Do železničního města Česká Třebová jsem se přistěhoval v roce 1998. Snad každý občan tu měl někoho z rodiny zaměstnaného u „drah“. Vzorek našeho českotřebovského společenství Církve bratrské tento předpoklad jen potvrzoval: dva strojvůdci, dva výpravčí, opraváři lokomotiv, učitelé a studenti dopravní průmyslovky a další zaměstnanci železniční infrastruktury, například krasíkovské měnírny.
A modlitebna 10 metrů od čtyřkolejné trati. Kdo v ní před rokem 2000 prožil noc, pocítil, co je to blízkost železnice. Koleje tehdy ještě nebyly celosvařované (bezstykové) jako dnes. Nejenže tím bylo slyšet na každý vlak dálku, ale jeho vibrace byly i fyzicky cítit v celém domě za zvukové kulisy cinkajících skleniček. I noční spánek jsem měl zpočátku přerušovaný průjezdy četných vlaků. Ale na vše se dá zvyknout, jen pravidelný cisternový vlak 02:25 mě svým duněním budíval dlouho. Zato na minivláček ve 22:15 do Chocně jsem se vyloženě těšil. Uzavíral mi den.
.jpg) |
| Tento vláček mi prorjížděl ve 22:15 pod okny |
Jak jsem napsal, trať před modlitebnou je dodnes čtyřkolejná. Rád jsem sledoval křížení vlaků a ve své mysli soutěžil o jejich nejpočetnější souběh. Křížení dvou souprav bylo na denním pořádku, tři soupravy jsem zažil jen cca jednou dvakrát týdně, ale dlouho jsem čekal na křížení čtyř vlaků zároveň. Dočkal jsem se. A bylo to krásné.
Svůj půvab měly v modlitebně pastýřské rozhovory se železničáři. Posadili jsme se v pracovně, nalili kávu a hovor začal. Vtom se v dálce ozval hlomoz vlaku. Soustředěnost k rozhovoru klesla na polovinu. Když se vlak blížil k modlitebně, vzájemný kontakt byl zcela přerušen. Dotyčný vstal a u okna dychtivě vyhlížel kýženou soupravu. Kterým strojem bude asi vedena? „To byla Krysa!!!“ vykřikl nadšeně, vydechuje vzrušením. Následovalo vyprávění o této lokomotivě řady 350.
Posléze jsme se zase vrátili k původnímu tématu hovoru, ale za chvíli se ozvalo vzdálené hučení. „Počkej, to jede hrbatá! To je náklad!“ vykřikl milý bratr. „Copak to neslyšíš? To přece snadno poznáš podle toho nasávání!“ řekl, kroutě hlavou nad mou bazální neznalostí.
Hovor byl tedy znovu přerušen a milý bratr stál opět u okna. „To je divný, to byla nymburská mašina, asi náhrada. Víš, to poznáš podle toho, že za tím číslem 130 je další číslo, a to…“. Dlouho trvalo, než jsme se zase vrátili zpět k původnímu tématu. Jedna Bohu známá sestra, manželka katechumena, okomentovala přípravu na křest slovy: „Vy tam jen vykecáváte!“ No měla do značné míry pravdu, ale bylo to krásné. Nezapomenutelné.
Tady je asi na místě konstatovat to, co jste doufám pochopili:
Železnice mám dodnes velmi rád. Usínání za zvuku dunění pražců mi nevadilo. A
život v Třebové, mezi muži a ženami černého řemesla, mě bavil a prohloubil
můj vztah k drahám. I má přezdívka dopředu mnohé prozradila: Zababa.
Nádherné bylo cestování vlakem. V těch vrcholných letech spoje na Prahu odjížděly každých dvacet minut. (Ředitel ČD bydlel tehdy v Třebové :-).) Na Ramzové jsem byl za dvě hodiny. V Brně za hodinu. V noci vlakem na Slovensko a v 7:00 na peroně v Košicích. Nádhera žít v železničním srdci.
A některá dobrodružství byla nezapomenutelná. Snad nejvíc vzpomínám na jízdu s Pepou Geldnerem, exkluzivním emeritním třebovským strojvůdcem. Vzal mě přímo na stanoviště (do kabiny) lokomotivy. Nesmělo se to, ale Pepa to v bratrské lásce riskl. Měli jsme jet do Prahy. „To bude »Nex« (nákladní expres)! To bude frčák, za chvíli vystoupíš v Praze. Skoro nikde to nezastavuje!“ připravoval mě na cestu. Těšil jsem se. Ráno v 7:00 jsem nastoupil na tzv. „Severu“ (u Javorky)...
 |
| Budova strojvůdců "Sever", na severní straně nádraží |
....do pověstného Peršingu, lokomotivy řady 163. Záhy jsme vyjeli, ale první červená návěst byla v tzv. Suezu, tedy kousek od modlitebny.
 |
| Vjezd do tzv. "Suezu přímo před modlitebnou |
 |
| "Suez" |
 |
| Výjezd ze "Suezu" |
"Ale po téhle červené to bude už frčák. To opravdu uvidíš! To je »Nex«! Za chvíli jsme v Praze.“ No, měli jsme smůlu, do 15 km vzdáleného Ústí jsme přijeli po řadě červených až za hodinu a do Prahy až odpoledne. Mně to nevadilo. Byl to famózní zážitek. Chvilinku jsem měl možnost držet v ruce i řídící páku stroje. Nikdy nezapomenu na Pepův pohled upřený do dálky. Viděl snad na kilometr dopředu lidi, psa, klíště, něco podezřelého. Často houkal. Mnohokrát jsme v Bibli vyzýváni k bdělosti, bedlivosti. Pepova pozornost a soustředěnost je pro mě dodnes krásnou ilustrací. A taky jsem si zapamatoval, že celý těžký vlak brzdí v plné rychlosti třeba i celý kilometr, a proto si dobře si rozmýšlím, zdali přecházet přes koleje, nebo ne.
Mé osobní cesty vlakem se staly rovněž legendárními. Například
jsem se vracel z malování v bytě svých rodičů v Brně. Provázela mě
smůla. Vyjel jsem někdy kolem 17:00 a těšil se, jak budu za „hoďku“ doma.
Ale
z jednoho nástupiště odjížděla souběžně dvě ECčka a já nastoupil do toho
špatného. Dojel jsem do Břeclavi. Tam jsem to vzal „zkratkou“ přes Přerov. Ale
ten den jely vlaky nějak pomalu. Z Olomouce jsem odjížděl už za tmy. Cestou
jsem usnul jako pařez. Probudil jsem se, koukám z okna. Jsem dodnes zvyklý
odhadovat polohu pohledem z okna. Vidím noční údolí, ale trochu jiné než
Moravské Sázavy za Zábřehem. Za chvíli mám jasno: Přejel jsem a pádím nocí do
Pardubic. Čeká mě noc na nádraží.
Ach, konečně jede pozdní noční rychlík do
Třebové. Byl jsem už hrozně unavený. Snažil jsem se neusnout. Ale usnul jsem.
Opět se probouzím. Koukám z okna: To není klasické údolí Orlice! Úúú! Jedu
zpět do Zábřeha. Zase jsem Třebovou projel!
Někdy za ranního kuropění jsem se zcela
mrtvý doplazil do modlitebny a svalil do postele.
Vzpomínek na cesty, na stanice a zastávky je mnoho. Při vzpomínce na třebovské nádraží se mi vždy před očima zjeví velebný objekt 015 nad seřaďovacím nádraží, kam jsem vodil exkurze.
Na závěr jen dodávám: Název »Kostel na trati« se mi moc líbí!
Odborná spolupráce železničářů: Pepa Geldner, Martin Machek a Vláďa Jasanský.
.jpg)
.jpg)
.jpg)
