středa 23. června 2021

Jak se žije přistěhovalci v Bratislavě


Mnozí se mě ptáte, jak se žije v Bratislavě. Tedy slyšte: „Je tu hezky!“  Bratislava mě přijala do své náruče. Obavy ze změny jsem měl: velkoměsto, jiný jazyk, národ, krajina. Čekal jsem, že si budu dlouho a těžce zvykat. Stalo se ale cosi zvláštního.  Ve chvíli, kdy jsem projížděl věžní konstrukcí známého mostu SNP, jako bych projel bránou nového života. Starý život skončil a začal nový. Byl to až zázračný okamžik. Dar od Boha.

Most SNP přes Dunaj

Začátky ovšem byly náročné. Kdo se stěhoval, ten ví. 

Byt byl ještě zčásti staveniště. Řemeslníci se tu střídali jeden za druhým. Všude bedny. Škoda, že nemám z této doby nějaké fotky. Člověk neví, kde co má, a neví, kde koupit to, co nemá. (Třeba jen ty pitomé hmoždinky).  

Stolaři namontovali knihovnu

Ale nakonec postupně ze staveniště vyrostlo příjemné a vzdušné bydlení. Jako první se zrodila kancelária, potom spaľňa, potom ďalšie izby. Poslední, co zbývá, je zostaviť skriňu v hosťovskej izbe. Pro jednu osobu je to byt obrovský, s dvěma koupelnami a poschodími. Nikdy jsem takto reprezentativně nebydlel. Jsem místní církvi vděčný za péči.

Kucyňojídelnoobbývák po instalaci svítidel

Metropole Slovenska, Bratislava, je velké a podle mého vnímání moderní a progresivní město.

Uprostřed sídlišť mě překvapují jezera. 

Jeden z mnoha dokladů moderního města

Překvapilo mě právě svou současností. Zdá se mi, že jeho rozvoj začal především po první světové válce. Místní domy jsou často postaveny ve stylu jižního funkcionalismu a najdete tu opravdové skvosty! 

Palác Avion, skvost funkcionalismu

Často mi místní styl architektury něčím připomíná Rumunsko, Ukrajinu anebo rovnou Izrael. 

Jižní expozici dokládají fíky na zahrádkách

Snad je to roletami v oknech, snad teplotou, snad vzrostlými vysokými stromy v ulicích anebo lehce rozbitými chodníky. Kdo ví. Každopádně jsem se v Bratislavě vrátil do svého brněnského dětství.  Po ulicích jezdí tramvaje (električky). Velké město, ulice, jižní expozice.

Jedna z bratislavských ulic,
která mi přišla jako typická 

Bratislava je velebná především Dunajem, který dodává městu důstojnost a význam. Je to opravdu mohutná,  ctihodná řeka, násobně přemostěná řeka. Po Dunaji tiše plují remorkéry a lehce připomínají mi mou dětskou touhu být kapitánem.

Starý most


Starý most v noci, příkladně zrekonstruovaný.  

Bratislava je město korunovační. Marie Terezie zde v roce 1741 přijala uherskou korunu. Slavnostní akt se uskutečnil v gotickém dómu sv. Martina. Klasických starších historických památek tu tolik nenajdete. Ale korunovace císařovny je dokladem historického významu města.

Dóm sv. Martina

Čím si mě Bratislava zcela získala, jsou místní zeleninové trhy. Pro mě fascinující! Východní rynk! (V Česku byl jejich nejjižnějším výběžkem Zelný trh v Brně.) Bratislavské trhoviště jsem našel po čichu. Jel jsem na kole na setkání pastorů a najednou si na jednom místě říkám, že tady je atmosféra i odér jako v Mukačevě na rynku. Ale rozhlédnu se a kousek ode mě vchod na největší Miletickou tržnici.


Tržnička na Žilinskej

Po dlouhé době jsem ochutnal vyzrálá rajčata, okurky, švestky. Je tu oddělení (ulička) kysaného zelí z beček. 

Zelna ulička na Miletičově trnici

Koupíte tu vynikající papriky různých barev a tvarů. Zjistíte, že existuje bílá, červená, oranžová i černá mrkev! Najdete tu domácí kuřata, slípky aj kačice. Šokem pro mě byly pařáty zabalené uvnitř drůbeže.

 Měl jsem je prý vyvařit v polívce, byla by lepší. A jižní klobásy…ach. A taky změť jazyků. Je tu hodně Maďarů. U jednoho stánku mi musela prodavačka odvedle překládat. Ale dosti tržišť. Bratislava je i město vína. Pěstují se tu i speciální slovenské odrůdy– Hron, Dunaj a Děvín. Pivo tu čepují téměř výhradně české. Dokonce i Holbu a Starobrno. 

Do krajiny dětství jsem se vrátil i jinak. Třeba lesy jsou zde jiné než na severu, kde jsem žil dvacet let. Teplomilné doubravy. 

Malé karpaty - jižní dobravy

Habry, duby a nezbytný silný „jarní aspekt“ – dymnivky, plicníky a samozřejmě sněženky a česnek. A také jsou tu jižní stepní louky na Děvínské kobyle, kde mimo jiné začínají Karpaty. 

Pod hradem Děvín

A také krajinou dětství jsou zdejší luhy a nivy a krajina s nimi spojená.


Místní bratří dbají o to, abych zdejší kraj poznal. Jsem zásobován mapami, průvodci. Vyrážíme spolu na výpravy do karpatských kopců. 

S Dušanem Čičelem v karpatech

Bratří přes hory spíše běží, ale i to se učím. Je tu hodně „namakaných“ sportovců středního věku, co se na túře ani neposadí. Už jsem absolvoval i výbornou výpravu na kánoích do místních luhů. Krása.

Se Slovenskem je spojená slovenština. Ptáte se často: „Už mluvíš slovensky?“. Ne, ne! Chvíli jsem si myslel, že to bude hračka, nyní raději mluvím česky. Neznám slova, přízvuk, melodii hlasu. Občas se pokusím promluvit slovensky a lidé mi nerozumí. Tak to řeknu česky a už mi rozumí. Poněkud tragické. Slovenština je krásná řeč. Někdy při jejím poslechu dostávám extatické stavy. Ty jejich zdrobněliny: „Posadkajtě si tu, polažkajtě si tu, klipkajú mi očka.“ 

Polévka? Ne! Polievočka!

Víte, jak se řekne slovensky postel? Čech ho vysloví buď jako „postěľ “ nebo „postěl“, ale správně je posteľ. Prostě se slovenštinou není radno si zahrávat. A tak mluvím, kážu, čtu česky. Ale místní děti zde stále poslouchají české pohádky, hudbu, čtou česky.

Slováci se mi zdají poněkud přímočařejší a emočnější. Jdou k jádru věci a nebojí se do každé informace dát kus svých citů. Češi jsou sušší a racionálnější. Ale já jsem z Moravy, tak jsem v pohodě. Moraváci mají na Slovensku viditelně lepší startovací pozici: „Aj, vy ste z Brna, to sú zlatí chalani.“

Do Bratislavy jsem přijel dělat kazatele. Sice stále nechápu, co zde na Cukrové 4 (adresa sboru) dělám.

Moje instalace na Cukrové. 

 Ale jsem tu, odhodlán posloužit místnímu společenství obdarováními, která mám. Sic nevím, která to jsou, ale jsem tu. 

Veselá chvíle po květné neděli

Sbor na Cukrovej byl a stále je slavný sbor. Už od dětství jsem o něm slýchával a už tehdy přitahoval léta mou pozornost. Je to společenství velmi specifické v rámci Církvi bratskej. Přirovnal bych ho k jezeru, které prosakuje do okolí. Místní lidé jsou totiž velmi aktivní ve společnosti a svými projekty ji pozitivně ovlivňují. Kolem sboru najdete řetězec škol „Narnie“, sociální zařízení a další skvělé sociální a intelektuální a kulturní projekty. Na druhou stranu mi připadá, že samotný církevní sbor je poněkud podceněný a možná nedoceněný. Mým úkolem je mimo jiné „všetko spájat“.

Jinou charakteristikou je detailní příprava a promýšlení všeho. Inu, Pán Bůh mě učí tomu, v čem jsem byl spíše slabý. A tak mě znovu překvapuje, že se tu promýšlí i květinová výzdoba k tématu kázání. Lidé ve sboru jsem velmi přejní a přátelští. V době, kdy jsem onemocněl covidem, se o mě laskavě starali. Bylo to až dojemné.

Samotné bohoslužby jsem zažil cca dva měsíce. Potom jsme přešli do online a nastoupili cestu mírné imitace skutečných bohoslužeb.

Večeře Páně na dálku v šesti povolených osobách

Místní technici udělali spoustu práce, vzniklo režijní pracoviště a přenos je podle mě podařený. 

Nyní jsme opět naživo spolu a pomalu se scházíme. Samotné bohoslužby v podání C4 jsou něco mezi liturgií, koncertem a komunitním sdílením. Sami se podívejte a posuďte. 

Do Bratislavy jsem se přestěhoval v době covidové. Z mého pozorování se Slováci chovali jak na místní, tak i vládní úrovni zodpovědněji. 

Na ulicích se nosily roušky a desinfekční automaty nebyly jen na ozdobu. I různá nařízení tu byla přísnější (na bohoslužbách pouze šest osob!). Uzavření okresů. Do Čech jsem se dostal jen na Vánoce. Vlastně mě ani nenapadlo, že do Frýdku-Místku přijedu až skoro po roce. Přesto všechno zřejmě potvora covidová nějak působila, snad v tajných hospodách, kdo ví. Nemocných tu bylo téměř srovnatelně jako v Čechách.

Očkovací centrum

Postupně se mě dotýká i slovenská politická scéna, která je poblázněná jako v Čechách. Ale místním premiérem je bratr katolík, charizmatický křesťan, jehož kázání o Duchu svatém si najdete na youtube.  Přesto, že na politické scéně je to tu divoké, zbožného premiéra a krásně decentní prezidentku jim můžeme, jako Češi, velmi závidět. 

Premiér Heger

Naše Zuzanka

I slovenská vnitrocírkevní politika je jiná. Cirkev bratská na Slovensku je početně menší, má i kvůli tomu centralističtější vedení a viditelnější snahu o teologické a organizační sjednocení. Ovšem klasická teologická a sborová mnohobarevnost Církve bratrské stále převažuje. Přál bych si oprašovat staré československé cestičky.

S předsedou slovenské větve CB Štefanem Evinem

Zdá se, že jsem vyčerpal témata. Zbytek nechávám na osobní rozhovory. Tak tedy, takto se žije v Bratislavě. Jak jsem řekl na začátku: „Žije se tu velmi hezky!“ Děkuji za optání.

 

pondělí 7. června 2021

Vzpomínka na přítele Timotea Dymčenka (11. 1. 1967 - 14. 4. 2021)

 Dlouho jsem psaní vzpomínky na Tymotea odkládal. Nechtělo se mi smutnit při oživování všeho krásného, co jsme s Tymoteem prožili, a přiznat si, že se zde na zemi neobejmeme. Ale je čas zavzpomínat. Vděčně, velmi vděčně zavzpomínat. Chvála Pánu Bohu za jeho život!

Na koho vzpomínám?

Tymoteus se narodil ve východním Mariopolu, tedy v oblasti Ukrajiny, kde se mluví rusky. Sám o sobě říkal, že je Ukrajinec mluvící rusky. Od mládí znal Kristovo evangelium a spojil s Ním svůj život. Byl učitelem hudby. Hrál na klavír i na housle. Později vystudoval biblickou školu v Oděse a stal se kazatelem a misionářem. Pracoval s mládeží, věnoval se zpěvu. V roce 1997 se odstěhoval se svou rodinou na Zakarpatskou Ukrajinu a zde zakotvil. Nejdříve sloužili ve vesničce Ruské Pole a potom ve velkém městě Mukačevo. Na východní straně tohoto města založil sbor Milost (Blagodať) a postavil moderní modlitebnu evropského střihu. A v projektech pokračoval dál.

Před hrubou stavbou modlitebny. 


Stavba modlitebny v Mukačevě

Před dvěma měsíci mi napsala Tymoteova sestra, že její bratr je ve vážném stavu. Napadl ho ten „blbej“ covid. Začali jsme se modlit. Modlili se snad všichni na celém světě, protože ho znali, odhaduji,  všude. Ale Pán Bůh si Tymotea vzal k sobě. Říká se, že Pán Bůh si bere ty nejlepší. A Tymoteus byl opravdu nejlepší, nebo snad jeden z nejlepších.

Tymoteus byl především přítel a bratr v Kristu. Nebyl můj přítel, byl náš přítel. Přítel každého. Nešlo nebýt jeho přítelem. Byl laskavý, a přitom ne sladký. Od první chvíle se ke mně choval velmi přátelsky a bratrsky, snad bych řekl kristovsky.  

Setkání s vedením baptistické církve v Kyjevě.
Ve fialovém svetru Tymoteus a vprostřed Daniel Fajfr. 

Seznámil mě s ním bratr Heczko: „Tady u hřbitova v Mukačevě bydlí šikovný, mladý kazatel. S ním si budeš dobře rozumět.“ A tak se stalo. Při jedné z cest na Ukrajinu, snad v roce 2007, jsem čekal ve tmě mukačevského nádraží na neznámého muže, který pro mě měl přijet autem. Objevilo se auto, bylo plné lidí, ani do tváře jsme si neviděli. Přeskočila mezi námi jiskra a začal příběh. Několikrát byl Tymoteus u mě doma, v Třebové i ve Frýdku. A mnohokrát, opravdu mnohokrát jsem byl u něj. Trávil jsem u nich studijní volno. Měl jsem u Dymčenků „svůj“ pokoj. Věděl jsem, jak se k nim domů dostat, i když nebudou doma. 

U Dymčenků na zahradě po putování

Rádi jsme spolu pili čaj a kávu. Naučil mě vařit černý čaj. S úsměvem vždy říkal: „Dlja cholastnikov“ – pro neoženěné.

S manželi Dymčenkovými

Tím se dotýkám Tymoteovy rodiny. Bez ní by bylo jen půl Tymotea. Jeho žena Taňa je jemná, obětavá, pracovitá, konzervativní i moderní žena. Přesně v duchu Přísloví 31,16 založila secondhandový byznys. A Pán Bůh jim žehnal v podnikání i v rodině. Společně vychovali pět krásných dětí. Dnes jsou synové a dcery dospělí, i když stále mladí. Dymčenkovi se stali i šťastnými prarodiči. Bavilo mě sledovat jejich lásku k dětem, jejich zásadovost, jejich upřímný až bytostný zájem o osobní víru v Krista u svých potomků. Být u Dymčenků znamenalo posedět u krásného, silného, osvěžujícího pramene.

Tymoteus se svou ženou Taňou

U stolu s naší výpravou do hor.

Za co jsem Tymoteovi vděčný?

Díky Němu jsem poznal jsem, co je to pohostinnost. Dodnes vzpomínám, jak jsem u Tymotea spal na Vánoce. Jejich dům byl plný cca 20 teenagerů, kteří přijeli na lyžovačku. A Dymčenkovi přijali dalších šest hostů z Čech. Tymoteus to bral jako samozřejmost, s úsměvem. Hostiny u Dymčenků byly také východně skvostné. Ukrajinci mají pro pohostinnost výraz „gostiprinimatělnost“. Tuto vlastnost jsem se učil u Tymotea a jeho rodiny.

Byla Pascha - Velikonoce

Malé pohoštění u Dymčenků
(Vašek Dvorský nevěřícně fotí)

Díky Tymoteovi jsem pochopil, co je to být duchovním pastýřem.  Opět – Ukrajinci mají hezký výraz pro pastoraci – „dušepopečitělstvo“ – „péče o duši“. A právě v této disciplíně Tymoteus vynikal. Nebyl psycholog. Těm se spíše bránil. (Paradoxně jeho syn psychologii studoval…) Ale dokázal promluvit s člověkem laskavě, věcně, jasně. Vedl k vyrovnání se s realitou života. Dokázal lidské nitro poposunout, přerámovat realitu v realitu Boží. Byl pastýř. Zajímal se o lidi. Zajímal se i o konkrétní osoby ve frýdeckém a třebovském sboru.

Rozhovor v nemocnici v Luhansku

Tymoteus byl špičkový kazatel.  Prostě uměl kázat a měl od Boha dar. Ne nadarmo učil homiletiku. Dodnes vzpomínám na evangelizační kázání ve Frýdku-Místku. Jeho homilie měly vše, co mají mít. Dokázal držet posluchače v pozornosti a v napětí. Používal příklady. Dokázal vyvolat jemné emoce. Zaměřit naši mysl na osvobozující evangelium. A mysl strhla i duši. Kázání byla prosycena biblickými příběhy.

Tymoteus při evangelizaci ve Frýdku-Místku

Tymoteus byl vizionář. Dodnes vzpomínám na návštěvu v bohoslužeb v malé jednoduché místnosti bývalého obchodu. Tehdy snil o modlitebně. Proto jsme později společně projeli celý východočeský kraj a navštívili nově postavené modlitebny, mluvili s uživateli. Fotografovali jsme. Namlouvám si, že zde Tymoteus našel inspiraci postavit něco jiného než klasickou nepraktickou východní modlitebnu. Modlitebna v Mukačevu je velmi moderní. Ale u toho nezůstalo. Tymoteus měl jasnou vizi, dokázal pro ni nadchnout svůj tým. Měl poslání pro svůj sbor – misie, sociální práce, zaměření na děti a jejich rodiče. A práce se dařila.

Interiér modlitebny

Sociální práce v modlitebně

Tymoteus byl muž činu. Když jsem ho požádal o pomoc při distribuci finanční pomoci do oblastí zasažených válkou s Ruskem, stal se naším více než cenným průvodcem. Seznamoval nás s důvěryhodnými pastory. Dával cenné rady. 

S Davidem Novákem v Doněcku
Nakonec vzal zbytek peněz a se skupinou mládeže zajeli do Luhanska. Postavili nový dům na místě rozbombardovaného. Byl to muž konkrétního činu. 

Před postaveným domem, který byl rozbombardován. 
Skupina brigádníků, Tyma uprostřed. 

Když jsme chtěli s dorostovým odborem navštívit tábory dětí v Zakarpatí, nebyl problém. Dělal nám průvodce, poskytl své auto a čas. 

S delegací Dorostové unie 
Když jsme ho požádali o evangelizaci ve Frýdku, přijel. Plánovali jsme evangelizační turné po Čechách a Moravě.

Pozvánka na evangelizaci ve Frýdku-Místku

Tymoteus byl muž konzervativních biblických zásad. I proto jsem k němu rád jezdil. Znal meze. Ty byly pro naše západní myšlení přísné. Vždy se ptal, kam až liberalizace v Čechách postoupila. Jak byl překvapený, když na sjezdu mládeže viděl kluky s dlouhými vlasy. Ale nějak to skousl. 

Věděl, že si v Česku dáme pivo. Smutně pokrčil rameny. „Eto vaša kultura.“ Opravdu těžce nesl, když jsem ho seznámil s kazatelem, který měl v uchu náušnici.
Jednou jsem byl na putování po horách. Nešťastnou shodou okolností vyplynulo, že jsem druhou část cesty měl absolvovat pouze ve dvojici s vdanou ženou. Z důvodů divného svědomí jsem to odmítl, což bylo pro onu ženu hodně smutné. Byl jsem ze situace rozladěný. Večer jsem celý příběh vyprávěl Tymoteovi. On jen pokýval hlavou a řekl: „Eto nělzja.“ – To nejde.  –  Mé dilema mu nestálo za delší rozebírání.

Tymoteus s biskupem Zakarpatí Ivanehm Kondorem

Tymoteus může i za to, že jsem nyní v Bratislavě. Jeli jsme spolu autem. Vyprávěl jsem mu o svém těžkém rozhodování. Jednoznačně mi řekl, že nechápe, co řeším. Bůh mě do Bratislavy volá! „Má o tobě zjevně lepší mínění než ty sám o sobě“. Těšil se z toho, že budu v Bratislavě. Chtěli misijně působit mezi Ukrajinci na Slovensku a v Rakousku: „U těbja budet naša baza.“

U mé sestry doma, s pěveckým sborem.

Těšil jsem se na pokračování příběhu. Bůh ale má jiné plány. Pohřeb Tymotea byl krásný a slavný. Ano, často zaznělo, že nechápeme a jsme zmateni. Byl cítit velký smutek. Ale pevná víra v Boha a ve vzkříšeného Krista pronikala každý proslov, píseň, snad i každou částici vzduchu. „Hospodin vzal, Hospodin dal, Hospodinovo jméno budiž pochváleno.“ „Nikdo nemá právo Bohu nic vyčítat,“ řekl jeho rodný bratr, kazatel z Mariopolu. To je Východ, to je Ukrajina, to byl náš milý Tymoteus.

Tymoteova rodina bez Tymotea. 

Soli Deo Gloria. Samému Bohu budiž sláva za tak skvělého muže  + ! + ! +