Krajinou československých kopanic - Pozdní sběr 2023

Letošní ►pozdní sběr◄ byl krásný především milým přátelským propojení účastníku ze všech možných koutů světa. Zajímavá byla obydlená kulturní krajina, kterou jsme táhli. Překvapivý byl i relativně stále zelený podzim, ale trocha zbarveného listí se taky našla.

Nejdříve se však musíme sejít. Sraz, to je vždy náročná disciplína, zvláště když se sjíždí skupina ze všech konců Československa.
S Danem jsme přijeli z Bratislavy, v Novém Městě se k nám přidal Dušan, na místě už byli Pavel s Katkou, kteří dojeli z Brna, a Martin s Evou, ti přijeli z Prahy. Karolína s Petrem dorazili nepozorovaně v noci, taxíkem z Nového Města, resp. Prahy. Na cestě byla stále Míša, které někdo umístil bombu do jejího busu. Blbá sranda. A na cestě pěšky byl revírník Pavel, který táhl od jihu, po hřebeni k nám. Ještě se k nám měl přidat Viktor z Paskova.

Nočním pochodem jsme dorazili na loučku pod hradem krvelačné Čachtické paní. Tam jsme zvesela popovídali. Bylo už hodně pozdě, tak jsme místo ohně jsme si rozsvítili v mobilu aplikaci krb a popíjeli dobré vínko. Včetně tzv. Batorčinej krve – čachtického vína. Noc byla vlahá. Ráno došla Míša i Pavel. Byli skoro kompletní sestava.

Ráno jsme pomalu vstávali. Udělali jsme normální ohník. Oblédnuli jsme ploché sedlo. Po desáté jsme vystoupali na hrad. Následovala placená prohlídka Čachtického hradu bez průvodce. Ale s krásnými výhledy ze skalních oken a s počtením si o dávné uherské historii hradu. 

Rovněž pivko nebylo na škodu. Potom už táhlou a krásnou vrstevnicovou cestou až na vrch Plešivec, který nás odměnil hezkým výhledem ale bez velkého rozhledu. Krajina byla jakoby rozmazaná. Poodědvali jsme tu. 

Potom už klesání do Hrachoviště. Sestup byl naplánován tzv. chráněným areálem „Čachtické Karpaty“. Čekal jsem zachovalé teplomilné lesy, ale dočkal jsem si vykáceného porostu a to tak divoce, že i cesty byly zataraseny podříznutými stromy. Ještě že jsem dopředu neinzeroval vytouženou krásu rezervace. To by byly vděčné poznámky.

Potom už cesta dědinami Hrachoviště a Kostolné k Staré Turé. 

Byla to příjemná pohodová turistika převážně rovinou a mělkým údolíčkem potoka Kostolník. Za šera jsme došli k přehrádkám Lubník. A za tmy přes kopeček do zasloužené hospody, kousek od modlitebny. Dali jsme před dvacet kilometrů. V útulné občerstvovně jsme si dali zasloužené jídlo a doplnili tekutiny jontovými nápoji s pěnou. 

Obsluha se sice snažila, ale i tak nevyšla návštěva muzea Kristíny a Marie Royových v původně plánovaném čase. Ale skoro půlnoční prohlídka byla působivá, zvláště když nás provázel jeden z autoru expozice, Samuel Jurčo. Pravda usínali jsme.

Ten večer se k nám přidal Viktor. Spánek byl super. Rozptýleni po všech koutech modlitebny. Snídaně byla postupná. Potom bohoslužby s kázáním pana revírníka. Po nich přišlo první loučení – Dvořákovi.

Nakoupili jsme a vyrazili útokem na Javorinu. Cesta ubíhala. Šli jsme po hřebeni začínajícím hned nad modlitebnou. Až ve vyšších partijích vynikají zbytky kopaničářského charakteru krajiny: Osamělé osady s domečky, kolem nich si můžeme představit dávné políčka. Cesta dobře ubývala. 

K překvapení nás všech jsme zvládli dobýt Holubyho chatu do zavírací hodiny v 17:00. Stihli jsme i pivko, polévku, oslavit moje narozeniny – 55 let. Potom na vrchol, který byl přímo nad budovou. Vládla tu podvečerní podzimní nálada. Posečené louky, soumrak. Chlad. Krása. 

Přichází další loučení  - Dušan a Viktor se vracejí domů.  

Na krásném výhledu asi čtyři kilometry pod vrcholem jsme zakotvili. Přichází pohoda. Rumunské lodičky. Vínečko. U ohně jsme poseděli, zazpívali. Tu noc lehce pršelo a začala být překvapivá zima.
I jinovatka se ráno našla. 
Až za světla jsme si užili krásu lokalitky i výhledu. Projeli kolem nás dřevařské auta. Oheň moc nevadil. Bylo to nádherné ráno. Postupné vstávání.

Potom už cesta  - hřebenovka. Kdo si představí nějakou vrcholovou partii, tak je vedle. Asfaltová cesta lesy a rovněž krásnými loukami kolem s četným modrým mateřským znaménkem podzimu – ocúny.
Na rozhledně Obecnice se kocháme výhledem na přece jen rovinatější Moravu – snižující se Kapaty. 

Pavel se dívá na Slovensko

Karolína se dívá na Moravu

Pod námi uherskobrodsko, kraj mládí Jana Amose Komenského. Loučíme s Martinem a Evou. Zbytek pokračuje dál, směr Lopeník. Další rozhledna „U křížku“ po cestě není v provozu neb se rozpadá. Ale svítilo tu odpolední sluníčko, které nás i v chladném dni hřálo. Chvíli jsme zalehli a užívali tepla.
 Potom dál a rychle hledat nocležné místo nad vesnicí Lopeník. Petr a Karolina se stavují na biofarmě pro mléčné výrobky. Téměř v Lopenickém sedle jsme našli plácek před domečkem – letní občerstvovnou.

 Bylo tu ohniště i pramínek. Co si přát víc! Snad už jen likérek BAILEYS. Ten plnohodnotně nahradilo vynikající mléko od krávy jerseyského plemene. Bylo husté, jemné, tučné, něžně omývalo jazyk. Dokonalé. K tomu tvarohy, kefíry, fantastické! Večer jsme zpívali do noci, opití biomlékem.

Ráno dosti zima. Jinovatka již zřejmá. Oheň zahřál. Bylo to hezké ráno na krásném místě. Vyšel jsem si na procházku do sedla. Revírník Pavel zaběhl ještě dál. Potom už závěrečné kroky domů. 

Cestou se nešlo se nezastavit v mléčné farmě. Udělali jsme dobrý kšeftík. Farmářka milá. 

Čekaly na nás nádherné byly rozhledy z hřebene Kopánky. Bylo vidět beskydské vrcholy: Radhošť, Smrk, Lysou horu, ale i Jeseníky. Nádherné. Jsme nadšeni. 

Oběd rovněž přispěl k spokojenosti. Potom už do Brodu. Kávička a koláčik byla závěrečná sladká tečka za našim výletem.

Bylo to krásné putování. Polibek pozdě přicházejícího podzimu. Něžným dotykem nás jeseň pozvala do své náruče. Vítej podzime! Máš letos zpoždění!

Můžeme konstatovat, že akci Pozdní sběr jsme vyplili až do dna. Soli Deo Gloria.

O akcích pozdní sběr

 Poslední téměř desetiletí se v kalendáři různých lidí našla své místo krátká čtyřdenní podzimní akce „Pozdní sběr“. 

Pozdní sběr 2022

Pro neznalé našich výprav – nejsme jedna parta, ale stále proměňující se sestava poutníků. Myšlenka uspořádat takové putování vznikla v roce 2007. Důkazem je rozeslaná pozvánka. Akce se tehdy nekonala z důvodu odchodu mé maminky z pozemského světa. Pozvánka a s ní myšlenka však zůstala. Název ještě nebyl Pozdní sběr, ale Pozdní sklizeň. 

Jaká to byla myšlenka? Na konci prázdnin se nadýchnout a vydechnout. Sbírat krásy pozdního léta a začátku podzimu. Sbírat pozdní plody. A jakoby pokorně poděkovat za léto, za uplynulý čas dovolených, táborů a výprav. Dodnes mám pocit, že k myšlence na tuto akci mě přivedla kniha prof. Jana Hellera Podvečerní děkování.

A ano, přichází podvečer kalendářního roku, je třeba poděkovat Pánu Bohu za hezký čas. A ano, název Pozdní sběr evokuje kvalitní víno, ale věř či nevěř, myšlenka na pití vína přišla jako poslední.

První Pozdní sběr se konal před devíti lety. Prázdniny 2014 byly tehdy pro mou maličkost strašně náročné. Vlastně stále jsem něco vedl a byl jsem „vicicaný jako veverka“. Toužil jsem vydechnout. Akci jsem svolal dosti ledabyle emailem a hlásil, že si jdu odpočinout. A nic nepovedu. Akce byla nádherná a nikdy na ni nezapomenu. Neskutečně pohodová, odpočinková, s krásným společenstvím, dlouhým spánkem poslední noc, plná nadějí, že začnu jinak.

Potom už skoro každý rok porodil další akci. Nikdy nezapomenu na Polský pozdní sběr (2018), kdy jsme se se sunuli rychlostí 10 km za den. Ale bylo to taky super. Polská schoniska s lákavým pivkem, kávou a koláčem. Prostě různé nástrahy na vás v kopcích čekají.  

Dalo by se povídat o každém Pozdním sběru. Snad jen stručný seznam s odkazy na příslušné blogové články: 

Muráň  + Nízké Tatry  (2014) – Viz výše.

Nízké Tatry (2015) - Jen ve třech a znovu na Velký Bok.

Rudohoří (2016) – Pouť návratů na bájná místa.

Sulov – Strážov (2017) – S námi byl i Zdeněk Vojtíšek a ním i religionistické večery.

Beskyd Živecky (2018) – Viz výše.

Polana (2019)  - Postmokrá nádhera, naposledy s námi Olga….

Nekonal se (2020) - přestěhoval jsem se na Slovensko.

Krajinou Vláry (2021) – Poprvé v pozdním termínu – ale krásně barevné.

Kysuce – Javorníky (2021)  - Před akcí jsem onemocněl….ale konala se.

Letos pozvánka – Slovenskými a moravskými kopanicemi (2022)

Stručná zpráva o „Štvordňovke“ 2023 - Retezat 2023

I letošní rok jsme vyrazili na akci „Štvordňovka“, v pořadí druhé akci tohoto typu (první ►2022◄). Už loni padlo rozhodnutí: „Za rok na Retezat“ , tedy na pohoří, které jsme viděli z mé milované planiny Borascu. Plán jsme naplnili skoro přesně za rok, ve dnech 22.-25.6.2023

Při těchto pohledech v loni se rodil plán na rok 2023

Na Retezatu jsem byl vícekrát, tedy pro mě domácí pohoří. Trasu jsem vybral tak, abychom aspoň cestou tam a zpět zažili něco z rumunské opuštěnosti. Ale nakonec samotné jádro pohoří nebylo tak plné turistů, jak jsem se obával. 

1) Čtvrtek: Auta jsme uložili na tradičním místě - u hlídačů přehrady  - a potom už vzhůru, po svých, směr Retezat. Nástup byl očekávaně prudký, ale stál za to. Nádherný les. Divoký. 

Vynořili jsme se z něj na planinách pod horou Varful Zlata. 

Po probdělé noci jsme zde zatábořili. Byli jsme unaveni a tak jsme tu odpočinuli. Zdroj vody jsme našli, kolem louky, planina Borascu na výhledu. Obava z deště. Super místo.

Platforma Borascu

2) Pátek: Ráno vyrážíme dál do nitra hor. Cesta výborná. Typicky skalnaté retezatské hory začaly až kotlem nad jezerem Zaonaga. U jezera prázdná chata. Salvamont tu asi ještě nebyl. 

 

Odtud na hřeben. Kolem nás žebra - táhle hřebeny retezatských hor. Nádhera.

   

Došlapali jsme po jednom z těchto "žeber" až na hranu dalšího kotle jezera Peleaga. Zde skončila snadná cesta. Začal déšť, prudký skalnatý sestup, mlha a hlavně sněhové jazyky. Postup byl celkem náročný a pomalý. Nějaký řetěz by se jim tu dobře uplatnil. Na jednom ze sněhových polí jsem jel na sněhu po zadku pěkných pár metrů.  Ještě že pode mnou nebyla skála.

Po náročném sestupu jsme zvažovali, kde zatábořit, zdali až u jezera, na veřejném tábořišti, anebo na plošince pod Porta Bukura. Po zvážení výhod a nevýhod jsme zvolili jistotu – tábořiště u jezera. A bylo to dobré rozhodnutí. Zejména další den se místo hodilo k odpočinku části poutníků. Pár stanů tu bylo, ale ne snad tak hrozné, jak jsem očekával. 

Byli jsme byli unaveni. Začalo také pršet. Vlastně potom už každý den bylo klasické horské počasí – dopoledne hezky a odpoledne bouře a déšť. Vaříme na plynu a jdem spát. Je nám blaze.

3) Sobota: Vyrážíme bez batohů na vrchol Retezat (2482). (Není to nevyšší bod z pohoří Retezat, tím je hora Peleaga (2509)) Byl jsem na Retezatu hoře vícekrát, ale rozhodně jsem chtěl na vrch Bukura 1-2 , který jsem jsem před léty v mlze minul. Hlavně jsem měl v plánu malovat, což chce pokojný a dlouhý čas. Skončil jsem uchvácen scenérii rovnou pod skaliskem Porta Bukura. Poněkud neplánovaně, ale nad míru spokojen. 

To místo mě hodně zaujalo svou divokou krásnou a jásavým názvem. Bukura=radost. Potom už šup na Bukuru. Na ní začalo bouřit, a tak jsem trochu klesl a maloval výhledy, které byly fantastické. Famozní byla samotná hora Retezat. ↓

A potom panorama přede mnou. Při malování mnoha obzorů si člověk uvědomí, jak je Retezat rozsáhlý a krásný. 

Sestupoval jsem s obavou, že mě chlapci předběhli. 

Ale nakonec jsme se sešli v pozdním odpoledni. K večeři jsem vařil dost nechutné a lepivé jídlo – těstoviny s houbovou omáčkou a sýrem. No snědli jsme to. Měli jsme hlad. Toto jídlo nás provází dodnes. Potom už tradičně pršelo. Ten den jsme se chtěli kousek posunout blíže k autům, ale kvůli dešti to nešlo.

4) Neděle:  Vstáváme brzy a vyrážíme hodně brzy. Nepamatuji si v horách tak ranné vstávání. Je to dobře, protože cesta před námi je náročná. Nejdříve vystupujeme z kotle a jsme hodně zvědaví, kudy vlastně modrá+žlutá značka půjde. Ale pěšina je vedená celkem hezky a ladně. Bez sněhových jazyků, což nás potěšilo.

Za hranou kotle už pozvolna klesáme po nádherném opuštěném hřebeni „Culmea slaveiu“ s tisíci rozkošných tábořišť. Scenérie přímo parkové. Nejdříve skály, potom louky a malebné ledovcové kotle.  

Ovce tu zatím nejsou, ale na cestu do hor se chystaly . Viděli jsme v údolí velká stáda.   

Na konci hřebene tradiční sestup divokým kapratským lesem, který mě nepřestává uchvacovat. Zvláště v dešti a oparu. 

V dolině, na lesní silnici jsme doufali ve „stop“ , ale desetikilometrovou cestu jsme si museli zaslouženě odšlapat. Bylo to celkem v pohodě. Pršelo tradičním stylem: Ve chvíli, kdy si byl člověk jist, že už pršet nebude a sundal si plátěnku, začala průtrž mračen. Klasika. Hory. 

Je odpoledne a před námi daleká cesta za volanty. Nasedáme do aut a fičíme domů. V noci, kolem 02:00 usínám v posteli. Ráno jsem byl u jezera Bukura. Je to možné? 

Je. Na štvordňovce je to možné.

Soli Deo Gloiria! Samému Bohu budiž sláva! Dával nám slunce i déšť, milostivou ochranu a krásné výhledy. Je nás nás, hříšné, laskavý. 

Putovníci: Dušan | Roman |  Tomáš | Magda | Alenka | Petr (Zababa) 

Za milou i naší milou Halinkou Heczkovou (*7.2.1937 + 31.3.2023)

 Na smutečním oznámení milé sestry v Kristu Halinky Heczkové jsme mohli číst biblický verš: „Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit…“  Když jsem ta slova četl, pomyslel jsem si: Ano, to je krásný a výstižný verš o Halince. Svůj život cele vydala doslova do Božích rukou a Pán Bůh ji skutečně nesl. Vystudovala ekonomickou školu, ale nikdy nebyla zaměstnána v jakémkoli podniku. Svůj čas věnovala třem dětem a vytváření pohostinného zázemí pro svého muže, kazatele Stanislava Heczka. 

Příjmy rodiny byly velmi nízké a naopak výdaje velmi vysoké. 

Doma starost o tři děti, ale navíc každodenní časté návštěvy ze sboru i z ulice. A k tomu bohatá porce poutníků nejen z východních zemí. Ročně jich bylo kolem sta. Tedy co týden jeden až dva hosté na nocleh. Pamatuji si, jak někdy nečekaně přijížděli  přes den i v noci. A Halinka vstávala, vařila čaje, noční obědy, ranní večeře. Povlékala a svlékala postele. Vysávala pokojíky. Ne vždy této službě přál místní sbor. A vůbec se nelíbily aktivity rodiny Heczkových komunistickému režimu. O jejich činnost se zajímala i sovětská KGB.

Sestra Heczková však na mě vždy působila klidně, na rtech jemný úsměv. Někdy jsem, pravda, zaznamenal ve tváři únavu a smutek. Musela si uvědomovat i nejistou budoucnost. Často v noci přemýšlela, jak „svázat konec s koncem“, to znamená, jak vyjít s penězi od výplaty k výplatě. Téměř po celou dobu života totiž Heczkovi neměli druhý plat a druhý důchod. Často jsem od ní slýchával větu: „Stašku, ty mi budeš muset platit na penzi…“ A ozvala se odpověď jejího manžela: „Ale Lušenko…“. Jejich pohledy se vždy setkaly, slovy objímali jeden druhého. A Pán Bůh opravdu plnil své zaslíbení: „Já sám až do šedin vás budu nosit…“  Sestra Halinka zemřela snad i s pokojným úsměvem na rtech. Odešla do nebeského domova v péči rodiny, především laskavého syna Konrada. Zemřela i v péči brněnského sboru, který jí byl vděčný za její věrnou a tichou službu a pomáhal jí.

Když se Heczkovi přistěhovali do Brna, bylo mi asi patnáct let. Tehdy jsem poprvé uviděl novou sestru kazatelovou. Působila na mě trochu staromódně. Snad to byla její polská národnost, kterou jsem nějak podvědomě vnímal. Snad její pestrá zdobnost. Milovala ruční práce, háčkovala různé stuhy a ozdoby, kterými dekorovala dárky pro návštěvy. Myslím, že jsme v Brně brzy vycítili její jedinečnost. Znala nás snad všechny jménem. Zajímala se o naše životy a často něco docela věcného poznamenala. Snad se za nás všechny modlila. Chodívali spolu s manželem i na promoce sborových studentů. A sestra vždy nesla kytku, dekorovanou hezkou stuhou. I já jednu z nich dostal.

Heczkovi na mé promoci, dávno

Podobně její zájem vnímala i moje sestra, když na FB poznamenala: „Před dávnými lety, v době pro mě moc těžké, mi byla se svým manželem Stanislavem pomocí a majákem (a to doslova, když jsem kolem jejich bytu v 1. patře chodila pěšky do našeho bytu v 5. patře, v proskleném okýnku nad vstupními dveřmi svítilo malé světlo. Věděla jsem, že kdyby něco, můžu zaťukat).“

Charizmatem sestry Halinky byla pohostinnost. Nikdy jsem od Heczkových neodešel alespoň se šálkem čaje v žaludku. Nikdy nechyběla na sborovém vaření. Na její rýži s divokou pohankou nikdy nezapomenu a na její počest ji uvařím. I když jsem za ní byl v domově pro seniory, vždy měla po ruce bonboniéru a se stejným starostlivým úsměvem, jaký jsem znal celý její život, mi nabídla aspoň něco k zakousnutí.

Při pohledu na její život nelze nevzpomenout na Šalamounova slova: „Ženu statečnou kdo nalezne?“ Sestra Heczková byla neuvěřitelně silná a odolná k ranám světa. Stála nad hrobem svého syna i svého manžela. Nikdy nezahořkla na Boha. Měla ho vždy ráda. Vážila si Kristovy oběti. Onen oddíl o ženě statečné z knihy Přísloví však líčí manželku jako samostatnou jednotku, manažerku rodinného podniku. Zdálo by se, že Halinka byla stínem svého manžela. Ale byla to samostatná žena se svými názory. Hezky to dokumentuje skvostný příběh z knížky Mosty lásky: Byla pozvána k vedení školy na pohovor. Ředitel jí v rozhovoru vyhrožoval, že jejího syna kvůli jeho křesťanským postojům nepustí na gymnázium. Sestra Heczková pevně odpověděla: „Ráda bych, aby studoval, ale dáváme přednost víře v Boha a slušnému vychování.“ A aktivní soudruh byl aspoň na chvíli skutečně rudý. Ano, Halinka byla pevná a vyznavačská osobnost.

Vlastně nevím, jak vychovávala své tři syny. Nevím, jaké metody používala. Ale její syny jsem znal a znám jako skvělé muže. I to je velké požehnání.

Měli jsme a máme sestru Halinku Heczkovou velmi rádi. Velmi obohatila náš život. I proto jsme se dnes přišli s Halinkou rozloučit a poděkovat za její život Dárci života. Sestra Halinka by asi taková slova poslouchala s rozpaky, a tak končím klasickým zvoláním, která by se jí, věřím, líbila:
Samému Bohu budiž sláva!

 

Podzim 2022 s Halinkou a Konrádem