Úlovky uplynulého roku aneb ohlédnutí za rokem 2021

Byl to rok bohatý na kvalitní úlovky hezkých i vážných událostí. Však posuďte sami. 

Ryby na břehu Seneckých jazer. Nesmírně sympatické dílo v Betanii Senec. 

Rok na Slovensku

Loňský rok jsem prožil celý na Slovensku. Slůvko „ano“ mizí z mé mluvy a do mé češtiny vniklo slovenské „hej“.  Google a Microsoft poněkud šílí a nechápou, co je to za Slováka, který se vyjadřuje česky. Začíná vznikat síť nových vztahů v nové zemi. Ano, zčásti jsem začal nový život.

Byl jsem přítel Československa. Po roce vím, že severní segment karpatského oblouku obývá svébytný slovenský národ. Staletí nás dělila uherská hranice. Podhorské slovenské etnikum se pomaleji vynořovalo z historie lidstva. Slováci jsou srdcaři, nadšenci. V každé větě cítíte emoci. Jsou to  velcí pohodáři a jak je zle aj b(pi)itkári. Národ zdobný, zpěvný, užívající si krás své přírody a oceňující chuti dobrého jídla. Vztahy se zeměmi českými však byly vždycky čilé a časté. Kéž jsem toho dobrým dokladem.

Rok s covidem

Rok jsem začal s covidem. Týden jsem ležel v horečce a další týden jsem se vzpamatovával. Covid se mě však dotknul mnohem více. Jeden večer mi pípla zpráva: „Timoteus je nemocný." Na dálku jsem sledoval Jeho boj. Přicházely zprávy. Poslední byla: „Tima umřel.“ Nechápal jsem. Chodil jsem jako ve snách.  Timoteus mi byl velmi blízký. (Více o něm zde.) Na zhlédnutí videa z jeho pohřbu jsem sbíral síly celý měsíc. Kdybych měl říci, které video z bohoslužeb mě oslovilo v loňském roce nejvíc, pak to z Timoteova pohřbu.

Mohu konstatovat, že covid nám všem trvale znepříjemňoval život. Na Slovensku byla opatření mnohem přísnější, a to jak pro církve, tak pro jednotlivce. Byli jsme polozavřeni. Když jsem na konci dubna vyjel po několika měsících karantény na Moravu, prožíval jsem cosi jako euforii. 

První jaro a Velikonoce v Bratislavě

Jaro tu začíná hned kousek od modlitebny, v Ondrejském cintorině začínají kvést sněženky. Pod Děvínskou Kobylou jsem objevil naleziště medvědího česneku. 

Za jarních vod mi bylo umožněno proplout zaplaveným dunajským lužním lesem.
Na stromech rostly sírovce. Krása. Nestihl jsem rozkvetlé stepi nad Dunajem. 

Velikonoce jsem podruhé zažil v covidové izolaci. Kostely byly zavřené, bohoslužby předem nahrané. A tak jsem vyrazil na bratislavskou kalvárii a byl potěšen kolik zbožných jednotlivců a rodin jsem tu potkal. Nerušeně se na veřejnosti modlili a četli nahlas pašije. Velký pátek i Vzkříšení jsem prožíval u obrazovky doma. Přesto pro mě byly tyto svátky pěkné a budu na ně rád vzpomínat. 

Velký pátek

Čas volnosti a skautíků

Po Velikonocích se už omezení lehce rozřeďovala a začal čas volnosti. Mohli jsme začít s bohoslužbami, s živým dorastom. Vyjel jsem rád do Brna, abych se opět viděl s bráchou a sestrou. Bylo to milé shledání u dobrého jídla.

Jinak za největší předletní zahraniční počin považuji skautskou misi. V rámci Dorostové unie jsme založili boční skautský kmen. I když jsem patřil do instruktorského týmu, poněkud jsem váhal slibovat skautský slib.  Zřejmě jsem tím i štval celý tým. Nakonec, právě na výše uvedené večeři, mě brácha a sestra postavili před hotovou věc: „Tím přece naplníš tatínkovy touhy..." A tak jsem sliboval v Mladkově na kurzu, jehož jsem byl instruktorem. :-) Tatínkův skautský klobouk  jsem měl na hlavě.

Prázdniny

Ty začaly krásnou tatínkovskou akcí ve Vysokých Tatrách. Dobyli jsme Rysy, užili si společenství i s malými dětmi, prohloubili vztahy. Objel jsem trochu Slovensko, zvláště vesničku Dovalovo na Liptove, kde o prázdninách bydlí téměř celá Cukrová.

V srpnu začala velká dovolenková jízda:
Prázdninové Rumunsko. Předposlední den jsem viděl více medvědů než za celý život. Kde? V divočině? Ne, přece v civilizaci, kolem hotelů. (Více zde.)

Pohoří Cehlau

Ukrajina: Prakticky jediný tak trochu osobně svobodný čas. Návštěvy starých známých. Zkoumání funkcionalismu v Užgorodě. Nádhera.

Milovaná krajina nad Volchovskými lazy

Rádcovká škola: Tradiční akce mého života. Kurz pro vedoucí dorostu, který se mění v košatý malý „UNITED", jak říkávám. Opět super, s krásnými lidmi, s krásnými ranními procházkami ikonickou krasovou krajinou.

Před výpravou do přírody se skupinou starších vůdců

Plný a pestrý podzim

Potom náraz pracovních povinností, ale uprostřed nich mnoho oddychového. Podzimní cesta se Zdeňkem Vojtíškem do Vídně byla nezapomenutelná. Zdeňkův syn nám připravil seznam významných staveb. Nádhera. Vše na kole.

Sídliště Wohnpark Alterlaa (1973-1985)

Po celou dobu na Slovensku jsem pozorně sledoval českou politickou situaci a ony zlé osobnosti na Hradě i v čele vlády. Proto jsem vyrazil na volby do Čech. Nezapomenu na neuvěřitelné odpoledne, kdy jsme sledovali výsledky voleb a každou hodinu více slavili. Vše zakončeno rodinným šampaňským. Slavit přijeli i moje sestra se švagrem. Odjel jsem posledním vlakem. 

Synovec na terase v nadějném očekávání | Je co slavit  |  Večer na nádraží

Na podzim jsem stačil zvládnout kultovní akci „Pozdní sběr“. Prošli jsme za čtyři prosluněné a chladné dny okolí Vlárského průsmyku. Stromy se barvily. Krásné společenství. Uctění památky 
ing. Indruha, barda místních hajných (horárov). (Víze zde)

Podzim byl také přelomově význačný vydechnutím od dorostové práce v Čechách. Skončil jsem s předsedovstvím odboru dorostu v Čechách a vzal si sabatikl. Úleva - víc času a méně úkolů v hlavě. Jeden z největších zlomů loňského roku. 

A Vánoce

Vánoce jsem prožil v duchu prologu k Janovu evangeliu. Snad nikdy jsem se do něj tak hluboko nenořil. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Vánoční svátky byly tradičně mezi rodinou
v Brně a Bratislavou. 

Z vánoční vycházky s mou sestrou

Nový rok jsme uvítali v klubu osamělých srdcí. Byli jsme tam fakt všichni z různých důvodů „singláči“. Bylo to pěkné nebýt poslední minuty sám.

A co sbor?

Možná, pokud někdo dočetl až sem, se ptá, jak se mi žije v Bratislavě jako kazateli. Vždy odpovídám: „Lidé jsou tu zlatí, sbor je složitý.“ Lidé jsou ochotní, mílí pohostinní, fandí mi a projevují mnoha způsoby lásku. Ve sboru se učím pracovat v týmu. Zvykám si, že se o všem dlouho mluví, myšlenky procházejí mnoha síty. Pokračujeme s dorastom a začali jsme mládež.

Z podzimní výpravy "dorastu"

Všichni jsme zvědaví, co se sborem udělá covid. Polovinu roku jsme byli zavřeni, jen ve virtuálnu. Půl druhé poloviny byly dovolené. Lavice jsou poloprázdné. Lidé se ptají, co bude dál. Nezbývá, než spolu s Luďkem Rejchrtem odpovědět: „To nevím, to ví jen Pán Bůh,“ A to, že jsme v Jeho ruce, je super.

Moje rovy

Na závěr si dovolím vzpomenout některé blízké, kteří odešli v roce 2021 z tohoto světa:

Posledního strýce svého života Mirka Sejkoru, maminčina bratra. |  Naďu Šebestovou, přelaskavou idealistku z Frýdku, kterou jsem křtil i pohřbil.  | Evu Kakáčovou  - kuchařskou legendu mého života a maminku švagra. |  Larryho Crabba - amerického psychiatra a křesťanského myslitele, který mě celoživotně ovlivnil | ¨Františka Liznu, kněze, který mě naučil mít rád svátek Krista Krále. | Jana Sokola  - velkého a krásného i skromného člověka i bratra v Kristu. | Lucii Mandlovou - skvělou maminku dnes už dospělých dorostenců. |  Zdenka Brokla - muže, od kterého jsem se učil vnímat napětí v Bibli i křesťanském životě.  

A taky loni  na podzim se rozpustil Spirituál kvintet, legenda mého jinošství. Spirituál sice už není, ale jeho písně žijí svými životy.

Kéž i moje píseň vděčnosti za uplynulý rok se líbí Pánu Bohu.

Soli Deo Gloria - Samému Bohu budiž chvála.