Letos jsem na pozdním sběru nebyl. Těsně před odjezdem jsem onemocněl. Nakonec se přece jen několik nadšenců posbíralo. I zápisky udělali a tak je předkládám.
První z pera Libora Stranského.
(Fotky Libora a Martina jsem tam vkládal po paměti, území trochu znám.....)
Pozdní sběr 2022 / I. část
Stoupáme s Darkem na hřeben Javorníků, kolem nás
záplava podzimních barev, hub a ticho. V hlavě se mi znovu přehrávají
události, které přecházely této chvíli…
Po emailu Zababy, ve kterém oznámil své onemocnění a neúčast na výpravě, jsem vnímal riziko ohrožení celé výpravy. Což potvrdilo i následné odřeknutí účasti dalšími putovníky. Tmelicí síla Zababovy osobnosti se ukázala v den odjezdu – z původních asi 15 adeptů jsme do hor odjížděli dva. Cesta rychlíkem do Čadce proběhla klidně, pouze náhradní autobusová doprava z Návsí do Čadce nám zkrátila na nulu čas přestupu do osobáčku, takže si Darek nestihl koupit lahve s vodou. V osobním vlaku se trochu spoléháme na hlášení o stanicích z reproduktorů (které je ale poměrně tiché) – chyba lávky! Zabrali jsme se do rozhovoru a přejeli jsme cílovou stanici Ochodnica. Vystupujeme tedy až na zastávce Rudina.
Po krátké orientaci v mapách.cz vyrážíme po silnici k severozápadu. Cestou si Darek nakupuje chybějící pití v malé restauraci-obchůdku navzdory zavírací době.
Domorodci jsou zde laskaví. Po pár kilometrech odbočujeme ze silnice na rozbahněnou cyklostezku, která nás má dovést na modrou značku mířící na hřeben. Velmi záhy zjišťujeme, že cesta má jednoznačně charakter „spojovacieho hrebienku“ (ti, co zažili, vědí). Stoupáme do strmých svahů blátivou cestou zasypanou čerstvým listím, pod kterým se skrývají drolící se kameny. A opět klesáme. A znovu stoupáme a klesáme. A tak pořád dokola.
Při výstupu na Plenicu funím, kyselina mléčná znehybňuje svaly a musím každých pár kroků odpočívat. Co jako? To mám „kondičku“ v háji díky přibývajícím letům, anebo je příčinou jakási virózka, jejíž příznaky jsem večer před odjezdem rychle vyhnal z mysli?
První večer jsme se utábořili v Sedle pod Kazíckou Kýčerou, ještě na modré značce. Stmívá se. Stavíme stany, připravujeme ohniště a dřevo, vaříme mamaligu se slaninou a cibulí a také batát. Po jídle sedíme u ohně, povídáme a popíjíme víno (které na Pozdních sběrech nesmí chybět). Vlastně jsem si to představoval původně jinak – má touha byla si na horách udělat takový „sociální detox“. Moc se nebavit, být spíše v ústraní velké skupiny putovníků v jakémsi komunikačním silenciu a nechat se uchvacovat okolní přírodou… A zatím jsem v úzkém obecenství naší dvojice a na svůj standard komunikuji hodně. A je to krásné! Těch témat, která jsme probrali, mj. i otázku přítomnosti Krista při SVP! Mé dilema, zda spát pod širákem nebo ve stanu vyřešil drobný déšť, který se spustil ve chvíli, kdy jsme se rozhodli jít spát. Inu, tedy stan. Noc je klidná, jeleni netroubí, jen déšť tiše ťuká na stanovou plachtu.
Ráno je polojasné, ale brzy se zatahuje. Rozfoukávám oheň a věším kotlík s vodou do plamenů. Krása. Užívám si to. Po chvíli se i Darek přesune ze stanu k ohni a snídáme. Po sbalení věcí a úklidu tábořiště ještě čteme z Bible (je neděle) a vydáváme se na další cestu. Na červenou hřebenovku se napojujeme v Sedle pod Grapou, odkud sestupujeme do osady Mračkov.
Za osadou nabíráme vodu u malého potůčku. Na Mikovčákově rozhl’adni obědváme. Je to krásné místo k odpočinku i k táboření, s pěknými výhledy do okolí.
Zde, na hřebenovce, potkáváme turisty i místní domorodce, zatímco na modré značce bylo pusto. Odpoledne jsme se telefonicky spojili se Zababou, a pak už scházíme do Sedla Semeteš, kde se občerstvujeme v hospůdce U Cipára. Sedíme v odpoledním slunku na zahradě, popíjíme pivko a ani se nám odsud nechce. Dobrá, tak tedy ještě „do druhé nohy“…
S nachylujícím se odpolednem pokračujeme v putování. Míjíme usedlosti roztroušené ve skupinách i osamoceně stojící podél cesty. A také kříže. Některé „vyzdobené“ lidovou tvořivostí.
Se západem slunce rozbíjíme tábořiště na vrcholu Luby u stejnojmenné rozhledny. Jsme zde mimo značku, je tu výborný rozhled a skvělé, kameny obroubené, ohniště. A větrno. Dřeva je tu naštěstí také dost. Nemohu nevzpomenout na nesmrtelný výrok dr. Nevrlého v Karpatských hrách: „…pálíme celé kmeny…“. Ano, pálíme. A díky přebytku kyslíku (zajištěného větrem) z nich ráno zůstane jen trocha práškového popela v ohništi. Excelentní účinnost spalování! 😊
Po večeři (opět mamaliga se slaninou) sedíme u ohně, popíjíme čaj (víno již není) a čteme z Orkovy knihy o Argentinských nocích. Naštěstí doráží i Dušan s pozdním sběrem, tak můžeme sedět o to déle. Pěkné bylo večerní obecenství na Lubech. Noc je jasná a chladná. Spím pod širákem a chci se kochat hvězdami nad hlavou…
Zde předávám slovo ve vyprávění Martinovi Machkovi.
Pozdní sběr 2022 - část II
Připojuji se k putovníkům pondělního slunného rána u rozhledny Luby poblíž vrcholu Luby (v Mapách.cz půvabně nazvaný Luby east peak…).
Jel jsem totiž nočním lehátkovým vlakem do Čadce, motoráčkem do Turzovky a nočním/ranním pochodem přes sedlo Semeteš a zapadlými osadami či spíše samotami až k dřevěné rozpadající se rozhledně Luby. Cestou potkávám slibované sochy Krista v budkách, jedna dokonce lehce připomíná zděnou trafostanici, a tak moje srdce plesá😊…
Po přivítání a společné snídani vyrážíme krásnou prosluněnou cestou až k rozcestí U Melocíka, kde trasa křižuje hlavní silnici na Makov. Přilehlá koliba má otevřeno, a tak rádi zajdeme na pivo, kapustnicu, další pivo, žinčicu a závěrečnou kávičku. Je veselo a příjemně, probíráme životní osudy, je radost se zase takhle potkat. Ale je čas se zvednout, a tak ještě po nezbytném nákupu sýrů míříme na vrchol Čerenka, kde se odpojuje Darek mířící domů.
Pokračujeme hřebenovými partiemi s krásnými rozhledy a zapadlou osadu U Gregušov na Sedlo na Zápačou. Zde se odděluje Dušan a my osiřelí s Liborem stoupáme skoro pralesovitou cestou na vrch Čemerka, který je první „tisícovkou“ putování.
Na další cestě se již slunce stáčí k západu a my pozorujeme vrchy Javorníků zbarvené různými odstíny zapadajícího slunce. Přicházíme na Sedlo pod Hričovcom, kde je moc pěkný krytý přístřešek, ohniště a nedaleko pramen. Moc dlouho neváháme, tady zůstaneme přes noc. Vaříme těstoviny se sušenými rajčaty, slaninkou, bryndzou, olivami a vše zapíjíme, jak jinak, pozdním sběrem. Lahodné zakončení dlouhého dne.
Ranní slunce a trochu i zima nás vytáhne docela brzo ze spacáků a po snídani vyrážíme přes sedlo Butorky na nejvyšší vrchol Velký Javorník (1072 m). Nastává čas krásných a dalekých výhledů na Beskydy, je opět jasno. Dáme si ještě hřebenovku na Stratenec s další dřevěnou rozhlednou a betonovými kříži na připomínku padlých vojáků.
Ze Stratence se vracíme a odbočujeme po žluté směrem k horskému středisku
Kasárne. Bezúspěšně hledáme restauraci ke svlažení hrdla a tak po modré
překračujeme státní hranici a klesáme serpentinami do vesničky Podťaté, kde nám
jede bus do Velkých Karlovic a díky železniční výluce až do Vsetína. Tady nám
hned jede vlak směrem na Prahu a konečně přichází ke slovu vychlazený Budvar. Vzpomínáme
na zážitky z putování, loučíme se v Kolíně a těšíme se na další
setkání, snad v zimě v Mladkově.
