Tažení přes tři velebné kopce, s nočními koncovkami a čarokrásnými ocúny - Pozdní sběr 2026

Ach, zase jsme prožili čtyři dny podzimní krás, milosti přátelských rozhovorů i dobývání na tři bájných západoslovenských vrcholů: Kľak, Strážov a Vapeč. (O akcích pozdní sběr *zde*.)

Krajina pod Strážovem....

Začátek byl pro celé putování příznačný - za tmy. Vystoupili jsme z podvečeního busu, v dědině Vrícko. Dan, Martin a moje maličkost. Odtud jsme měli naplánovaný rychlý vystup do nedalekého Vríckého sedlo. Nejdříve obydleným údolím s blikajícími lampami, které se rozsvítily až poté, co jsme se od nich vzdálili.  Potom hore, stoupavými loukami. 

Temnotu náhle prořízl hlasitý výstřel. Polovník. Naštěstí jsme jsme z bezpečnostních důvodů svítili baterkami, tušíc toto nebezpečí. Myslivec posléze svítil na nás. Asi dohledával kořist. Jistě ho naše noční návštěva nepotěšila. Raději jsme se ztratili v ještě větší tmě lesa. Sedlo nebylo daleko. V něm jsme loni skončili akci *Pozdní sběr2025*. Bylo pozdě, ale nešlo nezapálit oheň, posedět, pojíst, opéci a popovídat. 

Spal jsem pod krásným smerkovcem, tedy modřínem.

Na Kľak!!!

Ráno ve Vrtíckém sedle! Co může být být krásnější? Podzim, mlhy, barvy, studánka, oheň. Na louce ocúny.

Ranní probuzení

Boží cesta ke studánce živé vody

Strudnička

Milované Vrícké sedlo. Proč? Protože je neobyčejné svou obyčejností. 

Opravujeme Martinův stan a vyrážíme citelně později. Mám narozeninový den, a tak mi vícekrát různí lidé volají. Tím zdržuji výpravu. Cestou procházíme spoustou krásných scenérií. Z mlh se vynořují skalní výchozy. Je jemně mlhavo. 

I na malých lesních loučkách potkáváme ocúny. Krásná podzimní melancholie. 

Ale značkař byl, soudě podle stylu značení, viditelně šťastně zamilovaný.

Z mlhy se vynořil poslední "mega" skalní výchoz – hora Kľak. Divoký jižní princ Lučanské fatry. (Královou je asi Veľká lúka.)

Klak v mlze

Z vrcholu, mezi roztrhanými mračny, se zjevují a zase rychle mizí krásné obzory. Dynamické obrazy.

Sestup z Kľáku je z počátku příjemný, po loukách a klesajícím hřebínku. 

Potom drsný sestup. Končíme v legendárním Fajčkovském sedle, v restauraci, kterou bych hodnotil, jako průměrnou. Ale jídlo jsme dostali. Přidává se k nám Michal, který čekal půl dne. Je mi ho líto. Dnešní relativně krátký úsek na jsme prošli celkem pomalu. 

Já zůstávám u restaurace. Mám online poradu Správní rady diakonie. Zbytek výpravy vyráží šerem na místo táboření do „sedýlka nad sedlem“. Po skončení porady vystoupám na místo i já. Přátelé našli skvělé tábořiště. Oheň, pohoda, radost. Blaze usínáme. 

Na Strážov?!

Druhý den ráno se probouzím za východu slunce, který skvostně nasvětlil barevné stromy. Jsem líný vylézt ze spacáku. V leže fotím.

Ranní oheň. Čekáme na dalšího člena výpravy, Magdu. Ale vlastně nečekáme, ale kecáme, pomalu snídáme, balíme se. Mysleli jsme si, že se Magda jen přidá, ale nakonec ještě dobalujeme a povídáme. Odchod až kolem 11:00. Cesta vede opět krásnými zbarvenými lesy a především jesenými loučkami s ocúny. 

Cíl je Strážov, ale je celkem zjevné, že tam nedojdeme. Vydechujeme ve skvostném plochém sedle mezi dvěma horami Javorinka a Javorina. 

Pohled se svahu Javoriny na Javorinku

Potom do malováných Číčman. Dáváme si v místním „dvoj-hospodo-obchodě“ cosi jako oběd. Kupuji stylové tričko s místním ornamentem, který svědčí o souvislosti slovenského národa s jihoamerický mi indiány.

Za zapadajícího slunce stoupáme na vyvýšené louky, téměř pod Strážovem. Dobýváme je opět za tmy. A je tu krásně. Oheň, oblíbené putovní jídlo „Rumunské lodičky“, vinko. Mrazivá noc. Zmrzla i voda v lahvích. Magda se moc nevyspala.

Těsně nad ránem slyším hlasy. Běžci s čelovkami na hlavě. A za nimi další a další. Celkem cca 80 lidí. Pochod Číčmany – Třenčín. Až někdy za rozbřesku hlučný a světelný proud lidí ustal. 

To, že jsme spali v národní přírodní rezervaci, jsem se dozvěděl až další den. Nevšiml jsem si toho. Kdybych to věděl, mám neklidné spaní. Zase Ti Češi...

Mezi Strážovem a Vapečí

Ráno vyrážíme opět později, ale přece, a dobýváme Strážov. Je to majáková hora. Je na ni vidět ze všech stran. Snad byla kdysi strážní horou. Výhledy nádherné. Od jižní Velké Javoriny po Babiu horu na severu. Je sobota. 

Potkáváme zástupy výletníků. Sestup je cca 600 metrů. Ale odměnou jsou nádherné ocúnové louky a výhledem na velebnou horu za zády. Ve Zliechove si dáváme obedik, pivko. Opouští nás zmrzlá a nevyspalá Magda a přidává se Viktor. Ten hodně překvapil. Přijel inkognito autem. Odhadl polohu. 

Další cestu jsme naplánovali obydlenou krajinou, s pastvinami, osadami, sady. Ach, ta krása kulturní krajiny! Domečky, staré stromy, stáda krav a ovcí, západy slunce a zažínající se světélka v domečcích. Básník Vladimír by řekl "svatvečer"

Obzor s velebným Strážovem 

Až za tmy nabíráme vodu v krásném prameni, doslova vyvěračce. 

Potom nocí stoupáme na lesní tábořiště. 

Je velmi komfortní na loukách, s boudami i suchým záchodem. Oheň, vínečko, večeře, teplá noc. Dnes jsme ušli nejvíce. 

Večerná "pahreba"

Viktor nás opouští. Další den ráno ho čeká výstup na Lysou horu.

Na Vapeč!

Ráno vstáváme dříve, abychom stihli Vapeč. Ta není daleko. Je to krásný vápencový vrch, schovaný mezi jinými vrchy a lesy. 

Schovaná Vapeč

Dá celkem zabrat, ale není to nic šíleného. 

Na vrcholu davy svátečních výletníků. Neděle. Naše skupina se přidává k davům.

Jedné rodině jsem chtěl poradit, kudy z vrcholu, cítíc se po jedné návštěvě jako místní znalec. S úsměvem mi prozradily, že bydlí pod horou. Trapná chvilka.
Výhledy z Vapeče zase krásné, ale v dálce zamlžené. Nejvíce upoutá Vršatec, tyčící se na druhé straně Váhu. Na opačné straně strážný Strážov. 

Obzor s dominantním Strážovem

Summa: Krásná hora je Vapeč, kdo na ní nebyl, pospíchej. Ale raději ve všední den. 

Sestup je tradičnně 600 metrů dolů, ale je relativně humánní. Cesta je vedena „cik cak“. Posledním zastavením je příjemné údolní odpočivadlo. Je tu mnoho atrakcí: prameny, mostky, vodní mlýnky, zábradlí ve tvaru jezevčíka, altánek a záchod ve stylu autobusové zastávky. Prostě super. 

Přírodní reklama na urologické čaje

Tady se výprava se rozkládá. Martin spěchal na autobus. Michal neodolal a odpočinul na odpočivadle. A my s Danem jsme v klidu došli na busik. Potom už Ilava s věznicí uprostřed města. Zvláštní místo. 

Vchod do kostela a vlevo vezeňská hradba....

Pak dobrá pizza a pivko. A domů.

Pozdní sběr jako víno výborné!!

Soli Deo Gloria.

Skoro osamělý puťák 2026 (Muráň + Nízké Tatry + Slovenský ráj + Rudohoří)

V letošním červnu jsem si jednoho rána přiznal, že se mi nechce organizovat hromadné putování, která jsem poslední cca 30 let dávál dohromady. Chtěl jsem být nějaký čas sám, jsa poněkud unaven životem. Nakonec jsem nebyl celou cestu osamocen, ale konejšivé opuštěnosti a svobody jsem si blaženě užil. Kde jsem chtěl, tam jsem se zastavil, spal, kreslil, přemýšlel, modlil jsem se, četl si. Klidně bych tak pokračoval další dny…. Ale dovolená je omezená….

Vytyčil jsem si cíle:

→ Navštívit lákavá a neznámá místa: krajinu mezi Telgartem a Sulovským sedlem. Dále   Prednú horu a Studňu na Muráňskej planině.
→ Vrátit se na milá místa: nenápadná hora Homoľka, hřeben Nízkých Tater. Louky na Hekerovej a bájné tábořiště pod Osadníkem.
→ Konec cesty oslavit v milovaných v „kupeľoch“ Štós.
→ cestou číst a malovat

Na Prednú horu a ke Studni na Muráňskej planině

Na začátku je nás pět. Petr Baný se synem Kristiánem a se psem Belou, Dan a také moje maličkost.

 Začali jsme kousek za Revúcou, v Muráňskej Zdychave. Dědinku, kde končí silnice, jsem toužil spatřit. A nezklamala: Krásné chudé chaloupky, překvapil moderní kostel a aspoň trochu obdělávaná kulturní krajina luk a pastvin. Dokonce i manželský pár s kosou a trakařem jsme potkali.

Tábor jsme rozbili vysoko na kopci, s rovinatou loučkou. Zkouším nový »tarp« od firmy Jurek.  Nezapalujeme oheň, nevaříme. Je sucho, i když tady v horách zas ne tak moc. Jdeme brzy spát. V noci labužnicky nasávám studený vzduch. Je mi blaze. Dlouhý čtvrtek je u konce.
Další den táhneme hřebenovkou na Prednú horu. To místo jsem si vysnil z mapy a nezklamalo. Nádherný „mladý“ zámek dávného bulharského krále na oblém hřebeni. Před ním krásně upravená parkovitá zahrada přecházející do anglického parku, s četnými lavičkami, skulpturami a křížovou cestou. Ze zámku vznikla psychiatrická léčebna specializující se na závislosti. Skoro jsme záviděli klientům tu krásu už méně důvod pobytu. My jsme odpočinuli ve stínu stromů, já se kochal.

Až odpoledne jsme pokračovali na Velkú lúku, která je veřejnosti celkem známa chovem koní. Cesta k ní vedla žlutým traverzem. Byla kamenitá a docela nepříjemná. Táhla se. Na místo jsme došli až za tmy. Čekala nás příjemná společnosti slovenských turistů, oheň a dokonalé zánovní „wecko“ pro vozíčkáře. Hezký pátek.

V sobotu pokračujeme jen kousek na vyhlídku Poľudnica. Rozhledy jsou nádherné. Pod námi milovaný Gemer. 

 Potom trochu stoupáníčka do cíle, kterým byla Studňa na Muráňskej planině. Je to louka, kterou jsem chtěl spatřit už před dvěma desítkami let. Konečně jsem se dočkal. Jdu na průzkum. Chovají tu koně. Studánka teče. V centru louky stojí industriální zděná boudička, která byla čerpací stanicí. K čemu sloužila nevím. Ale působilo to na mě docela romanticky. Na louce najdete i propast Ľadová jama, do které si kdysi lesníci schovávali sazenice stromů. Blaženě maluji. 

Potom se vracím do základny, k prameni a lovecké chatě. Zastihl Kristiána vyprávějícího Petrovi Banému jeho vlastní fantazy příběh nesoucí název „Jiskry našich dní“. Přidal jsem se k poslechu. Bylo to pro mě  silné povídání. Hlavně to krásné nadšení a naléhavost v hlasu. Mezi tím se zešeřilo. Nad námi hvězdy, jiskry našich nocí.

Nedělní den slavíme čtením s Písma a modlitbami, potom se vydáváme směr údolí Hronu. Značka nás vede nádherným traverzem s divokým lesem se skalními útvary. 

Pěšina se dotýká i bájné rezervace Velká Stožka. Potom po žluté směrem pod horu Gindura a po sjezdovce do údolí. A z dědiny Pohorelská Maša busem do Polomky. Těšíme se na teplou večeři a pivo. Nakonec jsme vděční za suché chrumky a pivo. Spíme u požární nádrže. Koupeme se. Je to blahé a nádherné.

Na Hřeben Nízkých Tater

V pondělí si užíváme znovu koupele a naučné stezky. Lenošíme. V Polomce rozlúčkový oběd. Kluci odjeli. Já jsem osaměl. Dokonce jsem se trochu bál samoty a vysokého hřebene. Dal jsem si zmrzlinu a vydal se stoupákem směrem Homoľka. Převýšení 750 metrů. Jsem překvapen, že výstup zvládám poměrně svižně. Končím u lovecké chaty. Padá večer. Blíží se bouřka. Je tu přístřešek a studánka. Dívám se na světýlka v údolí. Dávám zprávu klukům, že jsem dorazil. V noci pršelo a bouřilo. Mně bylo dobře. Končí pondělí a přede mnou je stále dlouhý čas v horách. A to mě přímo blaží.

Krátké stoupání s převýšením pouhých 250 metrů do sedla pod Homoľkou se mi nějak táhlo. Na hřebeni je krásně, trochu prší. Procházím se jen tak, bez batohu, místem, které se mi před léty vepsalo do mysli. Miluji parkovité horské partie. Kleč, smrky, skalky, louky, pěšinka. Hledám dobré pohledy, kde bych mohl nakreslit a vystihnout genius loci. Namaloval jsem tu dva obrázky. Je zima, musím dál.

Milovaná a nenápadná Homoľka

V dálce Kráľova hoľa

 Postupuji nádherným hřebenem s divokými scenériemi. 

Před deseti lety jsem tu šel, krajina byla zničená polomy. Dnes opět zarůstá a je ještě divočejší. Mám rád i zdejší názvy: Zadná hoľa, Oravcová, Kolesárová. U lovecké chaty pod hřebenem jsou turisté. A tak končím až v sedle Priehyba. Nechce se mi stavět stan. Ležím „na prasáka“. Přikryt plachtou. V noci trochu prší.

Je středa. Ráno se balím a vstávám předpisově. Je 8:00 a já vyrážím na Velkou Vápenicu. Kousek nad sebou vidím mlhu. Proč mám jít krásnou krajinou v mlze a mračnech? A najednou je rozhodnuto. Zamířím k lovecké chatě, kousek za Priehybou. 

Je zima. Vytahuji spacák. Sedím v něm za stolkem a čtu si vynikající knihu mého dorostence Vojty Boháče. Nyní je špičkový novinář a znalec východu.  Název je příznačný: „Všechny cesty vedou k válce“.  Ach, kdy jsem naposled seděl a četl si půl dne? Je mi blaze. Jen hrnek s čajem chybí k dokonalosti. Navštívil mě tu i „poľovník“. Popovídali jsme. 

Kolem třetí konečně mračna stoupla a objevila se modrá obloha. Vyrážím na »Velkou Vápenicu«. Volím „zadní“ cestu do sedla, po které se příjemně stoupalo. Svahy byly vyrubány a já s radostí sleduji, jak zarůstají. Pionýrské dřeviny – břízy a jeřabiny a mezi nimi se objevuje smrk. V sedle skrývám batoh a na Vápenicu jdu na lehko, bez batohu. Je to plošinatá hora, což mám rád. 

Potom už na Andrejcovou. Po dvou dnech bez teplého jídla jsem si vysnil teplý čaj a kapustnicu. Sen se splnil. Sedím, jím a pozoruji zbytky světla za obzorem a s ním i zbytky středečního dne.

Ráno vstávám, dávám si místní praženicu a teplý čaj. A zase si čtu. Do Telgartu je to přece jen kousek! Vyrážím v 10:00, zastavuji se ve Ždiarskom sedle. 

Tady jsem vícekrát spal v salaši. Dnes je z ní jen hromada prken. Nedaleká studánka, která vždy jen kapala, je opravená, ale blbě. Vodu má, ale teče mimo žlab. Někdy se úpravy léty usazených pramenů minou efektem.

Stále žiji v iluzi, že Telgart je za kopcem. Ale teprve na Bártkové mi dochází, že jen na Kráľovu holu je celkem dlouhá cesta. 

V dálce na fotce neviditelná veža Královej Hoľy

Dorážím tam pozdě odpoledne. Samotný vrchol s vysílačem je nyní oplocen, vlastní ji snad čínská firma. Není tu útulno. Povídáme s jedním z četných „bicyklistov“, kteří si užívají čerstvě opravenou cestu. Následuje pro sestup. Nemám rád klesání. 

Volím červenou značku. Padá šero a tma. Volám do Telgártu. Zajišťuji si „ubytko“. Přicházím až v 21:00 v nohách více než dvacet kilometrů. Žíznivý. Stihnu ještě dvě pivka v „bouling klubu“ a přijímám pozvání na snídani. S vděčností Pánu Bohu za plný den a krásný konec ulehám a ve snech opouštím čtvrtek.
Budím se do pátečního rána. V noci pršelo a bouřilo a i přes den má pršet. Zvolil jsem blažený lenivý den. Procházím Telgart. Líbí se mi tu. 

Nacházím útočiště v místní kurii na terase s výhledem na mlžnou Královu skalu. Poroučím si pivko a kávu, vytahuji knihu a čtu si. Postupně si poroučím oběd, svačinku i večeři. K tomu i nějaké vinko. Až za tmy, kdy už se nedalo číst, odcházím. Personál se mě ptal, zdali jsem knihu dočetl. Ještě ne. Poslední stránky jsem dal až na ubytovně. Píšu Vojtovi (autorovi) poděkování. Usínám v ubytovně, společně s rodinkou a dětmi v jedné místnosti. Tatínek zpívá ukolébavku: „Hoho watranai…“

Mezihoří

Ráno nakupuji, snídám, a záhy stoupám. Konečně vstupuji do území, kde jsem nikdy nebyl. Nazval jsem ho „Mezihoří“. Rozeklaný hřebínek, či spíše „souhřebení“, mezi Nízkými Tatrami a Slovenským Rudohořím. Pomyslně patří do Slovenského krasu, ale když se dívám do geomorfologické mapy, tak je to složitější: Vystoupal jsem »Horehronkým podolím«, přešel přes úžinu »Gemersko-Spíškého krasu«. Lehce jsem „tečoval“ »Revúckou vrchovinu« a  »Stolické vrchy«, abych skončil ve »Volovských vrších«, což je Slovenské rudohoří. Neuvěřitelná změť hřebenů, údolí i geomorfologických jednotek. Končím s geografickou exkursí.

Cestu do mezihoří začínám „zkratkou“ po zelené značce, sjezdovkou. Byl to šílený střechovitý stoupák. Mohl jsem si ho odpustit. Značkaři červené dobře věděli, proč tento hřebínek obcházeli. Na kopci se pasou krávy a rozdupávají krásné louky i prameny. Čeká na mě červená značka má řadu dlouhých odboček na skalní výchozy nesoucí názvy: Maria skala, Ondrejisko a Malá prť. Stály za to. Ale nejvíce mě oslovila louka Čuntava. 

Na chvíli jsem si připadal jako v Sudetech. Snad to způsobily rujny staré kamenné hospody. Nevím. Na louce je chata a v ní starý „chatár“. Povídáme si. Nocleh jsem našel na jiné louce pošlapané od krav. Je tu opravená lesní „besídka“. Moc jsem toho v sobotu neušel, způsobily to odbočky, které byly i na celou hodinu.

Tři fotky ze stejného místa noclehu

V neděli ráno otvírám další knihu »Budiž Voda«. Pak už peláším krásnou parkovitou krajinou. Nemohu se nabažit místními loučkami, se solitérními stromy a keři s kulisou lesů. 

Cílem je přehrada »Palcmanská Maša«. Unikátní vodní dílo v horách, první přečerpávací elektrárna na Slovensku (1953). Zajímavosti je, že zčásti převádí vodu z údolí řeky Hnilec do údolí řeky Slané.

 I tato skutečnost dokládá, že moje mezihoří je i výškově propletený uzel údolí a hřebenů.
Cestu končím večeří v místním hotelu. Dávám si vynikající polévku a pirožky. Čtu si, dokud je světlo. Spím nad přehradou s krásným výhledem na světýlka odrážející se ve vodní hladině. 

Končí další týden a já si uvědomil, že už moc dní nezbývá.

Rudohoří

V pondělí postupuji dál. Cesta neubývá. Krajina se změnila z malebné parkové na divokou lesní s četnými suchými porosty. Lesníci je nechávají svému osudu. Byl jsem hodně zvědavý na rozhlednu Suchý vrch postavenou v sedle. „Jen blb může postavit na takovém místě rozhlednu“, říkám si. Mýlil jsem se. Místo i stavba byly přenádherné s rozkošným širokoúhlým rozhledem. V dálce Králova Hola, která vévodí v pohledech k západním horizontům. Tuším, že i dýmku jsem si tu dal, abych se mohl topit v rozkoších.

Na další cestu jsem byl zvědavý. Klikatila se masívem hory Smerčina. Potkal jsem na ní neplánovaně divá prasata. Nádherná. Lekla se více než já. 

Po cestě se plánovaně setkávám s manželi Kadubcovými. Další dva dny nás čekají společné. Dostávám ihned vynikající koláček, který povzbudil. Čeká nás ještě výstup na Galovou a sestup do Sulovského sedla. Docházíme tam večer. Je nám blaze.

Úterní ráno nás probudil lesnický ruch. Lakatoš. Auta. Vstáváme a stoupáme na hlavní masív Volovských vrchů. Pravda, kráčíme po nich od včerejška, ale pro mě pomyslně začaly Sulovským sedlem. Jdeme opět krajinou suchým stromů a obnovovaných lesů. Trochu smutné i divoké. 

Nejvyšší vrch je Skalisko (1293). Okolo jsou menší vrchy nesoucí název Volovec. Podle nich je pojmenované celé pohoří. Večeři si dáváme na chatě s příznačným jménem Volovec, o kterou se stará po generace osm rodin z dědiny Čučma. Spíme na plácku nedaleko chaty. 

Na středu dobýváme onen vrch Skalisko s krásným výhledem a slovenskou vlajkou. 

Před námi není mnoho kilometrů, protože chceme skončit v sedle Uhorná. A tak si děláme zastávky. Odbočujeme na krásné kosené louky. Milá změna po suchých smrčinách. Děláme ohník a oběd. 

Potom odbočujeme na Hekerovú. Krásné parkovité loučky s posledním porostem kosodřeviny. Je tu hodně romských sběračů brusinek. Červené plody nepochopitelně sypou po cestě, spolu s odpadky. Vysílám Kadubcovi na romantickou procházku. Já mezi tím maluji. Když jsem tu byl před deseti lety, bylo to jen na chvíli… spěchali jsme. Nyní mám čas si místo užít. 

Den uzavíráme v „útulni“ za sedlem Uhorná. Je tu voda. Ohniště i i zásuvka na nabíjení. Komfort „jak šwiňa“.
V čtvrtek ráno se loučíme. Kadubcovi odváží milý a úslužný pán, se kterým jsme se seznámili minulý večer. Já opět osaměl. Dobývám Pipitku. Před deseti lety tu byla holá měsíční krajina. Dnes se raduji z bujné vegetace. Jakoby snad nebylo sucho. 

Maluji milovanou horu Osadník. 

Pod ní je kultovní tábořiště brněnského „dorostu“ a mládeže z CBčka. Rád se sem vracím načerpat ze studny vzpomínek. Projdu si bájné louky, kde jsem prožil mnoho dnů a nocí s dorostem, s mládeží. Louky jsou dnes zarostlé, i když se lesníci snaží aspoň kousek pokosit a zmulčovat. Co zůstává po léta stejné, je pramen Zimná voda. Fotím si jej, maluji, vzpomínám, čtu si svůj blog se záznamy z putování a děkuji Bohu za vše krásné dávné. Předkládám mu přítomnost s budoucností.

Pohled z Osadníku, v dálce Pipitka

Bájný pramen Zimné vody na tábořišti pod Osadníkem. Prakticky dokumentuje poučení prof. Komárka: "Kdo se napil z karpatské studánky bude se se znovu vracet." Ach, pokolikáte se skláním nad tímto pramenem? 

Potom už na Osadník. V plánu bylo skončit u kostelíka svaté Marie, ale končím pod horou. Padla tma, tak proč jít dál? Stavím »tarp«, ale spím pod širákem. Poslední noc. Vlastně se těším do civilizace, na umytí, na normální čistou postel. Nad hlavou mi tiše létá výr. Kdykoliv se probudím v noci, slyším jemné zasvištění křídel a vidím trochu strašidelnou siluetu nad cestou. Krása nesmírná. Končí čtvrtek a zítra pátek.

Štós

Včas vstávám. Jdu více méně traverzovou lesní cestou, kterou mám upřímně rád. Kolikrát jsem tudy šel. Těším se výhledy, které léty zarůstají. Kontroluji loveckou chatu, kde jsme rovněž prožili několik nocí. Pramen teče, chata je opravená. O kousek dál je kostelík. Poutník, kterého jsem potkal, mi prozradil, že uplynulou noc strávil přímo v kapli.

 A potom už do milovaného Štósu. Když uvidím první vyřezávanou stavbu lázní, jsem rád. Dávám si oběd, čtu, procházím se a zajímám se o historii. Po kolikáté tu jsem a teprve nyní se dozvídám o původní koncepci, která byla podobná lázním Jeseník. Léčba vzduchem, studenou vodou a odpočinkem. Vznik inicioval nožíř pan Komporday z firmy »Sandrik« v údolí. Někdy bych tu chtěl prožít nějaký léčebný pobyt. Ale musím končit, přímo ze Štósu jede „busik“ do Košic a odtud domů. Večerní koupel vynahradila lázeňskou léčbu. Je pátek, zítra do Třebové užít si poslední dva dny dovolené

Byl to krásný čas. Co zvolat na konec?
Soli Deo Gloria!!!! Samému Bohu budiž sláva!!!!

(Text napsán bez použití AI)