Vzpomínka na mystika služby Bohu - Bohuslav Smutný .............(* 23.8.1924 + 15.3.2022)

Je pro mě velkou ctí, že mohu vděčně vzpomenout na milého Slávka Smutného. Vtěsnat celých 97 let plodného života do několika řádků však není možné. A tak to bude jen několik krátkých, spíše osobních vzpomínek doplněných podle jeho vlastního životopisu.

Bratr Slávek Smutný byl praktik, dodal bych křesťanský praktik. To je asi to první, co se mi vynoří z mé paměti. Nebyl velký filosof. Na svět a život se díval jasnýma a přesnýma očima technika. 

Svou víru, lásku projevoval konkrétními činy a rozhodnutími. Když bylo cokoliv potřeba sehnat, sehnal to zpravidla Slávek, ať se jednalo o toaletní papíry za socializmu nebo speciální elektronické součástky do rádia. Měl řadu obchodních styků doma i na západě a dokázal takřka nemožné. Když něco nesehnal on, tak už nikdo. Dokázal snad všechno spravit, vyměnit, vylepšit. Pomáhal lidem blízkým i vzdáleným opravovat instalace, přišroubovat garnýže a třeba sehnat a opravit dvířka ke kamnům. (Ta dvířka předtím vyjmul z vyhozených kamen v kontejneru na ulici. Bylo to v neděli. On v obleku, vyjmul z kožené brašny kladívko, vlezl do kontejneru a dvěma čistými poklepy sejmul. Teenageři, kteří ho pozorovali, to okomentovali slovy: „Čistá práce.“) 

Nebál se i velkých činů. Díky jeho iniciativě máme dnes v předním domě výtah. Dal dohromady projekt, materiál, brigádníky. Byl na stavbě zástupcem investora, stavbyvedoucím, stavebním dozorem i zedníkem v jedné osobě. Jindy se nebál spolu s dalšími spolupracovníky sestavit z jednotlivých integrovaných obvodů, odporů a kondenzátorů digitální varhany v našem sboru. Nástroj v našem sboru dlouho sloužil.

To vše a mnohem víc bylo motivováno především touhou sloužit svými obdarováními Pánu Bohu. Byl aktivním členem sboru Církve bratrské v Brně na Kounicově ulici. 

Čtyřicet let prožil ve funkci staršího našeho sboru! To znamená, že čtyřicet let požíval důvěry od členů sboru, kteří ho opakovaně volili. Jako presbyter sboru měl na starost věci hospodářské a provozní. Starší sboru v Církvi bratrské často káží, on však moc nekázal, a pokud ano, jeho slova byla vždy jasná, stručná, praktická a konkrétní. Slávek byl v křesťanském životě jakýsi mystik praktičnosti. Službu bližním vždy doplňoval modlitbou a službou zvěstování evangelia o potřebě pokání a poznání Pána Ježíše Krista. To dělal zcela důsledně a vždy. Například když vytahoval zločince ze světlíkové šachty, kam spadl při útěku, neváhal mu během poskytování první pomoci před příjezdem záchranářů připomenout možnost pokání a nového života skrze Pána Ježíše Krista.

V jeho celém životě byla zřetelná touha po zvěstování evangelia. A v této věci podnikal i velké činy. A ty byly opět praktické. Stál u zrodu myšlenky založení křesťanského knihkupectví Naděje v přední části sborového domu. Za tuto věc se modlil i v době vlády soudruhů. A modlitby byly vyslyšeny. Knihkupectví Naděje bylo jedno z prvních v postsocialistické době. A osobně tam prodával. A opět nezapomínal říci kupujícím knih něco osobního z evangelia o Boží lásce.

Za dob socialismu, kdy tu vládla jedna povinná ideologie, stál u zrodu české sekce rádia TWR. Tedy křesťanského rozhlasového vysílání, tehdy zakázaného a rušeného. Spolupracoval, jak jinak než prakticky.

Doma u Smutných se nahrávaly některé pořady, konaly se konspirační porady. A v devadesátých létech měl radost z toho, že česká redakce TWR může svobodně působit a i zde.

Po výčtu množství činností a aktivit nás napadne otázka, kde je v té záplavě služby a konkrétní práce jeho rodina.  A ta tu je s námi. Milující manželka Vlasta, děti Dan a Maka, vnoučata. Jsou všichni skvělí. Vedle mnohostranně aktivního manžela a tatínka nestrádali. Vzhledem k tomu, že naše rodina Kučerů byla propojena s rodinou Smutných celkem čile, vím, že byl Slávek spolehlivým a pozorným manželem, laskavým i přísným otcem. Nemohlo to být vždy jednoduché. A tak vděčnost za jeho život patří i jeho rodině, zvláště manželce Vlastě, která vytvářela krásné a trpělivé zázemí. Manželka a děti se o Slávka pečlivě a příkladně staraly do poslední chvíle.

Když jsme u osobních věcí, dovolím si jednu věc, která byla na Slávkovi příznačná a příkladná. Měl rád přesnost, dochvilnost a pořádek. A v socialistických organizacích, ale i v církvi vládl často nepořádek a „bratrské fušerství“, jak sám říkával. Ne nadarmo se Slávek rozohnil spravedlivým hněvem. Jako dítě jsem se ho někdy i trochu bál. A párkrát jsem to od něj i schytal. Pravda, rozdělávat ohýnek na střeše modlitebny byl opravdu hloupý nápad… Slávek se však vždy snažil, aby chvíle spravedlivého hněvu nezastínila dobré a pěkné vztahy. Když bylo potřeba, uměl se konkrétně omluvit, třeba i za lehce přehnaný hněv. A to i mladším lidem i svým dětem. Znal dobře biblický verš: Hněváte-li se, nehřešte, nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce. Slávek se vždy snažil žít podle Bible, znal mnoho veršů zpaměti, četl Bibli, komentáře, dokonce mnohé překládal. A verš o hněvu je příkladem konkrétní poslušnosti Pána Boha.

Vlastně jsem ještě přímo neřekl, co je zjevné, že Slávek Smutný byl tělem i duší křesťan. Jak napsal do kolonky důležité okolnosti ve vojenském dotazníku: „V roce 1941 jsem čtením Bible a skrze kázání Slova Božího poznal, že jsem ztracený hříšník jdoucí do věčného zahynutí a z milosti Boží jsem směl uvěřit, že Ježíš Kristus zemřel, aby mne krví svou vykoupil. Od té doby jsem přijal Písmo svaté za pravidlo svého života. Snažím se milovati Pána Boha svého z celého srdce svého, ze vší duše své i ze vší mysli své a bližního svého jako sebe samého. Toto je nejdůležitější okolnost mého života.“ Patřil do tzv. Stuartovy generace brněnského sboru, tedy do generace lidí, kteří se pro následování Krista rozhodli na evangelizačních bohoslužbách, kde kázal skotský kazatel James Stuart.

Na závěr bych rád zmínil pár životopisných dat. Slávek Smutný se narodil 23. srpna 1924 v Tišnově. Jako dopívající mladík prožil druhou světovou válku se všemi radostmi i strastmi. Zažil totální nasazení, útěky na venkov, přechod fronty i ruské rabování jejich domu. Během války vystudoval vyšší průmyslovou školu technickou. Svůj profesní život zasvětil krásnému oboru technická zařízení budov. Pracoval jako projektant, později se věnoval katalogizaci různých zařízení. 

A díky tomu měl mnohé kontakty. V mládeži Jednoty českobratrské, kam chodíval, si všiml mladého drobného děvčete s krásnýma očima. Chodili spolu osm let, vyčkal, až dostuduje lékařskou fakultu. A prožili spolu bez dvou dní 66 let manželského života. Společně vychovali dvě děti, Dana a Marcelu. Dočkali se i sympatických vnuků. I jako penzista byl stále aktivní, jak v pomoci, tak v psaní dopisů a překládání. S přibývajícími léty tělo přestávalo poslouchat a chřadlo. Zemřel 15. března, v den devadesátých narozenin své manželky.

Hodilo by se ještě mnoho povědět. O tom, že do svých devadesáti let jezdil na kole, o jeho hezkém vztahu k přírodě, o tom, že uměl dobře jazyky, a to i svůj mateřský, miloval Kralickou bibli, měl charizma vítání u dveří ve sboru. Chodíval na modlitební chvíle a často, opět konkrétně a prakticky, se modlíval při bohoslužbách nahlas.

A tak končím jeho vlastní modlitbou, kterou končí svůj životopis:
„Díky, Pane, za život, za spasení, manželku, děti a vnuky, za obdarování i za to, pokud jsem mohl něčím být prospěšný. A díky za sbor, všechny bratry a sestry, přátele a jejich modlitby!“