pondělí 26. července 2021

Vztahy nejen na putování, aneb co tématu radí kniha Přísloví

Putování na horách je přímo laboratoř vztahů. To, co se člověk v horách naučí, v údolí jako když najde. Putování v horách je záležitost silně vztahová. Můj tatínek někdy mluvil o puťáku, jako o „líbezném společenství srdcí“. Ano, právě na „dobrou partu“ se na puťácích těšívám. Ale putování po horách je i zkouškou toho, jak spolu vycházet, je to opravdu laboratoř vztahů a osobní test sociálně-emoční inteligence.

Přesně v duchu pozorování autora biblické knihy Přísloví: Jako se železo ostří železem, tak člověk ostří tvář svého bližního.“ (Př. 27:17)

Dovolil bych si upozornit na některé situace, ze kterých mívám nejen v horách i "v údolích" obavu. A na závěr si dovoluji nabídnout pár rad. Odpusťte mou troufalost. Při psaní jsem se z mnoha důvodů styděl.  

Ponorka

To první, o čem se musím začít, je tzv. ponorková nemoc. Kniha Přísloví radí: Čiň svou nohu vzácnou v domě svého bližního, jinak se tě přesytí a bude tě nenávidět.“ (Př. 25:17) Puťák je pravým opakem této rady! Těch pár dní v kopcích spolu lidé žijí natěsno. Sdílejí spolu takříkajíc kuchyň, obývák, koupelnu i ložnici. Znají své povahy, potíže, návyky. 

Pár dní to jde, ale mám odpozorováno, že zhruba za čtyři dny, přichází, jakoby v papučích, „napětíčko“. Lidé vám začnou lézt na nervy. Důvod je prostý: Tlak na mléko působí máslo, tlak na nos působí krev a tlak hněvu působí hádku.“ (Př. 30:33) Ale odejít z putování zpravidla nemůžete. I když, i to jsem zažil.

Je potřeba upustit napětí. Jak se to dělá? Obvykle jdu na chvíli někam sám. Vydechnu, nevidím ostatní, modlím se. Taky ostatní obvykle moc nemluví. Ten den často u ohně čítávám Nevrlého hru na „Zelenou propast času“ – kdo slyší, rozuměj. A pak nezbývá než opatrně našlapovat, mluvit. Super jsou lidi, kteří svou povahou dokáží napětí upustit, třeba jen drobnou veselou poznámkou. Nebo dokážou změnit unavenou náladu nadhozením zajímavého tématu k rozhovoru. Ano, jak pravdivé je slovo: Jako zlatá jablka na stříbrných mísách je slovo promluvené v pravý čas.“ (Př. 25:11) Kéž jsou naše slova i v údolí jablky na stříbrných mísách! Kéž, Pane pomoz!


Zamilovaní a rozchody

Napětí vznikaly mezi manželskými dvojicemi či zamilovanými nebo i mezi těmi, kdo k sobě cestu nacházeli a také mezi těmi, kdo od sebe naopak odcházeli nebo prožívali vztahovou krizi. Je to nepříjemné ani pro dvojici samotnou, ani pro přihlížející. Je také nepříjemné vidět, jak se váš kamarád(ka) zamiluje do vaší životní lásky. Nemůžete utéci. V takových časech sestupuje na zbylé účastníky výpravy pocit odpovědnosti. Je tendence řešit vztahy a to k dobré atmosféře nepřidá: Severní vítr přinese déšť, potajmu mluvící jazyk nahněvané tváře.“ (Př. 25:23) 

A opět člověk očekává dobré slovo! Dodnes vzpomínám na jednu skvostnou větičku, kterou pronesla jedna z účastnic k náhle osamělému chlapci. Dala mu tehdy čokoládu a řekla: „Musíš teď jíst hodně sladkého...“  V té větě bylo vše, nic neřešila, ale byla v ní účast i praktická pomoc. Trapně mlčenlivá atmosféra byla prolomena. (A já dodám, že všichni účastníci milostného trojúhelníku během dalších let získali jiné a skvělé partnery, všem jsem byl na svatbách.)

Když jsme v údolí, můžeme utéci do míst, kde je mi dobře. Máme blízkého, kterému se můžeme vyplakat. V horách je to těžší. 

Moc chytrý účastník

Jindy bývá zkouškou vztahů sebevědomý účastník výpravy, který „vše ví a vše zná“ a přitom „neví, že neví, že neví“. (Tzv. Dunning-Krugerův efekt.) 


Bývá nejdříve úsměvné jej poslouchat, ale časem je to už únavné. Ještě těžší vysvětlovat, že nemusí mít tak docela pravdu nebo že je zcela mimo. Pokud je takový člen komunity obdařen drzostí a asertivitou, je to ještě obtížnější. Ovšem zajímavá je situace, kdy účastníci výpravy zjistí, že onen zchytralec má pravdu. Třeba, že jeho „zaručený“ návod na přípravu kaše je fakt hodně dobrý a výsledek je přímo nebeský. Najednou se dostanete do situace, že jste to vy, co „neveděli, že nevěděli, že nevěděli“. Tedy je dobré se nebrat tak moc vážně. 

Hodnověrné je slovo: Na stříbro je kelímek, na zlato je pec, člověk je zkoušen podle své chvály.“ (Př. 27:21) Inu, v údolí si tedy zachovávejme veselou pokoru a nadhled na sama sebe a zároveň nebuďme udiveni z toho, že někdo je schopnější a má svěžejší mysl. To se prostě stává.

Výkonnost horalů

Jsou rychlonozí poutnici a unavenější poutníci. I zde vzniká mnoho příležitostí se naštvat.  Z toho, že ti vpředu se ženou a nepočkají nebo naopak, že moc zastavujeme a táhneme se. Někdy je vše podporováno tichou latentní závistí, že někdo je zdatnější. (Tu mám furt.) Obecně platí, že výprava by měla pamatovat na posledního, což bývám naštěstí já. Čím jsem starší a tím jsou na putování mladší horalové. Obvykle uctivě čekají a povzbuzují...díky chlapci a děvčata.  
A v údolí, v běžném životě, na mě taky laskavě čekají mladší přátelé, třeba na mé „dlouhé vedení“, dlouhé dodací termíny. Je skvělé mít kolem sebe chápavé a tolerantní přátele. Je dobré, když jsme i my tolerantní a chápaví.  Mám moc rád verš: A tak, bratří (a sestry) moji, když se shromažďujete k společnému stolu, čekejte jeden na druhého. (1. Kor. 11: 33)

Ondra s Pavlou, laskaví čekači

Co pomáhá přežití v horách (a  nakonec i v údolích)?

Na putování (i v údolí) je třeba držet se dobrých životních zásad:

  • Mluvit s lidmi laskavě – „Vlídná odpověď odvrátí zlobu, ale slovo, které zraňuje, budí hněv.“ (Př. 15:1).
  • Nedělat důležité obličeje, nevést otcovsky (mateřsky) poučné řeči.
  • Nelpět skálopevně na svých návycích a zažitých představách.
  • Na výpravě je třeba naučit se odpouštět a naučit se milovat lidi i s chybami. Jiná cesta prostě není. Jak praví Petr: „láska přikryje množství hříchů.“(1.Pt 4:8) Odpuštěním odpustíme ono napětí a přetlak, ale to nejde tak jednoduše.
  • Pojistný ventil

  • Nevztekat se, neurážet se. Nad „kravinkami“ mávejme rukou. 
  • Občas je dobré si někde zařvat či kopnout do kořenů. Ale tak, abych nerušil druhé, bokem. Není to hezký pohled. Je dobré mít na výpravě přítele, kterému se mohu svěřit.
  • Zamiluji-li se, což je skvělé, je třeba dbát na to, aby se početnější společenstvo nezúžilo na dvě osoby.

Uměřenost

Na puťáku i v životě je mnoho těžkých situací otázkou míry.
  • Například, je potřeba mít oči otevřené pro pomoc druhým. A na putování je mnoho prostoru k přemožení své lenosti! Ale s pomocí to taky nepřehánět, protože lidé nechtějí vypadat jako chudáčci. A přílišné pečování je někdy až nepříjemné. (Stačí vzpomenout na tetu Kateřinu.)
  • Jistě je dobré brát situace s humorným nadhledem. Humor hodně pomáhá. Dává lidem nadhled a schopnost nebrat se vážně. Ale někdy je úsměvu až moc, protože: „I při smíchu může bolet srdce, na konci radosti je žal.“ (Př. 14:13)
  • Jindy pomáhá povzbuzování, ale i toho s mírou. Někdy totiž „hecování“ vyzní trapně a dovede rozčílit. Kolikrát jsem trapně dodával psychických sil. Jednou jsem v lijavci prohlásil: „To je super, mohlo by pršet mnohem víc...“ Na bodavé pohledy zmoklých účastníků vzpomínám dodnes. 

Tady končím poučení o uměřenosti. 

Jsou chvíle, kdy je potřeba radikálních řešení. Zvýšit hlas a zavést na omezený čas diktaturu. Stává se to tak často uprostřed bouří, kdy lidé moc nechápou, že jde o život. Ale i diktatura je marná, máte-li kolem sebe lid sebevědomý. A tak se vracím ke slovům dr. Nevrlého: „Svoje zásady si má člověk šetřit jen pro mezní případy, na ostatní postačí jen trocha milosrdenství“.

Vztahy na výpravě, ale i v životě, mají povahu milosti. Za milost se prosí modlitbou. Proto se i před výpravou modlím za sebe i za druhé, abychom to společně zvládli.

Je jasné že výše uvedené rady na přežití v horách se hodí i dole v údolí po celý rok, počínaje nelpěním na svých životních zásadách přes odhadnutí míry-uměřenost a modlitbou konče.

Sám

A pak je tu ještě jedna možnost. Jít do hor sám. Vykašlat se na pokusy přežít ve „vztahové laboratoři“. To je taky super! Mám vyzkoušeno, že zhruba po třech dnech se vyloženě velmi těším na lidi. Dodnes vzpomínám na samotářskou výpravu do Slovenského rudohoří, po čtyřech dnech samoty jsem na blátivé lesní cestě potkal dřevorubce s pilou v ruce. Jen jsme se pozdravili. A já dodnes na toto milé setkání vzpomínám. Tedy vztahy lze řešit také jistým odloučením, na čas, na chvíli. Ale ne moc dlouho, protože: „Kdo se odděluje, hledá vlastní touhy, rozzuří se proti každé obezřetnosti.“ (Př 18:1) 

Tady končím své poučení. Při psaní jsem si uvědomil, kolikrát jsem nezvládal sám sebe i ostatní. 

Pane Ježíši, buď milostiv nám hříšným.


(Původně psáno pro časopis Kompas 2021)

úterý 6. července 2021

Zachovat si při čtení Bible dětskou duši....!

 Křesťan, zejména ten evangelický, čte Bibli. A je to dobře. Při studijním volnu jsem žil týden v rodině svého kamaráda Tima v Mukačevě. Ke snídani si manželka dospívající děti přinášely nejen prázdný žaludek, ale i svou vlastní Bibli a každý si ji četl. Měly je ošoupané a podtrhané. Krása!

Každý čtenář Bible dříve nebo později začne číst Písmo s jakýmsi předporozuměním. To získává, ať chce či nechce, díky své církevní tradici, výchově, knihám, které četl. Jinak čtou Bibli filozofové a jinak ji čteme my (já), technici. A pokud se čtenář Písma stane církevním pracovníkem nebo dokonce  pastorem, tlak na předporozumění je masivnější. 

"Pieces of us" Portland, Oregon

Zásadní vliv začínají mít jiskrní profesoři biblistiky, tlusté knihy komentářů, konferenční řečníci.  

Začal jsem číst Bibli jako dospívající dítě. Dodnes vzpomínám na ty naivně čisté  časy. Z Písma do mého života pronikal neznámý, nový Boží svět. Do té doby jsem znal Bibli převyprávěnou ústy laskavých učitelů nedělní školy nebo od rodičů a prarodičů. Tím jsem si už pradávno vytvořil jakýsi předběžný obraz Boha a života s ním. Při samostatném čtení jsem ale objevil reálný biblický svět. Drsný, nečernobílý, jiný, milosrdný, ale i drsný a rozporuplný: 

  • Slavný David v žalmech téměř až nadával na Boha! A tento svatý král navíc zabíjel ostošest a někdy snad jen tak pro zábavu! 
  • Pán Ježíš vyprávěl podobenství proto, aby je posluchači nepochopili! 
  • Vyvolil si Pán Bůh některé a ostatní zavrhl? 
  • Proč je v Bibli zlo?

Za své otazníky jsem se styděl. „Asi tomu špatně rozumím,“ říkal jsem si. „Nemám takové znalosti jako bratr kazatel, učitelé, kteří vše ví a všemu rozumí.“  I lidé kolem mě se mi zdáli spokojení, jako by takové otazníky vůbec neměli. 

Mají otazníky a nebo nemají.....

Ale byly to zároveň krásné chvíle, kdy mi Písmo mluvilo do mého života a já se jím nechával ovlivňovat. Jednotlivé biblické verše mě jednoduchou zvěstí oslovovaly a já je s dětskou naivitou a radostí přenášel do svého života, i když třeba špatně a izolovaně od kontextu. Propojovaly se s životem. V žalmech jsem nacházíval podobnost se svým životem, což mi pomáhalo v pubertálních zákrutách žalu i radosti. Pán Ježíš mě uchvacoval svou ostrostí a jasem svých rad. Existenční otázky zůstávaly.

Já v této době, možná při biblické soutěži

 
Pak přišly časy studia teologie, kazatelování. Postupně jsem začal chápat, jak mám Písmo chápat. Ztratil jsem původní dětskou naivitu, nořil jsem se s chutí do světa velké i malé teologie. Konečně jsem věděl, jak správně vykládat ten či onen příběh z Bible. Pochopil jsem, jak nahlížet na jednotlivé verše. Seznamoval jsem se s vykladačskými proudy. Vyučoval jsem s velkou sebevědomou drzostí na kurzech exegezi (výklad Bible). Dnes se za to poněkud stydím.

Kultovní pomůcka obrázek z doby počátků DU

 Sám nevím, kdy ta vzpomínka přišla. Ale jednou jsem zatoužil zase číst Písmo jako dítě. Vrátit se do starých časů. Odložit zrcadlo dobového pozadí, historické kritiky, hermeneutických pouček. Zjednodušit svůj výklad Písma. Sám pro sebe jsem si tuto metodu nazval povrchní (orální), ale pečlivé čtení. Vzdělání mě přivedlo k poznání, že upřímná teologie dodnes nemá zodpovězeny otázky, které mě trápily už v dětství. Pastýřská služba dala poznání, že těmito otázkami se trápí snad každý. Dodnes například nikdo uspokojivě nevysvětlil problém zla a vyvolení. Zřejmě si každý vykladač musí aspoň trochu zachovat duši dítěte. Nebudete-li jako děti, nikoliv nevejdete do království nebeského. To ale znamená, že do „nebe“ vejdeme s nedopovězenými otázkami. Nebo lépe s poctivě „nakousnutými“ otázkami.

Jako evangelijní (evangelikální) křesťané jsme často vybízeni ke studiu Písma. Někteří mluví o hlubším pochopení Písma. Kazatelé mohou prohlubovat dojem, že Bibli není jednoduché pochopit a uchopit, protože mnohé výklady jsou i proti původnímu smyslu textu. Od určité doby jsem přestal používat pojem studium Bible. Zprotivili mi ho přátelé, kteří svatá Písma spíše pitvají. Já sám nejraději Bibli čtu. Snažím se o pozornost a soustředěnost, snažím se ji brát slovo za slovem. Větu za větou. Tak jak přede mnou leží. Bojím se různých vykladačských  úkroků, úskoků či piruet.

Snaha o správný výklad tady a teď. 

 Snad několik osobních pouček:

·       Čti to, co zrovna čteš, dočítej věty do konce. Nevybírej si jen to, co se ti líbí či hodí
do tvého myšlenkového světa. Přesto nechávej Boží slovo pronikat do běžného života, do svého dne, který dnes žiješ.

·       Všímej si každého detailu, třeba  obyčejné spojky ve verši.  V tomto smyslu chápu, že každé Písmenko v zákoně najde své naplnění a smysl. Ale i velké příběhy mají své velké detaily!

·       Nehledej  za každou cenu velké myšlenkové konstrukty, stačí jen malé. Nesnaž se zbrkle hledat mezi řádky. Je dobré na sebe nechat slova Písma působit – tedy přemýšlet o nich. 

·       Čti Písmo pozorně. Rychlé čtení je snad  „kojenecký“ nešvar. Člověk si má oddíl přečíst alespoň dvakrát. Nejlépe v jiných překladech.

·       Nebuď překvapen nečekanými informacemi, které ti nezapadají do dosavadního životního konceptu. Naopak nad nimi přemýšlej.

Proč zrovna Roháč? 

Kdysi jsme uskutečnili na Ukrajině sociologický průzkum mezi příjemci humanitární pomoci. Mladá socioložka si všimla hezkého jevu: Příjemci z řad baptistických křesťanů často používali při odpovědích jako ilustrace příběhy z Bible. Nakonec i já vzpomínám na jednu tamní návštěvu. Měl jsem rozvázané tkaničky. Stará žena se sehnula a zavázala mi je. Bylo mi trapně. Ona mi však radostně vysvětlila, že i Abraham, když přišli vzácní hosté, jim ihned umyl nohy. Stále měli po ruce nějaký odkaz na verš či příběh. Bible jim ležela nejen na stolech, ale i v myslích.


Chci nás povzbudit, abychom si nemysleli, že Bible je jen pro vzdělané a poučené. Nebojme se ani toho, že nás Bible nebaví. Některá místa jsou nezáživná. Čtěme Bibli každý den. Nechme biblické příběhy a verše pronikat do našich příběhů. Nechť se stanou zrcadlem pro naše myšlení a rozhodování. Přemýšlejme nad tím, co jsme četli.
 Modleme se. Máme nakonec hezké zaslíbení: Uvažuj o tom, co říkám. Pán ti dá, abys všechno pochopil. (2 Tim 2:7)  

Psáno pro časopis Život víry z roku 9/2020 a zveřejněno ku příležitosti teologického rozhovoru
s milým nadšencem.