úterý 19. července 2022

Štvordnovka: Gugu – Godean – Planina Borascu

 Byla to pro mě akce jako sen, který přišel a byl krásný, trval čtyři dny (16.6.- 19.6.)  a potom návrat do reality. Nebeský pocit snu zůstal…..

Byla to fakt rychlo-akce: Večer mám ještě setkání s přáteli nad Bibli, potom večeřička s doktorem Vojtíškem a posléze přijel Tomáš s autem a já ani nechápal a…..a už jsme na cestě. Ráno svítá a před námi už pohoří Tarcu a za chvíli bájná dědinka Sarmezigetušra a potom údolím až k přehradě Lapusnicul mare. Zde předáváme auto pod dozor hlídačů hráze a dále už po svých.


Je to opravdu sen. Včera odpoledne ještě v ruchu Bratislavy a dnes ráno pod horami milovaného pohoří Godeán. Vše jsme plánovali už od podzimu. Mělo nás jet více, nakonec jsme  čtyři. Dušan, Roman, Tomáš a moje maličkost. Poprvé československá výprava. 

Obešli jsme přehradou zatopené území a za necelou hodinku stoupáme podél bystřiny Lapusnicul mic. Je pěkná, vody dost. 


Scenérie také krásné. Těším se na vodopád, ale cesta odbočuje lesem vzhůru k bývalé salaši – dnes útulně. Cesta vzhůru mi opět dokazuje, že „obyčejný“ rumunský les je divočejší než bežná středoevropská rezervace. Divočinka. Výstavy stromů. Tlející dřevo. Buky → smrky → kosodřevina → louky.



Cestou Tomáš zjišťuje, že nechal igelitku s večeří v autě. Já zase začínám tušit, že jsem nechal mamaligu doma. Tušení se stalo skutečností. Trapné. Velmi trapné. Na polovinu dní nemáme večeři. Jsem právem terčem mnoha vtipných poznámek. Ale s jídlem to dopadlo dobře. Dali jsme všechny pokrmy dohromady a jedli jsme do sytosti. Večer, na turistickém refugiu, jsme našli brambory, a tak vznikla jedinečná horská bramboračka.  

Zůstali jsme tedy na onom "refugiu". Měl jsem chuť vyrazit výše, ale Dušan mě přesvědčil slovy, že je to „fantastický flek“. A byl. Jsme sice vysoko, ale nad námi stále hory, zelené stráně a skály, pod námi les, vody dost. A navíc salaš. Žádní lidé. Až na večer přišla dvojice poutníků.

Po nočním cestování autem jsme unaveni a tak jdeme brzy spát. Usínáme ještě za šera. Noc byla rovněž nádherná. Občas se probudím, nade mnou hvězdy, kolem zvuky lesa. Ráno v šeru přišla liška. Hledala zbytky po turistech. Přišla i za ranního rozbřesku a opět hledala. Vylízala i konzervu hrášku. Byla oranžovosivá. Nehýbal jsme se. Koukali jsme si navzájem do očí. Krásné ráno.


Po snídani nastává stoupání na „gugujský“ boční hřeben. Získáváme stále větší nadhled. Na protější strabně vidíme Borascu, cíl cesty. 

Jdeme kolem starého tábořiště před sedmi lety. Skoro nechápu, že jsme na to svahu mohli spát. Na samém hřebení je rýha, kterou teče voda. 

Nabíráme zásoby a valíme dál, na Gugu. Vrchol dobýváme ve dvou skupinách. Slovenska rychlá a československá pomalá. 

Začalo pršet a jako přístřešek a pro oběd se skvělé hodí Romanův nový „tarp“  - lehké pončo. 

Potom už dál na hlavní na hřeben pohoří Godeanu. Pod námi nádherné Godeánské kotle.

Na rozcestí zůstávám sám, propouštím zbytek výpravy k dobyti hory Godeán. Já toužím po chvíli klidu na kreslení.

Kreslil jsem Gugu. Koukáním si člověk uvědomí horské detaily. Stále jsem kontroloval z dálky batohy. Nikde ani živáčka. 

Když jsem si kreslil Godeán, uvědomil jsem si, že jsme tuto horu už jednou kreslil. Kdy? 1998? 2003? 2013? 2018?. Ale znovu jsem si uvědomil, jak se kreslení vepisuje do paměti. Moc dobrý čas.¨



Rozpršelo se a sešeřilo. Chlapci se vrací. Vaříme večeři. Tomáš ztratil cestou mobil a šel ho hledat. Vrátil se s nepořízenou. Marné. Raději spím ve stanu. Je vlhko, silně fouká a je zima.

Ráno budím Tomáše a jdeme znovu hledat mobil. Potom ještě všichni zkoušíme rojnici. Marné. Je mi Tomáše líto. Modlím se. Včera jsem ztratil při malování nůž a našel jsem ho. Proč by Tomáš nemohl najít mnohem dražší mobil?

Pokračujeme hřebenovkou. Sestupujeme mlhou, spíše oblakem, k jezeru Scărișoara. Jsou tu ovce.
I včera jsme je viděli. (Na Gugu ovšem nebyli.)  Od jezera volíme pro jistotu vrcholovou cestu.
Je namáhavá, ale krásná.

Godeánské žebra

Cestou jdeme kolem studánky, o které kdysi Bublina napsal povídku. Dnes ze studánky zbylo jen vlhké místo a hromada kamení. Snad neodolala sněhu, snad neodolala ovcím. Doufám, že ji někdo nerozkopl.

Kresba z roku 1999 a dnešní realita. Nakonec, vydržela dlouho....

Bajná Borascu se stále přibližuje. Vlastně od prvního dne ji máme před sebou. Po pidi spojovacím hřebínku stoupáme na bájnou horu.

Kdo neví, co je to Borasku, potom pár slov popisu. Je to veliké horské plato ve tvaru širokého  bumerangu. Na délku měří tato hora více než tři kilomery. Výškově je mezi levým a pravým vrcholem pár metrů. Tedy plošina. Ne nadarmo ji Rumuni nazývají platforma. Snad i letiště by se tu dalo postavit. Nikdy jsem tu nezažil pastvu. Jen koně. A ani ti tu nebyli. Vzhledem k tomu, že jde o ostrovní horu, odhadoval bych, že pastevci odtud odešli nejdříve. Z údolí je na ni je obtížná cesta. Snad divokým kotlem, snad úzkou stezkou, snad spojovacím hřebínkem od Godeanu. Ať to bylo jakkoliv, odhaduji, že právě z důvodů dostupnosti tu pastva ustala jako první v Godeáanu. Prtě po ovcích však zůstali hojně a asi navěky.


Spíme přímo na vrcholu Borascu Mare, dá-li se vůbec nazvat vrcholem. Prohlížíme si námi prošlou cestu. A především na Retezat, který je přes údolí. Není tu ano větvičky na oheň a ani kapičky vody. Vaříme na plynu. Základem polevky je zásoba Tomášových cibulí, Dušanova mrazem sušená strava, polévky, špek. Chleba. Je nám blaze. Zapadá slunce. Dýmečka. Usínáme opět za šera. Jsme unaveni.

Ráno se probouzím za šera. Východ slunce sleduji ze spacáku. Přes aplikaci Peakfinder si najdu v kolik a kde bude vycházet slunce. V 04:50 za horou retezatskou Bukura, v překladu  Radost. A opravdu přesně ve vypočítanou hodinu vychází v jedné vteřině (spíše minutě) vychází slunce. 

Já vstávám a jdu se projít po milované Borascu. Moc jsem si přál někdy zažít takovou procházku. Ranní cesta na protější konec hory znamená tam a zpět šest kilometrů. Fakt legrační hora. Přichází snové myšlenky: Dnes na Borascu a zítra se už probudím ve vlastní posteli. Je to možné? Opět si říkám: „Sen“


Při návratu chlapci vstali a zahajujeme sestup. Pěšinka v mapě.cz přesně odpovídá realitě. A cesta famózní. Putování se završuje ve stylu hostiny v Káni Galilejské. 

Nejlepší víno až naposled. Sestup traverzovým zářezem ve skalách, divokými scenériemi kleče a borovic, které tu narostly sami bez péče zahradního architekta. Draví ptáci nad hlavou.

Pod Borascu, již hodně hluboko, nacházíme pěkně opravené fefugium pro turisty. Ale opět famózní flek. Nad námi skály. Stará salaš a opravené refugium. Kolem louky, které by bylo dobré posekat. Měl bych chuť zde pobýt s kosou. Pod salaší, o poschodí níže je silný pramen. Potok už o sobě díval vědět dříve. Byl ho slyšet pod kameny. Samozřejmě opět nádherný les.

A potom už konec. Přehrada a pobřežní cesta po niž jsme přišli. Auto přežilo. Balíme. Ještě hojná večeře v předražené "nóbl" restauraci. Návštěva samoobsluhy a potom už domů noční tmou. V Bratislavě jsme v jednu hodinu noční. Sen, jako sen....

V pondělí mi volal Tomáš. „Ahooooj Tome!“, halasně volám do mikrofinu Na druhé straně se mi ozve anglický hlas. Ve vteřině mi dojde, že to nemůže být Tomáš a že je to asi nálezce mobilu v Rumunsku. Jako sen. Mobil za pár dní došel DHLkem Tomášovi domů. Konec dobrý všechno dobré. Nádherný sen, který byl realitou.

Žádné komentáře:

Okomentovat