Vzpomínka na Beskydy

Když jsem se stěhoval z Třebové do Frýdku, lidé mi často opakovali: „No, ty se máš, budeš stále v horách.“ No…, Frýdek-Místek přímo v horách neleží, ale je z něj nádherný výhled na velkou část Beskyd.  Ten obzor jsem si ihned zamiloval. 

Jeden z mých nejoblíbenějších pohledů na Beskydy z mostu přes Ostravici. Na obzoru Lysá hora. (Foto archív autora blogu. Fotograf neznámý) 

Dokonce jsem jezdíval zbytečně oklikou, jen abych se mohl pokochat krásným výhledem. Teenageři ze mě měli legraci. A dodnes, když jsem v kraji pod Beskydami, zálibně hladím panoráma kopců svým pohledem.

Širokoúhlé panorama na Frýdkem. 

Civilizované hory !!!

To bylo moje první překvapení. Těšil jsem se na karpatskou lesní samotu hodnou plošně rozsáhlého pohoří, ale byl jsem překvapen. Beskydy jsou sice zalesněným pohořím, ale uprostřed lesů se rozkládají louky, na kterých jsou rozesety usedlosti. Setkáte se s nimi je hluboko v horách, i pod hlavními vrcholy.

Samota na hraničním hřebeni Zadních hor u Bumbálky

Na vrcholcích a hřebenech hor zase najdete rozhledny a restaurace, v údolích dědiny a hotely. Ale což, je to velmi příjemné dát si v horách či po túře pivko nebo »kukavku«– zákusek ku kávě. »Kukavka«, jak skvostný novotvar! Objevil jsem ji na chatě »Ostrý«.

Na konci svého působení ve Frýdku jsem uspořádal putování od Veselí na Moravě po Mosty u Jablunkova. Od teplého jihu k drsnějšímu severu. Když jsem z hřebene Javorníků spatřil beskydský obzor s Radhoštěm, Smrkem, Lysou horou a Travným, mé srdce poskočilo. Doma!!! Beskydy se mi staly domovem.

Z hřebenů Javorníků

Beskydy jsou předmětem zájmu malířů a rájem krajinářských fotografů. Rád jsem chodíval do galerie U Jakuba a prohlížel si obrazy. Nakonec i nad mým pracovním stolem visí akvarel hory Smrk od malíře Odvárky. Obraz jsem dostal od společenství Církve bratrské ve Frýdku na rozloučenou. Rádo na něm spočine moje oko.

Na mým bratislavským pracovním stolem. 

Předhůří: Příkrovové trosky –  Palkovické hůrky a Ondřejník

Nejblíže Frýdku byly Palkovické hůrky, které jsem pro sebe pojmenoval „kapesní Beskydy“. Geologové pro tento hornatý ostrov vymysleli pojem „příkrovová troska“. Tedy kopce, co se oddělily od hlavního hřebene a doslova odpluly dál, do Ostravské pánve. Zde ztroskotaly.

Na Palkovických hůrkách najdete vše, co v Beskydech lze vidět: Bučiny s pralesní rezervací, s loukami a políčky, objevíte romantické chaloupky i zapadlá údolíčka. Rovněž nezbytný „beskydský“ hotel v srdci kopců. 

Ubytovna v srdci Palkovických hůrek (Foto: autor neznámý)

V zimě se tam krásně běžkovalo. Vymyslel jsem si projekt: Navštívení všech vrcholů-hůrek tohoto pohoříčka. Prochodil jsem území křížem krážem, sám i s přáteli, a objevoval obyčejnosti.

Palkovické Hůrky nad Olešnou (foto Google)

Nejvíc mě zaujalo malé údolíčko Pstružího potoka. Krátké, osídlené, s obydlenými romantickými chalupami se starými sady. A přitom opuštěné. Na jaře vše rozkvetlo. S hrdostí jsem tuto lokalitku představoval i návštěvám. Líbila se. Nasbíral jsem tam mnoho medvědího česneku. Za každého ročního období zde bylo hezky. Zvu do Pstružího údolí!!

Konec krátkého údolí Pstružího potoka. 

Jinou podobnou „příkrovovou troskou“ je masív Ondřejníku, nesoucí jméno po slavném beskydském zbojníkovi. 

Ondřejník ze sedla pod Metylovickou hůrkou 

Nádherný horský ostrov pokrytý lesy zničenými kůrovcem. Ještě pamatuji na časy, kdy byl pokryt hustým krásným porostem.  

Ondřejník v roce 2020 

Ale kdysi byl Ondřejník holejší a páslo se na něm. Místní naučná stezka prozradila, že se tu nacházelo více salaší, snad šest. Jak se krajina během let mění! Ondřejník býval super na běžkách – dá se objet skoro po vrstevnici. Patří pevně do koloritu „mých“ Beskyd.

Masív Ondřejníku, západní část. Vlevo hora Ondřejník, vpravo nejvyšší vrchol Skalka s pralesní rezervací.  (Foto se svolením Michala Šofera, http://www.fotografiebeskyd.cz)

Přední hory

Lesníci rozdělují Beskydy na zadní a přední hory. Z hlavního hřebene vycházejí směrem k Ostravě pověstné karpatské rozsochy hřebenů a na nich se nachází kopce vyšší než na páteřním hřebeni. Pro Ostravana jsou situovány jakoby „vpředu“: Radhošť, Kněhyně, Smrk, Lysá hora, Travný, Ropice a Javorový. (Z těchto kopců mi dodnes zbývá navštívit Ropice.)

Královnou Beskyd je Lysá hora, která už dávno není lysá. Je zalesněná, pomineme-li magický vrchol s televizní věží, meteorologickou stanicí a horskými chatami. 

Navštívil jsem ji za dne i v noci. Najdete zde dvacet čtyři hodin otevřený bufet. Ve 4.00 v něm bylo docela rušno: kávy, polívky, pivo i knedlo-vepřo-zelo. Lysá prostě přitahuje. Jsou lidé, kteří na ni chodí pravidelně, jednou týdně, dokonce i jednou denně. Srdcaři.

Masív Lysé hory, západní část (Foto: http://www.fotimebeskydy.cz)

Podobně civilizovaný je Radhošť s Pustevnami. Obě místa spojuje horská vydupaná magistrála pro pěší. Ale i přes civilizovanost Pustevny stojí za to. Rád jsem při běžkařských výpravách stavoval na oběd v Jurkovičově restauraci a později, když vyhořela, jsem rád popíjel kávu ve zcela nové betonové stanici lanovky, díle architektů Mrvy a Kociána. Za mě obě stavby super horská architektury. 

(autor foto neznámý)

Na Pustevny vede od severu, z Trojanovic, slavná Knížecí cesta. Velmi mě potěšilo, že jsem u jejího začátku objevil (nedalo to práci) památník prof. Josefa Konšela, významného praktického učitele mě milé brněnské lesnické fakulty. Svět je malý.

Foto: seznam.cz

Kultovní horou Těšínska je Javorový (1032). Zde jsem zase prožil Silvestra. Nezapomenutelné: Spousta lidí, vybuchující Těšínsko pod námi, kouřící dýmovnice od horské služby, růžový balon lásky se vznášel k nebi a opilý bufeťák jeho let povzbuzoval slovy: „Leť, kurva, leť!“. Z Javorového jsme jeli po zadcích na igelitu vstříc novému roku. Nikdy nezapomenu! 

Sice pohled na Malenovice, ale takto to vypadalo na Javorovém
(Foto se svolením Michala Šofera, http://www.fotografiebeskyd.cz)

Ale stejně jsem v duši toužil po opuštěnějších koutech. Hora Travný nebo Smrk jsou zalesněné, bez restaurace. Vzpomínal jsem tu na svého staršího kamaráda, JUDr. Ing.  Jaromíra Rába, lesního taxátora, který zde působil a zejména kopec Travný miloval. Několik nocí jsem strávil v malé lovecké chatičce na úpatí této hory. Měli jsme v ní i slavný zimní kurz pro vedoucí našeho dřevárenského oddílu.

To byly ještě časy, kdy byl sníh. Nadšení kurzisté! (foto: Petr Vítek)

Někde za rozhraním předních a zadních hor, nad přehradou Šance, je osada Hučkula. Místo stvořené na tiché a opuštěné klášterní víkendy. Nezapomenutelná byla zimní výprava, kdy kolem chaty napadly snad dva metry sněhu, voda zamrzlá, za okny bílá tma. Hodně dobrodružný víkend.

Objev zadních hor

Postupně jsem pronikal dlouhými beskydskými údolími až k hranici se Slovenskem –  

k zadním  horám.  Nejprve to bylo na běžkách. Projížděl jsem po „čáře“ hřebenovou cestou od Bumbálky.

Stoupáček od chaty Kmínek (Foto: Martin Janoška, pro iDNES.cz

 Nádherné a zároveň náročné běžkařské trasy. Doslova „horedole“. Odměnou byly výhledy, nejvíce na Slovensko. A k tomu přece jen pocit větší opuštěnosti, i když i zde najdete civilizaci. (Třeba hotel na Sulově!) Všiml jsem si nápadného rozdílu – na slovenské straně bylo více luk a pastvin. Na straně moravské a slezské bylo potřeba více dřeva do uhelných dolů. Vlastníci lesů proto zalesňovali louky. Vynášely víc než pastva. Jen pojmenování prozrazují dávný charakter vrchů: Travný, Lysá hora…

Stále odlesněné sedlo pod Ostrým 

Pod horou Velký Polom najdete nejrozsáhlejší beskydské lesní partie s pralesní rezervací Mionší. Porost je tu chráněn 130 let. (Rezervace vznikla až v roce 1933.) Do zakázaného území jsem mohl vstoupit s pracovníkem státní ochrany přírody. Jsem mu dodnes vděčný. Krásný les a fantastické partie. Zastavili jsme se u lovecké chaty markýze Géra. Můj průvodce mě tehdy ubezpečil, že ani tato pralesní lokalita není docela původní. A já si znovu uvědomil, že evropské lesy jsou zahrádky. „Původní les“ je úsměvný pojem. Jsem ale rád, že Mionší se stalo v rámci hospodaření „lesočechů“ bezzásahovou zónou.

Scenérie pralesa (foto autor neznámý)

Do zadních hor jsme přesunuli i klášterní víkendy. Díky Biskupským lesům jsme pronajali nádhernou hájovnu na hoře Čistý se studánkou dávající vodu za každého počasí. Zde jsem strávil pověstnou noc před zasedáním staršovstva. S bratrem Mirkem, s dýmkami i mysliveckým pitím a klobáskami. Krásný čas. 

Chata pod Čistým (foto: autor neznámý)

Moc rád jsem na Čistý po skončení akce jezdíval uklízet. To tiché místo, ta „schovanost“ v lesích, ten pokojný čas a pocit, že dělám něco navíc. Na cestě zpět zastávka u smradlavé studánky v údolí Smradlavky. Může být něco krásnějšího?

Grúň – srdce Beskyd?

Někde mezi předními a zadními horami se nachází Gruň. Jedna z mnoha karpatských grúní, které najdete od Rumunska po Moravu. Ten pojem v Karpatech označuje odlesněný hřeben. Toto je však Gruň s velkým »G«. Poslední beskydský hřeben s pastvou. Také s velmi podařenou naučnou stezkou, kterou opečovává funkční JZD Staré Hamry, založené už v roce 1911!!!  A samozřejmě i na Grúni najdete restaurace, starou Masarykovu školu a kostel Panny Marie Pomocnice křesťanů. Ale také nádherné samoty pod hřebenem.

Odlesněný hřeben Gruně
(Foto se svolením Michala Šofera, http://www.fotografiebeskyd.cz)

Rád jsem vyjel s návštěvou autem až téměř na hřeben. Potom pěšky. Trasa bylo vhodná i pro sváteční turisty s podpatky. Výhledy na Lysou horu nebo k jihu až na slovenskou Malou Fatru s Rosutcem. Na Grúni jsem se vždy cítil jako v srdci hor.

Velká Fatra z Gruně (Foto:  Jiří Hlisnikovský)

Pod Grúní najdete Visalaje. Možná i zde je jakési pomyslné srdce Moravskoslezských Beskyd. Zde se jakoby sbíhají hřebeny z více stran. Ale kdo ví, kde je to pravé srdce. Kdybychom k Beskydům přidali i Vsetínské vrchy a slovenskou beskydskou část Kysuc, potom srdcem hor je Bumbálka s pověstným vrchem Trojačka. Sbíhají se tu minimálně tři podpohoří, je tu rozvodí tří řek – Váhu, Odry a Moravy. Setkávají se tu i hranice tří krajů –Moravskoslezského, Zlínského a Žilinského. A kolem hory a hory.

Velký červený střed Beskyd pod Trojačkou a malý fialový střed Beskyd - Gruň. 

Karpatská údolí

Vlastně až později po mém přestěhování mi došlo, že Beskydy mají karpatské doliny. Jednou pozdě odpoledne jsem se chtěl uvolnit a napadlo mě vyjet si autem na Morávku. Vzal jsem to údolím této říčky až hluboko do hor. A najednou jsem nečekaně vnímal tu jedinečnou atmosféru! Odkud ji znám? Přece z karpatských táhlých údolí s lesnickými boudami, starými usedlostmi, hájovnou, elektrickým vedením, loučkami, se záplavou devětsilu s jeho charakteristickou vůní. 

(Foto: Google)

Dýchla na mě atmosféra dětství, z údolí slovenského Čierného Váhu. Na konci opět krásné malé chaloupky, studánky. Nádherné. Cesta zpět: Padá večer, chladný vzduch, střídají se stíny chalup a kopečků, v usedlostech světélka. Později jsem si uvědomil, že každé beskydské údolí je takto krásné. I údolí Ostravice za přehradou Šance nabízí podobnou útěšnou údolní atmosféru. 

Těšínské Beskydy

Když jedete vlakem či autem od Těšína směrem na Čadcu, máte hory zleva i zprava. Na polské straně jsou Těšínské Beskydy. Jednou jsme pořádali právě v těchto kopcích nad modlitebnou v Hrádku závod „Biblická stezka“ (dnes pouze Stezka). Měl jsem za úkol obsluhovat stanoviště situované na nejvyšším bodě. Strávil jsem tu tři hodiny čekáním na závodníky. Mohl jsem se kochat obzory. To mě inspirovalo k dalším objevům. Od té doby jsem svou pozornost zaměřil právě sem. Jen ta pojmenování kopců: Filipka, Stožek, Hrčava, Čantoryje.

Stožek 

Nikdy nezapomenu na návštěvu česko-polsko-slovenského trojmezí. Představoval jsem si ho jako nějaké vyvýšené místo s pomníkem. Našel jsem podivné koryto s bahnem na dně a v něm trojmezní bod. Kolem něj kusy dřeva a hadic. 

Trojmezí v roce 2018 

Ale něco se dělo v okolí a předpokládám, že dnes je toto geograficky důležité místo důstojné. Ten den bylo teplo a já dostal v hrčavské kavárně krásnou karafou se studenou vodou a výbornou místní kávu.

Moji tří beskydští bardi

Z mnoha postav a postaviček bych rád vzpomenul tři:

Jiří Kamp a Jaromír Ráb (Foto díky péči dětí obou bardů)

Jednou z nich byl brněnský lesní inženýr, JUDr. Ing. Jaromír Ráb. Zaměřoval zdejší lesní porosty, nejkrásnější partie, jak napsal, zamlčel, čímž přirozeně chránil cenný divoký les. Prožil zde své dětství. A rád se do míst svého jinošství vracel osobně i služebně. Napsal o zdejším kraji krásnou knihu »Beskydské rekviem«, která mě vtáhla do Beskyd, do příběhů dávných i nedávných, které se v nich odehrávaly. Vtáhl mě do lesů, do sledování jejich vitality. 

Právě v této knize zmiňuje „Kampíčka“, jiného místního lesníka, s jehož rodinou jsem se setkal už jako dítě pod Králickým Sněžníkem. Byl jsem dokonce jako malý kluk na jeho pohřbu a ani mě nenapadlo, jak se naše životy propojí.  Se všemi jeho dětmi mám tu čest se dobře znám. Jeho manželka žila s dcerou ve Frýdlandu na Ostravicí a mohl jsem se za ní občas zastavit. Zavzpomínat na staré časy. Byla to krásná odpoledne a večery v jejich domě. Zahrada, pole, louka, ovečky, pole, „slépky“. Jejich podbeskydský dům bude pro mě vždy symbolem pohostinnosti Beskyd.

A nemohu nevzpomenout na Staška Zaguru. Znal jsem ho ještě jako mladého muže, který pro náš tajný skautský oddíl laskavě za komunistů zařídil louku k táboření. Když jsem se do Beskyd nastěhoval, Stašek byl již důchodce. Ale podnikavý a aktivní důchodce. Od funkce vrchního bači přesedlal k drůbeži. Založil farmu. Ale především dodnes peče výborně maso. Fascinovala mě jeho zemitá víra v Krista, jeho nadšení, jeho radost ze života, jeho vděčnost, jeho pracovitost. Když jsme nedaleko od jeho domu tábořili s oddílem, pozval jsem ho na večerní besedu s dorostenci u ohně. Bylo to nádherné. A byl jsem rád, že se děckám rozhovor líbil. Nezapomenutelný večer.

Autor řádků a spolu se Staškem Zagurou (Foto Marek Moškoř)

Milované pomístní názvy

Měl jsem rád i místní pojmenování osad, lesních částí a vrcholů. Dodnes se mi nitro zachvěje, když slyším slova: Řehuci, Kalužný, Kykula, samozřejmě množství Kyčer, Kyčerek a Ráztok, Milíkov, Košařiska, Mraznice, Podolánky, Kavalčanky, Muroňka, Ježonky, Noříčí, Girová, Stožek, Filipka a… a Godula (Hodovnice).

Posezení na Kyčeře

Godula (Hodovnice)

Mám podezření, že právě tako hora mě zavedla do Beskyd. Kdysi pradávno jsem se seznámil s kapelou »Tomáš Kočko a orchestr«. Dnes hrají »etno«, ale tehdy zpívali a hráli krásnou zhudebněnou poezii Ladislava Nezdařila. Básníka, který v Praze s melancholií vzpomínal na své beskydské dětství: „Padaj, dešťu, padaj na tej naší hoře, drobúčko zapadaj v zeleném javoře.“ Tomáš Kočko na jednom ze svých brněnských koncertů mluvil o kopci Hodovnice. Podle této hory pojmenoval i své druhé CDéčko a titulní stranu vyzdobil fotografií tohoto kopce. 

Foto - internet)

Tehdy u mě vznikla podvědomá i vědomá touha po Beskydech. I když jsem je neznal. Ale to slovo, ta hora, vykonalo svou práci.

Godula

Na samotný vrchol Godula (Hodovnice) jsem se vypravil jen jednou, ale pod horou jsem byl mnohokrát. Zatímco Godula byla pohanským místem, kde se slavily roční hody (odtud její nádherný název), pod touto horou najdete lesní kostel pod širým nebem, kam chodili stateční evangeličtí faráři se Slovenska sloužit tajné bohoslužby. Tam jsem se rád vracíval sám i s návštěvami, zavzpomínal na předky ve víře a trochu se zastyděl za své pohodlné žití víry. A oblíbené místo jako by naznačovalo mou další pouť, tentokrát na Slovensko.

Letniční slavnost na Godule

Autor řádku u pomníku 

Tedy Godulou to začalo a Godulou končí. Ach, milé Beskydy, rád na Vás vzpomínám!
Soli Deo Gloria, samému Bohu budiž sláva za krásný život v Beskydech +!+!+ 

(Kde u fotografií není uveden autor fotografie, tak je autorem autor blogu.)

Legenda o kalichu

Své mládí jsem prožil v mikroklimatu Brna. Po přestěhování do České Třebové jsem vstoupil do nového světa. K němu patřila i modlitebna s charakteristickými fládrovanými lavicemi, převýšenými okny a rozložitou kazatelnou v čele sálu. 

Řečniště bylo robustního vzezření a stylově přetřeno béžovým fládrovým nátěrem.

Jeden detail na tomto ctihodném ambonu trvale upoutával mou pozornost. Kalich. Ten kalich! Hnědý, pilou vyřezaný z překližky. 

Často jsem přemýšlel, jak vlastně autor své dílo zamýšlel. Je to pohled zepředu nebo zezadu, či jakoby seshora? Přemýšlel jsem, jak autor konstruoval perspektivu. Nebo je to symbolické dílko? Kdy asi vzniklo? Snad mi bude odpuštěno, ale kalich ve mně vyvolával pocit jakéhosi „táborového dizajnu“. Kolikrát mě napadlo, zdali to nevyrobily děti na nějakém pobytu tematicky zaměřeném na dobu husitskou a potom ho na památku nezavěsili na kazatelnu. Řečniště vytvářelo dojem velké husitské pavézy, nebo spíše vozové hradby. 

Postupně jsem se dozvěděl, že kalich vyřezal kdosi ctihodný, snad jistý „bratr Matouš“. Bylo mi jasné, že na tuto „skoro relikvii“ nemohu sáhnout. Ale přiznávám, že mě provokovala.

Následující řádky jsou svědectvím o mém boji s kalichem, o mé vnitřní rozpolcenosti, o mém kazatelském alibismu, ale i o úsměvné ochotě druhých mi pomoci. Berte moje slova jako generální zpověď.

Tedy kalich mě štval, ale ne zas tolik, aby neprovázel každou neděli moje kazatelské snažení. Občas jsem asi něco prohodil ve smyslu, že kazatelna i s kalichem vypadají pro každého nového návštěvníka úsměvně. Zvlášť, když k tomu připočteme nápis „Aj, přijdu brzy“ vyřezaný v podobně lidovém fontu. Motiv kalicha byl navíc zdvojený druhým emblémem nad kazatelnou, tam již v ušlechtilejší podobě, s Biblí a trnovou korunou.   

Kolikrát mě napadlo, že kalich vezmu a spálím. Ale zároveň jsem věděl, že nemohu. Je to přece z kazatelny, byla by to svatokrádež, vyřezal ho bratr Matouš. Ne, nemohu. Utíkaly dny, měsíce, roky. Kalich stále plnil svou dekorativní a v mém případě i provokativní funkci.

Potom přišlo ono inkriminované odpoledne a s ní brigáda v modlitebně. Snad jsme malovali. Nevím. Přišel čas dokončovacích prací. A někdy v tu chvíli jsem začal lamentovat nad interiérem sálu i nad kalichem. „Tak ho sundej,“ navrhl mi Štěpán Kotek, tehdy jeden teenagerů. „To přece nemohu,“ namítl jsem, „je to…atd.“ Pustili jsme se raději do závěrečných dočišťovacích prací. Naposledy jsem koukl do sálu, abych přehlédl dokončené dílo…, a vidím, chybí kalich. „Kam zmizel?“ ptám se přítomných. Štěpán se významně usmál. Tuším, že jsem se ho pro jistotu zeptal, zdali ho nevyhodil, a více se netázal. Letité dilema vyřešil mladý dospívající muž. Jednoduše, čistě, místo mě. Takové, pro mě, pilátovské řešení. Jsem velký hříšník.

Dnes je Štěpán mladý muž, ale stále akční

To, že kalich zmizel, si lidé všimli až za pár měsíců či let. Byl jsem sám překvapen, jak v klidu tato záležitost prošla. Ano, zaslechl jsem cosi o tom, že ve sboru je takový neřád (myslím, že bylo použito jiné slovo…), že i kalich zmizel a nikdo neví, kde je. Ale závažný problém to nebyl. Sám jsem nevěděl, kde je vyřezávané dílo schované. Byl jsem spokojený.

A opět uběhly měsíce a roky. Až přišla ta chvíle. Na dveře sborového bytu zaklepal Martin Mička, člen straršovstva. Zrovna uklízel. „Představ si!“ oznamoval mi a zářily mu u toho oči, „našel jsem kalich! A víš, kde byl? V klavíru! No, řekni mi, jak se může kalich ocitnout v klavíru!“ 

Inu, já jsem věděl, ale nepověděl. Zvolil jsem univerzální přiblblý úsměv. Martin kalich zavěsil s péčí řádného hospodáře na kazatelnu. A já jsem další den opět kázal nad tím hnědým lidovým dílkem.

A roky opět ubíhaly a opět byla brigáda. Opět jsem lamentoval nad kalichem a opět byl přítomen Štěpán, už o pár let starší. A opět kalich zmizel. Tentokrát se to ve sboru lehce řešilo, ale nikdo moc nevěděl. Přiznávám, že jsem za čas kalich i zahlédl. Byl uložen mezi spisy v bílé skříni v mezipatře. Ale nakonec povzdechy utichly. A mně se přiblížil čas mého odchodu z Třebové. Řekl jsem si, že kauza kalich je snad jednou provždy vyřešena. A mým odchodem snad bude i uzavřena. Ó, jak jsem se mýlil!

Modlitebna v České Třebové

Modlitebna ve Frýdku-Místku

Přestěhoval jsem se. Otvíral jsem ve Frýdku-Místku jednu stěhovací bednu po druhé a vyprazdňoval je. Hrábnu mezi spisy a najednou, nevěřím svým prstům a očím. V ruce svírám kalich! To snad ne! Ten posvátný kus dřeva mě snad bude pronásledovat až na konec světa! No, já si ho rozhodně do krabice s věcmi nedal. Nikdy bych to ani neudělal. Který vtipálek mi ho přibalil, nevím, jen tuším. Nastalo vnitřní dilema: „Co s kalichem?“ Prostě ho definitivně vyhodím, vzdálen kilometry od místa činu. Rozštípu, spálím. 

Nikdo to nebude vědět. Ale to přece nemohu! Je to kalich z kazatelny, sloužil generacím a vyrobil ho bratr Matouš. Napadlo mě zavěsit kalich na stěnu jako vítěznou trofej. Ale ani to se mi nechtělo. Kalich jsem pověsil zevnitř do skříně. Bude mi připomínat mou minulost. To řešení opět zjevuje mou vnitřní rozpolcenost. Směji se.

A uběhlo tentokrát jen pár měsíců. Do mailové schránky se mi náhodně dostal útržek korespondence mezi mým nástupcem Tomášem Pospíšilem a staršími. Takové uniky informací se stávaly jen výjimečně. Ale v tomto případě se tak tajemně stalo. Z toho útržku jsem pochopil, že se hledá kalich a že kolem jeho hledání je dosti nepříjemné napětí. Co s tím?

 V nedalekém podbeskydském hotelu Křesťanské akademie mladých se konalo vikariátní cvičení, kde byl i Tomáš Pospíchal, můj nástupce v České Třebové. Vzal jsem auto, kalich jsem sbalil do kožené brašny a vydal se na záchrannou misi. Před Tomášem jsem otevřel kabelu a milému vikáři jsem posvátnou relikvii předal. Na jeho tváři bylo znát velká překvapení. Starší třebovského sboru přijali zprávu o návratu kalicha na své místo s povděkem a milým pochopením: „Bratr kazatel Kučera byl vždy roztržitý, tak si omylem přibalil do krabice i onu posvátnou věc…“  Pravda je však jiná. Tu vyjevuji teprve nyní. Kalich dodnes visí na kazatelně. Ale nyní probíhá rekonstrukce. V nové modlitebně k mé radosti nebude. 

Snad jen dodávám, že existoval i třetí a čtvrtý kalich. Byl zakomponován do branky modlitebny. Vypadal jako sklenice na víno. Stopku jsme uřízli karboflexkou. Nad tím se nikdo nepozastavoval.

Čtvrtý kalich najdete nad vchodem ve střeše. 

Tím končí legenda o kalichu a má generální zpověď. Konzultace k článku provedli Tomáš Pospíchal a Štěpán Kotek. Kdo mi kalich do beden přibalil, nevím dodnes. Přizná se někdo?