úterý 7. ledna 2020

Zababův rok 2019 (ohlédnutí)


Bratislava....

Rok 2019 pro mě začal přesně 67 minut po jeho oficiálním začátku. V 01:07 jsem odeslal email do bratislavského sboru CB, ve kterém jsem připustil možnost býti kazatelem ve tamní komunitě. 


Tomuto rozhodnutí předcházelo téměř čtyřroční vzájemné hledání a tápání ve tmě. Tedy nešlo o unáhlenost. Následovaly celoroční rozhovory, završené podzimní volbou, která potvrdila, že od 1. 9. 2020 nastupuji jako kazatel do CB Bratislava na Cukrovou 4.  (tzv. "cé-čtvorka") Tato událost byla natolik zásadní, že nezbývá, než ji předsadit před všechny ostatní prožitky roku 2019. 


Za svatým Františkem z Assizi

Další Top události pro mě cesta do Itálie za svatým Františkem z Assizi. Mnohokrát jsem o této pouti snil nad mapou! Výpravu jsem dostal k narozeninám od sboru. Vydal jsem se na ni s mladším bratrem v Kristu, Štěpánem. 


Díky jeho osobě jsem mohl úplně spočinout neboť on zajistil komunikaci v hotelích, na nádražích i v restauracích, prostě všude. To vše díky jeho zcestovalosti, jazykové výbavě, vrozené vyřídilce a s googlem v ruce. Bylo to pět dní naprosto spanilých i duchovně naplněných. Návštěva hory La Verna s malou kamennou kapličkou.....  

Vrchol hory La Verna, kde František pocítil stigmata

....večer chval s bratry Františkány u sv. Damiána..... 

Styděl jsem se fotit, a tak nesmělá fotka. 

....a spočinutí u prvních (druhých) jesliček na světě bylo prostě nádherné. 

V prohlubni, pod deskou, první (druhé) jesličky

K tomu dávka vzájemné tolerance a velkorysosti mezi oběma poutníky, prostě super.

Hory

I letos jsem byl na horách, což mi velmi prospívá.  Jednak v rumunském pohoří Rodná (*zde*) – poprvé jsem ji viděl bez mlh. Bylo nás pět. A bylo to krásné, nejvíce v závěru. 

Pastevní pohoří Suhard, na jejímž začátku hora Ousoru (1637).

Na podzimním pozdním sběru jsme navštívili slovenskou Polanu – což jsem plánoval snad už patnáct let (*zde*). Bylo nás dosti, bylo to odpočinkové a velmi požehnané putování. Mimo jiné i tím, že člověk poznává, že není zas tak nezbytný. 

Kotel kráteru Polany. Krása!

Za více vět stojí akce nového formátu – „Teologové na horách“. Vyrazilo nás šestero kazatelů a teologů na čtyři dny do Nízkých Tater. Přes den jsme táhli horami, po večerech debatovali o herezích a povolili uzdy svých chtíčů u dýmek. Počasí nám přálo, zažili jsme slunečno i déšť. Požehnaný čas! (*zde*)

Zleva: David Kašper, Petr Kučera, Pavel Homolka, David Novák, Ondra Svoboda, Petr Kadlec. 


Sbor CBFM

Ve sboru jsem postupně a opatrně (a nerad) zveřejňoval svůj záměr přesunout se do jiného společenství. Členové sboru to přijali celkem poklidně, byť trochu překvapeně. Život sboru běžel dál.
Cestu k nám nacházejí lidé, jejichž duše jsou všelijak rozhárané, což vyžaduje trpělivost a porozumění. Někdy se jsem se cítil dosti vyšťavený.
Nějak jsme se snažili o obnovu mládeže, ale je to velmi obtížné. Vznikla malá skupinka nazývaná Uniqe, společně s Apoštolskou církví. A byla to hezká setkání, ale mládež to ještě není. 


Jinak jsme valili klasické akce, z nichž podtrhávám tradiční dětský den a Legoprojekt. Rovněž skvělé prorodinné semináře. A také záchranný finanční projekt, který svědčil o obětavosti našeho společenství.
Ve Frýdku-Místku jsem již 12 let a to je dlouhá doba. Už cítím opotřebovanost a okoukanost. Čas mého letitého setrvání okomentoval starší ukrajinský bratr Ivan Nemeš slovy: „Chvatit“ – „Stačí“. Ale vím, že mi bude velmi teskno.

Akce, kterou mám upřímně rád - Cesta kříže

A na ni čtu z Bible

Ukrajina

Slova bratra Nemeše prozrazuji, že byl několikrát na Ukrajině. Například na krátké a velmi efektivní služební cestě. Během ní zbyl čas na hezkou návštěvu u babičky Čuntulky. Bylo u ní krásně a milo. 


Dala mi vše, co měla – salátovou polévku.


Prosvětlila mé dny a já Její. Na jaře jsme se vypravili manžely Jakubcovými na tradiční diakonickou cestu. 

Manželé Jakubcovi a mezi nimi bratr Oros. Zemřel 

Byla náročná, protože hodně a hodně pršelo, cesty byly loužovité – jáma vedle jámy. Reportáž *zde*.

Auto

Někde na této východní cestě začalo slavné auto Volkswagen golf  vykazovat známky konce. Někdy v srpnu zastavilo během cesty přímo na čtyřproudové cestě ve Frýdku. Ve mně se cosi zlomilo a do auta jsem již nesedl. Na podzim bylo se všemi poctami pohřbeno a skončilo na tradičním místě mých aut – vrakoviště Milata. Měl jsem ho rád, dorostenci ho měly taky rádi!

Výzdoba na poslední cestu. 


Na konci svých cest!

Dorosty

I v mé nadsborové práci, v dorostovém odboru, se věci hnuly dopředu. Konala se skvělá Rádcovská škola. 


Ujasnil se systém vzdělávání, ustanovili se regionální pracovníci – sharemeni. Vznikla i nová značka „DUDO“. Tím byl završen dlouhý a trnitý vývojový proces oddělení a následného ještě většího prolnutí Dorostového odboru a Dorostové unie. Kdo tyto řádky čte a ví, co čte, usmívá se pod vousy. 


Ale jsme mnohem dál, než když jsme nově začínali před pěti léty. Napětí, které tehdy důvodně vznikla, jsme se snažili vysvětlit a douhladit na poradní skále v České Třebové. Což bylo moc hezké. 

Rok výroční a vzpomínek

Rok 2019 mě donutil párkrát silně zavzpomínat. Při službě kázáním v Rakovníku jsem navštívil Přílepskou skálu, kde jsem před více než třiceti lety poprvé vážně přemýšlel o službě kazatele. 


Na první adventní neděli jsem byl v Brně a vzpomněl na svůj křest před třiceti lety. 


A 17. listopadu jsem vděčně vzpomenul na konec éry soudruhů. Vzpomínání *zde*


Rovněž několik rozloučení jsem prožil. V únoru jsem se mohl modlit na pohřbu Marty Schreiberové ze Žamberka. V tu chvíli jsem pochoval nejen milou sestru, ale i s definitivou žambereckou stanici CB, kam jsem rád jezdíval. (*Zde*) Nezbyl z ní dnes už nikdo. Bylo mi vícenásobně smutno. 


Rovněž jsem smutnil na pohřbu bratra Škrobáka. Kazatele, který chodil s Bohem. A který se v myšlenkách nad Písmem dokázal ponořit krásných do Božích hlubin aniž by potřeboval historicko-kritickou metodu. Jeho "orální metodě" se dodnes učím. I za to jsem jej měl rád!


Poslední adventní neděli jsme se rozloučili se Wiliamem, kterému bylo sedmdesátdva dní!  Přesto jsem se z jeho života hodně naučil a s života jeho mladých rodičů jakbysmet.


Bylo ještě něco hezkého či těžkého?

Tož bylo! Třeba na závěr roku jsem se dozvěděl, že bratr se tajně oženil. Na Mauriciu! Krása! Už mám zase "ofiko" švagrovou! A taky synovce!

Synovec Miško v povánočních radovánkách. 

Sestra se stala získala cenu ministerstva práce a sociální věci cenu Gracias, za což jsem na ni hrdý.

Ta v prostřed!

A do rodiny přibyli prasynovci. Třeba tuto:


Podzimním vinobraní jsem se podílel na výrobě slámového vína. 


Letěl jsem s balonem, což mi daroval seniorát k "50". Fotky *zde* .

Zde se nás kapitán zeptal, zdali jsme všichni plavci.....

Přes vše hezké na mě padla na podzim jakási šedá deka-depresička. Projevovala se sníženou energií při zvládání úkolů. Byl jsem natolik zoufalý, že jsem si pořídil antidepresivní knihu. Údajně laskavě a citlivě psanou.



No ,byla spíše drsná a nelítostná. Ale dobře mi posloužila. A tak nezbývá než na závěr vzdát Bohu chválu.