pondělí 7. června 2021

Vzpomínka na přítele Timotea Dymčenka (11. 1. 1967 - 14. 4. 2021)

 Dlouho jsem psaní vzpomínky na Tymotea odkládal. Nechtělo se mi smutnit při oživování všeho krásného, co jsme s Tymoteem prožili, a přiznat si, že se zde na zemi neobejmeme. Ale je čas zavzpomínat. Vděčně, velmi vděčně zavzpomínat. Chvála Pánu Bohu za jeho život!

Na koho vzpomínám?

Tymoteus se narodil ve východním Mariopolu, tedy v oblasti Ukrajiny, kde se mluví rusky. Sám o sobě říkal, že je Ukrajinec mluvící rusky. Od mládí znal Kristovo evangelium a spojil s Ním svůj život. Byl učitelem hudby. Hrál na klavír i na housle. Později vystudoval biblickou školu v Oděse a stal se kazatelem a misionářem. Pracoval s mládeží, věnoval se zpěvu. V roce 1997 se odstěhoval se svou rodinou na Zakarpatskou Ukrajinu a zde zakotvil. Nejdříve sloužili ve vesničce Ruské Pole a potom ve velkém městě Mukačevo. Na východní straně tohoto města založil sbor Milost (Blagodať) a postavil moderní modlitebnu evropského střihu. A v projektech pokračoval dál.

Před hrubou stavbou modlitebny. 


Stavba modlitebny v Mukačevě

Před dvěma měsíci mi napsala Tymoteova sestra, že její bratr je ve vážném stavu. Napadl ho ten „blbej“ covid. Začali jsme se modlit. Modlili se snad všichni na celém světě, protože ho znali, odhaduji,  všude. Ale Pán Bůh si Tymotea vzal k sobě. Říká se, že Pán Bůh si bere ty nejlepší. A Tymoteus byl opravdu nejlepší, nebo snad jeden z nejlepších.

Tymoteus byl především přítel a bratr v Kristu. Nebyl můj přítel, byl náš přítel. Přítel každého. Nešlo nebýt jeho přítelem. Byl laskavý, a přitom ne sladký. Od první chvíle se ke mně choval velmi přátelsky a bratrsky, snad bych řekl kristovsky.  

Setkání s vedením baptistické církve v Kyjevě.
Ve fialovém svetru Tymoteus a vprostřed Daniel Fajfr. 

Seznámil mě s ním bratr Heczko: „Tady u hřbitova v Mukačevě bydlí šikovný, mladý kazatel. S ním si budeš dobře rozumět.“ A tak se stalo. Při jedné z cest na Ukrajinu, snad v roce 2007, jsem čekal ve tmě mukačevského nádraží na neznámého muže, který pro mě měl přijet autem. Objevilo se auto, bylo plné lidí, ani do tváře jsme si neviděli. Přeskočila mezi námi jiskra a začal příběh. Několikrát byl Tymoteus u mě doma, v Třebové i ve Frýdku. A mnohokrát, opravdu mnohokrát jsem byl u něj. Trávil jsem u nich studijní volno. Měl jsem u Dymčenků „svůj“ pokoj. Věděl jsem, jak se k nim domů dostat, i když nebudou doma. 

U Dymčenků na zahradě po putování

Rádi jsme spolu pili čaj a kávu. Naučil mě vařit černý čaj. S úsměvem vždy říkal: „Dlja cholastnikov“ – pro neoženěné.

S manželi Dymčenkovými

Tím se dotýkám Tymoteovy rodiny. Bez ní by bylo jen půl Tymotea. Jeho žena Taňa je jemná, obětavá, pracovitá, konzervativní i moderní žena. Přesně v duchu Přísloví 31,16 založila secondhandový byznys. A Pán Bůh jim žehnal v podnikání i v rodině. Společně vychovali pět krásných dětí. Dnes jsou synové a dcery dospělí, i když stále mladí. Dymčenkovi se stali i šťastnými prarodiči. Bavilo mě sledovat jejich lásku k dětem, jejich zásadovost, jejich upřímný až bytostný zájem o osobní víru v Krista u svých potomků. Být u Dymčenků znamenalo posedět u krásného, silného, osvěžujícího pramene.

Tymoteus se svou ženou Taňou

U stolu s naší výpravou do hor.

Za co jsem Tymoteovi vděčný?

Díky Němu jsem poznal jsem, co je to pohostinnost. Dodnes vzpomínám, jak jsem u Tymotea spal na Vánoce. Jejich dům byl plný cca 20 teenagerů, kteří přijeli na lyžovačku. A Dymčenkovi přijali dalších šest hostů z Čech. Tymoteus to bral jako samozřejmost, s úsměvem. Hostiny u Dymčenků byly také východně skvostné. Ukrajinci mají pro pohostinnost výraz „gostiprinimatělnost“. Tuto vlastnost jsem se učil u Tymotea a jeho rodiny.

Byla Pascha - Velikonoce

Malé pohoštění u Dymčenků
(Vašek Dvorský nevěřícně fotí)

Díky Tymoteovi jsem pochopil, co je to být duchovním pastýřem.  Opět – Ukrajinci mají hezký výraz pro pastoraci – „dušepopečitělstvo“ – „péče o duši“. A právě v této disciplíně Tymoteus vynikal. Nebyl psycholog. Těm se spíše bránil. (Paradoxně jeho syn psychologii studoval…) Ale dokázal promluvit s člověkem laskavě, věcně, jasně. Vedl k vyrovnání se s realitou života. Dokázal lidské nitro poposunout, přerámovat realitu v realitu Boží. Byl pastýř. Zajímal se o lidi. Zajímal se i o konkrétní osoby ve frýdeckém a třebovském sboru.

Rozhovor v nemocnici v Luhansku

Tymoteus byl špičkový kazatel.  Prostě uměl kázat a měl od Boha dar. Ne nadarmo učil homiletiku. Dodnes vzpomínám na evangelizační kázání ve Frýdku-Místku. Jeho homilie měly vše, co mají mít. Dokázal držet posluchače v pozornosti a v napětí. Používal příklady. Dokázal vyvolat jemné emoce. Zaměřit naši mysl na osvobozující evangelium. A mysl strhla i duši. Kázání byla prosycena biblickými příběhy.

Tymoteus při evangelizaci ve Frýdku-Místku

Tymoteus byl vizionář. Dodnes vzpomínám na návštěvu v bohoslužeb v malé jednoduché místnosti bývalého obchodu. Tehdy snil o modlitebně. Proto jsme později společně projeli celý východočeský kraj a navštívili nově postavené modlitebny, mluvili s uživateli. Fotografovali jsme. Namlouvám si, že zde Tymoteus našel inspiraci postavit něco jiného než klasickou nepraktickou východní modlitebnu. Modlitebna v Mukačevu je velmi moderní. Ale u toho nezůstalo. Tymoteus měl jasnou vizi, dokázal pro ni nadchnout svůj tým. Měl poslání pro svůj sbor – misie, sociální práce, zaměření na děti a jejich rodiče. A práce se dařila.

Interiér modlitebny

Sociální práce v modlitebně

Tymoteus byl muž činu. Když jsem ho požádal o pomoc při distribuci finanční pomoci do oblastí zasažených válkou s Ruskem, stal se naším více než cenným průvodcem. Seznamoval nás s důvěryhodnými pastory. Dával cenné rady. 

S Davidem Novákem v Doněcku
Nakonec vzal zbytek peněz a se skupinou mládeže zajeli do Luhanska. Postavili nový dům na místě rozbombardovaného. Byl to muž konkrétního činu. 

Před postaveným domem, který byl rozbombardován. 
Skupina brigádníků, Tyma uprostřed. 

Když jsme chtěli s dorostovým odborem navštívit tábory dětí v Zakarpatí, nebyl problém. Dělal nám průvodce, poskytl své auto a čas. 

S delegací Dorostové unie 
Když jsme ho požádali o evangelizaci ve Frýdku, přijel. Plánovali jsme evangelizační turné po Čechách a Moravě.

Pozvánka na evangelizaci ve Frýdku-Místku

Tymoteus byl muž konzervativních biblických zásad. I proto jsem k němu rád jezdil. Znal meze. Ty byly pro naše západní myšlení přísné. Vždy se ptal, kam až liberalizace v Čechách postoupila. Jak byl překvapený, když na sjezdu mládeže viděl kluky s dlouhými vlasy. Ale nějak to skousl. 

Věděl, že si v Česku dáme pivo. Smutně pokrčil rameny. „Eto vaša kultura.“ Opravdu těžce nesl, když jsem ho seznámil s kazatelem, který měl v uchu náušnici.
Jednou jsem byl na putování po horách. Nešťastnou shodou okolností vyplynulo, že jsem druhou část cesty měl absolvovat pouze ve dvojici s vdanou ženou. Z důvodů divného svědomí jsem to odmítl, což bylo pro onu ženu hodně smutné. Byl jsem ze situace rozladěný. Večer jsem celý příběh vyprávěl Tymoteovi. On jen pokýval hlavou a řekl: „Eto nělzja.“ – To nejde.  –  Mé dilema mu nestálo za delší rozebírání.

Tymoteus s biskupem Zakarpatí Ivanehm Kondorem

Tymoteus může i za to, že jsem nyní v Bratislavě. Jeli jsme spolu autem. Vyprávěl jsem mu o svém těžkém rozhodování. Jednoznačně mi řekl, že nechápe, co řeším. Bůh mě do Bratislavy volá! „Má o tobě zjevně lepší mínění než ty sám o sobě“. Těšil se z toho, že budu v Bratislavě. Chtěli misijně působit mezi Ukrajinci na Slovensku a v Rakousku: „U těbja budet naša baza.“

U mé sestry doma, s pěveckým sborem.

Těšil jsem se na pokračování příběhu. Bůh ale má jiné plány. Pohřeb Tymotea byl krásný a slavný. Ano, často zaznělo, že nechápeme a jsme zmateni. Byl cítit velký smutek. Ale pevná víra v Boha a ve vzkříšeného Krista pronikala každý proslov, píseň, snad i každou částici vzduchu. „Hospodin vzal, Hospodin dal, Hospodinovo jméno budiž pochváleno.“ „Nikdo nemá právo Bohu nic vyčítat,“ řekl jeho rodný bratr, kazatel z Mariopolu. To je Východ, to je Ukrajina, to byl náš milý Tymoteus.

Tymoteova rodina bez Tymotea. 

Soli Deo Gloria. Samému Bohu budiž sláva za tak skvělého muže  + ! + ! +


sobota 16. ledna 2021

O šťastné vesnici, jménem Ropice (Ropica)

Ó, jak šťastná je obec Ropice! Proč, dozvíte se při čtení dál!



Nejdříve krátce o České Třebové

Než se dostanu k Ropici, musím začít jiným městem. Žil jsem devět let v České Třebové, v městě s největším železničním uzlem ve střední Evropě. 


Celé město protíná čtyřkolejová železniční osa, udávající atmosféru celému městu. Jezdí tu vlak za vlakem. Česká Třebová má cca 15 500 obyvatel. Na délku, podle hlavní osy, měří ČT cca 5 km. 

Co se týče zastávek vlaku – najdete zde jen jednu jedinou, pravda velkou železniční stanici. Na Severu Třebové se rozkládá sídliště Lhotka, žije v něm cca 2200 obyvatel a od středu města je vzdáleno cca 3,5 km. Právě v okolí Lhotky se dlouho uvažovalo o vybudování zastávky vlaku. Dodnes k tomu nedošlo, i když jednání byla.

Sťastná vesnice Ropice

Oproti tomu tu máme velešťastnou obec Ropice. Nachází se v sousedství Českého Těšína a Třince. Nešlo si této osady nevšinout, vždyť z reproduktorů ve vláčcích se často ozývalo: „Ropice – Ropica“. Ropice jen malá obec s rozptýlenou zástavbou. Žije v ní cca 1700 obyvatel. (8x menší než zmíněná Třebová). Nejdelší vzdálenost, přibližně jiho-severní je cca 5 km. 

A nyní se blížím k meritu věci. Proč je Ropice tak šťastná? Protože má tři vlakové zastávky: Ropice | Ropice zastávka (prystanok) | Ropice-Zálesí. 

To znamená cca. na každých 550 obyvatel jedna vlaková zastávka. Šťastná to vesnice! Vzdálenost mezi zastávkami je cca 825 m: Ropice zastávka – Ropice.  A 2,5 km: Ropicí a Ropicí-Zálesí. Jedna zastávka je na rameni hlavní železniční trať Bohumín - Jablunkov - Žilina a dvě zbývající je na trati Český Těšín - Frýdek-Místek. Vydal jsem se jednou v červnu na výpravu, abych tento div světa spatřil. Vystoupil jsem na zastávce "Ropice-zastávka (Ropica-prystanok)" 


Kromě dvou zděných zastávek tu najdete kryté bezbariérové rampy. 


Jsou pravda úhledné, ale těch peněz, co to muselo stát....





¨
Překonávají úctyhodné převýšení mezi silnici a náspem. 


Od nich romantickými pěšinkami do Ropice 






Krásná budova pamatující slavnější časy minulé




Dnes uzavřená. Fotky uvnitř svědčí o její dávné plné funkčnosti. 


Dnes je tu pro cestující nová moderní unifikovaná zastávka. Čůrat můžete do keřů....


Ale těch pár lidí obslouží 


Ještě něco s kdysi povinné vybavenosti


A potom už krásnou cestou mezi zahradami do poslední zastávky



Po cestami malou lávkou k zastávce


Ta je krásná i s obydleným drážním domkem


A moderní boudičkou, která má aspoň trochu duši 


V dálce houká Regionova - podbeskydský žlutý expres. 



A mě nezbývá než nastoupit a říci si - jak šťastná je obec Ropice! Frýdečané májí jednu stanici
na 70 000 obyvatel. Železniční město Česká Třebová si nedokázala vydobýt ani druhou zastávku pro sídliště větší než Ropice. A přirovnání se navršují. Třeba jen ve Frenštátě, Haviřově si vydobyli další zastávku. Prostě určitá obec se zrodí ve šťastné době. To se asi stalo právě šťastné Ropici. Možná si toho ani není vědoma!
 

neděle 3. ledna 2021

Objevný rock 2020

Své loňské povídání o uplynulém roce jsem končil zmínkou o lehké depresi, která se projevovala  vnitřní apatií a plněním těch nejzákladnějších povinností. (Viz *zde*) Zde jsem skončil a zde i začínám. 

Začátek roku se vyznačoval jakýmsi vnitřním tažením proti těmto náladám. Zejména věta: „Zatím jste naslouchali svým vlastním myšlenkám, ale to Vaší depresi nepomohlo“, mi pomohla.  Jistě v boji čas lockdownového zklidnění. Jaro bylo pro mě dobrým časem, na který budu rád a vděčně vzpomínat. 

Jarní úlovek z rezervace Velké doly u Třince

Lockdown

Snad nikdy jsem nepoznal okolí Frýdku-Místku tak dobře, jako v době karantény. Každý den jsem vyrazil někam do okolí, aspoň na hodinu. Na některá místa jsem vracel vícekrát a mohl je podrobně prozkoumat. Někdy jsem do různých míst bral i přátele, na kus řeči i na pokoukání. Znovu jsem si zamiloval Štandl a lesy kolem něj. Zcela nové pro mě bylo tajemství Datyňského a Řepišského lesa. Poznal jsem i vzdálenější místa.

Nevšedním lockdownovým zážitkem ve frýdeckém společenství Církve bratrské byly modlitby 24/1. Vyhlásili jsme je v čase karantény jednou, potom jsme je opakovaly. A od té doby, týden co týden, modlitby pokračují. Až do dnešního dne. Občas se na dálku přidám a mám upřímnou radost.

Modlitební stůl

Modlitební noc na nohou v F.M.


Budiž voda +!+!+

Během jarních procházek jsem si až bolestně uvědomoval, že v krajině chybí voda. Ze suché hlíny vyrůstaly zčerstva unavené květiny. Mladé lístky stromů byly povadlé. V březnu bylo teplo jako v létě. Tento stav přírody mě naplňoval obavami z toho, co bude. Občas jsem se podíval na web Intersucho a bylo mi i úzko. 

Čím červenější tím větší sucho - duben 2020

Trpěl jsem za přírodu. Modlil jsem se za vodu. 

Sucho v rezervaci Kněhyně. Zbytek sněhu a kolem prašné sucho.
A to je začátek jara!

Předletní a letní příchod hustých dešťů a nasycení půdy vlhkostí byl pro mě přímo osvěžující. Měl jsem z něho upřímnou radost. Chvála Bohu za dar vody!!!

Peřeje Ostravice pod Ostravicí. 

Putování a studijní volno

I naše každoroční putování bylo spojené s proudy vod. I během cesty pršelo, což zas tak nevadilo. Příroda byla krásně zelená, svěží. Na hřebenech hor tekly potůčky a v údolích krásné potoky. Studánky chrlily vodu téměř celým profilem trubky. 



Lesní potůček se stává řekou

Nádhera. Šli po československé hranici z Lipova do Mostů u Jablůnkova. Skvost! Více vz *zde*

Závěr v Mostech u Jablukova

Na putování ihned navázalo studijní volno, navštívil jsem několik sborů, měl jsem několik hezkých rozhovorů se zajímavými lidmi, přečetl jsem knihu Zapomenuté cesty, navštívil jsem tábor brněnského dorostu a zúčastnil jsem se Letní biblické školy, kde přednášel můj oblíbenec – doc. Jiří Mrázek (původem z Brna). 

Moc rád vzpomínám na spanilou cestu ze skvostné svatby Vaška Dvorského. Z ní jedno ilustrační foto: 

Ze svatby jsme jeli s Viktorem Šodkem, povídali v autě a na oběd se stavili ve staré dobré náhražce v Letohradě.

Nesmrtelná nádražka v Letohradě

Jiným letním zážitkem s velkým „Z“ pro mě byla návštěva u mých prasynovců a jejich rodičů v Ústí nad Labem. Nádherný čas, který citlivě zachytila milá neteř Katka.


Loučení

Celé jaro bylo pro mě tichým loučením s Frýdkem-Místkem a okolím. Dlouho jsem si to nepřiznával. Nedovedl představit, že zdejší kraj, který jsem si zamiloval, opustím. Očima jsem hladil obzory. Užíval jsem si každého setkání s lidmi. Odkládal jsem každé loučení. Posledním nadechnutím před byl pro mě byl nádherný tábor dorostu, společně se SCEAVem, v Beskydech...


...s krásným rozhovorem ohně se starším přítelem Staškem Zagurou.

Ale davič čas neúprosně ukrajoval ze dnů vyměřeným na Severní Moravě. V srpnu jsem začal balit. A mě začalo být jasné, že se blíží definitivní konec. Bylo mi velmi smutno. V jakési agonii a s pomocí laskavých přátel obsah bytu poskládal do krabic. Odjel na Rádcovskou školu. Potom už stěhování a odjezd do Bratislavy. A potom ještě Seniorátní den...

.....s předáním seniorství Matúšovi. A konec jedné životní etapy. 

Most SNP jako brána do nového života

Se stěhovacím vozem jsem dojel do Bratislavy. Jeli jsme přes moderní most SNP. Nečekaně se stal pomyslnou bránou do nového města. Jakoby skončil jeden můj život a začal nový. 

Za chvíli jsem už stěhoval nábytek do bytu. 

Byl jsem velmi hezky přijat. Byt sice ještě čekaly dokončovací práce, ale začal nový život. Počítal jsem s tím, že se budu vracet do Čech, leč hranice byly záhy uzavřeny a já zůstal na Slovensku. Vše bylo až zoufale nové – nové město, nový sbor, nový jazyk, nová mentalita, noví přátelé a spolupracovníci, nová občanka, nová pojišťovna, nový zaměstnavatel, nový telefonní operátor, nový šéf. Vše vyvrcholilo instalací. Byl jsem vděčný, že za mnou z Čech přijel Zdeněk Vojtíšek a David Novák. Instalaci provedl předseda slovenské větve CB, Štefan Evin, můj kamarád z dob vikariátu. 

Bratislavští připravili hezký program. Potom už zase lockdown a život v online. O Bratislavě napíšu v samostatném blogu. Ale stručně řečeno je tu hezky. Město je pěkné a moderní, ale s fantastickými východními tržnicemi, které mi způsobují extatické stavy. (Chodím si tam šlehnout.)

Sbor je v celku složité situaci. Spíše bych ho nazval souborem komunit. Navíc lockdown. Zatím se stále seznamuji.

Rovy

Jak léta jdou, přátelé nás opouštějí. Velmi smutnou zprávou pro mě bylo oznámení o úmrtí doc. Ing. Jana Laciny CSc., muže poezie a vrcholné krajinářské odbornosti, který mě už od jinošství ovlivnil svým přístupem k pozorování obzorů: „Krajinu uchopit a pochopit“. Více o něm*zde*.

Na jaře náš opustil Ivan Nemeš, vynikající ukrajinský kazatel a blagozvěstnik-evangelista. Muž, kterého jsem měl velmi rád a u kterého jsem rád pobýval a od kterého jsem mnoho přijal. Smutno ještě dnes. Více o něm *zde*

O prázdninách jsem byl zaskočen nečekaným úmrtím faráře ČCE Jaroslava Nečase, mého staršího bratra v Kristu i ve službě. Měl jsem tu čest mluvit i na jeho pohřbu v České Třebové. Opět smutno bylo. Více o něm *zde*

Opět musím konstatovat, že legendy mého života odcházejí – a bylo jich více – vynikající znalec Ruska Luboš Dobrovský; brněnský farář Jan Pokorný a jeho bratr, profesor Nového zákona Petr Pokorný; velký evangelista Sváťa Karásek…. a další.

Konec roku v Brně a objevení objevného roku

Konec roku jsem strávil v Brně. Byl jsem rád, že mohu být po čtyřech měsících se svou rodinou v rodném městě. Byl to velmi milý příjemný čas, plný tradičního lenošení, pojíždění po Brně i výletů.

Dokonce jsem si dopřál i radostí a navštívil se synovcem místa, kde jsem snad nikdy nebyl – Cacovice a Divišovu čtvrť. Nádherné.


Vlastně mohu na závěr roku konstatovat, že letošní rok byl rokem objevování starých i nových věcí. 
  • Objevování krajiny v okolí Frýdku; 
  • objevování nového kazatele pro Frýdek; 
  • objevování modlitební vytrvalosti sboru; 
  • objevování tajin Instagramu *zde*;
  • objevováním youtuberských schopností (moc jsem je neobjevil); 
  • objevení Člověka krve

  • objevování nové země; objevení Pešecké leánky;

  • nového města a nového sboru, nových i nových přátel.


Co říci na konec?
Samému Bohu budiž chvála za krásný objevný ro©k 2020 *!*!*
(Bratislava 2021)