Za milou i naší milou Halinkou Heczkovou (*7.2.1937 + 31.3.2023)

 Na smutečním oznámení milé sestry v Kristu Halinky Heczkové jsme mohli číst biblický verš: „Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit…“  Když jsem ta slova četl, pomyslel jsem si: Ano, to je krásný a výstižný verš o Halince. Svůj život cele vydala doslova do Božích rukou a Pán Bůh ji skutečně nesl. Vystudovala ekonomickou školu, ale nikdy nebyla zaměstnána v jakémkoli podniku. Svůj čas věnovala třem dětem a vytváření pohostinného zázemí pro svého muže, kazatele Stanislava Heczka. 

Příjmy rodiny byly velmi nízké a naopak výdaje velmi vysoké. 

Doma starost o tři děti, ale navíc každodenní časté návštěvy ze sboru i z ulice. A k tomu bohatá porce poutníků nejen z východních zemí. Ročně jich bylo kolem sta. Tedy co týden jeden až dva hosté na nocleh. Pamatuji si, jak někdy nečekaně přijížděli  přes den i v noci. A Halinka vstávala, vařila čaje, noční obědy, ranní večeře. Povlékala a svlékala postele. Vysávala pokojíky. Ne vždy této službě přál místní sbor. A vůbec se nelíbily aktivity rodiny Heczkových komunistickému režimu. O jejich činnost se zajímala i sovětská KGB.

Sestra Heczková však na mě vždy působila klidně, na rtech jemný úsměv. Někdy jsem, pravda, zaznamenal ve tváři únavu a smutek. Musela si uvědomovat i nejistou budoucnost. Často v noci přemýšlela, jak „svázat konec s koncem“, to znamená, jak vyjít s penězi od výplaty k výplatě. Téměř po celou dobu života totiž Heczkovi neměli druhý plat a druhý důchod. Často jsem od ní slýchával větu: „Stašku, ty mi budeš muset platit na penzi…“ A ozvala se odpověď jejího manžela: „Ale Lušenko…“. Jejich pohledy se vždy setkaly, slovy objímali jeden druhého. A Pán Bůh opravdu plnil své zaslíbení: „Já sám až do šedin vás budu nosit…“  Sestra Halinka zemřela snad i s pokojným úsměvem na rtech. Odešla do nebeského domova v péči rodiny, především laskavého syna Konrada. Zemřela i v péči brněnského sboru, který jí byl vděčný za její věrnou a tichou službu a pomáhal jí.

Když se Heczkovi přistěhovali do Brna, bylo mi asi patnáct let. Tehdy jsem poprvé uviděl novou sestru kazatelovou. Působila na mě trochu staromódně. Snad to byla její polská národnost, kterou jsem nějak podvědomě vnímal. Snad její pestrá zdobnost. Milovala ruční práce, háčkovala různé stuhy a ozdoby, kterými dekorovala dárky pro návštěvy. Myslím, že jsme v Brně brzy vycítili její jedinečnost. Znala nás snad všechny jménem. Zajímala se o naše životy a často něco docela věcného poznamenala. Snad se za nás všechny modlila. Chodívali spolu s manželem i na promoce sborových studentů. A sestra vždy nesla kytku, dekorovanou hezkou stuhou. I já jednu z nich dostal.

Heczkovi na mé promoci, dávno

Podobně její zájem vnímala i moje sestra, když na FB poznamenala: „Před dávnými lety, v době pro mě moc těžké, mi byla se svým manželem Stanislavem pomocí a majákem (a to doslova, když jsem kolem jejich bytu v 1. patře chodila pěšky do našeho bytu v 5. patře, v proskleném okýnku nad vstupními dveřmi svítilo malé světlo. Věděla jsem, že kdyby něco, můžu zaťukat).“

Charizmatem sestry Halinky byla pohostinnost. Nikdy jsem od Heczkových neodešel alespoň se šálkem čaje v žaludku. Nikdy nechyběla na sborovém vaření. Na její rýži s divokou pohankou nikdy nezapomenu a na její počest ji uvařím. I když jsem za ní byl v domově pro seniory, vždy měla po ruce bonboniéru a se stejným starostlivým úsměvem, jaký jsem znal celý její život, mi nabídla aspoň něco k zakousnutí.

Při pohledu na její život nelze nevzpomenout na Šalamounova slova: „Ženu statečnou kdo nalezne?“ Sestra Heczková byla neuvěřitelně silná a odolná k ranám světa. Stála nad hrobem svého syna i svého manžela. Nikdy nezahořkla na Boha. Měla ho vždy ráda. Vážila si Kristovy oběti. Onen oddíl o ženě statečné z knihy Přísloví však líčí manželku jako samostatnou jednotku, manažerku rodinného podniku. Zdálo by se, že Halinka byla stínem svého manžela. Ale byla to samostatná žena se svými názory. Hezky to dokumentuje skvostný příběh z knížky Mosty lásky: Byla pozvána k vedení školy na pohovor. Ředitel jí v rozhovoru vyhrožoval, že jejího syna kvůli jeho křesťanským postojům nepustí na gymnázium. Sestra Heczková pevně odpověděla: „Ráda bych, aby studoval, ale dáváme přednost víře v Boha a slušnému vychování.“ A aktivní soudruh byl aspoň na chvíli skutečně rudý. Ano, Halinka byla pevná a vyznavačská osobnost.

Vlastně nevím, jak vychovávala své tři syny. Nevím, jaké metody používala. Ale její syny jsem znal a znám jako skvělé muže. I to je velké požehnání.

Měli jsme a máme sestru Halinku Heczkovou velmi rádi. Velmi obohatila náš život. I proto jsme se dnes přišli s Halinkou rozloučit a poděkovat za její život Dárci života. Sestra Halinka by asi taková slova poslouchala s rozpaky, a tak končím klasickým zvoláním, která by se jí, věřím, líbila:
Samému Bohu budiž sláva!

 

Podzim 2022 s Halinkou a Konrádem

Letos umocněný půst

Únor byl a je pro mě vždy začátkem očekávání na daleké Velikonoce. Vícekrát jsem o půstu psal. (Například *zde* a *zde*) Zpravidla někdy v druhé polovině druhého měsíce roku začíná tzv. postní období. Jeho prvním dnem je Popeleční středa. Už léta má tento den pevné místo v mém kalendáři. Letos je jím 22. únor.

Příprava popela na letošní bohoslužby

Do významných dní února však nedávno přibyl 24. den tohoto měsíce. Temné datum loňského roku. Zřejmě navždy si budu pamatovat, jak mi v noci pípla esemeska. Začala válka. Od toho dne lépe rozumím povzdechům svých rodičů a prarodičů na výročí 14. březen (obsazení československa) nebo 21. srpna (okupace „spřátelenými“ vojsky). K datům, u kterých si vždy povzdychnu, přibyl 24. únor. Navždycky.

Ale zpět k půstu. Popeleční středa je pro nás protestanty a evangelijní křesťany stále ještě trochu cizí. A taky možná, že už ne. Její myšlenka není k zahození. Název „popeleční“ odkazuje na kajícné sypání popela na hlavu ve starozákonních dobách. Tím dnem začíná čtyřicetidenní (bez nedělí) příprava na Velikonoce – půst. Končí Nedělí vzkříšení.

Půst a období kajícnosti zřejmě v životě potřebujeme. Náš křesťanský život podléhá onomu "zákonu vlnění", o kterém psal C.S Levis v radách zkušeného ďabla.  Tedy období bohaté dobrého pocitu, duchovní a tělesné síly s obdobím tuposti a chudoby a prázdnoty.  

Ale stále můžeme doufat, že nějak duchovně i osobnostně rosteme. 

Ale celkem s hrůzou si uvědomuji, že to s námi může jít naopak z kopce. Půst je proto pro mě jakési usměrnění na cestě životem. Nasměrování směrem ke Kristovým Velikonocům a zkrocením bujnosti těla. 

Ke Kristu se můžeme nasměrovat například: 

• tím, že si přečteme pašijní příběhy z evangelií
• přečteme nějakou knihu o Velikonocích (Miluji den Kdy zemřel Kristus od Jima Bishofa nebo Kristův kříž od Johna Stotta.) 
• najděme si čas projít křížovou cestu
• Zkusme otevřít rozhovor o Kristu a o jeho Smrti a Vzkříšení s nějakým blízkým i vzdáleným člověkem
• Shlédněme na nějaký velikonoční film 
• Navštivme koncert Pašijí

Ale pojďme k půstu

Smyslem půstu však není dieta, prožití nepříjemného odříkání a tlaku v žaludku. Má to být užitečný půst, který přinese do života zjednodušení či nějakou pravidelnost a učiní nás svobodnějšími. Může jít třeba o takovou drobnost, jako je zřeknutí se kávy nebo alkoholu, nějakého nadbytečného jídla, spaní
s mobilem, hraní her, zavedení postního dne v týdnu nebo opravdového dne odpočinku. Může jít o závazek ve čtení Písma, rozhodnutí přečíst nějakou kvalitní předvelikonoční knihu. Vědomí, že je to jen na určitou omezenou dobu, je příjemné a závazek ulehčující. 

Na konci období však mohou některé dobré postní závazky prosáknout do našeho života a stát se jeho pravidelnou součástí. 

Mám rád přirovnání k lázním: Jsou dobré nejen léčebnými účinky, ale i úpravou životního rytmu a stylu, odpočinkem. Uzdravující návyky se mohou proměnit v návyky posvěcené.

Období půstu je i časem pokání

Půst nás totiž učiní citlivějšími na to, co čím jsme svázaní. Jak píše Elizabeth O’Connor: „Začala jsem vidět, že vydržet bez jídla zdaleka nebylo cílem půstu. Pomohlo mi to, že jsem začala pociťovat hlad. Začala jsem půst od jídla spojovat s jinými oblastmi života, kde jsem dříve jednala na základě náhlých pohnutek… Abych byla spokojená, nemusela jsem si už nutně sednout v autobuse ani být v létě chládku a v zimě v teple… Začala jsem přemýšlet, co to znamená plně podřídit život Bohu.“  Ano, zavést postní čas je dobré. 

Půst je na základě mé zkušenosti jednak boj s vlastní leností, jednak učením se odhadnout míru svých závazků. Kolikrát jsem si dal až příliš velké cíle a potom všechno vzdal. Lépe začít například jen jeden den v týdnu s chlebovým či zeleninovým půstem. Udělat třeba pouze jeden dřep a další den vám to bude trapné a uděláte raději dva, potom tři. Lenost a zaběhanost ztrácí sílu. Izaiáš mluví krásně o půstu jako o „rozvázání okovů svévole“ (Iz 58:6). 

Nadechnutí se ovzduší Boží svobody. Svoboda se však vůbec nelíbí Zlému. Když už vás nemůže stáhnout do těžkých okovů nesvobody, používá taktiku života v běžné šedi: „Nějak je a nějak bylo.“ Proto je dobré poznat, že může být mnohem lépe. 

Letošní půst bude jistě ovlivněn smutným datem 24. února. Původním smyslem půstu bylo vzdát se ídla, oblečení, cenných věcí ve prospěch těch, kteří nic nemají. Snad je to výzva, jak letos chytře a moudře umocnit postní období. Stačí se podívat na pár fotek u bojišť. Tolik lidí potřebuje pomoc. Znovu a znovu se vracím ke slovům svého ukrajinského kamaráda-pastora, že kapka za kapkou dělá moře.

Přichází únor. „Půst je vážný čas,“ zaslechl jsem kdysi v kostele právě o popeleční středě v malém kostelíku pod Beskydami.
Tak přeji vážný a požehnaný půst, ať ho prožijete jakkoliv. 

---

ZABABUV ROK 2022 - OHLÉDNUTÍ

Můj rok jakoby začal 2022 začal 24. února / februára.

Nad ránem, v 5:14, mi pípl mobil. Podíval jsem se na sms zprávu: „Ahoj, sleduju dění na Ukrajině, bolí mě srdce z toho, co se děje. Jsou tví přátelé v pořádku?“  Sešel jsem do pracovny o poschodí níž, zapnul počítač a uviděl onu děsivou mapu Ukrajiny. 

Začala válka. Do poslední chvíle jsem doufal. Marně. Můj život se dva měsíce točil téměř jen kolem této události. Telefony, emaily, uprchlíci, cesty na podkarpatí, noční výpravy na nádraží za běženci, neznámí uprchlíci u mém v bytě. 

Rodina, která u mě prožila první náraz války...

Proukrajinská popeleční středa a následné modlitební pátky. Byla to velká dlouhá a únavná jízda. Čas jsem trávil se sluchátky na uších, z držení mobilu u ucha mě už bolela ruka. Nebylo času, kam nacpat úkoly, rozhovory, emaily. Přemýšlel jsem, jak dlouho tuto zátěž mohu vydržet. Nakonec si všichni nějak zvykli, ukrajinci se začali vracet, činnost se systematizovala. Stal jsem se členem odboru humanitární pomoci při slovenské CB. Doma mi zůstal jeden student „Paša“ z Charkova. 

Válka se mě osobně dotýká do dnešního dne.

Byl jsem kdysi v Doněcku, v Luhansku, mám tam své bratry a sestry. Jednou jsem našel na FB rozbombardovanou modlitebnu v Mariopole a v ní kázat svou poslední „homílii“ mého kamaráda Paši. Bylo mi zoufale zle. 

Pozdní sběr 2022

 Letos jsem na pozdním sběru nebyl. Těsně před odjezdem jsem onemocněl. Nakonec se přece jen několik nadšenců posbíralo. I zápisky udělali a tak je předkládám. 

První z pera Libora Stranského. 

(Fotky Libora a Martina jsem tam vkládal po paměti, území trochu znám.....)

Pozdní sběr 2022 / I. část

Stoupáme s Darkem na hřeben Javorníků, kolem nás záplava podzimních barev, hub a ticho. V hlavě se mi znovu přehrávají události, které přecházely této chvíli…

Po emailu Zababy, ve kterém oznámil své onemocnění a neúčast na výpravě, jsem vnímal riziko ohrožení celé výpravy. Což potvrdilo i následné odřeknutí účasti dalšími putovníky. Tmelicí síla Zababovy osobnosti se ukázala v den odjezdu – z původních asi 15 adeptů jsme do hor odjížděli dva. Cesta rychlíkem do Čadce proběhla klidně, pouze náhradní autobusová doprava z Návsí do Čadce nám zkrátila na nulu čas přestupu do osobáčku, takže si Darek nestihl koupit lahve s vodou. V osobním vlaku se trochu spoléháme na hlášení o stanicích z reproduktorů (které je ale poměrně tiché) – chyba lávky! Zabrali jsme se do rozhovoru a přejeli jsme cílovou stanici Ochodnica. Vystupujeme tedy až na zastávce Rudina.

Po krátké orientaci v mapách.cz vyrážíme po silnici k severozápadu. Cestou si Darek nakupuje chybějící pití v malé restauraci-obchůdku navzdory zavírací době. 

Domorodci jsou zde laskaví. Po pár kilometrech odbočujeme ze silnice na rozbahněnou cyklostezku, která nás má dovést na modrou značku mířící na hřeben. Velmi záhy zjišťujeme, že cesta má jednoznačně charakter „spojovacieho hrebienku“ (ti, co zažili, vědí). Stoupáme do strmých svahů blátivou cestou zasypanou čerstvým listím, pod kterým se skrývají drolící se kameny. A opět klesáme. A znovu stoupáme a klesáme. A tak pořád dokola. 

Při výstupu na Plenicu funím, kyselina mléčná znehybňuje svaly a musím každých pár kroků odpočívat. Co jako? To mám „kondičku“ v háji díky přibývajícím letům, anebo je příčinou jakási virózka, jejíž příznaky jsem večer před odjezdem rychle vyhnal z mysli?  

První večer jsme se utábořili v Sedle pod Kazíckou Kýčerou, ještě na modré značce. Stmívá se. Stavíme stany, připravujeme ohniště a dřevo, vaříme mamaligu se slaninou a cibulí a také batát. Po jídle sedíme u ohně, povídáme a popíjíme víno (které na Pozdních sběrech nesmí chybět). Vlastně jsem si to představoval původně jinak – má touha byla si na horách udělat takový „sociální detox“. Moc se nebavit, být spíše v ústraní velké skupiny putovníků v jakémsi komunikačním silenciu a nechat se uchvacovat okolní přírodou… A zatím jsem v úzkém obecenství naší dvojice a na svůj standard komunikuji hodně. A je to krásné! Těch témat, která jsme probrali, mj. i otázku přítomnosti Krista při SVP! Mé dilema, zda spát pod širákem nebo ve stanu vyřešil drobný déšť, který se spustil ve chvíli, kdy jsme se rozhodli jít spát. Inu, tedy stan. Noc je klidná, jeleni netroubí, jen déšť tiše ťuká na stanovou plachtu.

Ráno je polojasné, ale brzy se zatahuje. Rozfoukávám oheň a věším kotlík s vodou do plamenů. Krása. Užívám si to. Po chvíli se i Darek přesune ze stanu k ohni a snídáme. Po sbalení věcí a úklidu tábořiště ještě čteme z Bible (je neděle) a vydáváme se na další cestu. Na červenou hřebenovku se napojujeme v Sedle pod Grapou, odkud sestupujeme do osady Mračkov. 

Za osadou nabíráme vodu u malého potůčku. Na Mikovčákově rozhl’adni obědváme. Je to krásné místo k odpočinku i k táboření, s pěknými výhledy do okolí.

Zde, na hřebenovce, potkáváme turisty i místní domorodce, zatímco na modré značce bylo pusto. Odpoledne jsme se telefonicky spojili se Zababou, a pak už scházíme do Sedla Semeteš, kde se občerstvujeme v hospůdce U Cipára. Sedíme v odpoledním slunku na zahradě, popíjíme pivko a ani se nám odsud nechce. Dobrá, tak tedy ještě „do druhé nohy“…

S nachylujícím se odpolednem pokračujeme v putování. Míjíme usedlosti roztroušené ve skupinách i osamoceně stojící podél cesty. A také kříže. Některé „vyzdobené“ lidovou tvořivostí. 

Se západem slunce rozbíjíme tábořiště na vrcholu Luby u stejnojmenné rozhledny. Jsme zde mimo značku, je tu výborný rozhled a skvělé, kameny obroubené, ohniště. A větrno. Dřeva je tu naštěstí také dost. Nemohu nevzpomenout na nesmrtelný výrok dr. Nevrlého v Karpatských hrách: „…pálíme celé kmeny…“. Ano, pálíme. A díky přebytku kyslíku (zajištěného větrem) z nich ráno zůstane jen trocha práškového popela v ohništi. Excelentní účinnost spalování! 😊

Po večeři (opět mamaliga se slaninou) sedíme u ohně, popíjíme čaj (víno již není) a čteme z Orkovy knihy o Argentinských nocích. Naštěstí doráží i Dušan s pozdním sběrem, tak můžeme sedět o to déle. Pěkné bylo večerní obecenství na Lubech. Noc je jasná a chladná. Spím pod širákem a chci se kochat hvězdami nad hlavou…

Zde předávám slovo ve vyprávění Martinovi Machkovi.

Pozdní sběr 2022 - část II

Připojuji se k putovníkům pondělního slunného rána u rozhledny Luby poblíž vrcholu Luby (v Mapách.cz půvabně nazvaný Luby east peak…). 

Jel jsem totiž nočním lehátkovým vlakem do Čadce, motoráčkem do Turzovky a nočním/ranním pochodem přes sedlo Semeteš a zapadlými osadami či spíše samotami až k dřevěné rozpadající se rozhledně Luby. Cestou potkávám slibované sochy Krista v budkách, jedna dokonce lehce připomíná zděnou trafostanici, a tak moje srdce plesá😊…

Po přivítání a společné snídani vyrážíme krásnou prosluněnou cestou až k rozcestí U Melocíka, kde trasa křižuje hlavní silnici na Makov. Přilehlá koliba má otevřeno, a tak rádi zajdeme na pivo, kapustnicu, další pivo, žinčicu a závěrečnou kávičku. Je veselo a příjemně, probíráme životní osudy, je radost se zase takhle potkat. Ale je čas se zvednout, a tak ještě po nezbytném nákupu sýrů míříme na vrchol Čerenka, kde se odpojuje Darek mířící domů. 

Pokračujeme hřebenovými partiemi s krásnými rozhledy a zapadlou osadu U Gregušov na Sedlo na Zápačou. Zde se odděluje Dušan a my osiřelí s Liborem stoupáme skoro pralesovitou cestou na vrch Čemerka, který je první „tisícovkou“ putování. 

Na další cestě se již slunce stáčí k západu a my pozorujeme vrchy Javorníků zbarvené různými odstíny zapadajícího slunce. Přicházíme na Sedlo pod Hričovcom, kde je moc pěkný krytý přístřešek, ohniště a nedaleko pramen. Moc dlouho neváháme, tady zůstaneme přes noc. Vaříme těstoviny se sušenými rajčaty, slaninkou, bryndzou, olivami a vše zapíjíme, jak jinak, pozdním sběrem. Lahodné zakončení dlouhého dne.

Ranní slunce a trochu i zima nás vytáhne docela brzo ze spacáků a po snídani vyrážíme přes sedlo Butorky na nejvyšší vrchol Velký Javorník (1072 m). Nastává čas krásných a dalekých výhledů na Beskydy, je opět jasno. Dáme si ještě hřebenovku na Stratenec s další dřevěnou rozhlednou a betonovými kříži na připomínku padlých vojáků. 

Ze Stratence se vracíme a odbočujeme po žluté směrem k horskému středisku Kasárne. Bezúspěšně hledáme restauraci ke svlažení hrdla a tak po modré překračujeme státní hranici a klesáme serpentinami do vesničky Podťaté, kde nám jede bus do Velkých Karlovic a díky železniční výluce až do Vsetína. Tady nám hned jede vlak směrem na Prahu a konečně přichází ke slovu vychlazený Budvar. Vzpomínáme na zážitky z putování, loučíme se v Kolíně a těšíme se na další setkání, snad v zimě v Mladkově.

  Martin Machek

Tím končí povídání mých milých přátel Martina a Libora a já jen znovu závistivě čtu. Ale lenošit v posteli s ustupující horečkou bylo taky fajn, ale v kulturní krajině přírodě blízké a v tak krásný podzim by bylo mnohem lépe. 

Inu, co dodat na konec? !!!! Samému Bohu budiž chvála !!!!

Rumunsko 2022 - Vladesa - Bihor

  Ne, ještě jsem se dodnes nenabažil Rumunska, svobody v horách, kde můžete skoro kdekoliv zatábořit a udělat si ohěň. Nenabažil jsem se rozlehlých polan s pastýři a salašemi. Nenabažil jsem se osamělosti uprostřed nekonečného moře kopců. Nenabažil jsem se divokých karpatských lesů. Nenabažil, jsem se nádherného podhůří, kopanic, lazů a hlavně mých milovaných kupek sena. 

 A tak i letos jsme vyrazili do Rumunských hor. Tentokrát do hor Vladeských a Bihorských. Věděl jsem, že budou civilizované, proto jsem dlouho cestu odkládal. Ale což, za pár let to tam bude ještě horší….. a podzemní hrady volají….tak jedeme.

Začátek klasicky železniční. Vlak, bez zpoždění, příjemné EC. Z Budapešti po roce opět zařadili jídelák, tak to bylo fajn. Potom noční město Huedin. Posléze novým, leč značně opotřebovaným vláčkem do stanice Valea Drăganului. Příjezd kolem 4:00. Zapíchli jsme to v poli u řeky
za nádražím a blaze spali. Skončila dlouhá neděle.

V pondělí ráno…

...šlapeme osou vesnice až do jejího centra. Nakoupili jsme, nabrali vodu a stopli milého chlapíka, který nás vyvezl silničkou na blízký obydlený hřebínek. Začalo pršet. Úkryt poskytl opravený dřevěný kostelík. Nezapomněli jsme na Olgu (+2022) a svíčku jsme zapálili na krytém venkovním svícnu.

Další krajina mě překvapila. Silnička hezká asfaltová, udržovaná. Louky posekané s kupkami, domy s opravenými střechami. Modernější kopanice, snad podobnější těm civilizovanějším u nás na „valašsku“. Dotace? Zjevně. Já byl naplněn nadějí, že moje milovaná krajina nezanikne tak rychle. Něco, ze staré tu zbývá.

Za posledním domkem začalo stoupání. Cestou potkáváme první lesní plody, které nás posléze provázely celou další cestu. A taky pastýřskou manželskou dvojici se šesti vycvičenými psi. Ráno od nich kupujeme lehce hořké mléko. Táboříme už v horách, i když ještě pod horami.  Fantastický a romantický „flek“. Kolem nás výhledy na zvlněné pastviny nad námi lesy. No noci zvesela zpíváme.

V úterý stoupáme... 

...lesním komplexem na Vladeské polany. Ty se nám představily v mlhách, dešti a bouři. Moc se nám nechtělo za četného blýskání přes nejvyšší hřeben, ale přešli jsme ho. Našli jsme čas a odvahu i pro vrcholové foto. 

Pro zamilované....

Bylo krásně pošmourno. Při cestě do sedla opět začalo pršet. Sedlo obydlené, především kravami (rumunsky „vakami“). 

Přivlastnili jsme si malý dřevěný přístřešek bez stěn. 

Fotografie z rána, když přístřešek oschnul 

Za chvíli přišli pastýři. S mírným napětím čekáme jejich reakci. Nevadilo jim, že jsme si ustlali na jejich území. Naopak pozvali nás na salaš, kde jsme si uvařili a usušli. Večer nám dali kravské (vakací :-) mléko. Krása. V noci prší.

Ve středu táhneme... 

....Vladeskými polanami. Pošmourné počasí pokračuje. 

Před největším slejvákem jsme se ukryly v obydlené salaši bez bači. V dálce pozorujeme  krávy i ovce. Asi ze zdejší salaše. 

Pod námi se již objevilo tajemné krasové údolí, cíl naší cesty – Padis. Pozdravili jsme se s českou výpravou z Písku. Lukáš raketově vyrazil kupředu. Kdesi před námi vidíme postavičku. Domnívali jsme se, že nám utekl. Ale lehkonohý chalan pouze závodil s místním traktorem do kopce. Zvítězil Lukáš! A to i s batohem. Závidím.  

Zatábořili jsme pod kopcem Britel. Studánky jsme tu našli a co si přát víc. Středa byl pohodový den a pohodově skončil.

Čtvrtek bojujeme...

...s velmi bohatou rosou. Snad nikdy jsem nezažil bohatší. Stany byly doslova promočené, spacák taky. Naštěstí tu byl bratr slunce. Dopoledne nás čekal krásný parkový sestup do Padisu.

Postupně začínám chápat krajinu pod námi. Nejsou to údolí, ale poloúdolí končící propadáními a nebo naopak začínající výraznou vyvěračkou. Ponorné řeky. Četné závrty, škrapy.

Klesli jsme do „antipolany“ -  pastvina v údolí  - Poiana Vărășoaia. Auta a turisté. Daň za krásu. Ale (ne)překvapila bouře a hustý déšť. Zažil jsem vůbec takový déšť? 

Proudy vody padaly z nebe. Po dvou hodinách je po dešti a my vyrazili ve dvou výpravách
do jeskyně Cetatea Rădesei.

Jeskyně jsou tak velké, že by se do nich vešly i dva nebo tři kombajny na sobě. Obrovskými prostory protéká řeka. Díky dešti se fenomén jeskyních řek umocnil, jak zvukově, tak vizuálně. Fantastické. Rumuni nechávají turisty svobodně procházet jeskyněmi. Občas nějaké lano a řetěz. Krásná byla nejen jeskyně, ale i okolní scenérie vápencových kaňonů. Navíc, díky průtrži mračen jsme byli v jeskyních sami.

Obě výpravy se nadšeně vrátily. Spíme na balkonu chatičky a ve stanech na Poiana Vărășoaia. Od pastýřů kupujeme sýr a žinčici. Blahý večer. Voda teče všude kolem nás.

V pátek táhneme...

...„antipolanami“ – zmíněnými podlouhlými závrty a poloúdolími. Dokonce i jezírka. Krajina velmi romantická a více kulturní. Více chatek ze starých seníků. 

Krávy, ovce. A maliny a maliny. Snědli jsme jich aspoň kubík. Díky tomu zpomalujeme. Už nejen Martin, ale i já jsem nervózní. Cestu s batohy jsme skončili v Padiském campu. Nejsem si jist, zdali by se zde, v národním parku, dalo stanovat. A camp je blízko jeskyní, kam chceme jít. 

Odpolední vycházka bez batohů vedla přes „anti“ Polanu Ponor....

Polana Ponor

Ponor řeky a tím i konec údolí. 

 .....k propasti Negru. Jsem nadšen, jednak nádhernou polanou, a také hustým krasovým lesem s četnými propastmi. Jinou cestou se vracíme. V campu nás čeká zasloužilé pivo(a). Je nám dobře.

V sobotu nás čekala velká výprava 

do krás místního krasu. Do megajeskyní - ponorných hradů. Vyhloubila je pod zem schovávající se řeka Galbena. Dech se tajil hloubkou propastí, po dně chodili lidi. Slezli jsme na dno, a potom hlouběji do jeskyň, kam by se vešel kostel i s věží. 

Pohled na dno propasti a do jeskyně - ponorného hradu

Brodili jsme se podzemní řekou a zase lezli zase „hore“. Byli jsme rádi, že nemáme batohy. Před námi byla ještě delší trasa, přes hřeben, k vývěru Galbeny, na opačné straně hřebene hor.

Odpoledne lidé z hor odešli, kaňoń je opuštěný, tedy náš. Koupáme přímo ve vývěru a posléze valíme liduprázdným divokým průlomem, přes nejrůznější „průlezky“ - pěšiny, skály, ocelové stupy, žebříky, lana. Kolem kolmé stěny, zarostlé srázy, jeskyně, vodopády. Je to nádhera. Dvoukilometrový kaňon je vrchol putování. Zážitek vyvěrající řeky Galbeny už další dny nic nepřekonalo. 

Jsme nadšení, ale musíme zpět. Cesta vedla přes hezké romantické posekané louky a potom deset kilometrů přes hřeben. Až za tmy jsme v táboře. Petr nám mezi tím uvařil guláš s těstovinami. (Vrátil se dříve.) A potom zasloužilé pivo(a). Velmi bohatý den.

Neděli zahajujeme kázáním... 

...Petra Baného vzpourách a vzpouře. 

Dan v prorockém vytržení. 

A potom balení. Byl jsem upřímně rád, že jsme už opustili camp. Daleko před námi na nejvyšší hora Bihor nebo též Cucurbăta Mare. Ale předbíhám. Šlapali jsme ještě chvíli krajinou závrtů, ale potom přes polany do turistické vesnice Valtrop. Zde lehká večeře v restauraci, dobití mobilů. Za šera jsme našli nádherné „mikrosedýlko“, relativně dál od civilizace a přece blízko. Rozdělali jsme oheň a zpívali dlouho do noci.

Sobotní ráno se vrácíme...

...kousek zpět pro vodu, k prvním domům. Potom už drsný a táhlý stoupák na hřeben. Rumunské děti plakaly, když nás viděli s batohy. Po něm pohodlnou cestou až na již zmíněnou horu Bihor neboli  Cucurbăta Mare. Nejvyšší bod putování 1849. Opět prší.

Přibližování Cucurbăta Mare.

Na kopci, k naší nechuti, terénní vozy s mafiány. Zvláště ten chlap s černými brýlemi, flusající slupky od semínek, mě učil lásce k bližnímu. Místní televizní věž svědčící o naprosté neschopnosti balkánských stavbařů. 

Sestup byl odporný - kamenitá cesta, rozvrtaná snahou místních stavitelů inženýrských sítí  o uložení elektrických kabelů, které byly stejně na mnoha místech byly obnaženy. Když není chránička, vykašlu se i na ochranou vrstvu. Srdce technika krvácí na místním lajdáctvím a prasectvím. Když do pekla, tak na pořádné kobyle, jak pravil klasik. 

Ale dost rozhořčení. Rozčarování napravilo nádherné tábořiště s chladnými prameny nalevo i napravo. A taky dobrá večeře. Je nám blaze.

Úterní den jsme táhneme...  

....bihorskými horami. I zde, celkem vysoko v horách, začala mít krajina jižní charakter. Dříve četné prameny ubyly. Ostružiny přibyly na množství i kvalitě. Šlo se hezky. Na večer jsme měli v patách famózní kovadlinový bouřkový mrak. 

Přes nebezpečí divokého deště jsme dobyli poslední vrchol  puťáku Muntele Găina Cruce. (tedy nestál ani za řeč.) Zdá se, že sem jezdí Rumuni slavit: Pod horou přírodní hlediště a betonové jeviště, hromady vypitých lahví, na vrcholu nejen stožár, ale o velký pomník. 

Nevěděli jsme komu. Utábořili jsme se v krásném táhlém sedýlku pod kopcem. Větrno a opět ostružiny.

Středou zahajujeme... 

...táhlý dvoudenní sestup z hor, na který jsem se upřímně těšil. Očekával jsem krásné lazy. Ale nejdříve nabíráme vodu, pod horou Bihor prýštil z nerezových trubek nádherný pramen.  

Pak už jižní krajina kolem nás. Ostružiny houstnou. Nešlo se nezastavit „ke konzumu“. (Kdo čte rozuměj  .-)

Sestup je pozvolný. Vřesoviště, snad vojenské cvičiště, hezké lesy. 

Ale já nedočkavě vyhlížím lazy a kopanice. Táhneme po nové hřebenové cestě, kolem nás buřinou zarostlé dávné zahrady, kdysi s ovocnými stromy.  Také pastviny se proměnily v hustník jalovce a papratky. Je to smutná, opuštěná suchá krajina. Pod námi propustný vápenec. Na druhou stranu famózně divoké území. Pro zvířata a ptáky stvořené. Občas se vynořila pastvina, občas, snad jednou i dům. Občas kdesi pod námi štěká pes. Asi tam taky někdo bydlí. Trochu na nás padá deka. Je teplo a pálí na nás slunce. 

Přišli jsme do hřebenové vesničky Grohot, tedy zbytku dřívějšího osídlení – našli jsme pár obydlených, ale opravených chalup, obdělávaný sad a krávy. 

Tady jsem se dočkal kopaničářského charakteru hřebene. Zahrady, louky, pastviny. Ovce a krávy. Lidé sbírají blumy, psi vyjí, vaky bučí.  Se stařečkem domlouváme mléko. Voda byla hluboko v závrtu. Kvalitou nic moc, ale místní ji pili. 

Stany jsme situovali na hezké suché pastvině. Jíme Danovu extrémně sytou kaši - klíčky, kakao, ořechy. Do noci zpěvem narušujeme noční klid. 

Ve čtvrtek ráno jdeme pro vodu.... 

....a taky na výzkumy. Nacházíme mimo jiné i kostelík schovaný v husté buřině. Je přesto používaný. Také nejeden opravovaný domek. Zajímavá krajina. Pak už boříme stany a hurá do údolí. Paní hospodářka nám upekla na rozloučenou buchtu. Dojemné. 

Užívám si s nadšením zbytky obdělávané krajiny. Se švestkami a blumami. Pokosenými pláněmi. Kupkami. Toulal bych se tu snad celý den. Ale musíme dolů do údolí.

Tam šumí řeka a my se v ní blaženě vykoupali, smyli prach a lepkavý pot. Potom ještě na rozloučenou procházíme kaňonem. Následuje hezké, již kulturní, údolí. Asfalt, louky, kupky, domečky hodní lidé, kteří soucitně donesli vodu a pivo. 

Končíme v Ribitě. Místo tradiční opulentní večeře si jsme pojedli skvělý bílý chléb a výborný čerstvý sýr. A nezbytné pivo. Skromné, ale bohatýrské jídlo. Je nám dobře. S večerem se přesunujeme na nádraží a oddáváme se krátkému spánku. 

Pátek máme oddělený na cestu....

....Martin musí být v sobotu u dětí. Cesta zpět začala ve 04:00 příjezdem vlaku. 

To byl jediný vlak na trase, co neměl zpoždění. V Aradu následný vlak - hodina zpoždění.  Nestíháme tedy návazný spoj v Budapešti. Ale i ten měl dvě hodiny. Marin chtěl dojet v 18:00, dojel až v sobotu ve 03:00 v noci.

Ohlédnutí za laskavými lidmi

Bylo to super putování. Já osobně jsem byl nadmíru spokojen. Famózní byli hodní lidé. Hned první den nás vzal řidič ochotně na hřebínek a nic od nás nechtěl. Mléko a žinčicu jsme měli vícekrát zadarmo. Pastýři nás nechali přespat a uvařit si večeři na jejich kamnech. V bufetu nám dali navíc palačinky, snad za naši věrnost. Závěrečná buchta od milé paní a pivo u muže v údolí. I psi byli letos hodní. Až na jednoho, ale ten byl na řetězu.

Petr machek s milou paní na začátku cesty. 

Díky Bohu za ochranu i za hodné lidi.

Soli Deo Gloria – Samému Bohu budiž sláva