlo dopadnout. Až budu hodně starý, budu vyprávět mladým lyžařům o rumunských horách téměř bez lidí. Potkáváme také pastýře a hrajeme si s oslíky neuvěřitelně roztomilými, jako z Ikei.
Já mám však hlavu pro tábořiště. Nacházíme ho pod virfuluj Patru. Pramen blízkého silného potoka nacházíme tak vysoko, že s Petrem nechápeme, snad až na vrcholu. Ten potok měl jednu zvláštnost - silný proud tekl rovinou po planinách, místy snad do kopce! Večer si povídáme u ohně. Pro některé z nás je to poslední večer. Je nám i trochu smutno.
Sobota – dobytí Virfuluj Patru
Konečně dobýváme cíl. Na vrcholu je kříž a krásný výhled. Skupinové foto a loučení. Pětice poutníků pod vedením Martina se noří do kopečků pod námi, vracejí se domů. My sestupujeme nejvražednějším klesáním do sedla pod horou.
Přicházíme do míst, která už znám. Tábořil jsem tu v roce 1986. To tábořiště jsem miloval, zvláště vrstevnicovou cestu k prameni. Ostatní laskavě počkali a já se kochal. Dvakrát jsem se prošel cestičkou, zavzpomínal, děkovnou modlitbu pronášel. Suché stromy, tak charakteristické pro toto místo zde zůstaly, ale smrčky povyrostly. Bylo to krásné.
Další cesta se táhla lesy a lesy. Nebyla zas tak namáhavá, ale táhlá. Jak jsme si přáli spatřit výhled, nějakou polanku! Cesty obvykle končí dobře a tak se před námi se rozevřel onen loňský ráj. Básnili jsme přátelům s Petrem o opuštěné salaši. Tento rok byla obydlená. Táboříme tedy na malém výběžku. Moc hezké tábořiště, krásně skryté a přitom tak blízko zdroji sýra.
Neděle - blažený odpočinek
Neděli zasvěcujeme odpočinku. Dlouho spíme, povalujeme se, myjeme se. Při mytí si po letech stavím pro radost vodní dílko - derivační kanál. Petr má pro nás kázání - přečetl epištolu Timoteovi. Kupujeme opět sýr. Nedělní den, jak má být. Odpoledne trochu pršelo a v noci přišla bouře. Četl jsem Orko Váchu, hodí se to sem.
Pondělí - cesta na Paring
Ráno balíme a vyrážíme po krásných polanovitých úctyhodně vysokých kopečcích směr Paring. Ten se již majestátně tyčí před námi, včetně sněhových polí. Cesta to byla poklidná, ale trochu delší, než jsem čekal. Zelené pláně jsou občas změněny na modré. Záplavy modrých květů. Pastýře vidíme, ale sýr se nepodařilo sehnat. V sedle navštěvujeme dřevěnou kapličku s vyřezávaným křížem. Tady překračujeme hranice Paringu - vzrušení z blížících se velehor stoupá. Táboříme na loňském místě, i staré ohniště nacházíme skryté pod kameny. I příběhy lásky jsou tu do země zapsané. Jdu pro vodu.
Úterý - počátek dobývání Paringu
S obavami vyrážím na Paring. Najdeme tentokrát cestu? Budeme bloudit jako loni? Znovu studuji mapy. Cesta je jasná, musíme za skály zadní cestou na Paring. Výhledy jsou fantastické, Paring je majestátný a velehorský, vzbuzuje bázeň.
Míjíme nádherné jezírko, stojíme u rozcestníku - posledního náznaku značené cesty. A potom už jdeme mezi skály a kleč. Stoupáme a dále stoupáme, hledáme pěšiny, nacházíme pouze ovčí vrstevnicové stezky - prtě. Když dojdeme na vyvýšenou planinku, jdu do kleče hledat cestu. Po chvíli mi dochází nechutná a drsná realita: jdeme zase stejně, přišli jsme do míst, kde jsme loni definitivně ztratili cestičku. Blíží se bouře a nechce se mi nic riskovat. Jsem hodně a hodně naštvaný. Nevím, jestli to poznávají ostatní. Rozhoduji se jasně, starou cestou vzhůru. Tzn. přes hlubokou roklinu. Nechutné. Snad se chci trestat. Přelezli jsme ji dobře i rychle. Skalnatou cestičkou na pláně a potom vzhůru a vzhůru. Chce se mi traverzovat do sedla, ale ostatní stoupají výše a výše. Moc se mi tam nechce, ale nakonec jsem rád. Šli jsme kolem loňského útočiště.
Je zajímavé vidět vše bez mlhy. Loni jsme tedy tábořili bez skoro na hřebeni. Dobýváme kótu Coasta lu Rus a potom do sedla. Táboříme. Holky se jdou koupat do ledového bazénku. Od východu přichází nízká oblačnost. Za chvíli se ztrácíme v mlze. Doufám, že do zítřka to bude pryč.
Středa-dobytí Paringu
Ráno vstáváme do mlhy. Dlouho vyspávám a čekám, zda se mlha neroztrhá. Nakonec se rozhoduji vyrazit. Vůbec se mi to rozhodnutí nelíbí, ale nechci zůstat viset v mlze a zároveň nechci scházet, což by byla jediná bezpečná varianta. Doufám, že od vrcholu Paringu bude značení lepší. Jdeme mlhou, značky jsou relativně dobré. Jdeme sice po ostrém hřebeni, ale přesto člověk musí v mlze přemýšlet kudy dál. Potkáváme ovce a pastýře. Ukazují k nebi, něco se žene.
To něco byla bouře, prudká bouře s kroupami, která nás bez varování přepadla úderem hromu. Skrýváme se u jedné kolmé skály. Dřepíme. Kroupy velikosti malin bijí do nohou a plachet. Blesky bijí kolem nás. Venďa dostává ránu. A po asi deseti minutách klid. Pokračujeme vzhůru a za chvíli stojíme na vrcholu. Konečně Paring. Hory letos nezvítězily, ale vrchol nedaly zadarmo.
Další cesta vede po hřebeni. Značení je výrazně lepší, občas nějaký omezený výhled. Šlapeme a nevíme kde přesně jsme, jen se posunujeme mlhou dál. Připadá mi to vše jako ve snách. S Petrem stále stíháme skupinku, trio Lea – Venďa – Ondra. Stále nám mizí v mlze a pak na nás čekají. My se zatím často kocháme nečekanými výhledy a masami sněhu. Cesta klesá a dostáváme se pod úroveň mlh. Konečně vidíme horskou krásu kolem nás i pod námi. Vidíme i cíl cesty - jakýsi vysílač a pod ním domy. Zastavujeme u rozkošné horské boudičky, poustevny. Po chvíli padá opět mlha, a nad nechutnou rekreační zónou, i déšť.
Hledáme místo k přespání. Osloví nás pracovník horské služby zve nás do své chaty. Divoká a vlhká cesta končí neuvěřitelným komfortem - WC, sprcha, kachličky, kuchyně, postele. Sen. Hédonisticky večeříme u stolu a s mírným pocitem viny ulehám do postele. Byl to děsivě dlouhý a namáhavý den, ale dobyli jsme Paring!
Čtvrtek - na nejtišší místo v zemi
Ráno se loučíme s milým dobrodincem a klesáme níže, cestou lemovanou chatkami, hotely, stanovišti lanovky. Dále na horách je však klasický horský život - salaše, pastviště, koně, ovce. Nakonec ,,bereme stopa“ a sjíždíme do Petrosani. Nastává velkoměstský život. Pivíčko, kávička, výborné langosi di brinza, obchůdky, secondhandy. Nacházím nádherné a rozsáhlé tržiště, kde nakupujeme zeleninu na večerní lečo. Budíme velký rozruch.
Potom spěcháme uličkami na vlak, který stíháme. Jedeme navštívit kláštery. Jedeme do nečekaně krásného údolí, kaňonu. Kolem nás vysoké, strmé, zalesněné kopce. Pod námi divoká řeka a ,,tak-tak“ vtěsnaná silnice. Trať vede četnými tunely a polotunely. Skutečná krása. Vystupujeme na zašlém nádraží. Mnich v kutně přišel opravovat nějaké traťové spínače či relátka. U přátelské přednostky stanice necháváme batohy, lehkou chůzí se přesunujeme do blízkého kláštera. Je nádherný a pečlivě udržovaný. Prohlížíme si nástěnné malby. Noříme se do tajemného potemnělého ticha kostelů. Zvuk suchého dřeva, do kterého mnich tluče, svolává k večerní modlitbě. Barevnost. Klid. Nádhera. Mladý pár klečí u nohou mnicha a ten jim cosi šeptá. Chvíle vystřízlivění pro nás přišla teprve u nerezových cisteren svěcené vody.
Vyrážíme raději na dalekou a klikatou cestu k horským lesním klášterům. Cesta se táhne listnatými lesy a lesy s poměrně strmými svahy. Nic nenasvědčuje tomu, že by tu mohl někdo žít. Bojíme se, že jdeme špatně. Jemný zvuk zvonků nás však ujišťuje, že jsme už blízko. Tintinambuli. (Kdo čteš rozuměj!)
Najednou se to stalo: před námi se objevila pláň osázená ovocnými stromy, uprostřed políčka brambor, řepy a fazolí, pečlivě obdělaná. Plot s křížky, hospodářská stavení a nahoře kostelík s malou chaloupkou. Je vlaho a teplo. Do ticha pravidelně vrzají letní kobylky. Otevřeme vrata a jdeme ke kapli. Je ticho. Jakoby tu nikdo nebyl. Našlapujeme tiše s pocity zloděje. Kde se vzal, tu se vzal - mnich s velkým klíčem. Nemluvil, jen se radostně usmíval. Potemnělou kapličku nám otevřel. Stěny byly očazené od svíček. Temno. Vůně kadidla. Potom nám ukázal cestu zpět. Nechtělo se mi odtud. Snad nejtišší místo života. Jednou bych se sem chtěl vrátit.
Večer si užíváme čerstvé zeleniny a hub. Spíme za nádražím vedle kolejí. V Čechách něco nemožného. Rumunsko je ještě svobodná země.
Pátek - zpět do Simerie
Ráno se vracíme zpět do Simerie. Ranní vlak je zcela zaplněn babkami s pytli paprik, cuket a další zeleniny. Průvodčímu to nevadí. U vlaku na zastávce již stojí povozy a dodávky - taxíky. Jedné babce pomáháme - vykládá více než desítku pytlů. Je moc vděčná.
V Simerii utrácíme zbylé peníze, zejména za sýry. Kupujeme a ochutnáváme přímo u babek na tržišti. Užívám si to do sytosti. Potom už jen EC a spavá cesta do Budapešti. Mezitím se přehnala bouře a my dlouho stojíme v malé zastávce a čekáme až se uvolní trať, na kterou spadly stromy. V Budapešti na nás vlak nečekal a tak nás čeká noc na nádraží mezi bezdomovci. Budova se totiž zamyká. Ochranka po nás chce, abychom noc přečkali v nechutné čekárně, plné divných lidí a strašného smradu. Rázně odmítáme. Člověk se diví, čeho se dočká na mezinárodním evropském nádraží. Asi horší než v Rumunsku. Procházíme město a kupujme víno na rozloučenou, chtěli jsme Tokaj.
Ranním vlakem mizíme domů.
V Brně se stavuji u tatínka, kupuji si čisté oblečení a jedu do Třebové do divadla. Užívám si divadelního kusu přátel Cyrano z Bergeracu, vidím se s dávnými tvářemi. Ba dokonce kus noci trávím na ,,mejdanu“ v Knapovci. Věru, nečekal jsem, že takto skončí mé putování. Návrat do starých divokých třebovských vod. Krása. V neděli bohoslužby v Ústí, oběd u Svobodů a potom už definitivně domů. Domů!
S o l i D e o G l o r i a !
Ú č a s t n í c i: Zababa, Šmídy, Lea, Ondra - Jezdec, Daniel M., Venďa, Martin M., Doris F., Jana D., Jan M.
